COVIDOVÉ TOULKY PYRENEJSKÉ
Přišel covid. Něco, co si do té doby nikdo z nás neuměl představit. Petr trávil třičtvrtě pracovní doby oblečen v pětivrstvém atombordelu, v němž se vyšetřování pacientů stalo opravdovou výzvou a chuťovkou zároveň. Naše jarní toulky po horách se nekonaly, protože covid uzavřel hranice, uvrhl lidi do izolace a většina populace seděla zavřená doma, s respirátory na ústech. Když pak konečně přišlo léto a covidová opatření se trochu zmírnila, rozhodli jsme se toho rychle využít a vyrazit opět do Pyrenejí, byť v pro nás netradičním termínu.
DEN 1.
Je konec července. Psíček se pohodlně rozvaluje v kufru vozu a líně pozoruje cvrkot kolem sebe. Konečně je vše naloženo a můžeme vyrazit. Chtěli jsme sice jako vždy vyjet co nejdříve, ale jako vždy se nám to příliš nedaří. A tak na Rozvadov dorážíme zrovna v době oběda, a protože snídani jsme poněkud odflákli, děláme tady první zastávku. Po několika desítkách minut, s plnými žaludky, opouštíme rodnou hroudu a noříme se do spleti německých dálnic. Provoz je plynulý a my spokojeně ukrajujeme kilometry. Jenže netrvá dlouho a přichází první uzavírka a první kolona. Pak druhá a třetí a nakonec trávíme v koloně skoro celý den. Takhle pekelnou cestu přes Německo jsme ještě nezažili.
DEN 2.
Po noci v jednom z prověřených francouzských motelů pokračujeme v putování. Míříme do průsmyku Col du Pourtalet, což je naše srdcovka. Venku je vedro, až k zalknutí, takže všechny venčící a odpočinkové přestávky zkracujeme na minimum. Začínám být zlehka nervózní, protože vysoké teploty nedělají dobře ani mě, ani našemu chlupáči. Když projíždíme vesničkou Laruns na úpatí Pyrenejí a teploměr ukazuje bezmála čtyřicet stupňů ve stínu, začínám zlehka panikařit. Jestli bude takové vedro i nahoře, strávím celou dovolenou v hotelovém pokoji, přilepená na klimatizaci. Naštěstí s každým nastoupaným metrem se teplota snižuje, takže když nakonec parkujeme v průsmyku před hotelem, ukazuje teploměr milosrdných dvaadvacet stupňů. Tohle beru. Ideální teplota na horské túry.
I tudy se prohnala covidová smršť a její pozůstatky jsou i zde patrné na každém kroku. V desinfekci bychom se mohli koupat a sundání respirátoru či roušky z úst na chodbě hotelu se skoro rovná hrdelnímu zločinu. Zatímco Petr, jakožto lékař, má pro veškerá opatření a omezení pochopení a striktně se snaží je dodržovat, mě dost obtěžují. Jsem odjakživa tak trochu anarchista a jakákoliv nařízení ve mně vzbuzují potřebu stavět se automaticky proti nim.
DEN 3.
Ráno vstupujeme do prosklené restaurace a letmým pohledem z okna zjišťujeme, že tam, kde na jaře hučí mohutný potok, jehož vody se řítí ze skalního útesu do jezírka hned vedle hotelu, není ani kapka vody. Na dně jezírka je hromada kamenů a mezi nimi miniaturní kaluž. Dle místních je to zcela normální. Sníh na vrcholcích hor v tomto období už úplně roztál a potok tak nemá kde vodu brát. Je to pro nás trochu zklamání, protože na snídaně s výhledem na vodopád jsme se moc těšili. Nedá se nic dělat. Musíme se připravit na to, že letošní Pyreneje budou o dost sušší a vyprahlejší, než je známe z našich jarních toulek.
Po snídani se přesouváme do vesničky Baňos de Panticosa, kde zanecháváme naše vozítko a vyrážíme na první túru. Uzounkou kamenitou pěšinou stoupáme podél říčky Río Caldarés, jejíž vody se s hučením ženou přes kameny a skalní převisy a vytváří tak nespočet menších i větších vodopádů a kouzelných tůní, které přímo zvou k tomu, abychom se do jejich hlubin ponořili. Petr s Tondou toho poměrně často využívají, protože výstup je tu dost brutální, a i když není žádné velké vedro, ochlazení v křišťálově čisté vodě přijde vhod. Mě stačí do vody strčit nohy. Nedovedu si představit, že bych do téhle ledárny hupsla celá.
