CESTOU, NECESTOU
Neochotně otevírám oči a letmým pohledem z okna zjišťuji, že už je opravdu ráno. Otravné slunce vysílá své zlatavé paprsky a tvrdošíjně je proplétá skrz zpola zatažené žaluzie. Ještě otravnější ptáci ječí ve větvích svojí jarní, namlouvací odrhovačku, šťastně třepotají křidélky a vypínají barevné hrudníčky, ve snaze upoutat pozornost svých vytoužených protějšků.
Cože to máme dneska v plánu? Jaký výlet že mě to čeká? Cyklistický? To jsem snad musela být pod vlivem drog, když jsem s něčím takovým souhlasila! Já, zapřisáhlý odpůrce cyklistiky, se vyškrabu na své zánovní kolo, na němž jsem naposledy seděla někdy před dvěma lety a budu se tvářit náramně šťastně a spokojeně. Otáčím se ke svému drahému a opatrně se tážu. „Pojedeme vůbec? Vždyť jsi přišel z práce ve dvě ráno, to musíš být úplně grogy.“ Petr se rázem probouzí. „Já to dospim odpoledne.“ „Jak odpoledne?“ tázavě zdvíhám obočí. „No odpoledne,“ odpovídá. „Vždyť jedeme jenom z Berouna na Karlštejn a zpátky, to je pár kiláků.“ Vstává. „Odpoledne přijedeme brzy a já pak půjdu spát.“ Poslední jiskřička naděje zhasla. Pomalu se tedy zvedám a neslyšně mumlám nadávky.
Do Berouna dorážíme kupodivu včas. Petrův kamarád Jarda už na nás čeká a s úsměvem nám představuje další dva cyklonadšence, oba jménem Tomáš, kteří pojedou s námi. Všichni mají profesionální cyklistické vybavení, rukavice, helmy, tachometry a na Jardově kole je připevněna turistická mapa, na níž nám nadšeně ukazuje plánovanou trasu. V očích se mi objevuje zděšení. To se snad musel splést! My přece jedeme na Karlštejn a zpátky! „No jasně,“ usmívá se Jarda. „Cestou z Karlštejna to vezmeme malou oklikou přes Ameriku.“ No, to sedí, říkám si v duchu při pohledu do mapy.
Petr vyndává z auta kola, ještě se na poslední chvíli pokouší vyměnit své porouchané šlapky, ale ani s asistencí dvou dalších silných mužů se mu to nedaří. Nevadí. Obejde se i bez nich, holt si nebude moci zacvaknout botu do zámku.
Vyrážíme. Zatím se jede skoro pořád z kopce. Zatím to jde. Míjíme nádraží. Všude kolem se povalují hory starých, smradlavých pneumatik a panely, tvořící cestu, nepříjemně drncají. Ještě chvíli a vyrazím si řidítky zuby. Po chvíli odbočujeme na uzounkou polní pěšinu, vedoucí po břehu jakési říčky. To asi nebude cyklostezka. Několikrát mi přední kolo na nerovném povrchu nadskakuje a já se ze všech sil snažím udržet na cestě a nezahučet do vody. Občas se zakymácím, a abych získala zpět ztracenou rovnováhu, zajíždím do pole. Pánové na sebe rozjařeně halekají. Halekám taky. Co mi zbývá. Přece se nebudu tvářit jako puchýř. Když už jsem tady, tak si to v rámci možností užiju.
