A UŽ ZASE PYRENEJE
DEN 1.
Pomalu začínají dozrávat jahody a to je jasná známka toho, že nastal čas na další výpravu. Jiná varianta, než Pyreneje nás letos ani nenapadla, a tak už skoro hodinu běháme po schodech nahoru a dolů a nakládáme do auta vše, co budeme v následujících dvou týdnech potřebovat. Protože naše stařičká oktávka není v nejlepší kondici, rozhodli jsme se, že letos pojedeme mojí fabií. A i když je to také kombík, místa je přeci jen o poznání méně, jak v kufru, tak na zadních sedačkách. Nakonec se nám ale daří vyplnit každou volnou mezírku, naposledy kontrolujeme, zda máme i psí misky, náhubek a vodítka a konečně můžeme vyrazit.
Stejně jako v minulých letech svačíme na Rozvadově a pak už opouštíme rodnou hroudu a míříme vstříc špičatým vrcholům Pyrenejí. Letos frčíme podezřele plynule. Nikde žádná uzavírka, nikde žádná kolona. Zatímco autíčko spokojeně vrní a svižně uhání po dálnici, Petr se na sedadle spolujezdce začíná už po pár hodinách kroutit. Má tu citelně méně místa pro svoje dlouhé nohy. Je ale statečný. Ono mu také nic jiného nezbývá, nechce-li jít těch dva tisíce kilometrů pěšky. Opouštíme Německo a na prvním francouzském odpočívadle se střídáme. Petr usedá za volant a já se hroutím vedle něj. Pokračujeme v cestě jen s několika krátkými přestávkami, během nichž venčíme a krmíme psíčka a naléváme do sebe jednu kávu za druhou. Opouštíme Francii a nakonec není zbytí. Zastavujeme na jednom z odpočívadel a na chvíli zavíráme unavené oči.
DEN 2.
S prvním slunečním paprskem otevíráme slepená víčka a po rychlém venčení uháníme dál. Vloni se nám zastávka u moře nepovedla, a tak je třeba letos učinit reparát. Míjíme Bilbao a sjíždíme z dálnice do neveliké, malebné vesničky. Uzounkou postranní uličkou sjíždíme k zelené pastvině, kde parkujeme a vystupujeme. Vybrali jsme si nádherné místo. Přecházíme přes zelený palouk a zastavujeme se na rozeklaném, kamenném útesu, do něhož jsou vytesány široké, vodou a věky ohlazené schody, vedoucí přímo do širého Atlantiku. Tonda nedůvěřivě kouká na tu vlnící se modrou masu a s hlavou nakloněnou na stranu poslouchá temné dunění vln, jež se tříští o skály kolem. Chvíli postáváme na schodech, cachtáme si bosé nohy a chroustáme housky se salámem. Ač bychom tu rádi ještě chvíli zůstali, máme to přeci jen do cíle ještě daleko, a tak se nakonec neochotně dáváme na ústup. Atlantik, jako by to tušil, těsně před tím, než opouštíme schody, posílá poslední vlnu, větší než všechny předchozí, takže do auta nasedáme s kalhotami mokrými, až po zadek. Tedy, já je mám mokré po zadek. Petr pouze do půli lýtek.
Opět najíždíme na dálnici a v kvapíkovém tempu opouštíme výhledy na modrou hladinu. Stejně jako vloni, i letos jsou naší první zastávkou Picos de Europa. Hotel Parador už máme vyzkoušený a víme, že pro Tondu i pro nás je to ubytování takřka ideální. Úderem šesté hodiny večerní, za mírného deště, vjíždíme na hotelové parkoviště. Poté, co absolvujeme nezbytné formality, spojené se zápisem do hotelu, venčíme vlka a pak už vstupujeme do útulného pokoje, kde se znaveně hroutíme na širokou postel. Psíček opět nadšeně zabírá prosklenou lodžii, spokojeně se ukládá na pelech a my poté, co krmíme šelmu, dáváme si rychlou sprchu a odcházíme na večeři.
DEN 3.
Ráno, po vydatné snídani, balíme bundy, pláštěnky a něco proviantu a vyrážíme na první túru. Autem vyjíždíme šílenými, strmými serpentinami až na Invernales de Iguedri a parkujeme u jedné z kamenných salaší. Zprvu kráčíme po široké, kameny dlážděné cestě, tak jako před rokem procházíme kamennou branou, která označuje vstup do národního parku, abychom po pár desítkách metrů uhnuli prudce vlevo. Podél jednoho z potoků stoupáme po vyšlapané pěšině a nad hlavou nám krouží hejno černých, kosu podobných ptáků. Toníček nadšeně hopsá potokem a každou chvíli nám cáká vodu do bot. Vystoupali jsme do malého, kamenitého sedla a za ním se nám otevírá pohled na zelené pastviny. Zatímco minulé jaro tu bylo všude slyšet cinkání kravských zvonců a proháněla se tady stáda ovcí, krav i koní, letos je tu hrobové ticho. Zima byla dlouhá a ve vyšších polohách stále leží hory sněhu, takže zvířata ještě pořád čekají na svých zimovištích. Je tu bez nich tak trochu pusto. Kráčíme teď do mírného zeleného svahu a kocháme se titěrnými narciskami, které tu v trávě svítí jako zářivé hvězdy. Opatrně kličkujeme, abychom malé pikosky, jak jsme je překřtili, nepošlapali. Slunce si na obloze hraje s mraky na honěnou a my se každou chvíli rozepínáme a zapínáme podle toho, kdo má zrovna babu.
Za pastvinou se dostáváme na širokou, pískovou cestu, vedoucí k rozlehlé horské chatě. Těšíme se, že si tu dáme teplou polévku, ale máme smůlu. Chata je zavřená a opuštěná. Nevadí. Usazujeme se na terase a svačíme z vlastních zásob. Je odsud nádherný výhled do údolí pod námi. Dva černí ptáci, kteří nám ještě před chvílí kroužili nad hlavou, se usazují na vedlejší lavici a zvědavě nás pozorují. Jsou o poznání větší než kos a zobáky mají sytě žluté. Dychtivě poskakují, ve snaze dostat z nás něco k snědku. Jakmile zjišťují, že od nás nic nedostanou, otráveně roztahují svá černá křídla a mizí v mracích. I my se zvedáme k odchodu. Opouštíme slunnou terasu a pokračujeme v cestě. Stoupáme teď po pěšině, vinoucí se travnatým svahem jako hnědý had. Cesta nám každou chvíli mizí pod sněhem, ale naštěstí je tu vyšlapáno pár stop, které nám udávají směr. Přicházíme do dalšího sedla. Usazujeme se na trávě, a zatímco Tonda strká nos do každé sviští díry, my se kocháme pohledem na rozeklané kamenné štíty vůkol a zhluboka vdechujeme omamnou vůni divokého horského tymiánu. Dělíme se s Petrem o čokoládovou tyčinku a oba dva se usmíváme na celé kolo. Takhle nějak vypadá štěstí.
Po chvíli se opět zvedáme a jdeme dál. S každým krokem sněhu přibývá, až cesta nakonec úplně mizí a my se musíme spoléhat pouze na Petrův orientační smysl a na pár vyšlapaných stop. Jdeme teď po vrstevnici, po úbočí špičaté hory. Opatrně našlapujeme, protože po naší levici je příkrý sráz a chůze po měkkém, těžkém sněhu vyžaduje naší stoprocentní koncentraci. Tonda ovšem žádnými obavami netrpí a jako blázen se zavrtává do sněhu a nadšeně hopsá kolem nás. Na chvíli se pod sněhem zase objevuje široká cesta, takže si můžeme být jisti, že jdeme správně, ale jen na okamžik. Po pár metrech je zase všude jen bílé nadělení. Nad hlavou nám teď září jasné slunce a jeho paprsky, odrážející se od sněhové pokrývky, nás nepříjemně píchají do očí. Začínáme opět stoupat a zanedlouho se dostáváme do dalšího průsmyku. Odtud už je to k horní stanici lanovky na vrcholu hory Áliva coby kamenem dohodil. Míjíme jezírko, jehož hladina je potažena blankytně modrým ledem, překonáváme poslední hřeben a jsme tu. Vyhlídka Áliva je dle informační cedule dech beroucí a lze odsud dohlédnout až na Atlantik. My to ale nemůžeme posoudit, protože v údolí pod námi se válejí šedé mraky, skrz něž není vidět zhola nic. Jen občas lze kdesi pod námi vytušit matné obrysy. Slunce, které nám ještě před chvílí pálilo do zátylků a trápilo naše oči, se schovalo za mraky a po kamenných svazích se pomalu začíná plížit mlha.