Po několika desítkách minut prudkého šplhání po hladkých kamenech se před námi otevírá první z mělkých, zelených údolíček. Kráčíme teď téměř po rovině. Spokojeně posloucháme pískání přidrzlých svišťů a pozorujeme, kterak Tonda strká čenich do každé díry, ve snaze nějakého toho huňatého hlodavce ulovit. Má smůlu. Spleť jejich chodeb je tak rozsáhlá, že nemá nejmenší šanci. Skoro se zdá, jako by sviště tahle hra na honěnou bavila stejně, jako našeho psíčka. Přicházíme na konec údolí a tady začíná pěšina opět šplhat vzhůru. Vlní se mezi kameny, obchází skalní převisy, na nichž jsou tu a tam připevněna ocelová lana, aby se dalo nahoru bezpečně dostat a místy se mění na uzounké, skalnaté terasy, vysoko nad hladinou řeky. Následuje další mělké údolí, kde ještě roste pár vysokých smrků a borovic a pak už stromy zcela mizí a místo nich jsou tu jen kameny, krátká, tuhá tráva a keře divokých rododendronů. Přichází poslední prudké stoupání a tu se před námi otevírá pohled na jezero Ibón Azul Inferior, které je mezi okolními, ostrými štíty zasazeno jako blankytně modrý drahokam. Nad jezerem se tyčí Rifugio, kde si dáváme bagetu s míchanými vejci a každý plechovku koly. Po krátkém odpočinku a se spokojeně plnými žaludky se opět zvedáme, obcházíme jezero kolem dokola a pak se pomalu vydáváme na zpáteční cestu.
Ihned po večeři se hroutíme do peřin. Letošní výpravu jsme začali poměrně zhurta, což je vidět i na našem chlupáčovi. Ten leží rozplácnutý na pelechu, škube všemi čtyřmi tlapkami a ze spaní hystericky poštěkává a vyje. Zřejmě právě pronásleduje nějakého obzvláště vypaseného sviště.
DEN 4.
Z postele vstáváme poněkud bolaví a rozlámaní. Petr tvrdí, že dnes si dáme nějakou odpočinkovou. No, mělo mě napadnout, že navrhne-li můj drahý tuto variantu, tak úplně odpočinkové to zcela jistě nebude.
Po pozdní snídani usedáme do vozu a přesouváme se o pouhých pár kilometrů dál na španělskou stranu, projíždíme kolem lyžařského střediska Formigal a parkujeme na malém parkovišti nad vesničkou Sallent de Gálego. Odtud se vydáváme po široké, dobře značené cestě, jež se po chvíli noří do hustého, bukového lesa. Ta se postupem času zužuje a když se pak z lesa znovu vynoří, je z ní zas jen úzká, kamenitá stezička, vinoucí se vzhůru do travnatého svahu. Slunce svítí o sto šest, takže jakmile přicházíme o milosrdný stín vzrostlých stromů, začínají se nám připalovat zátylky a chudák Tonda funí jako parní lokomotiva. Nějak nejsme zvyklí s sebou na tyhle horské výlety brát psíčkovi misku na vodu, neboť o potoky, potůčky či rovnou řeky zpravidla nebývá nouze. Ovšem tady je to s vodou mizérie. Dělíme se tedy s chlupáčem o naši vodu, kterou mu naléváme přímo do dlaní. Žádné velké osvěžení to sice není, ale lepší něco než nic. Míříme do průsmyku Collado de Pacino, odkud má být krásná vyhlídka na okolní kopce. Knižní průvodce opravdu nelhal. Výhled je tu vážně parádní. Když potom děláme čelem vzad, zjišťujeme, že na druhé straně hřebenu, na němž se právě nacházíme je obrovská přehrada. Hurá! Máme vodu pro psa!