Zastavujeme se na náměstí. Zrovna se tu koná hrnčířský trh. Potřebuji si koupit láhev vody, ale všechny samoobsluhy i supermarkety mají zavřeno. Vrhám se tedy mezi stánky a snažím se najít nějaký s občerstvením. Konečně se mi to daří a už vítězoslavně třímám láhev v ruce. Sakra, kde jsou kluci? Z jakého směru jsem vlastně přišla? Bože, já jsem fakt nemožná, když se dokážu ztratit i v Berouně na náměstí. Po chvíli se mi daří zamířit správným směrem a s radostným úsměvem mávám na Petra. „Kde jsi tak dlouho?“ ptá se mě. „Ále,“ odkašlávám si. „Byla tam děsná fronta.“ Mezitím na nás Jarda povykuje od stánku s medovinou. „Pojďte si dát panáka, objednal jsem nám všem angreštovou medovinu.“ Hrnu se k němu. Přesně tohle teď potřebuji. Dám si na kuráž.
Znovu usedáme na svá kola a pokračujeme v cestě. Přejíždíme Berounku a pak po jejím levém břehu pokračujeme, směr Karlštejn. Tenhle úsek cesty se mi vcelku líbí. Jedeme po široké, rovné asfaltce, slunce hřeje do zad a krajina je opravdu překrásná. Jen ti bruslaři kdyby se mi neustále nemotali před kolem. Každou chvíli míjíme celou rozvětvenou rodinu na kolečkových bruslích, a zatímco dospělí ukázněně uhýbají, děti se nám s nadšením sobě vlastním vrhají přímo pod kola.
V Srbsku děláme první přestávku. Posiluji se vydatnou česnečkou a jablečným džusem. Petr si objednává velký čaj a malý rum, ostatní si dávají pivo. Přichází číšník s čajem a džusem. „A co ta příloha?“ ptá se Petr. Číšník na něj nechápavě zírá. „Prosím?“ Dívá se na lístek. „Ale vy jste si žádnou přílohu neobjednal. Máte tady jenom polívku.“ Petr mu vysvětluje, že má na mysli přílohu k čaji. Rum. „To přinese kolega,“ odpovídá číšník a prchá. Kolem nás prochází jiný. Petr ho zastavuje. „Prosím vás, vy jste ten kolega, který mi má přinést objednaný rum?“ Nebohý číšník očividně nemá ani potuchy, o co se jedná a vyjeveně civí do našich rozesmátých tváří. Petr se tedy dotazuje ještě dalších dvou číšníků, než se konečně z útrob restaurace vynoří mladík s podnosem, na němž stojí tři piva a vytoužený rum.
Polévka je dojedena, pivo vypito, zvedáme se tedy a odebíráme se ke svým kolům. Číšníci si mezi sebou vyměňují pohledy, v nichž se zračí úleva a uctivě se uklánějí, když kolem nich procházíme. Usedám na svého stříbrného, hliníkového oře. Moje pozadí je sice na sedlo přivyklé, ovšem ne na tohle titěrné, tvrdé, cyklistické a začíná zlehka protestovat.
Stále jedeme po rovince, řeka vesele bublá a pomalu se před námi otevírá pohled na Karlštejn. Odbočujeme k hradu. Sakra to je krpál, říkám si v duchu. Naštěstí je tady zákaz jízdy na kole a tak s úlevou sesedám, chápu se řidítek a vedu kolo do kopce. Pod hradem zastavujeme jakéhosi turistu a strkáme mu do ruky Jardův fotoaparát. Cvakne spoušť, my poděkujeme a pokračujeme v cestě. Opět nasedáme na kola a jedeme. „Tady je výborná hospoda,“ obrací se na nás po chvíli Jarda. „Mohli bychom si tu dát oběd a další pivko, co vy na to.“ Zatímco kluci se moc nadšeně netváří a argumentují s tím, že jsme ze Srbska moc daleko nedojeli a že je na oběd ještě brzy, já nadšeně souhlasím a pro jistotu hned opírám kolo o zeď.
