O životě a zvířatech, vážně i nevážně

               Kolikrát už jsme si s Petrem říkali, že se musíme vydat na toulky i do vzdálenějších koutů naší země? Zatím jsme neměli příležitost, ale teď to hodláme napravit. Je pátek a my máme sbaleno vše potřebné na nadcházející víkend v Jeseníkách. Ubytování máme zajištěno v lázeňském městečku s poetickým jménem Karlova Studánka, nic nám tedy nebrání vyrazit. Čeká nás více než čtyři sta kilometrů dlouhá cesta. Navigace hlásí dojezdový čas v devět hodin večer. Vyrážíme.

               První zádrhel se objevuje už pár kilometrů od domova, na dálnici u Rokycan. V koloně stojíme zhruba dvacet minut a nervózně sledujeme, kterak se dojezdový čas stále prodlužuje. Tonda se neklidně vrtí v kufru a každou chvíli vyštěkává auta v druhém pruhu, která se stejně jako my, sunou vpřed šnečím tempem. Nakonec se přeci jen kolona rozjíždí a my teď uháníme s větrem o závod, abychom ztracený čas aspoň trochu dohnali. Když pak před Olomoucí sjíždíme z dálnice, začíná teprve to pravé dobrodružství. Do letních prázdnin sice zbývá ještě více jak měsíc, ale už teď, v polovině května, jsou silnice rozkopané a plné uzavírek a objížděk. Kodrcáme se po děravých, vedlejších cestách a nejen dojezdový čas, ale i počet kilometrů do cíle se neustále zvyšuje. Po objízdných trasách jsme už najeli dobře o šedesát kilometrů víc, než bylo původně v plánu. Voláme tedy majitelům penzionu a omlouváme se, že nedorazíme dřív než v jedenáct večer. Ti sice nejsou příliš nadšeni, ale naštěstí bydlí přímo v objektu a slibují, že na nás počkají. Konečně přijíždíme do Karlovy Studánky. Penzion nacházíme vcelku snadno, tak aspoň něco dnes vyšlo podle plánu. Když vystupujeme z vozu, hodiny ukazují pár minut po půl jedenácté. Přebíráme klíče od apartmánu, rychle venčíme psíčka a pak už se znaveně hroutíme do peřin.

               Ráno vstáváme poměrně brzy a poté, co rychle venčíme a krmíme Toníka, se odebíráme do nedaleké samoobsluhy, abychom si koupili snídani. S proviantem v papírovém sáčku se vracíme do apartmánu, kde si vaříme k snídani čaj a kávu a s gustem konzumujeme lahůdky, jež jsme si nakoupili. Nakonec do batohu balíme pár housek, jablek a čokoládových oplatek, láhev vody, nezbytný foťák a vydáváme se vstříc hřebenům Jeseníků.

               Opouštíme Karlovu Studánku a autem vyjíždíme na Ovčárnu. Odtud se vydáváme po červené značce, po stezce s názvem Světem horských luk. Zprvu stoupáme po široké, kameny vydlážděné cestě, abychom se po pár stovkách metrů vyhoupli kousek pod vrchol Vysoké Hole. Praděd, s jeho rozhlednou máme před sebou jako na dlani a když pak děláme čelem vzad, kocháme se krásnými výhledy na zelené kopce kolem. Všude tu kvetou luční květiny a v trávě se hemží nepřeberné množství různých brouků, kobylek, mušek, včel i motýlů, které Tonda spokojeně prohání. Na blankytně modré obloze svítí slunce a příjemně nás hřeje do zad. Kráčíme po hřebeni, odkud máme nádherný výhled do údolí po obou stranách. Míjíme Kamzičník a po několika kilometrech přicházíme k Jelení studánce. Tady se pohodlně usazujeme v trávě a ke slovu přichází první houska se salámem. Psíček se nadšeně čvachtá v korýtku, do něhož stéká voda z pramene, a když už mu připadá, že jsme příliš dlouho na jednom místě, dobře mířenou sprchou nás zvedá na nohy. Na obloze se začínají vytahovat černá mračna a ozývá se první rachot hromu. Kromě nás tu není příliš mnoho lidí, ale i těch pár dalších turistů se, jakmile se objeví první blesk, dávají na ústup a pádí zpět směrem k Ovčárně. My ne. Oblékáme bundy a pokračujeme dál. Bouřkové mraky před námi klesají do údolí, kde začíná pořádný liják a z modrofialových oblaků se spouští jeden blesk za druhým. Usazujeme se na kamenech vysoko nad bouřkou a spokojeně sledujeme tu úchvatnou podívanou. Po dvaceti minutách je po bouřce. Mraky mizí za dalším hřebenem a nad našimi hlavami zase svítí slunce, jakoby nic. Pomalu se připozdívá. Zvedáme se tedy a i my se vracíme zpět.

