O životě a zvířatech, vážně i nevážně

DEN 1.

               Přišel konec května, náš cestovatelský čas. Je zvláštní, že když jsme s Petrem diskutovali o tom, kam se vydat, oba jsme se jednohlasně shodli, že se chceme vrátit zpátky do Pyrenejí. Jejich kouzlo se nám nesmazatelně vrylo do paměti a pouhé vzpomínky na tu nádheru zkrátka nestačí. Zatímco minulá pyrenejská dovolená se nesla v duchu kempingu, tedy alespoň její první část, letos jsme se rozhodli, že si dopřejeme luxus spaní pod střechou. Dva dny před odjezdem tedy Petr usedá k počítači a přes booking nám rezervuje na první dvě noci pokoj v luxusním hotelu Parador ve španělském Fuente De. Ubytování máme zajištěno, věci i psa v autě a můžeme vyrazit. Čeká nás dvacet hodin jízdy a dva tisíce kilometrů.

                První zastávku děláme tradičně na Rozvadově, kde si kupujeme kávu a hamburger a venčíme psíčka. A pak už přejíždíme hranice a noříme se do spleti německých dálnic. Naše navigace je vcelku spolehlivá a cestování bez ní si už ani neumíme představit. Ovšem i zde by se dalo ještě ledasco vylepšit. Například nás není schopna varovat, že na dálnici před Heilbronnem je uzavírka a kolona v délce několika kilometrů. A protože poslední zastávku jsme dělali už před poměrně dlouhou dobou a cestou neustále popíjíme kávu či čaj, je tohle zdržení, alespoň pro mě, vcelku nepříjemná komplikace. Nakonec mi nezbývá nic jiného, než využít stojícího kamionu v odstavném pruhu a poté, co se ujišťuji, že okénka jsou zatažená závěsem a řidič tedy pravděpodobně chrní, za ním ulevit svému přeplněnému močáku.

               Po několika dlouhých desítkách minut se kolona konečně dává do pohybu a za chvíli už zase uháníme dál. Německo opouštíme na hraničním přechodu Mulhouse a pokračujeme do nitra Francie. Za hluboké tmy děláme jednu z mnoha zastávek, tankujeme, venčíme a krmíme Tondu a po další, dnes už asi desáté vypité kávě, pokračujeme. Petr by rád jel celou cestu v kuse, ale nakonec se nám oběma zavírají oči, a tak přeci jen na pár hodin zastavujeme na odpočívadle a sklápíme sedačky.

DEN 2.

               Po velmi krátkém odpočinku opět vyrážíme. Já sice brblám, že bychom mohli ještě pár hodin spát, ale Petr už nemá stání. A tak do sebe rychle házíme každý jednu housku a jedeme. Konečně, zatímco Petr řídí, já můžu klidně ještě na chvíli zavřít oko. Za úsvitu míjíme Bordeaux a pak už adieu Francie. Cesta teď vede po pobřeží Atlantského oceánu, ale místo krásných výhledů na modrou hladinu tu vidíme jen nevzhledné špinavé jámy a odporně čoudící továrny a chemičky. Kouř, který stoupá z obrovských věží, na nichž bez ustání hoří jasný plamen, nechutně páchne, takže po chvíli přepínáme venkovní ventilaci na vnitřní okruh. Až když vjíždíme na obchvat kolem Bilbaa, odvažujeme se zase pustit dovnitř čerstvé povětří. Teprve ve chvíli, kdy máme Bilbao za zády, problikává na pravoboku blankytně modrá hladina Atlantiku. A protože za okamžik necháme moře za sebou a už se k němu nevrátíme, sjíždíme na chvíli z dálnice, parkujeme vedle výstavní haciendy a jdeme se s psíčkem projít k moři. Bohužel, nevybrali jsme si to správné místo. Zarostlá pěšina nás nedovedla na pláž, ale pouze k zanedbané pastvině, obehnané ostnatým drátem místo ohradníku. Všude kolem v křoví se povalují odpadky a o malebné pláži si můžeme nechat jenom zdát. Poté, co se přesvědčujeme, že tudy se opravdu k moři nedostaneme, se otráveně vracíme k autu a další pokusy o kontakt s oceánem vzdáváme.