Po vynikajícím obědě se opět zvedáme a vyrážíme. Ještě chvíli pokračujeme po úzké silničce do mírného kopce, když tu náhle Jarda odbočuje do lesa a mizí z dohledu. Přijíždím k onomu místu a s ústy dokořán hledím na kopec, jehož středem vede lesní cesta, plná výmolů a balvanů. Chce se mi brečet. Kluci kolem mě profrčí jeden za druhým a spokojeně se opírají do šlapek. Zatínám zuby a znovu se sápu na kolo. Přehazuji na nejlehčí převod, rozjíždím se a jedu. Sice šnečím tempem, ale jedu. Jeden z Tomášů se u mě zastavuje. „Tak se na to vykašli, slez a veď to.“ Nuceně se na něj usmívám. „Ne,“ procedím skrz zaťaté zuby. „Já to vyjedu!“ Pot se ze mě řine proudem, nohy bolí a pálí, ale já je dál nutím k pohybu. Nakonec to vzdávám a v půlce kopce slézám. Prostě jsem salát, povzdychnu si. Petr se ke mně vrací a bere mi kolo z ruky. „Ukaž, dej mi to.“ Vrčím na něj. „Já nechci! Nepotřebuju pomoct,“ protestuji, ale bez výsledku. Petr se nedá a tlačí obě naše kola do toho šíleného kopce.
Najednou se proti nám vynoří obrovské, červenobílé, hasičské auto. A je to v háji, pomyslím si. Už mám halucinace. Zatímco Petr uhýbá stranou, já jdu stále dál. Na poslední chvíli uskakuji do křoví. Sakra, vždyť to není halucinace. Kde se tady berou hasiči? Veliké auto jede velmi pomalu a jen stěží se prodírá hustými větvemi. Když nás mine, pokračujeme dál. „Asi měli nějaké cvičení na Malé Americe,“ přemýšlí nahlas Petr. Za další zatáčkou se před námi otevírá pohled na zatopený lom, jménem Malá Amerika. Na jeho kraji stojí několik dalších hasičských aut, dvě sanitky a na cestě postává hlouček policistů v uniformách. „Co se stalo?“ ptá se jich Petr. „Doufám, že je to jenom nějaké cvičení.“ Tázaný policista vrtí hlavou. „Bohužel není. Spadlo tam dítě a zlámalo si páteř.“ No, potěš, říkám si v duchu a pozoruji hasiče, jak stáčejí lana a uklízejí vybavení do aut. „Tady je to běžný,“ pokračuje policista. „Každý týden máme minimálně jeden výjezd.“
Poté, co hasiči odjíždí, obcházíme lom a pak se znovu chápeme svých bicyklů a pokračujeme dál. Jarda nás opět vede ukrutnou, kamenitou stezkou, z níž by se snad mohl radovat jen kamzík. Kluci se sice pokoušejí kopec vyjet v sedle, ale po chvíli to vzdávají, protože to zkrátka není v lidské moci. Tlačím své kolo do toho příšerného krpálu a opět se mi chce brečet. Konečně jsem nahoře. Teď už snad pojedeme normální cestou. Omyl. Po pár metrech Jarda odbočuje ze silnice a zamíří do pole. Když ho překodrcáme, zastavíme se u velikých vrat, vedoucích k lomu Mořina. „Teď máme dvě možnosti,“ jezdí Jarda prstem po mapě a ukazuje klukům další trasu. „Buď můžeme jet přímo k Mexiku, ale je tam dost šílená cesta a museli bychom to chvíli vést, nebo to můžeme objet po silnici.“ Obrací se na nás. Jeden z Tomášů se ohlédne zpátky. „Po silnici je to ale děsnej kus cesty.“ Diskuse se neúčastním. Je mi jedno, zda zhynu na silnici, nebo kdesi v lese.