Chvíli jen tak klábosíme s postarší čtveřicí anglických turistů, kteří vystoupili z lanovky a s úsměvy obdivují našeho chlupáče. V restauraci, která je kupodivu i v tomto, pro Pyreneje hluchém období v provozu, si dáváme čaj, kávu a hranolky a když začíná být jasné, že dnes z vyhlídky opravdu nic nebude a z nebe začínají padat první dešťové kapky, oblékáme si nepromokavé bundy a obracíme se na zpáteční cestu. Opět stoupáme do průsmyku s jezírkem, a za teď už prudkého lijáku, jemuž nedokážou odolat ani naše bundy, napůl kráčeje, napůl klouzaje, překonáváme kritický úsek na úbočí. Oba si s Petrem svorně nadáváme, že jsme hned nevytáhli z batohu pláštěnky. Teď už jsme tak mokří, že jejich oblékání nemá pražádný smysl, a když dorážíme k chatě, kde jsme se před několika hodinami vyhřívali na terase, cvakají nám zuby zimou. Chvíli přešlapujeme pod stříškou v naději, že déšť aspoň trochu poleví, ale zima nás po chvíli opět přinutí k pohybu. Když nakonec procházíme kamennou branou a opouštíme park, svítí nám nad hlavou zase slunce a obloha nad námi je azurově modrá. U auta svlékáme promočené svršky, zouváme a vyléváme pohorky, nakládáme zmoklého chlupáče a tak rychle, jak jen to na téhle horské, klikaté cestě jde, jedeme zpět do hotelu. Horká vana, suché oblečení a teplá, vydatná večeře o třech chodech, jež nás v hotelu čeká, se nám v téhle chvíli jeví jako hotový ráj.
DEN 4.
Ráno balíme svých pět švestek a po snídani se loučíme s Fuente De. Rozhodli jsme se, že dlouhý přesun do průsmyku Col du Pourtalet letos rozdělíme do dvou dnů. Dnes se pojedeme podívat na vodopády na řece Arroyo Mazobre a na večer nám Petr rezervoval pokoj v hotelu, ve městečku Alsasua, zhruba v polovině cesty do Pourtaletu. Po úzké silničce, po níž se líně procházejí krávy s telaty, projíždíme vesničkou Cardaňo de Abajo a kousek za ní zastavujeme na vyznačeném parkovišti. Naše červené autíčko je ohozené téměř až po střechu nevábně páchnoucími, čerstvými kravinci, jimiž je silnice hojně pokrytá. Rychle tedy bereme z auta batoh a zbaběle prcháme, doufaje, že až se k vozu vrátíme, bude nepěkná nadílka sluncem vysušená a zápachu prostá.
Vydáváme se proti proudu řeky Arroyo Mazobre, po široké, štěrkové cestě. Po naší pravici vesele bublá horská říčka a za ní, na druhém břehu, se zvedá vysoká a strmá stěna. Její svahy jsou zpočátku porostlé stromy, ty přecházejí ve šťavnatou trávu, až nakonec mizí i ta a když zakláníme hlavu, abychom dohlédli na hřeben, vidíme už jen kameny, pokryté lišejníkem. Po naší levici je mírnější svah, hýřící různými barvami. Jsou tu sytě žluté janovce, fialové a bílé vřesovce a mezi nimi nepřeberné množství všemožných hořců, střapatek, petrklíčů a mnoha dalších jarních květů, všech možných tvarů a barev. Cesta vede vysoko nad řekou, ale s každým nastoupaným metrem se k ní trochu přibližujeme. Zhruba po hodině cesty se Petr zastavuje a tahá mě za rukáv. „Sluníčko, co je to támhle na druhém břehu,“ ukazuje na protější stranu. „To nevypadá jako krávy.“ A také, že to nejsou krávy. Na zeleném paloučku se pase stádo překrásných laní. Potichu voláme Tondu k sobě a já opatrně vytahuji foťák z batohu. Zvířata se v klidu pasou, nemají o nás zřejmě ani tušení, přestože jsou velice blízko. Bohužel, než stíhám sundat víčko objektivu, cosi laně vyruší a prchají. Nakonec se zastavují na trávě o pár desítek metrů výš, takže přeci jen nějaké obrázky fotíme.
Kamenitá cesta se začíná zužovat. Dorazili jsme k prvnímu z vodopádů. Průzračná voda tu padá do neveliké tůňky, v níž Tonda s rozkoší smáčí kožich. „Co je?“ ptám se Petra, který se tváří zlehka zkroušeně. „Nevzal jsem si plavky,“ odpovídá. „No a co?“ Já na to. „Tak se vykoupej bez nich. Hele, Tonda je taky nemá a je mu to jedno. A těm laním, jestli se odněkud dívají, to taky určitě vadit nebude.“ Petr ještě chvíli otálí, ale nakonec shazuje svršky a s funěním se noří do ledové vody. „Pojď taky,“ směje se na mě. Plazím na něj rozverně jazyk. „Ani mě nehne!“ Pro jistotu si zapínám bundu a límec vytahuju o trochu výš. Když oba šílenci vylézají z vody a Petr osychá natolik, aby se mohl zase obléknout, pokračujeme dál. Stoupáme teď po uzounké pěšině nad vodopád a přicházíme k dalšímu, neméně lákavému. Ani tady Petr neodolá, opět odhazuje oděv a blaženě se vrhá do tůně, za asistence chlupatého zlotřilce, zatímco já sedím na břehu a chroustám fidorku.
Pomalu se připozdívá. Když se mi konečně daří vytáhnout ty dva z vody, vydáváme se na zpáteční cestu. Na parkovišti nastupujeme do stále ještě zapáchajícího vozu a vyrážíme. Naštěstí se obloha zatahuje a začíná pršet, takže když za vydatného deště dorážíme do Alsasuy, není po kravincích ani stopa. Parkujeme před hotelem a trochu vyjeveně hledíme na zamčené dveře a na zvláštní automat před vchodem. Jedná se totiž o automatický hotel bez recepce a bez jakékoliv obsluhy. Po chvíli tápání se nám daří z automatu vymámit kartu od pokoje a můžeme si ulehčeně oddychnout. Pokoj je neveliký, ale čistý, jediné, co je trochu nepříjemné, je hluk, který sem doléhá z hlavní silnice hned pod okny. Jednu noc to tu vydržíme. Krmíme psíčka a pak si jdeme do nedaleké pizzerie pro něco k snědku. Objednávání je poměrně zábavná záležitost, protože slečna na baru neumí anglicky ani slovo, ale nakonec se lámanou španělštinou domlouváme a za chvíli už chroustáme v posteli vynikající pizzu.
DEN 5.
Probouzíme se do zamračeného rána. Déšť se sice změnil v mírné mrholení, ale ocelově šedé mraky nad námi dávají tušit, že pouze u něj nejspíš nezůstane. Snídáme z vlastních zdrojů, rychle balíme a odjíždíme. Před polednem přijíždíme k jezeru Embalse de Búbal, kde odbočujeme a serpentinami stoupáme přes vesničku Panticosa až do lázeňského centra Baňos de Panticosa. Dle slov našeho tištěného průvodce se jedná o malebné městečko, ale to už zřejmě dávno neplatí. Parkujeme u jezera Ibón de los Baňos a vystupujeme. Vypadá to tady trochu jako město duchů. Kolem nás stojí spousta velmi zchátralých a polorozpadlých budov, mezi nimiž se válejí haldy suti a uprostřed toho všeho se tyčí rozestavěný obrovský, supermoderní lázeňský komplex. Neutěšený pohled na tohle místo ještě umocňuje uplakané počasí, šedivá mlha, která se v cárech válí mezi ruinami a úplné liduprázdno.
Oblékáme si pláštěnky a vydáváme se po břehu jezera k místu, kde ho napájí říčka Barranco de Arnales. Alespoň, že parčík kolem jezera vypadá vcelku pěkně a udržovaně. Stoupáme proti proudu, až přicházíme k mohutnému vodopádu jen malý kousek nad jezerem. Jemný déšť se teď mísí s vodní tříští, která se vznáší u paty vodopádu a usazuje se Toníkovi v kožichu a nám na pláštěnkách. Odsud naštěstí na městečko nevidíme, a tak nám pohled na tuhle krásu nic nekazí. Opouštíme vodopád a po pěšině nad městečkem přicházíme k další z říček, jménem Barranco Caldarés. Jedná se o divokou, horskou bystřinu, na jejímž toku je několik vodopádů. Vydáváme se po značené stezce a začínáme strmě stoupat. Šplháme po vlhkých kamenech a teď máme to údolí zkázy jako na dlani. Naštěstí ale na ruiny nemusíme koukat příliš dlouho. Pěšina mizí za skalním masivem a my přicházíme k prvnímu z vodopádů. Tonda by se pod ním rád vykoupal, ale to v tomhle terénu a při tom, jak rychle se voda žene, není moc dobrý nápad. Bereme zklamaného psíčka za obojek a pokračujeme dál. Stále stoupáme po stezce, která je součástí slavné GR11. Rádi bychom došli až k jezeru Embalse de Bachimaňa Bajo a k chatě, která stojí na jeho břehu, ale poté, co míjíme druhý z vodopádů, se nebe nad našimi hlavami otevírá a začíná na nás lít hektolitry studené vody. Chvíli stojíme pod vzrostlým smrkem a čekáme, zda déšť nepoleví, abychom mohli pokračovat v cestě, ale během několika minut drkotáme zuby a louže, v níž stojíme je stále větší a hlubší, takže hrozí, že nám voda za chvíli poteče do pohorek vrchem. Nedá se nic dělat. V tomhle počasí nemá cenu pokračovat dál. I návrat k vozu bude velmi obtížný. Děláme tedy čelem vzad a velmi opatrně začínáme sestupovat. Cesta místy vede po skále a my musíme dávat bedlivý pozor na každý krok, abychom na mokrých kamenech neuklouzli a nezřítili se ze skály dolů.