               Podél pobřeží pokračujeme ještě několik desítek kilometrů a nakonec opouštíme dálnici a začínáme šplhat do výšin Picos de Europa. Vesnička Fuente De, kde máme zajištěno ubytování, je vlastně jenom hotel, parkoviště a stanice lanovky s krámkem se suvenýry. Parkujeme před hotelem Parador a zatímco já čekám s Tondou venku, Petr se jde na recepci zapsat. Paní recepční evidentně nepočítala s naším čtyřicetikilovým čtvernožcem a očekávala nějakou malou krysu typu čivava či mops, ale nakonec nám klíč od pokoje s lehce pokřiveným úsměvem předává. V pokoji házíme tašky na zem a napouštíme Tondovi vodu do misky. „Teda to je luxus,“ usmívám se nadšeně. „Koukej ten výhled!“ Součástí pokoje je i prosklená lodžie s malým stolkem a dvěma proutěnými křesly. Psíček si okamžitě lodžii zabírá pro sebe a poté, co mu tu rozkládáme cestovní pelech, se pohodlně uvelebuje a spokojeně pozoruje cvrkot venku. „To je paráda,“ mnu si spokojeně ruce. „Dá se to zavřít. Konečně se i na dovolené vyspím a nebude mě budit každej Tondův pohyb.“

               Poté, co jsme posvačili z vlastních zásob, se vydáváme na první průzkum. Opouštíme hotel a po schodech šplháme ke stanici lanovky. Petr se jde informovat, zda je možné vyjet na vyhlídku Áliva i se psem, ale bohužel zjišťuje, že pokud není náš pes záchranář ve službě, do lanovky má vstup zakázán. Nevadí. Budeme-li chtít, vyšplháme nahoru klidně po svých. Opouštíme silnici a po štěrkové cestě stoupáme prudkými serpentinami vzhůru. Už po deseti minutách se z nás pot řine proudem a Petrovi se námahou zamlžují brýle. Je to stejné, jako každý rok. První procházka nám dává dost zabrat, ale s každým dalším dnem bude výstup snazší a snazší. Jenže teď to pro nás není příliš velká útěcha. Zoufale zakláníme hlavy, a zatímco náš veselý psíček šťastně šmejdí kolem a nadšeně strká nos do každého kravince, s obtížemi lapáme po dechu a stoupáme dál. Odměnou je nám nádherný výhled, který se před námi otevírá za jednou ze serpentin. Dál už dnes nepůjdeme. Pomalu se připozdívá a my jsme po cestě vcelku rozlámaní a velmi unavení. Zas tak pozdě ale přeci jen není, a tak se na chvíli usazujeme na kraji cesty, nastavujeme obličeje slunečním paprskům, z plných plic vdechujeme křišťálově čistý vzduch a kocháme se úchvatným výhledem do údolí. Vydrželi bychom tu sedět věčně. Nakonec se ale přeci jen zvedáme a vracíme se do hotelu. Po vydatné večeři v místní restauraci krmíme i našeho chlupáče a pak už za ním zavíráme prosklené dveře a zalézáme do peřin.

DEN 3.

               Ráno se mi tedy rozhodně z postele nechce. Petr žádné problémy se vstáváním nemá, takže mu ranní venčení klidně přenechávám a neochotně se hrabu na nohy až v okamžiku, kdy mě ten psí terorista svým ledovým, mokrým čumákem opakovaně šťouchá do obličeje. Se zalepenýma očima se odebírám do koupelny a Petr zatím krmí šelmu. Pak se přesouváme do jídelny, abychom se mohli nakrmit i my. Usazujeme se v prostorné, útulné místnosti, plné světla a okamžitě se u nás objevuje sympatická číšnice a s úsměvem, plynnou angličtinou, nám přeje dobré jitro. Objednáváme si kávu a pak bereme do ruky talířky a jdeme ke švédským stolům nabrat jídlo. Je tu nepřeberné množství všemožného pečiva, ovoce, zelenina, místní uzeniny i sýry a jako třešnička na dortu lahodný čokoládový cheesecake, který samozřejmě naší pozornosti nemůže uniknout. Po vynikající snídani se vracíme na pokoj a balíme věci na naší první túru.