Rozhodujeme se pro přímou cestu. Odevzdaně se znovu vydrápu na kolo a následuji kluky, kteří se zvesela řítí po louce z prudkého kopce. Řítím se za nimi. Ačkoliv nohy teď vcelku odpočívají, pro změnu dostávám křeče do rukou, to jak vší silou mačkám obě brzdy. Těsně se vyhýbám pěším turistům a dnes už po několikáté hledím se zoufalstvím v očích nahoru na cestu, kterou se mám vydat. Petr mi opět bere kolo z ruky. Tentokrát neprotestuji. Budu mít co dělat, abych se do tohohle kopce vydrápala sama, natož ještě s kolem. Slečna turistka, jíž jsem jen čirou náhodou nesrazila při svém šíleném sjezdu k zemi, se na mě usmívá. „Vy se ale máte,“ mrká na mě a na Petra. Mám chuť po ní skočit a uškrtit jí. Místo toho vykouzlím na tváři pokřivený úsměv. „Jo, to jo.“
Klopýtám po úzké pěšině a každou chvíli zakopávám o kořen nebo o kámen. Když konečně odtrhnu pohled od země, zjišťuji, že stojím na okraji dalšího lomu. Přelézám ochranný řetěz a usedám na samém okraji. Kývám nohama nad hlubokou propastí a ignoruji Petrovo ustarané pohledy. „Sluníčko, nechtěla bys jít raději sem ke mně?“ Zavírám oči a vychutnávám si sluneční paprsky, opírající se do mé tváře. „Ani ne,“ odpovídám. „Mě je tady dobře.“ Jarda se přidává na Petrovu stranu. „Abych pravdu řekl, tak mě pohled na tebe trochu znervózňuje.“ Usmívám se na něj. „Neboj, zatím ještě sebevraždu páchat nebudu.“
Znovu se zvedáme a pokračujeme dál. Opět přejíždíme přes louky a pole. Přelézáme mělkou škarpu a konečně jedeme chvíli po rovné silnici. Míříme k poslednímu lomu – Velké Americe. Opět zahazuji kolo na zem a opírám se o betonovou zídku, za níž je několik řad ostnatého drátu a veliká cedule s červeným nápisem „ZÁKAZ VSTUPU, NEBEZPEČÍ ÚRAZU“ a kochám se pohledem na zatopený lom, ostré skalnaté výběžky a tyrkysově modrou vodu. „Já se jdu mrknout, jestli jsou tam ještě raci,“ prohodí Petr a než stačím mrknout, začne slézat úzkou skalní průrvou na dno lomu. Mizí mi z dohledu, vzápětí se opět vynořuje o sto metrů níže a kluše po cestě k vodě. Pozoruji, jak usedá na břeh a radostně na sebe cáká chladnou vodu. Po chvíli se zvedá a běží zpátky. Stojím nad průrvou s vypůjčeným fotoaparátem v ruce a číhám. Jakmile se pode mnou objeví Petrův uřícený obličej, mačkám spoušť. Vylézt nahoru se zdá o mnoho obtížnější, než sestup. Nakonec se to Petrovi daří. „Žádný raky jsem nenašel, ale aspoň jsem si umyl ruce,“ zubí se na mě.
Než znovu vyrazíme, Jarda nám opět ukazuje trasu na mapě. „Teď sjedeme do Hostimi, tam si dáme pivko a pak ještě zajedeme do Svatýho Jana pod Skalou a půjdeme se podívat na vyhlídku.“ Jede prstem po mapě tam a zpátky. „Pak se vrátíme a z Hostimi pojedeme podél potoka buď rovnou do Srbska a domů, nebo se ještě zastavíme na Tetíně.“ Protáčím oči v sloup a Jarda dodává. „To uvidíme podle času a taky jestli se nám ještě bude chtít.“
Konečně hospoda! Sedím na lavici pod rozkvetlým kaštanem a přeju si, abych tady mohla sedět věčně. Objednávám si půl litru kofoly a s Petrem na půl výborný lívanec s tvarohem a borůvkami. Zatracený čas. Utíká jako splašený a moc dobře vím, že jakmile se zvedneme od stolu, minuty se pro mě zase nekonečně povlečou. Chce se mi spát.