Konečně jsme u auta, zmoklí a zmrzlí. Nakonec to ale nebyl vůbec špatný výlet. Pohled na zchátralé městečko pro nás sice nebyl úplně příjemný, ale okolní krajina nám to bohatě vynahradila. Sjíždíme serpentinami zpět k jezeru Embalse de Búbal a tentokrát odbočujeme vpravo. Přes Anayet stoupáme do průsmyku Col du Pourtalet a parkujeme před hotelem. Letos jsme se rozhodli pro jiný pokoj, který je sice o něco dražší, ale za více prostoru pro psí pelech a vanu, plnou horké vody, nám to rozhodně stojí. Na pokoji rozvěšujeme pláštěnky, bundy a rozebíráme pohorky, abychom si byli jisti, že na zítra budeme zase plně vyzbrojeni, krmíme Tondu a nakonec následuje vynikající večeře o třech chodech v prosklené restauraci s překrásným výhledem.
DEN 6.
Ráno nás vítá modrá obloha a jasné slunce. Petr venčí Tondu a já ještě chvíli jen tak lenoším. Když se ti dva vracejí, krmíme šelmu a jdeme snídat i my. Dnes necháme naše autíčko odpočívat a půjdeme se toulat po okolních kopcích na francouzské straně. Balíme si pláštěnky, kompletujeme vysušené pohorky a můžeme vyrazit. Přecházíme říčku pod hotelem a po zelených, travnatých svazích stoupáme k průsmyku Col d'Anéou ou de Bious. Dnes nejdeme po žádné značené cestě, ale jen se tak touláme, kam nás nohy nesou. Na každém kroku potkáváme nějaký potok nebo říčku, z čehož má náš psíček ohromnou radost a s vyplazeným jazykem šplouchá kolem sebe. Najednou se zastavuje a jako socha stojí na místě s hlavou vztyčenou. Zastavujeme i my a pozorně se rozhlížíme. Na hřebeni nad námi stojí zvědavý kamzík a upřeně nás pozoruje. Chápu se fotoaparátu a drápu se do příkré stráně, abych se ke kozlíkovi dostala co nejblíž a mohla si ho vyfotit. Mám trochu strach, aby se nepolekal, ale vypadá to, že se jedná o přidrzlého, velmi sebevědomého jedince a moje pachtění a funění a klopýtání ho nechává zcela chladným. Dál stojí na místě a znuděně na mě shlíží ze své pozorovatelny. Nakonec usuzuje, že už jsem příliš blízko a s úchvatnou ladností pohybů mizí za skalním převisem.
Stoupáme dál. Tráva pod našima nohama už dávno není zelená, ale mrazem sežehnutá do hněda a všude kolem jsou hromady těžkého sněhu. Slunce pomalu mizí za mraky, a tak přišel čas vylovit z batohu pláštěnky a návleky na boty. Sotva zapínáme poslední zip, dopadají na nás první dešťové kapky. Stoupáme sněhovým polem ještě zhruba dvacet minut a nakonec staneme na vrcholu ostrého hřebenu. Pro jistotu chytáme psíčka za obojek, aby se ve své rozjařenosti neskutálel ze srázu dolů, a kocháme se pohledem do vzdáleného údolí na druhé straně. Zvedá se ostrý vítr a v ústrety nám žene hustou mlhu. Déšť stále houstne a my usuzujeme, že v téhle viditelnosti není příliš rozumné zůstávat na kraji skalní stěny, a tak se vracíme o pár metrů níž. Balíme se do pláštěnek, usazujeme se na sněhu a čekáme, až déšť přejde. Mlha mizí stejně rychle, jako se objevila a mezi tmavě šedými mraky už tu a tam probleskuje modrá obloha. Ještě chvíli a je po dešti. Když už jsme tak pěkně usazení a máme tu tak krásný výhled, vytahujeme zásoby proviantu a s tvářemi obrácenými ke slunci spokojeně obědváme.
Pokračujeme dál, tentokrát trochu netradičně z kopce. Ale ne nadlouho. Poté, co se dostáváme do mělkého údolíčka, opět stoupáme. Nad námi se teď tyčí Pic du Midi d’Ossau se dvěma špičatými, kamennými homolemi na samém vrcholu, kolem nichž se vznáší jeden nadýchaný bílý obláček. Slunce už zase převzalo vládu nad mraky a příjemně nás hřeje do tváří. Chvíli házíme Tondovi sněhové koule, chvíli se snažíme sáňkovat na pláštěnkách a nakonec se vydáváme na sestup k hotelu. Sníh pomalu ustupuje zelené trávě a jásavým barvám jarních květů. Kráčíme teď dolů po rozkvetlé louce a pod námi je jedno z mělkých údolí, jehož středem teče několik potoků. „Koukej, koukej!“ volám nadšeně na Petra. Ten se zastavuje a dívá se směrem, jímž ukazuje můj prst. „Co to je?“ ptá se. „To není obyčejný sup, ne?“ Vrtím hlavou a nadšením mi přeskakuje hlas. Kousek pod námi, nad hladinou potoka se vznáší majestátní a velmi vzácný orlosup bradatý. Nádherně zbarvený pták, se svou typickou bradkou pod zobákem bez nejmenšího úsilí stoupá stále výš, až nám s jedním posledním mávnutím svých ohromných křídel mizí z dohledu. Na tohle úžasné setkání budeme dlouho vzpomínat. Když pak dorážíme k hotelu, zase je nad námi zatažená obloha a lehce mrholí. Tak, jako včera, rozvěšujeme na pokoji pláštěnky a bundy, krmíme šelmu a odcházíme na večeři.
DEN 7.
Dnes nás čeká vcelku náročný výšlap a je třeba se na něj dobře posilnit. Restauraci se snídaňovými švédskými stoly bereme útokem a po vydatné snídani nasedáme do auta. Přesouváme se k jezeru Lac de Bious – Artigues, kde zanecháváme našeho plechového oře ve stínu vzrostlých smrků, chápeme se batohu a po břehu jezera se vydáváme na túru. Kráčíme po široké, zpevněné cestě, s jezerem po pravici a hustým lesem po levé straně. Stoupání je tu jen minimální, takže první úsek cesty máme rychle za sebou. Nad námi se pomalu objevují první mraky, ale nijak nás to netrápí. Pořád mezi nimi lze tu a tam zahlédnou kousky modré oblohy, a když na nás občas vykoukne sluníčko, je nám skoro až horko. Přicházíme k veliké informační ceduli, stojící na křižovatce dvou cest. Cesta vpravo vede hustým lesem, ta levá kopíruje říčku a vine se středem zeleného údolí, na němž jsou roztroušená malá stáda krav. Odbočujeme vlevo. Tonda si chladí kožich v řece a pak nadšeně šmejdí v trávě. Když míjíme krávy, voláme si psíčka k sobě a ten vzorně kráčí u nohy, i když pohledem nám dává jasně najevo, že by neměl nic proti tomu ty čtyřnohé lenochy trochu prohnat. Na konci údolí začínáme stoupat. Stále jdeme po široké cestě, upravené tak, aby po ní mohli jezdit místní horalé. Prudké serpentiny se šplhají stále vzhůru a za chvíli máme údolí hluboko pod sebou. Děláme krátkou fidorkovou přestávku a pak pokračujeme dál.