Vydáváme se uzounkou pěšinou, plazící se ostrými serpentinami prudkým travnatým svahem a sestupujeme dolů, k přehradě Embalse de Escarra. Cestou narážíme na tenký pramínek, jehož voda nesměle stéká z malé skalky vedle pěšiny, za nějž jsme opravdu velmi vděční. Z průsmyku to sice vypadalo, že sestup k přehradě bude jednoduchý a rychlý, ale opak je pravdou. Sešup je tu velmi prudký a tady se opět ukazuje, že sestup dolů bývá pro tělesnou schránku obvykle o mnoho náročnější a bolavější než výstup vzhůru. Netrvá dlouho a bolí mě lýtka, stehna i kolena tak, že ač ateista, modlím se abychom už byli dole. Jsem tedy více než nadšená, že si u pramene můžeme na chvíli sednout, nechat Tondu, aby se nachlemtal podle libosti a sami si můžeme nalít trochu vody na hlavu a krk.
Konečně jsme dole. O tom, že nás čeká také výstup zpět nahoru teď raději ani nepřemýšlím. Přecházíme po hrázi na druhou stranu přehrady, kde se usazujeme na břehu a pozorujeme šťastného čtvernožce, kterak se rochní v průzračné vodě. A protože je vedro k zalknutí, nebe bez mráčku a slunce nemilosrdně pálí, shazujeme svršky a vrháme se do chladivých vod i my. Je tu nádherně. Kolem nás není živá duše, jen na protějším břehu se pase stádo koní a nad našimi hlavami krouží hejno hnědých supů. Když nakonec vylézáme z vody, cítíme se jako znovuzrození a jsme připraveni na cestu zpět.
Svěží pocit je ale velmi brzy ten tam. Poté, co opět přecházíme hráz a vracíme se na pěšinu, po níž jsme sem přišli, začínáme šplhat. Během několika málo minut všichni funíme, a lapáme po dechu. Tedy Toník na tom tak zle, jako my není, ale i jemu sluníčko za chvíli vysouší poslední kapky z huňatého kožichu a on teď marně hledá aspoň nějaký stín, kde by se mohl před tím nemilosrdným žárem schovat. Bohužel, má smůlu. Stín tu není žádný. A tak musí i on zatnout zuby a šplhat co nejrychleji zpět do průsmyku a z průsmyku pak do lesa, kde se bude moci konečně ukrýt do stínu košatých stromů.
Konečně jsme zpět u auta. Nakládáme psíčka a jakkoliv je to nezdravé, pouštíme klimatizaci na plný knedlík. Po dnešní „odpočinkové“ procházce jsme ještě zničenější než po včerejším výstupu v Panticose. Zítra to opravdu vezmeme na pohodu.
DEN 5.
Ráno se nám z postele příliš nechce. Ani Tonda se po dvou náročných dnech z pelechu moc nežene. Ale slunce za okny už zase rozbalilo celý svůj arzenál a jeho protivné prstíčky nám neúnavně klepou na zavřená oční víčka, takže boj o delší spánek nakonec vzdáváme. Koneckonců jsme sem nepřijeli válet se v posteli.
Snídaně je za námi a my teď stojíme na parkovišti lyžařského střediska Anayet, kde zanecháváme plechového mazlíka. Dnes chceme vyšplhat k jezerům Ibones de Anayet ve výšce více než dva tisíce metrů nad mořem. Čeká nás bezmála kilometrové převýšení. Ani dneska to tedy na odpočinek moc nevypadá. Vyrážíme po úzké asfaltce, vedoucí ke spodní stanici lanovky. Tady asfaltka končí a dál už budeme šplhat. Úzká pěšina se vine podél potoka Barranco de Culibillas a během chvíle začíná prudce mířit vzhůru. Neúnavně šplháme po kamenech a vytrvale stoupáme otevřeným terénem. Nejsou tu žádné stromy, jen travnaté horské louky, kam jen oko dohlédne a ostré, rozeklané skalní štíty vůkol. Když jsme tu byli před pěti lety, byl všude ještě sníh a až nahoru k jezerům se nám vyšplhat nepodařilo. Dnes to tedy hodláme napravit.