„Tak jedem,“ velí Jarda. Když se zvedám z lavice, moje nohy důrazně protestují. Ignoruji je. Usedám na kolo a i moje pozadí důrazně protestuje. Ignoruji ho. Jedu po klikatící se silnici a zastavuji před ekocentrem ve vesničce s názvem Svatý Jan pod Skalou. „Půjdeme se podívat na vyhlídku?“ ptají se mě kluci. Upírám zrak směrem, jímž ukazují a zděšeně zírám na křížek vysoko nad svojí hlavou. Ztěžka polykám a pak kývám. „Jasně.“ Krávo! Krávo! Krávo! Křičí ve mně vzteklý hlásek. Petr se ke mně otáčí. „Jestli nechceš, tak nemusíme.“ Drž hubu, přikazuji onomu hlásku. „Jasně, že chci. Bude tam určitě krásný výhled.“ BLBÁ KRÁVO! Hlásek přitvrzuje. Znovu ho umlčím a pomalu se vydávám vzhůru. Již po prvních několika desítkách metrů se hlásek znovu rozječí s nebývalou intenzitou. Jak tak koukám, se zakloněnou hlavou na cestu do strmého kopce a pak na nekonečné množství přírodních schodů, dávám hlásku za pravdu. Jsem kráva. Úplně blbá. Začíná pršet. Oblékám si nepromokavou bundu a dál se vleču do toho nechutného kopce. Levý kotník mi pulzuje bolestí, to se ozývá stará neléčená zlomenina a zborcená nožní klenba. Při každém došlápnutí mi škube v pravém koleni a bolest ve stehenních svalech už ani nevnímám. Stále se vleču nahoru. Cesta začíná klouzat.
Konečně jsem nahoře. Stojím na mokrých, kluzkých kamenech a upírám zrak do údolí, které mám pod sebou jako na dlani. Za normálních okolností by mně takový pohled uchvátil a nadchl. Ne dnes. Propocené triko se mi lepí na záda a pekelně studí. Popojdu pár kroků, stanu na okraji skalního útesu a snažím se najít místo, kde máme zamčená kola. Asi to budou ty nepatrné, barevné tečky vedle zeleného keře. Déšť nabírá na intenzitě a tak se schováváme pod ochranu lesa a vydáváme se na cestu dolů. Skáču ze schodů a z kamenů a déšť mě štípe do tváří. Jsme skoro dole. Ohlížím se zpět a pak se s hořkým úšklebkem otáčím na kluky. „Tak si to dáme ještě jednou, ne?“ Tomáš hrdinně odpovídá, že klidně můžeme, ale ostatní jeho nadšení nesdílejí. Petr se ďábelsky ušklíbne. „Tak fajn,“ obrací se na Tomáše. „Můžeš běžet. Já jsem nahoře nechal klíče od kol.“ S tlukoucím srdcem lovím v batohu na Petrových zádech, odkud nakonec s obrovskou úlevou vytahuji klíč od zámku, jímž máme spoutány kola. Žertoval.
Vracíme se do Hostimi, projíždíme kolem hospody, v níž jsme před dvěma hodinami seděli a pak odbočujeme na lesní cestu. Po několika minutách se cesta půlí. „Doleva na Tetín, doprava domů,“ volá na nás Jarda. Bez jediného slova zahýbám vpravo. Déšť stále houstne. Znovu projíždíme Srbskem a po břehu Berounky se vracíme do Berouna. Kluci mizí kdesi v dálce, Petr jede vedle mě. „Zastav,“ volá na mě. „Dám ti svůj blatník. Budeš mít mokrý záda.“ Nezastavuji, ani nebrzdím, neodpovídám. Se zaťatými zuby nutím svoje nohy k monotónnímu pohybu. Všechnu svoji vůli a poslední zbytky sil upínám k jedinému místu. K tomu místu, kde parkuje náš vůz, do něhož konečně usednu a pojedu domů. Vjíždíme do Berouna. Na silnicích jsou rozesety kaluže špinavé vody, při každém projetí některou z nich cítím, jak mi studená voda smáčí záda a kalhoty.