Přicházíme k místu, kde širokou silnici opustíme. Půjdeme teď terénem pro horské kozy. Sledujeme titěrnou značku na skále a po kamenech šplháme vzhůru. Každou chvíli zakopáváme o obrovské kravské kosti a svorně s Petrem přemýšlíme, jak se mohla nějaká kráva dostat tímhle terénem tak vysoko. Pyrenejský skot je zřejmě křížený s kamzíky, jinak si to nelze vysvětlit. Netrvá dlouho a cesta se pomalu ztrácí pod sněhem, což stoupání značně ztěžuje. Na mokrém sněhu boty nepříjemně podkluzují a nezřídka si tedy při stoupání musíme pomáhat rukama. Obcházíme vysoký skalnatý masiv a za ním se objevuje první z jezer Lac Castérau, velmi dobře maskované pod sněhem a ledem. Po modré obloze je dávno veta a vládu převzaly hrozivě šedé mraky. Obcházíme jezero a po sněhu stoupáme dál. Zatímco Petr se svýma dlouhýma nohama nemá s chůzí výraznější problémy, pro mě je brodění se hlubokým sněhem dost náročné. Pot ze mě teče proudem a sotva lapám po dechu. Děláme další zastávku, během níž se dělíme o jablko a čekáme, až nás doženou naše plíce, které, jak se zdá, zůstaly zlehka pozadu. Petr na mě starostlivě hledí. „Sluníčko, nechceš se vrátit?“ nabízí velkoryse. Představa je to poměrně lákavá, protože moje tělesná schránka se tváří, že by nejraději ulehla do sněhu a počkala do velkého tání. Ale hrdost a tvrdá hlava mi nedovolují se vzdát. V mysli mi zní nápěv jedné známé odrhovačky, v níž se zpívá „když nemůžeš, zaber víc“. Odhodlaně vstávám, upírám zrak na bílou stěnu před sebou a drtím mezi zuby. „Ani nápad. Jdem dál!“
Míjíme další z jezer, Lac Paradis a odhodlaně se drápeme po sněhu strmě vzhůru. Tonda kolem nás pobíhá bez nejmenší známky námahy a ukazuje nám, jak jsme proti těm čtvernožcům pomalí a neohrabaní. Ze sedla nad námi se pomalu plazí mlha a na pláštěnky, které jsme si už před drahnou chvílí oblékli, dopadají první dešťové kapky. Ledový vítr nás štípe do tváří, a i když je cesta vzhůru velmi namáhavá a já jsem poctivě navlečená, za chvíli mi cvakají zuby zimou. Konečně jsme vystoupali na hřeben a to nejhorší stoupání máme za sebou. S hlavami hluboko skloněnými, abychom ochránili obličeje před deštěm a větrem, se brodíme hlubokým sněhem. Míjíme jezero Lac Bersau a za chvíli bychom měli dorazit do chaty Refuge d’Ayous u jezera Lac Gentau. Ta vidina nás oba žene co nejrychleji vpřed. Konečně jsme se přehoupli přes mohutný sněhový převis, chatu i jezero vidíme kousek pod námi a teď napůl kloužeme, napůl jdeme příkrým svahem, abychom se konečně mohli usadit na terase a dát si horký čaj a polévku. I Tonda se na chvíli spokojeně stáčí do klubíčka a pokládá svojí velkou hlavu na přední tlapy, jako by říkal, „že jste to Vy, dávám Vám půl hodiny a pak zase půjdem.“
Zvedáme své uondané tělesné schránky a opouštíme terasu. Před chvílí přestalo pršet, ale i přesto si necháváme pláštěnky na sobě, protože mraky nad námi vypadají stále dost hrozivě. Obcházíme jezero a po uzounké pěšině sestupujeme do údolí. Pomalu necháváme sníh za zády. Podél mohutného vodopádu klesáme k dalšímu z jezer, na jehož březích kvetou lány jasně žlutých narcisek. Zelené údolí, jímž jsme kráčeli vzhůru, teď vidíme hluboko pod námi. Zanedlouho vstupujeme do hustého, smíšeného lesa, a zatímco nebesa na nás opět vylévají potoky vody, capkáme po rozbahněné lesní pěšině dolů k rozcestí s cedulí a pak dál k jezeru, u nějž parkuje náš vůz. Rozvěšování a sušení promočených svršků a bot už se stalo naším každovečerním rituálem. Po večeři si napouštím plnou vanu a s úpěním se do ní nořím v naději, že horká voda trochu uchlácholí moje zničené tělo. No, uvidíme ráno.
DEN 8.
Jakmile ráno otevírám oči a spouštím nohy z postele, je jasné, že včerejší horká lázeň se minula účinkem. Cestou do koupelny skřípu zuby a cestou zpátky k posteli nadávám hůř, než starý námořník. Zatímco Petr venčí Toníka, pokouším se ztuhlé údy zlehka rozhýbat, takže když se ti dva vracejí, jsem schopná sejít po schodech do restaurace, abychom si mohli vychutnat poslední snídani v hotel El Pourtalet. Dnes se budeme přesouvat zase o dům dál. Během konzumace croissantů a kávy diskutujeme o dnešním programu. Dnes si uděláme odpočinkový den, který si po včerejšku rozhodně zasloužíme.
Nakládáme zavazadla do vozu a opouštíme průsmyk Col du Pourtalet. Zatímco když jsme se včera večer vraceli do hotelu, lilo jako z konve, dnes se na nás slunce směje od samého rána. Sjíždíme k přehradě Lac de Fabréges, kde parkujeme v městečku Fabréges u stanice lanovky. Petr běží do pokladny koupit lístky a my s Tondou mezitím pozorujeme kachny na břehu jezera. Zatímco ve Fuente De nám psa do lanovky vzít odmítli, tady s tím nemají problém, takže za půl hodiny už sedíme v kabince a pozorujeme azurové jezero, stále menší a menší. Nahoře vystupujeme, a protože náš vláček jede až za tři čtvrtě hodiny, jdeme se projít. Stoupáme po svahu, po němž v zimě vede červená sjezdovka a rozhlížíme se po okolních kopcích. I tady se ještě válejí hromady sněhu, takže náš chlupáč je spokojen. To ovšem ještě netuší, co ho za chvíli čeká.
Vracíme se do stanice, kde už je připraven titěrný motorový vláček train d’Artouste, který jezdí po nejvýše položené železnici v celé Evropě. Nastupujeme do třetího vagónu, hned dopředu, neboť se nám zdá, že tady bude nejvíce místa pro našeho psíčka. I Tak je tu Tonda namáčknutý v nepohodlné pozici, z jedné strany mu čouhá ocas a z druhé hlava. Opatrně ho zastrkujeme do vláčku, Petr vytahuje fotoaparát, vláček houká a rozjíždí se. Nějak nás nenapadlo, že tady asi troleje natažené nebudou a se smradem z dieselového motoru jsme nepočítali, takže jakmile se vlak rozjíždí, začínáme kašlat a teče nám z očí. Blíží se vjezd do tunelu. Znovu kontrolujeme, jak je náš vlček usazen a zda mu nekouká z vagónu žádný chlupatý kousek a za pár vteřin se noříme do nitra hory. Smrad v tunelu je neuvěřitelný. Tunel sice není příliš dlouhý, ale rychlost vláčku je šnečí, takže nám to připadá jako sto mil. Když se na druhé straně konečně vynořujeme z tunelu, lačně plníme plíce čerstvým vzduchem. Hned za tunelem se koleje rozdvojují a my zastavujeme a čekáme, až projede vláček v protisměru. A teď teprve začíná pravá vyhlídková jízda. Vláček se opět za hlasitého skřípotu a burácení motoru dává do pohybu a my s očima dokořán pozorujeme nádherné údolí v hloubce pod námi. Petr mi strká do ruky foťák. „Tu máš,“ povídá mi. „Ty fotíš líp.“ Houby fotím líp. Překáží mu to v ruce a chce si tu nádheru vychutnat. „Koukej,“ ukazuje do dálky před námi. „Támhle je ten převis v průsmyku Col d'Anéou ou de Bious, jak jsme tam zmokli.“ Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, který průsmyk to byl. Informace o tom, že jsme tam zmokli, mi při vzpomínání příliš nepomáhá, protože jsme zatím zmokli při každém výletu.
Po necelé hodině jízdy vláček zastavuje. Tady vyhlídková jízda končí. Dál to nejde, neboť na trati leží hromady sněhu, takže provoz je omezen. Máme půl hodiny času, než pojedeme zase zpátky. Vystupujeme z vagónu a po kolejích pokračujeme pěšky. Po levé straně je palouček s jezírkem, u něhož se honí několik huňatých svišťů. Tonda na ně toužebně kouká, ale odsud se k nim nelze dostat. Petr mi ukazuje na jednotlivé hory a průsmyky a všechny je dokáže pojmenovat, ale já jejich názvy pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven. Místo toho zhluboka dýchám voňavý horský vzduch, nastavuji tvář slunečním paprskům a přihlouple se usmívám na celé kolo. Je tu tak krásně.
Vracíme se k vláčku, usazujeme protestujícího Toníka do nepohodlného vagónku a zanedlouho opět jedeme. Znovu přijíždíme k místu s rozdvojenými kolejemi, znovu čekáme na vláček v protisměru a pak … Pak nic. Náš vláček odmítá nastartovat. Řidič otevírá kryt motoru, chvíli do něj hledí a pak vysílačkou volá o pomoc. Když se ani po deseti minutách nedaří vláček nastartovat a Tonda začíná zoufale kňučet, vystupujeme a vydáváme se k lanovce pěšky. Jak jinak, než přes kopec. Tunelem rozhodně projít nelze, to by učinil pouze sebevrah, nezbývá nám tedy nic jiného, než se vydrápat do příkrého svahu nad železnicí, pak z něj zase slézt a pak se vydrápat na další kopec, kde je zpevněná cesta, po níž se dostáváme k horní stanici lanovky. Tonda tenhle vývoj situace přivítal s obrovským nadšením a teď šťastně lítá sem a tam a spokojeně se válí ve sněhu. Ve zdejší restauraci si dáváme oběd a nakonec nastupujeme do lanovky a jedeme dolů.
Následuje poměrně dlouhý přesun do Benasque v národním parku Possets - Maladeta, kde strávíme další tři noci. Máme tu rezervovaný apartmán, takže by ubytování mělo proběhnout hladce, jenže když přicházíme do kanceláře, zjišťujeme, že ani jedna z dam, které tu sedí, neumí anglicky. Chvíli se snažíme dohovořit, ale nakonec to zoufalá paní vzdává a volá o pomoc majitele. Zanedlouho do kanceláře přichází podsaditý, holohlavý chlapík se zjizvenou tváří, týpek, který by mohl bez problému ztvárnit ruského mafiána v akčním thrilleru. Ten anglicky naštěstí hovoří, takže teď už vše půjde jako po másle. Podepisujeme ubytovací formuláře a pak nás onen drsňák vede úzkými uličkami a podchodem do postranní ulice, kde stojí náš apartmán. Cestou nám vysvětluje, že si můžeme autem dojet až před dům, abychom si mohli vyložit věci, ale pak si musíme přeparkovat, protože tady se stát nesmí. Apartmán je vcelku pěkný, Tonda bude mít pro sebe celý obývák a my se v klidu vyspíme, aniž by nás psíček budil.
DEN 9.