Na rozdíl od včerejší túry, kdy jsme nepotkali ani živáčka, je na téhle trase vcelku čilý provoz. Tedy, nepředstavujme si promenádu na kolonádě, nebo davy na Václavském náměstí. Tak husté to tu rozhodně není. Ale i těch několik turistů, které tu dnes potkáváme, je pro nás v těchto končinách poněkud nezvyk. Naštěstí tady nahoře nikdo covid, roušky nebo odstup neřeší, a tak jsou tahle setkání vlastně vcelku příjemným zpestřením. Pokračujeme dál. Tonda, jenž je ve výstupu o poznání hbitější a rychlejší než 
my, už se ani neobtěžuje, aby se k nám vracel. Místo toho se vždycky ukládá do stínu některé z okolních skal a čeká, až se k němu ti dva nemotorní dvounožci doplazí. Kde jsou ty časy, kdy neúnavně celý den kroužil kolem nás a skákal po kamenech jako horská koza. Zdoláváme poslední prudký úsek a znenadání se před námi otevírá zelená náhorní plošina, na níž se ve slunci třpytí hladina Ibon de Anayet Grande. Jeho voda má zvláštní modročervenou barvu, kterou mu propůjčuje silná vrstva jemného, cihlově červeného bahna na dně. Při bližším pohledu do vody se otřásám hnusem, neboť v bahně se hemží množství černých, pěkně vypasených pijavic. Fuj! Petr se mi směje, nazývá mě cimprlínou a převléká se do plavek. Zatímco psíček už dávno brázdí hladinu jezera a funí u toho blahem, Petr se odvážně vrhá mezi pijavice, rozverně na mě cáká a zve mě, abych se k němu přidala. To Tak! Už takhle jsem chudokrevná, ještě se nechat dobrovolně vysávat. Když pak oba vylézají z vody, kupodivu jsou pijavic prostí. U Tondy se tomu ani moc nedivím, vzhledem k jeho huňatému kožichu. Ale že se ani na Petra žádná nepřicucla mi přijde podivné a trochu mě to i mrzí. Těšila jsem se, jak bude tohohle nepěkného kroužkovce likvidovat a jak ho za to potom budu popichovat. Škoda.
Opouštíme břehy jezera Grande a vydáváme se na zpáteční cestu. K druhému z jezer je to sice co by kamenem dohodil, ale díky Petrově koupeli jsme se tu zdrželi poněkud déle, než bylo v plánu, a tak chceme-li stihnout večeři, je čas vrátit se zpět. Tentokrát nejdeme stejnou cestou, ale volíme alternativu. Vzhledem k tomu, že je zde všude otevřený terén a vidět je na kilometry daleko, odvažujeme se vzít to neznačenou oklikou. Tedy, ona ta alternativní trasa není u nás nic zvláštního, ale většinou ji volíme v okamžiku, kdy máme dostatek času k bloudění nebo k případnému návratu na značenou stezku, pokud bychom zjistili, že naše alternativa je neschůdná. Tady se toho ale neobáváme. Volíme tu nejpřímější trasu na parkoviště, takže sestup je místy opravdu brutální. Žene nás ale vidina božské krmě, neboť k obědu jsme měli jen čokoládovou tyčinku a každý jedno jablko, takže naše žaludky se nyní velmi hlasitě hlásí o slovo.
Načasováno to máme skvěle. Do hotelu dorážíme přesně k večeři, která v nás mizí závratnou rychlostí. Na pokoji si pak pouštíme Pyšnou princeznu, ale dříve než stačí král Miroslav opustit svoje království a vyměnit si šaty se ševcem, odplouváme všichni do říše snů.
DEN 6.
Ráno už se mě Petr o nějakém odpočinku přesvědčit nesnaží. Je mu jasné, že po několika brutálních dnech mu na to stejně neskočím. Dnes budeme prozkoumávat končiny na francouzské straně, kam příliš často naše kroky nemíří, neboť Francouzi mají z nějakého důvodu problém se psy a vstup na spoustu míst je pro našeho chlupatého průvodce zapovězen. V údolí řeky Gave de Soussouéou to ale problém není, a tak teď míříme právě sem. Tu správnou odbočku na malé parkoviště, kde chceme zanechat vůz, nacházíme až na třetí pokus. Ze silnice sem vede štěrková cesta, děravá místy tak, že máme strach, aby to naše autíčko vůbec přežilo.