Konečně jsme na místě. Konečně slézám z kola s vědomím, že už na něj znovu nepolezu. Svlékám promočené kalhoty a oblékám si Petrovo šusťáky. Co na tom, že jsou mi trochu větší, hlavně že jsem v suchu. Petr nakládá kola a pak si jdeme do Jardova bytu umýt ruce. „Dejte si aspoň kafe,“ zve nás Jarda. „Bůhví, kdy se zase uvidíme. Přece hned nepojedete domů.“ Znaveně padám do měkkého křesla a pokouším se neusnout.
Po hodině se zvedáme k odchodu. Nohama mi projíždí nepříjemné křeče, klepu se jako ratlík a zuby mi drkotají zimou. Malými krůčky přecupitám chodbu a velmi opatrně scházím ze schodů. Loučím se s Jardou a s jedním z Tomášů a pak se hroutím na sedadlo spolujezdce. Křeče ve svalech nepřechází. Petr nastartuje a konečně, konečně JEDEME DOMŮ. Cestou se snažím ulevit bolavým nohám, ale ať už s nimi hýbu nebo ne, bolest neustává. Střídavě je mi zima a vzápětí horko.
Vystupuji z auta. Opatrně položím nohy na zem a ještě opatrněji si stoupám. Bolestí se mi zvedá žaludek. Chvíli stojím a čekám, až křeče aspoň trochu poleví a já se budu moci pohnout. Čekám marně. Po chvíli se rozejdu a jdu domů. Rukama se opírám o zábradlí a pomalu se plazím do schodů. Ještě že bydlíme v přízemí. Otevírám dveře, hladím psa, jenž se na mě nadšeně vrhá s tenisákem v tlamě a mířím rovnou do koupelny. Zase je mi zima. Napouštím si horkou vodu a pomalu se do ní nořím. Po hodině vylézám, oblékám si pyžamo a opatrně se skládám na postel, kde se zavrtávám pod peřinu. Petr se nade mnou ustaraně sklání. „Udělám ti čaj.“ Sahá mi chladnou rukou na čelo. „A přinesu ti teploměr.“
„Vždyť ty máš svalovou horečku,“ třeští na mě oči. „A ty se divíš, po tomhle úžasnym výletě?“ ptám se. „Ale ty jsi celou cestu vypadala tak v pohodě. Proč jsi něco neřekla?“ ptá se nešťastně. „Že je něco špatně jsem zjistil až cestou zpátky do Berouna, když jsi přestala komunikovat.“
Celou noc se převaluji na posteli a přemýšlím, jak dlouho může trvat, než bolest ustoupí. Ráno se ani nepokouším vstávat. Do práce nejdu. Koneckonců pracovat můžu i z domova. Zapíjím prášek proti bolesti a další tabletu na uvolnění svalů. Petr odchází do práce a já a pejsek zůstáváme doma, oba chromí, bolaví a pajdaví.
Už nikdy nechci kolo ani vidět. Netušila jsem, že cestou z Berouna na Karlštejn a zpět objedeme půl republiky. Netušila jsem, že potáhnu kolo po úzkých, kamzičích stezkách, už vůbec jsem netušila, jak moc mi tenhle výlet zruinuje tělesnou schránku a rozhodně jsem nepočítala s tím, že budu potřebovat dva dny na rekonvalescenci. Nevadí. Příště budu chytřejší. Příště už na podobnou hovadinu nekývnu. A když už náhodou kývnu, tak ze sebe nebudu dělat hrdinu, nebudu se ostýchat říct, že už mám dost. A jestli se náhodou budu ostýchat, tak … Tak pravděpodobně dopadnu úplně stejně jako tentokrát.
palda.rajce.idnes.cz/Karlstejn%2C_Ceska_Amerika%2C_sv._Jan_pod_Skalou_-_9.5.2010/