K snídani si vaříme mátový čaj a míchaná vajíčka, která zajídáme čerstvým ovocem a zeleninou, jíž jsme si včera odpoledne nakoupili v místním supermarketu. Následuje tradiční balení pláštěnek, bund a housek se salámem a pak trochu netradičně připínáme psíčka na vodítko a přesouváme se k autu, které máme zaparkované o několik bloků dál. Petr dnes není příliš ve formě, neboť když vylézáme ze dveří, odbočuje na úplně opačnou stranu. „Kam jdeš?“ ptám se ho. „No, k autu,“ odpovídá. Vrtím hlavou. „Ale to je támhle!“ „No jo, vlastně.“ Dmu se pýchou. Obvykle totiž bloudím já. Petrovi se něco podobného stalo poprvé za ty dlouhé roky, co jsme spolu. Nepochybuji o tom, že by záhy na svůj omyl přišel sám, protože jeho vnitřní kompas je takřka neomylný, ale mě blaží, že aspoň jednou nejsem za popletu já.
Opouštíme Benasque a stoupáme po vcelku široké silnici, vinoucí se nad Pleta de la Sarra. Tady cesta slepě končí. Parkujeme přímo na silnici, vypouštíme z kufru vozu chlupáče, na hlavy nasazujeme čepice, protože slunce pálí o sto šest a jsme připraveni. Pod námi teče RÍo Ésera, podél které lze vyjet k mystickému El Forau de Aiguallut. Tam jsme ovšem zmokli vloni, letos se tedy vydáme na opačnou stranu. Vyrážíme po značené stezce, která šplhá nad silnicí do prudkého kopce a kličkuje mezi skalami. Zpočátku míjíme vzrostlé borovice, které nám omamně voní nad hlavou a u jejichž kořenů roste nepřeberné množství barevných květů. Borovice ale za chvíli mizí a místo nich se objevuje huňatá kleč, aby za dalších pár nastoupaných stovek metrů zmizela i ta. Dávno je veta i po květech a dokonce i po značené stezce. Všude kolem nás je teď sníh a zbytky ledu. Přicházíme k potoku Barranco de Gorgutes a proti proudu stoupáme prudce vzhůru. Najednou se v našem zorném poli objevuje pes bez pána a řítí se směrem k nám. Rychle tedy voláme Toníka a přivazujeme ho na vodítko. Cizí pes se kousek od nás zastavuje, otáčí se a běží zpět. S Tondou stále na vodítku stoupáme dál. Za chvíli potkáváme dvojici, sedící na kamenech u potoka. Chrt, nebo spíš chrtice, patří k nim a poté, co se s nimi dáváme do řeči, pouštíme i zmítajícího se Tondu, který je nadšený, že tu má kamarádku. Chrtice ovšem jeho nadšení nesdílí a kdykoliv se k ní náš chlupáč přiblíží a zuřivým vrtěním ocasu dává najevo svou neškodnost, čuba hystericky ječí a prchá. Petr vyzvídá, zda ti dva byli u jezera, ale ti vrtí hlavou se slovy, že k jezerům se kvůli sněhu nelze dostat. Ukazují nám směr, jímž pravděpodobně vede značení, a když upíráme do těch míst zrak, je jasné, že tam neprojdeme ani my.
Loučíme se a pokračujeme proti proudu. Doufáme, že nějakou cestu přeci jen najdeme. Ovšem netrvá dlouho a dostáváme se do slepé uličky, do míst, kde se po naší pravici tyčí kolmá skalní stěna, kterou by bylo možné zdolat pouze s horolezeckým vybavením a po levici podobně strmá stěna, pro změnu pokrytá sněhem a ledem. Petr je velice zklamaný, neboť se těšil na ledovou koupel v jezeře. Nedá se ale nic dělat, tudy se opravdu projít nedá. Děláme tedy čelem vzad a vracíme se ve svých vlastních stopách. Když obcházíme kamennou stěnu, ohlížím se přes rameno a zastavuji. „Ty, hele,“ zakláním hlavu. „To jezero je někde támhle nahoře, nad tou skálou, že jo?“ ujišťuji se. „Jo, ale tam se nedostanem,“ odpovídá Petr. „A co když se vydrápeme tímhle sněhovým polem nahoru,“ ukazuji zlehka doprava, vysoko nad nás. „Za ním je kus bez sněhu a tamtudy bychom se nahoru dostat mohli.“ Petr chvíli přemýšlí. „To myslíš vážně? Vždyť je to o hubu.“ Upírám na něj rozzářený pohled. „Pojď to aspoň zkusit. Vrátit se můžem vždycky.“ Petr nakonec souhlasí. Stoupáme sněhovým polem, zasekávaje hluboko do sněhu nejen boty, ale i ruce. Traverzujeme po sněhu, až se dostáváme k místu, kde slunce už stačilo sníh roztavit a místo něj tu roste tvrdá a velmi pichlavá tráva. Na chvíli zastavujeme, abychom chytili dech, svorně si třeme promrzlé ruce a po chvíli jdeme dál. Stoupání je stále velmi příkré a i tady si musíme tu a tam vypomáhat rukama, takže je pro změnu máme celé rozpíchané od nevlídného porostu. Odměnou nám je ale pohled na azurově modré jezero, který se nám zanedlouho otevírá poté, co jsme se konečně vyšplhali do horského sedla. Teď už je to k jezerům Ibones de la Plana de Gorgutes co by kamenem dohodil. Tedy k tomu menšímu z nich. Petr nadšeně výská a s Tondou v patách běží k vodě. Na březích kolem jezera leží souvislá, minimálně půl metru tlustá vrstva sněhu, ale na hladině není žádný led. „To je nádhera,“ usmívá se Petr na celé kolo, zatímco svléká oděv. „Jsi cvok!“ vrtím hlavou, pozorujíce dvoumetrového hubeňoura, kterak se za asistence stejně šíleného chlupáče noří do ledové vody. Oba plavou doprostřed jezera a zpět a pak se za hlasitého funění drápou na břeh. Opět následuje naše obvyklá laškovná hra, při níž mě Petr láká do vody a já ho láskyplně odkazuji do patřičných mezí. Sedím na břehu, dostatečně vysoko na to, abych byla schopna včas vstát a utéct před promočeným Toníkem, jehož nejoblíbenější hrou je zmáčet všechno a všechny ve svém dosahu.
Když jsou ti dva dostatečně vyčvachtaní a Petr osychá natolik, aby se mohl zase obléknout, vydáváme se na zpáteční cestu. Odsud shora vidíme velmi dobře, že se nemusíme vracet stejnou, krkolomnou cestou, ale můžeme jít od jezera přímo dolů. A protože i tady je příkrý svah se sněhem, sepínáme si návleky na boty, usedáme na ně a jedeme na nich jako na saních téměř až dolů. Tonda nadšeně hopsá mezi námi a chytá kusy sněhu, jež kolem nás poletují. Vracíme se do Benasque. Na pokoji si klohníme vynikající večeři a pak s pohádkou, kterou si pouštíme na tabletu, zalézáme do postele.
DEN 10.
Dnes nás čeká opravdu dlouhá túra, takže vstáváme na naše poměry relativně brzy. Po rychlé snídani opouštíme Benasque a autem vyjíždíme po příkré, štěrkové cestě, jež stoupá nejdříve nad jezerem Embalse de Paso Nuevo a pak nad řekou Río Vallibierna. Tu a tam míjíme úseky, kde je cesta zavalená kusem skály nebo vývratem, které musíme opatrně objíždět, projíždíme desítky odvodňovacích struh, a když už to s nervy nemůžeme vydržet, zastavujeme na prvním příhodném místě. Dál už půjdeme pěšky. Pokračujeme po cestě, po níž jsme přijeli až k Refugio de Coronas, což je ovšem pouze mrňavá plechová budka, jakési nouzové přístřeší pro případ krize. Začíná pršet. Nás to ale nemůže ani překvapit, ani vyvést z míry. Spíše by nás překvapilo, kdybychom za celý den ani jednou nezmokli. Široká štěrková cesta mizí a my teď stoupáme po úzké pěšině, vinoucí se mezi kameny, stále proti proudu řeky. Vallibierna, se spoustou kaskád a drobných vodopádů, burácí po naší pravici a my se v jedné malebné zátočině usazujeme na velký kámen, chroustáme čokoládovou oplatku a pozorujeme Tondu, kterak skotačí ve vodopádu.
Po čtvrthodince odpočinku se zvedáme a jdeme dál. Stoupání se přiostřuje, aby se před námi po několika desítkách minut funění do strmého kopce, otevřela nádherná planina Pleta de Llosás, kde Barranco de Vallibierna vytváří nádherné meandry a ostrůvky. Stále prší, a tak se tu příliš dlouho nezdržujeme. Kolem se začínají objevovat první sněhová pole, která nám cestu vydatně zpříjemňují. Potok se tu teď rozprskává do několika ramen, značka nám zmizela pod sněhem, takže v cestě pokračujeme spíše podle Petrovy intuice. Brodíme několikrát potok, občas dost krkolomně, ale stále ještě suchou nohou a nakonec opět prudce stoupáme, výš do mraků. Déšť pomalu ustává, takže můžeme odložit pláštěnky, které jsou sice moc fajn proti mokru, ale při stoupání se vcelku pletou pod nohy. Copak Petr, ten má pláštěnku do půli stehen, tomu je hej. Ale já jí mám téměř až k zemi, takže si jí co chvíli přišlapuji nebo o ní zakopávám. Vyšplhali jsme do sedla, a když se otáčíme, máme pod sebou nádherné údolí Valle de Vallibierna, do něhož občas spouští nesmělé slunce svoje dlouhé prstíky, jimiž na strmých skalních svazích kreslí fantastické obrazce. Chvíli jen tak stojíme a ukládáme si tu nádheru do paměti, abychom na ni mohli za dlouhých zimních večerů u krbu vzpomínat.