Vydáváme se po úzké hliněné pěšině, vedoucí lesem po břehu řeky. Stezka se místy nad řeku zvedá a vine se po úbočí skalní stěny, aby po pár desítkách metrů zase klesla na úroveň toku. I přes tyhle terénní vlny nahoru a dolů stále vytrvale stoupáme. Místy se od řeky vzdalujeme, to když je v cestě skála, kterou nelze překonat a je třeba ji obejít, ale vždycky se po chvíli vracíme k vodě. Ta je ledově studená a jako ve všech zdejších řekách i jezerech, průzračně čistá. Přestože se jedná o poměrně velký tok, nezdráhali bychom se v případě potřeby z řeky napít.
Stále stoupáme. S každým dalším krokem se před námi víc a víc otevírá pohled na hluboké údolí, jehož středem řeka protéká. Sedíme teď na skalní římse vysoko nad ní, chroustáme svačinu a užíváme si krásný výhled. Nakonec opět vstáváme, jako vždy kontrolujeme, zda po nás na zemi opravdu nic nezůstalo a začínáme sestupovat dolů. Jenže po pár krocích se mi najednou začíná točit hlava tak, že se musím přidržovat skály po své levici, abych nespadla dolů. A přestože se to snažím před Petrem tutlat, je to marná snaha. Vždycky na mě tyhle stavy pozná, možná proto, že přestávám komunikovat, vržu zuby a během okamžiku jsem bílá jako stěna. Nekompromisně mě opět uzemňuje, nalévá do mě půl lahve sladkého čaje a když začínám opět trochu chytat barvu, velí k ústupu. Já bych šla ještě dál, ale tentokrát se ode mě můj drahý ukecat nenechá. Pocit, že sedím v zapnuté odstředivce už je sice pryč, ale pro změnu mě začínají brutálně brnět ruce i nohy, a tak se nakonec vzdávám vcelku bez boje. Vracíme se zpět stejnou cestou. Ustaraný Petr mi dýchá za krk a každý druhý krok se mě snaží jistit, což mě poněkud rozčiluje. Nechci mu ale přidělávat víc starostí, a tak celých těch deset kilometrů nazpět jen tiše trpím.
DEN 7.
Když otevírám ráno slepená víčka, cítím se jako znovuzrozená. Po včerejší nevolnosti není ani stopy, nepočítám-li lehké brnění levé nohy, na které jsem už ale vcelku zvyklá a nepřijde mi to jako nic nenormálního. Petr mi ovšem příliš nevěří, takže to vypadá, že dnes opravdu dojde na onen odpočinek, o němž už mluvíme několik dní. U snídaně se vcelku loudáme, neboť není kam spěchat a pak se přesouváme k přehradě Embalse de la Sarra na řece RÍo Aquas Limpias. Odtud se vydáváme proti proudu řeky. Zhruba po dvou kilometrech přicházíme k malebnému paloučku, jenž je od pěšiny oddělen několika vysokými borovicemi a šípkovým křovím a tady se zastavujeme. Dnes se budeme zkrátka flákat. Rozkládáme na trávě deku a převlékáme se do plavek. Tonda spokojeně hopsá ve vodě, a když zrovna nechladí kožich, nosí nám v tlamě šišky, abychom mu je házeli. Petr neváhá ani vteřinu a nadšeně se noří do ledové vody. Po dlouhém přemlouvání se nakonec k ponoru odhodlávám i já. Ale je to peklo. Netroufám si odhadovat, kolik má voda stupňů, ale hádám, že to bude sotva deset. Zatímco Petr si koupání velmi užívá, já z vody velmi rychle prchám. Otužování opravdu není nic pro mě.
Na tomhle plácku trávíme podstatnou část dne. Slunce svítí o sto šest, a protože opalovací krém zůstal jako obvykle doma, večer se do hotelu vracíme zlehka připálení, hlavně na místech, která máme většinou skryta pod trikem a kraťasy. V noci se nám možná nebude úplně dobře spát.
DEN 8.
A je tady poslední den. Připadá nám, že letos to uteklo nějak moc rychle. Po včerejším odpočinku jsme zase plní elánu a připravení tenhle poslední den využít na maximum. Zatímco včera bylo nebe bez mráčku a vedro k zalknutí, dnes je o více než deset stupňů chladněji a všude kolem se válí cáry husté mlhy. Petr z tohohle počasí není příliš nadšen, ale já jsem šťastná jako blecha. Pro mě naprosto ideální stav.