Když přicházíme k jednomu z rozcestníků, zastavujeme a po chvilce dohadování se mi daří Petra přesvědčit, že se nemusíme vracet stejnou cestou, ale že bychom se na Ovčárnu mohli vrátit oklikou po modré značce. Vzhledem k tomu, že Petr před naším výletem zevrubně zkoumal turistickou mapu, je s terénem, o němž je řeč, obeznámen. Nesměle se mě tedy ještě naposledy pokouší od odbočení z trasy odradit. „Sluníčko, jseš si jistá?“ ptá se mě opatrně. „Tohle bude po asfaltu a hodně z kopce. Pak to budeme muset zase někde nastoupat.“ Mávám bezstarostně rukou. Nějaký výstup nás přece nemůže rozházet. Koneckonců v Pyrenejích jsme se popasovali s jinačím terénem. Pískám na Toníka a s úsměvem a s Petrem v závěsu odbočuji. Kráčíme teď prudce dolů po široké asfaltce. Po výhledech na okolní krajinu je dávno veta, místo nich nás obklopuje vzrostlý smrkový les po obou stranách silnice. Po několika kilometrech neustálého klesání mi začínají zlehka tuhnout nejen nohy, ale i úsměv. Konečně to vypadá, že se terén trochu narovnává. Přecházíme mostek přes vesele bublající potok a přicházíme k rozcestníku, který nám oznamuje, že jsme se ocitli v Divokém dole. Odtud půjdeme zase vzhůru. K dalšímu rozcestníku pod Pradědem je to pouhých pět kilometrů. Ovšem během těchto pěti kilometrů budeme muset zhruba jeden výškový kilometr nastoupat. To však v téhle chvíli tuší jenom Petr, já zůstávám v blaženém nevědomí. Optimisticky se na něj zubím. „Teď už to bude v pohodě,“ mrkám na něj. „Značka odbočuje ze silnice, takže teď už půjdeme lesem.“ Petr zarytě mlčí. Dobře ví, co bude následovat.

Uzounká pěšinka nás teď vede podél zurčícího potoka s jeho nekonečným množstvím menších i větších vodopádů a kaskád. Zatímco Tonda je pěšinou i potokem nadšen a s vyplazeným jazykem, bez jakékoliv námahy hopsá po kamenech, my jeho nadšení nesdílíme. Během pár desítek metrů jsme zpocení, zadýchaní a proklínáme kameny, o něž co chvíli zakopáváme. Stoupání je tu opravdu brutální. A nejhorší na tom je, že si nemůžu ani stěžovat, neboť odbočka z červené stezky byl můj vlastní nápad. A tak za skřípění zubů stoupám vytrvale dál. Petr je ke mně naštěstí milosrdný a vůbec mi nenadává. Zhruba po čtyřiceti minutách děláme delší zastávku a zničeně se hroutíme na padlý kmen, který tu leží přes cestu. Petr loví v batohu a vytahuje dvě čokoládové tyčinky. „Na,“ podává mi jednu z nich. „Je třeba doplnit energii.“ Čokoládu si od něj sice beru a znaveně ji chroustám, ale obávám se, že ani kdybych jich snědla plný kýbl, nebylo by to nic platné. „Kolik že to bylo nahoru kilometrů?“ ptám se zničeně. „Pět,“ odpovídá můj drahý. „A kolik myslíš, že už jsme ušli?“ následuje moje další otázka. Petr opatrně krčí rameny. „Myslím, že víc než kilometr to nebude.“ Po téhle odpovědi se o mě chvíli pokoušejí mrákoty, chvíli se mi tlačí do očí slzy a chvíli se mi chce hystericky smát. Je mi ovšem jasné, že ani jedno z toho mi nepomůže, a tak se s povzdechem zvedám, upírám zrak na krpál před sebou a se zaťatými zuby nutím opět nohy k pohybu.