Znovu se dáváme do pohybu a stoupáme dál. Šplháme do dalšího sedla a nakonec se ocitáme v průsmyku u jezera Ibón Bajo de Vallibierna, jenž je celé pod vrstvou blankytně modrého ledu. Tady, zdá se, naše cesta končí. Množství sněhu a zmrazků je ohromné a my nemáme ani tušení, kudy stezka pokračuje. Nevadí. Chvíli jen tak sedíme na skále nad jezerem a pozorujeme Tondu, kterak prohání baculaté sviště, chroustáme svačinu a nakonec se vydáváme na zpáteční cestu. Když sestupujeme zpátky na planinu Pleta de Llosás, svítí slunce a hřeje nás do zad. Brodíme potok Barranco de Vallibierna a ocitáme se na zeleném ostrůvku. V trávě, jako barevné drahokamy, září množství jarních kvítků a zvuk bublající vody je pro nás tou nejkrásnější hudbou, kterou si vůbec lze představit. Petr samozřejmě neodolá a shazuje svršky, aby se mohl v ledové Vallibierně smočit. Ani psíček nezůstává pozadu a nakonec vodu okusím i já. Ve svém snění s otevřenýma očima totiž přehlížím chlupáče, kterak se ke mně neslyšně plíží s kožichem, z něhož crčí voda proudem a těsně vedle mě se oklepává. Kape mi z vlasů, v botách mi čvachtá a jen díky tomu, že mám na sobě nepromokavou bundu, mám aspoň tělo a ruce v suchu. „Vidíš,“ směje se mi Petr. „Kdyby ses šla vykoupat se mnou, byla bys na tom líp.“ S tím se nedá, než souhlasit, protože když se pak dáváme zase do pohybu, Petr je spokojeně v suchu, zatímco mě je v mokrém oděvu značná zima.
Sestupujeme do údolí a zase začíná pršet. Opět kráčíme po štěrkové cestě a toužebně vyhlížíme místo, kde odpočívá naše autíčko. Tahle část trasy se nám teď, když jsme viděli nádherné scenerie cestou vzhůru, zdá značně nezáživná a téměř nekonečná. Konečně se za jednou ze serpentin objevuje záblesk červeného laku a my můžeme shodit pláštěnky a znaveně se zhroutit na sedačky. Do Benasque to máme kousíček, takže za chvíli už sedíme v útulné kuchyňce, usrkáváme čaj a cpeme se vynikající večeří. Vzhledem k tomu, že zítra pojedeme zase o dům a údolí dál, balíme část věcí už teď večer, abychom ráno nemuseli pospíchat a pak už dobrou noc.
DEN 11.
Po snídani balíme to, co jsme včera večer nestihli, Petr přistavuje auto a začíná velké stěhování. Apartmán se nachází v uzounké uličce, kam autem zajet ani při nejlepší vůli nelze, takže hromadíme věci u vchodu, odkud je pak nosíme do vozu. Psí misky, které se mi pletou pod nohama, odkládám na veliký betonový květník, jenž stojí na chodníku s tím, že je naložíme až naposledy. Vše je konečně uvnitř, házíme klíče do poštovní schránky a můžeme jet. Je tady poslední den v údolí Benasque. Parkujeme na parkovišti u kempu nedaleko za městem a vyrážíme proti proudu řeky Río Estos, podívat se na monumentální vodopády Gorgas de los Galantes. Kráčíme po pohodlné stezce, přímo nad řekou, ovšem k Tondovu obrovskému zklamání jsme příliš vysoko, bez přímého přístupu k vodě. Před námi je první z mnoha vodopádů. Voda padá z vysoké kolmé skalní stěny a dopadá přímo do koryta řeky. U paty vodopádu je ohromná masa sněhu, pod níž se voda ztrácí. Po pár desítkách metrů sníh mizí a koryto řeky je zase volné. Míjíme malou přehradu s překrásně tyrkysovou vodou a za ní se dosud vcelku klidně plynoucí řeka mění v divokou horskou bystřinu. Zpěněná voda kolotá a zurčí kolem obrovských, věky ohlazených kamenů a žene se korytem obrovskou rychlostí. Netrvá dlouho a je tady další vodopád. Ve srovnání s tímhle monumentálním výtvorem přírody, byl první z vodopádů jen nicotný malý pramínek, jenž pateticky cmrndá ze skály. Tady se před námi otevírá pohled na obrovské množství vody, které přepadává přes vysoký skalní útes a posílá zpěněnou řeku do údolí v kvapíkovém tempu. Jsme od vodopádu poměrně daleko, ale i tady cítíme, kterak se nám na tvářích usazuje vodní tříšť, stoupající od řeky.
Pokračujeme v cestě, míjíme další, neméně působivý vodopád a přicházíme k ohrazené pastvině. Značená stezka vede jejím středem, voláme tedy Tondu k sobě a připínáme ho na vodítko, to pro případ, že bychom tu narazili na pasoucí se dobytek. Kromě nás tu ale není živá duše, ani lidská, ani zvířecí. Opouštíme pastvinu a po kovovém mostě přecházíme na druhou stranu řeky. Značka nás teď vede po travnaté pěšině, téměř po rovině. Zanedlouho se objevuje první serpentina a je jasné, že odsud budeme zase stoupat. Prudkými serpentinami šplháme stále výš, až se před námi otevírá pohled na chatu Refugio de Estos, stojící na kopci vysoko nad námi. Před ní je cesta blokována obrovským množstvím sněhu, který sem zřejmě přinesla lavina. U hromady stojí postarší pán se sněhovou frézkou a pokouší se ve sněhu vytvořit pěšinu. Marně. Nám naštěstí sníh nevadí, a i když se boříme skoro až po kotníky, hromadu bez problémů přelézáme. K chatě už zbývá posledních pár příkrých serpentin.
Začíná pršet. Poté, co zjišťujeme, že psi do chaty nesmí, usazuji se s Toníčkem na terase, těsně u zdi, abychom byli aspoň trochu chránění před deštěm a Petr jde koupit něco k snědku. Polévku tu bohužel nemají, takže si dáváme dohromady jedny hranolky, které zapíjíme, já čajem a Petr kávou. Nakonec si oblékáme pláštěnky a vyrážíme na zpáteční cestu. Na parkovišti nasedáme do vozu a přesouváme se do lázeňského městečka Vielha, kde máme rezervováno ubytování. Tady při vybalování věcí s hrůzou zjišťuji, že obě psí misky zůstaly na květináči v Benasque a že tedy nemáme Toníčkovi do čeho dát krmení ani vodu. Následuje rychlý odjezd do centra a objíždění všech možných i nemožných obchodů, abychom zjistili, že zde lze koupit úplně všechno, od párátek po luxusní ferrari, jen psí misky ne. Naštěstí i v Pyrenejích lze najít vietnamský obchod a tady jsme konečně úspěšní. Po více než hodině zoufalého hledání, máme misky a můžeme Tondu nakrmit.
DEN 12.
Dáváme sbohem Valle de Benasque a přesouváme se do Val d’Aran, které je sice vzdušnou čarou co by kamenem dohodil, ale po klikatých horských silničkách nám cesta trvá skoro dvě hodiny. Vyjíždíme k jezeru Barratge de Varradós, kde zanecháváme našeho plechového oře. Kousek nad parkovištěm se nacházejí dva nádherné vodopády na říčce Barranc de Siesso, které si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Šplháme k vodopádu a kocháme se pestrobarevnou duhou, klenoucí se u jeho paty. Vodní tříšť se vznáší vysoko nad vodopád, takže máme za chvíli navlhlé svršky, ale nevadí. Právě teď se nám slunce opírá do zad plnou silou, takže nám za chvíli oblečení vysuší.
Opouštíme vodopád a kráčíme uzounkou pěšinkou, jíž tu v trávě vyšlapala stáda ovcí, vysoko nad řekou Arriu de Varrados. Ta se pod námi vine jako modravý had, plazící se v zelené trávě. Slunce se odráží od zpěněných vlnek a hází do okolí blýskavá prasátka. Šplháme do zelené stráně, až se nakonec dostáváme na štěrkovou cestu, po níž vede značka. Tady se pomalu od řeky začneme vzdalovat, ač jí budeme mít ještě chvíli na dohled. Cesta se zvedá prudkými serpentinami stále výš nad zelenou planinou Plans des Artiguetes, kterou máme po pravé straně. Po naší levici se zvedají vysoké horské štíty, jejichž svahy jsou bohatě porostlé žlutě kvetoucími janovci, mezi nimiž se jako drahokamy objevují divoké orchideje všemožných barev. Obloha nad námi se pomalu zatahuje těžkými mraky a začíná pršet. My máme ale pláštěnky v pohotovosti, takže nás pyrenejský deštík z míry nevyvede. Stoupáme dál, několikrát brodíme potok, který teče z horských svahů a se zurčením se žene přes cestu. Poprvé i mě stačí natáhnout krok, druhý potok je ale vcelku široký a zatímco Petrovi se daří se přes něj dostat suchou nohou, můj skok je příliš krátký a přistávám přímo uprostřed proudu. Naštěstí jsme dnes ráno ošetřili obuv impregnací, takže i moje nohy jsou stále v suchu. Déšť houstne. Za jednou ze serpentin se po naší pravici objevuje mrňavá kamenná salaš s převislou stříškou a my beze slova odbočujeme z cesty a jdeme se schovat. Zjišťujeme, že salaš není zamčená a i zde je místnost pro nouzové nocování, takže se usazujeme na kamenné lavici a čekáme, až se nad námi mračna trochu smilují. Zanedlouho je po dešti veta a my můžeme pokračovat v cestě. Z okolních kopců se do údolí plazí cáry mlhy, vznášejí se kolem nás jako šedé přízraky a propůjčují krajině tajemný nádech.