Přesouváme se do lyžařského střediska Gourett na francouzské straně a odtud se vydáváme po značené stezce na výstup k jezeru Lac d’Anglás, jež leží ve výšce více než dva tisíce metrů nad mořem. Hustá mlha ulpívající na okolních stromech se mění v kapky, které se neustále snášejí k zemi a smáčí nám svršky i vlasy. Stezka pod našima nohama hlasitě čvachtá a v místech, kde 
pěšina výrazně stoupá, podklad podkluzuje pod nohama tak, že nejednou končíme na kolenou, či rukama na zemi. Netrvá dlouho a vypadáme všichni jako Jožin z bažin. Stoupání přiostřuje. Opouštíme les, jímž jsme dosud procházeli a kráčíme teď travnatým údolím. Mlha je tu zlehka řidší, takže místy je vidět i dál než na špičku nosu. V údolí potoka Ruisseau d’Anglás se válí zbytky jakési železnice a starých strojů, jež se tu v minulosti používaly k těžbě čert ví čeho.
Uzounká pěšina, po níž jsme dosud kráčeli, ústí na širokou štěrkovou cestu, po níž by mohl pohodlně projet nákladní vůz. Těsně nad cestou se v mlze pohybují dva obrovské, černé obrysy a ozývají se jakési zlověstné zvuky. Pro jistotu volám Toníka, připínám ho na vodítko a dobře dělám. Když přicházíme blíž, obrysy se zhmotňují a z mlhy na nás nerudně mžourají dva černí kanci, oba s železným kruhem v rypáku a oba velikosti stodoly. Naštěstí jsou příliš líní a nestojíme jim za to, aby zvedli svá obrovská těla z trávy. Spokojí se s hlasitým funěním a chrochtáním. Když opouštíme tuhle štěrkovou dálnici, mlha opět houstne. Kdesi nad námi se ozývá hlasitý hukot padajících vod, podle něhož poznáváme, že se blížíme k vodopádu Cascade d’Anglás. Po uzounké kamenité pěšině šplháme až nad něj, ale nevidíme z něj skoro nic. Mlha je s každým krokem hustší a hustší. Jezero by už nemělo být daleko. Že už jsme u něj poznáváme až v okamžiku, kdy se ozývá hlasité šplouchnutí, to jak se Tonda vrhá střemhlav do vody. Ještě štěstí, že ho s sebou máme, jinak bychom taky mohli zjistit, že stojíme po kotníky v jezeře, aniž bychom si toho včas všimli. Mlha je teď tak hustá, až vzbuzuje pocit, že se každou chvíli zhmotní a my v ní uvízneme. Obcházíme jezero kolem dokola, abychom aspoň přibližně mohli odhadnout jeho tvar a velikost a nakonec usuzujeme, že už jsme mokří dost a je načase se vrátit do hotelu, kde nás čeká poslední večeře a poslední noc. Ráno už se budeme muset vydat na cestu k domovu.
DEN 9.
Probouzíme se poměrně brzy. Balíme, Petr odnáší zavazadla do auta a pak se odebíráme na snídani, kde si dáváme vcelku na čas. Bůh ví, kdy se nám zase poštěstí sedět na tomhle kouzelném místě a snídat s tak překrásným výhledem. Nakonec nám ale nezbývá nic jiného než se zvednout, rozloučit se, naložit psí pelech, misky a psa a vyrazit směrem k domovu.
Díky covidu jsme zjistili, že Pyreneje jsou nádherné i v létě, a i když byl náš pobyt všemi těmi opatřeními zlehka poznamenán, přesto jsme si to velmi užili. Možná o to víc, že už jsme s žádným výjezdem ani nepočítali. Jediné, co nám trochu kalí radost je vědomí, že pro našeho chlupáče to byla patrně poslední takto náročná dovolená. Přeci jen je znát, že už není žádný mladík, a zatímco minulé jaro ještě brázdil pyrenejské svahy s neutuchající energií, letos už byl jeho projev o poznání vlažnější. Utěšujeme se sice tím, že to mohlo být i vedrem a absencí sněhu na místech, kde jsou ho obvykle ještě kupy, ale přitom si uvědomujeme, že čas zkrátka zastavit nelze, jakkoliv bychom si to přáli. Nicméně ať už s Tondou, nebo bez něj, my se sem určitě budeme vracet i dál. Vždyť Pyreneje už jsou skoro náš druhý domov.