I když se mi to zdá jako věčnost, od naší poslední zastávky uběhla pouhá hodina. Opustili jsme stín lesa a pěšina teď vede po malebných horských loučkách, stále podél potoka. Stoupání se ovšem nijak nezmírňuje. Děláme další přestávku, sedíce v trávě se dělíme o poslední jablko. Ač neradi, nakonec se opět zvedáme a po dalších několika desítkách minut konečně vstupujeme na asfaltovou silnici, vedoucí k rozhledně na Pradědu. K ní už je to pouhé tři kilometry, sice také do kopce, ale s tím, co jsme právě absolvovali, se to rozhodně srovnat nedá. Láká nás navíc představa teplé polévky, studené kofoly a třeba i něčeho sladkého. I když nás už vcelku bolí nohy, vydáváme se k rozhledně. Jaké je ovšem naše zklamání když zjišťujeme, že se psem nás dovnitř nepustí, venkovní posezení tu nemají, a když se ptáme, zda nám načepují aspoň kofolu, že bychom si jí vypili venku, odpovědí je kategorické ne. Co kdybychom se jim chtěli se sklenicemi vypařit. Otráveně se tedy dáváme na ústup. Obcházíme rozhlednu kolem dokola a pak se po silnici vracíme zpět na Ovčárnu. Tady objevujeme restauraci, kam sice taky nesmí psi, ale mají tu venkovní zahrádku, kde chlupáč nevadí. A tak se usazujeme na dřevěné lavici, Tonda se se spokojeným mručením skládá pod stůl a dáváme si vytoužené občerstvení. Když se pak vracíme do Karlovy Studánky, následuje v kavárně výborná káva a zmrzlinový pohár. Myslím, že po dnešním výkonu si to rozhodně zasloužíme.

V neděli se probouzíme do pochmurného rána. Po snídani balíme a za jemného mrholení nakládáme zavazadla do auta. Loučíme se s našimi hostiteli a přesouváme se o pouhých pár kilometrů dál, tam, kde začíná naučná stezka podél Bílé Opavy. Máme na výběr ze dvou tras. Cesta, vedoucí po pravém břehu řeky, je dle slov domorodců pro důchodce, volíme tedy trasu po levém břehu. Půjdeme proti proudu, takže co? Budeme stoupat. Bílá Opava je krásná, divoká, horská říčka. I tady je spousta vodopádů a kaskád, místy se objevují i klidné zátočiny s průzračně čistou vodou. I zde je stoupání vcelku příkré a tu a tam musíme šplhat po schůdcích či žebřících. Ani to nečiní našemu vlčkovi žádný problém. Po schodech chodit umí a tam, kde jsou příkré žebříky, volí cestu po skále. Nakonec následuje poslední prudký úsek a kozí stezka, po níž jsme dosud kráčeli, ústí na širokou, jehličím vystlanou, rovnou lesní cestu. Opouštíme řeku, která teď zvesela klokotá kdesi pod námi. Po lesní cestě přicházíme k horské chatě, kde si dáváme horkou polévku. Ta nám v dnešním chladném dni přijde k duhu. A pak už vstupujeme na širokou asfaltku, která nás dovede k našemu vozítku. Je čas se rozloučit. Máme před sebou dlouhou a strastiplnou cestu domů.

I Jeseníky nám učarovaly, ostatně jako zatím snad všechny české hory, které jsme navštívili. Šumava sice pořád zůstává naším tuzemským číslem jedna, ale i sem se určitě v budoucnu budeme vracet. Asi to kvůli vzdálenosti nebudou časté víkendové pobyty, ale proč bychom sem nemohli vyrazit na delší dovolenou. A třeba si zopakujeme i vražednou cestu přes Divoký důl. Potrhlí jsme na to dost.