Vystoupali jsme do průsmyku Colhada Varrados. Všude kolem nás jsou hromady sněhu a místy je sněhem zasypaná i cesta. Nám to nevadí, máme nepromokavé návleky na boty, takže se s přívaly sněhu můžeme snadno měřit. Ovšem skupinka belgických autoturistů, kteří kolem nás profrčeli, zatímco jsme v salaši čekali na lepší počasí, má trochu problém. Přestože mají terénní vozy, sněhu na cestě je tolik, že jim nepomohou ani lopaty, které na chvíli berou do ruky. Bezradně obcházejí svoje auta, popíjejí při tom z plechovek pivo a nakonec jim nezbývá, než se otočit a zamířit zpět do údolí. Škodolibě se za nimi šklebíme, pak sbíráme těch několik odpadků, které tu po nich zůstaly a zastrkujeme je do batohu. My v cestě pokračovat můžeme. Přicházíme k několika velkým kalužím ve sněhu a zůstáváme u nich stát. „Hele,“ ukazuje Petr. „Co se to tam hemží?“ Kaluže jsou plné obrovských, hnědých žab, které plavou mezi ledovými krami a schovávají se před námi pod sněhem. Chvíli je pozorujeme, dokonce se nám jednu z žab daří ulovit, abychom si ji mohli pořádně prohlédnout, nakonec ji pouštíme zpět na svobodu a otáčíme se na zpáteční cestu. Zanedlouho začíná zase vydatně pršet, takže znovu využíváme úkryt v salaši. Ani tentokrát průtrž mračen netrvá příliš dlouho, takže za pár desítek minut jsme opět na cestě. Jak vydatný to byl déšť, zjišťujeme v okamžiku, kdy přicházíme k jedné ze serpentin a ta je zcela zavalená obrovskou hromadou hlíny, kamení a sutě, která se odtrhla ze svahu nad cestou.
Za slunečního svitu se vracíme zpět k autu. Petr si ještě dává rychlou koupel v jezeře a nakonec se vracíme do Vielhy, kde si v restauraci kousek od hotelu objednáváme k večeři hovězí burgery z místního skotu. Zatímco Petr je nadšen, já svojí porci žvýkám jen s velkým úsilím, neboť množství koření v omáčce je pro moje chuťové buňky devastující a mazlavá houska, v níž je maso vloženo, mě taky příliš neuchvacuje. Nakonec mě Petr ochotně zachraňuje, dojídá i mojí porci a já si na pokoji vařím instantní nudle.
DEN 13.
Naše dovolená se pomalu chýlí ke svému konci, už nám zbývají jen tři dny, než se budeme muset vrátit domů. Po ranním venčení a krmení psíčka, následuje další balení a nakládání zavazadel. Po těch dvou týdnech stěhování z místa na místo, už to máme natrénované tak, že nám to zabírá jen zlomek času než na začátku dovolené. Opouštíme Vielhu a Val d’Aran a úzkou silničkou s mnoha serpentinami vyjíždíme vysoko nad Vielhu, abychom se vzápětí přehoupli na druhou stranu hor. Tady odbočujeme na štěrkovou cestu a zastavujeme v Montgarri, hned vedle chaty Refugi Amics del Montgarri. Tohle místo je opravdu nádherné. Řeka Arriu Noguéra Palharesa tu protéká mělkým, zeleným údolím, tu a tam na březích rostou vzrostlé jehličnany a všude tu je spoustu barevných květů. I dnes se na nás nebesa mračí. Oblékáme si pláštěnky a vyrážíme. Vydáváme se od chaty proti proudu řeky a pokračujeme po cestě, po níž jsme sem přijeli. Po chvíli přicházíme k místu, kde značka cestu opouští a objevuje se na skále, na druhé straně potoka, jenž se do řeky vlévá. Šplháme po skále nad řekou a pak se drápeme do příkré travnaté stráně. Značka nás vede dál, uzounkými pěšinkami v trávě, pryč od řeky, abychom se k ní po pár kilometrech zase vrátili. Dosavadní mrholení se mění na hustý déšť a my teď sedíme pod vzrostlým smrkem, zabalení do pláštěnek a čekáme, zda liják nepoleví. Dlouhou chvíli si krátíme konzumací skořicových oplatek, o něž se dělíme se zmoklým psíčkem.
Po půlhodině je jasné, že pršet rozhodně nepřestane. Je nám sice zima, ale ještě se nechceme vzdát. Zvedáme se v okamžiku, kdy na nás i skrz huňaté smrkové větve začíná kapat a pokračujeme travou dál. Opět se oddělujeme od řeky, překonáváme jeden z jejích přítoků a stoupáme travnatou strání. Pohorky, které dosud přívalům vody statečně odolávaly, se nakonec vzdávají a já začínám drkotat zuby. Ani Petr nehýří přílišným elánem. Dostáváme se k mokřině a v okamžiku, kdy se boříme po kotníky do bahna, se všichni tři, včetně psíčka, jako na povel svorně zastavujeme. „Tohle nemá cenu,“ vrtí hlavou Petr. „Jdem zpátky. I tak to máme k autu dost daleko.“ Obracíme se tedy a čvachtáme rozbahněnou pěšinkou zpět do Montgarri.
Konečně se před námi objevuje věž kostelíka, který je součástí refugia. Do chaty vstupujeme zmrzlí, s nohama po kolena mokrýma a s nudlí u nosu. U pultu stojí sympatický horal, a když vidí, jak vypadáme, usazuje nás ke stolku a přináší nám čaj a silnou kuřecí polévku. Myslím, že tím nám zachraňuje, možná ne život, ale určitě zdraví. Během konzumace polévky si s mladíkem povídáme a dozvídáme se od něj o zdejším kraji spoustu věcí. Sem se určitě ještě za příznivějších podmínek vrátíme. Teď už se ale opravdu musíme pohnout dál. Čeká nás ještě bezmála sto kilometrů cesty a v mokrém oblečení a botách se na ni vůbec netěšíme.
Naší předposlední zastávkou je Valle de Tavascan. Parkujeme před útulným hotýlkem a jdeme se ubytovat. Když sympatický majitel vidí velikost našeho chlupáče, zavírá dveře pokoje, který pro nás byl původně připravený a vede nás chodbou dál. Tenhle pokoj je daleko prostornější a má samostatný vchod do boční ulice, takže pro venčení Toníka zcela ideální. Škoda, že tu strávíme jen jednu noc. Konečně ze sebe můžeme shodit mokré svršky, které rozvěšujeme všude po pokoji. Že je mi zima, to není žádné překvapení. Mě je totiž zima pořád. Ale že cvakají zuby i Petrovi, to je vcelku novinka. Nakládáme se tedy společně do velké vany, plné horké vody, pak následuje večeře a postel.
DEN 14.
Po snídani nakládáme bagáž do vozu a vyjíždíme proti proudu řeky Riu de Tavascan. Auto odstavujeme v místě, kde silnice řeku křižuje a vydáváme se do nitra národního parku Parc Natural de l’Alt Pirineu. Stezka vede přes zelené, sluncem zalité pastviny, do mírného kopce podél jednoho z ramen potoka Canals de Graus. Vstupujeme do zeleného hájku, kde míjíme dva vodopády, a když pak lesík zase opouštíme, objevují se před námi další pastviny a políčka, oddělená od sebe kamennými zídkami. Za nimi stojí několik starodávných, kamenných chaloupek, kolem nichž jsou oplocené zahrádky se zeleninovými záhonky. Není tu ale živá duše, přestože domečky jsou pěkně udržované a o zahrádky se očividně také někdo stará. Procházíme osadou a vstupujeme do vzrostlého, smíšeného lesa. Kráčíme teď po vrstevnici, po úzké stezce, chvíli je rovná písčitá, chvíli zakopáváme o balvany všemožných tvarů a barev a chvíli se boříme do měkkého bahna. Z okolních kopců se do údolí valí několik vodopádů a jejich vzdálené šumění se mísí s šepotem větru a s cinkáním kravských zvonců, jež se k nám odněkud nese. Chvíli sedíme na sluncem vyhřáté skále, hladovýma očima hledíme kolem sebe a posloucháme tu úchvatnou symfonii větru a vody.
Pokračujeme po pěšině a přicházíme k potoku, který je třeba přebrodit. Tok je rozdělen do několika ramen a vzhledem k tomu, že jarní tání ještě není u konce, vody je tu opravdu hodně. Toníček si s tím hlavu nedělá, vrhá se do proudu a za pár chvil je na druhé straně. My chvíli nerozhodně přešlapujeme na místě a pak šplháme na křivolakou borovici a po jejím kmenu, jenž se naklání nad potokem, přelézáme na druhou stranu. Jedno rameno máme zdárně za sebou, dvě nás ještě čekají. Psíček kolem nás pobíhá, jako by nás popoháněl. I další dvě ramena potoka překonáváme suchou nohou, a když zvedáme hlavu, otevírá se před námi zelený palouk, na němž se pase stádo klisen s hříbaty. Když si nás všímají, zvedají svoje hlavy a mírně frkají. Voláme si chlupáče k noze, s úsměvem stádo obcházíme a stoupáme dál. Stále jdeme po vrstevnici, takže převýšení není nikterak velké. Kráčíme teď po úzkém hřebenu a přicházíme k místu, kde kvetou stovky narcisek, ne těch obyčejných, žlutých, ale čistě bílých, s drobnými oranžovými středy. Kolem nich kvetou jasně žluté janovce a tohle místo díky tomu vypadá, jako by tu nějaký horský troll měl svojí zahrádku.
Vystoupali jsme do horského sedla. Stojí tu kamenná budka s plechovou střechou, na jejíž stěně visí roztodivné, zrezivělé nástroje, jejichž účel použití můžeme jen zhruba odhadovat. Tady se na chvíli zastavujeme a obědváme ze skromných zásob. Toníček se chvíli spokojeně rozvaluje u našich nohou, ale po chvíli se mu přestávka začíná zdát příliš dlouhá, a když kdesi za námi píská svišť, vydává se na průzkum. Následujeme jeho příkladu a vstáváme. Odsud bude následovat příkré stoupání. Drápeme se kamenitou pěšinkou, kličkujeme mezi tvrdými janovci a nastavujeme tváře slunci, které nám dnes svědomitě svítí na cestu. Ocitáme se na neveliké náhorní planině u jezera Estany Closell. To je ještě napůl v zajetí sněhu, ale na jeho březích je značně rušno. Všude tu kvákají žáby a hladina se vlní jejich pohybem. Když pak přicházíme k vodě blíž, vidíme tu obrázek žabí zkázy. Kolem jezera se povaluje obrovské množství malých mrtvolek, některé ještě vcelku, některé doslova rozsápané na kusy. Není to moc pěkný pohled.
Protože nás dnes čeká ještě poměrně dlouhá cesta do Francie, musíme se obrátit nazpět. Procházíme opět kolem kamenné budky, míjíme stádo koní, které se mezitím přesunulo o kousek výš a nakonec jsme u auta. Naposledy se rozhlížíme kolem a loučíme se s překrásným Valle de Tavascan. Tuhle zastávku jsme naplánovali jen proto, aby přejezd na francouzskou stranu nebyl tak dlouhý a objevili jsme díky tomu další nádherné údolí, které je určitě hodno většího průzkumu.
Opouštíme Španělsko. Přijíždíme do městečka Mont-Louis s jeho rozlehlou, starobylou, kamennou pevností a po chvilce bloudění se nám daří nalézt tu správnou odbočku k přehradě Lac des Bouillouses na řece La Tét. Jedeme teď po úzké, dobře udržované silničce proti proudu řeky, místy kličkujeme mezi krávami, které se tady volně procházejí, abychom se nakonec vynořili z lesa a objevila se před námi přehrada a za ní hotel, kde strávíme poslední dvě noci. Hotel působí příjemně a útulně, je tady rozlehlá recepce, s pohodlnými křesílky a barem, veliká restaurace, ale pokoje jsou zařízeny velmi spartánsky. Místa je tu poskrovnu, naštěstí náš psíček je docela nenáročná bytost a i přes své rozměry mu stačí překvapivě malý prostor. Krmíme ho, rychle se myjeme v miniaturní koupelně a pak si v restauraci dáváme vynikající večeři, kterou zapíjíme výborným francouzským vínem.
DEN 15.
Probouzí nás hlasité cinkání kravských zvonců pod našimi okny a jasné slunce, jež nám nemilosrdně svítí do očí a láká nás ven. Rychle tedy snídáme a vydáváme se na poslední letošní pyrenejskou výpravu. Vyrážíme po značeném okruhu kolem ledovcových jezer, kterých je tu nepočítaně. Stoupáme po lesní pěšině podél bublající říčky a poprvé za celou naší dovolenou míjíme hloučky turistů. Přicházíme k prvnímu z jezer Estany Negre. Tonda se nadšeně cachtá a aportuje šišky, které mu házíme do vody. I Petr by se rád smočil, ale je tady informační cedule, na níž je mimo jiné psáno, že koupání v jezeře je zakázáno. Stejnou ceduli nacházíme i u dalšího z jezer, Estany de la Comassa a až u jezera Estany Sec může Petr shodit svršky a hupsnout za huňatého doprovodu do ledové, azurové vody. Pak stojí několik chvil na břehu a nastavuje mokré tělo slunečním paprskům, aby ho vysušily a on se mohl obléknout.
Od jezera Estany Sec šplháme přes malé sedlo a přicházíme k planině s jezerem Estany Llat, které je zlehka mimo značenou trasu. Na jeho březích kvete nepřeberné množství všemožných hořců a hořečků, konikleců a jiných pestrobarevných květů. Za Estany Llat se zvedají sněhem pokryté svahy, po nichž šplháme vzhůru. Za hřebenem je mezi špičatými štíty, jako diamant v koruně, zasazené jezero Estany Llong, na něž hledíme z velké výšky. Jeho břehy jsou porostlé rákosem a tající sníh tu vytváří rozsáhlé mokřady. Znovu šplháme, překonáváme další hřeben a tady jsou jezera hned dvě, Estany Vallell a za ním Estany de les Dugues. Zatímco Tonda musí okusit vodu v každém z nich, Petr už svojí denní ledovou koupel absolvoval a do další se nehrne. Dobře dělá. Dosud modrá obloha se začíná potahovat šedými mraky a teplota rázem citelně klesá. Zatím neprší, ale i tak oblékáme nepromokavé bundy a pláštěnky máme v pohotovosti. U posledního z jezer se oddělujeme ze značené cesty, která teď sestupuje sněhovým polem k potoku, v domnění, že najdeme lepší cestu. Chvíli klopýtáme přes kameny a padlé kmeny, abychom se pokorně na stezku vrátili. Vracíme se kolem jezera Estany del Viver a příkrou lesní pěšinou klesáme zpět k hotelu. Tady si dáváme v baru velmi pozdní oběd, nebo spíš odpolední svačinu, zahříváme se teplým čajem a pak se jdeme ještě projít kolem přehrady. Po večeři pak začíná velké balení, abychom se zítra ráno nemuseli příliš zdržovat.
DEN 16.
Nadešlo úplně poslední ráno v Pyrenejích. Po rychlé snídani nakládáme věci do vozu, rychle kontrolujeme, zda jsme nic nezapomněli a jdeme se projít k přehradě. Naposledy hladíme chladnokrevné kobylky, jejichž zvonce nám večer hrály tklivou ukolébavku, nakupujeme v baru hotelu místní sýry a uzeniny a pak s mírně nostalgickou náladou vyrážíme k domovu. Chvíli se ještě můžeme kochat výhledy na pyrenejské vrcholy, ale až příliš rychle necháváme hory za sebou a za pár okamžiků už uháníme po dálnici kolem Perpignanu. Ostré horské štíty teď vystřídal výhled na Středozemní moře. Kolem poledne nám začíná kručet v břiše, a protože i Tonda dává najevo, že by si rád protáhl tlapky, zastavujeme na pláži v Leucate a po krátké procházce po pláži si v plážové restauraci dáváme k obědu mořského vlka. Chudák Tonda, ležící pod stolem, zhluboka nasává rybí vůni a sliny mu tečou proudem. Za normálních okolností náš psíček od stolu nic nedostává, ale dnes jsme trochu naměkko, a tak i on kousek vynikající ryby ochutná.
Teď už je dovolená definitivně u konce. Letos jsme nachodili a nastoupali extrémní počet kilometrů. Zjistili jsme, že i když má člověk pocit, že už nemůže udělat ani krok, tělo má ještě mnoho rezerv, z nichž lze čerpat. Stačí jen chtít. Pyreneje nám i letos ukázaly svoji tvář ze všech možných úhlů. Extrémní množství sněhu, extrémní množství vody pod námi i nad námi, mlha i slunce, obrovské množství barev i vůní. Zkrátka od všeho kousek. Takže, napřesrok na shledanou, krásné Pyreneje!
https://palda.rajce.idnes.cz/Picos_de_Europa_-_26._-_27.5.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Fuentes_del_Rio_Carrion_-_28.5.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Banos_de_Panticosa_-_29.8.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Prusmyk_Col_du_Pourtalet_-_30.5.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Lacs_d_Ayous_-_31.5.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/train_d_Artouste_-_1.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Ibones_de_la_Plana_de_Gorgutes_-_2.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Valle_de_Vallibierna_-_3.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/vodopady_Gorgas_de_los_Galantes_-_4.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Colhada_de_Varrados_-_5.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Montgarri_-_6.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Valle_de_Tavascan_-_7.6.2018
https://palda.rajce.idnes.cz/Ledovcova_jezera_v_Mont_Louis_-_8.6.2018