               Opouštíme hotel a vydáváme se stejnou cestou, jako včera odpoledne. Šplháme vzhůru a zanedlouho míjíme místo, kde jsme včera chytali bronz. Po štěrkové cestě pokračujeme dál a výš, míjíme kamenné salaše s červenými střechami a přicházíme ke kamenné bráně, označující vstup do národního parku. Po levé straně cesty teče potok, jehož průzračně čistá voda zvesela bublá mezi kameny. Tonda se v potoce s rozkoší čvachtá a labužnicky ochutnává z každé tůně. Ještě chvíli stoupáme, i když teď už zdaleka ne tak zprudka a po chvíli se kamenné stěny, které nás dosud svíraly, rozestupují a otevírá se před námi mělké, zelené údolí. Jeho středem se jako had vine široká, písková cesta, na jejímž konci stojí kamenný kostelík. Na šťavnaté trávě se pospolu pasou stáda koní, krav a ovcí. Tu a tam se povalují cáry šedé mlhy a všude kolem nás se ozývá zvuk kravských zvonců. Ta nádhera nám bere dech. Opouštíme cestu a po trávě se vydáváme směrem ke kostelu. Náš psíček se i mezi všemi těmi zvířaty chová vcelku slušně a i když se občas toužebně zahledí směrem ke skotačícím hříbatům, poslušně se drží u nás. Přicházíme ke kostelu. Brána je zamčená a Petra trochu mrzí, že se nemůže podívat dovnitř. Obcházíme ho tedy kolem dokola a pak si na trávě kousek nad ním rozbalujeme každý čokoládovou tyčinku. Kromě nás a zvířat tu není živá duše.

               Začíná foukat a vítr pomalu, ale jistě žene do údolí šedé, vodou nasáklé mraky. Kolem nás houstne mlha, ale nám se ještě nechce zpátky. Zvedáme se a pokračujeme hlouběji do údolí. Namáhavě se drápeme do travnaté stráně, nad níž je další cesta, po které se teprve chceme vrátit zpět. Není teď vidět na krok. Zvuk zvonců se v té mlze rozléhá a duní ze všech směrů tak, že máme pocit, jako bychom se ocitli uprostřed obrovské katedrály. Stojíme nad údolím, držíme se za ruce a do očí se nám derou slzy. I psíček vypadá, jakoby ho zasáhlo kouzlo okamžiku. Sedí nám u nohou a s hlavou nakloněnou na stranu a jazykem vyplazeným, tiše poslouchá. Pohádka končí ve chvíli, kdy se z mlhy hned za námi vynořuje rohatý býk a s hlavou skloněnou kráčí k nám. Je čas zatroubit na ústup.

               Jdeme teď po cestě, vinoucí se nad údolím a míříme zpět ke kamenné bráně. Už dávno jsme vytáhli pláštěnky, takže když se z nebe začínají snášet první kapky, jsme připraveni. Jenže po chvíli už to není déšť, ale spíš průtrž mračen a písková cesta se během chvíle mění v mělkou řeku. Křídově bílá voda nám teče vrchem do pohorek a náš psíček, který je za normálních okolností s vodou kamarád, se mi pokouší nacpat pod pláštěnku. Rychle procházíme branou a sestupujeme serpentinami dolů. Tonda se neustále snaží vytřepat vodu z uší, pak se u jedné ze salaší na chvíli zastavuje, větří a najednou mizí. Voláme ho, ale marně. Zatímco šplháme nahoru k salaši, oba svorně drtíme nadávky mezi zuby. Najednou se Petr zastavuje a zvesela se chechtá. „Co je ti jako k smíchu?“ vrčím na něj otráveně. Petr mě jen bere za ruku a postrkuje před sebe. Salaš má totiž kromě chléva ještě jednu část, očividně pro situace, jako je tato. Jedná se o nevelikou místnost s krbem a několika kamennými lavicemi. Ve dveřích, které kdosi před námi milosrdně zapomněl zavřít, stojí náš zmoklý psíček a nadšeně na nás vrtí ocasem. Rázem mu jeho náhlé zmizení odpouštíme a jako promočené hromádky neštěstí se skládáme na studený, tvrdý kámen. Abychom si ukrátili čekání, až se počasí trochu umoudří, vytahujeme zbytky zásob, které jsme si na dnešní výlet vzali. Vzhledem k tomu, že už nám zbylo jen jedno jablko a několik skořicových sušenek tahle zábava nezabírá příliš mnoho času.

               Konečně se zdá, že déšť už není tak hustý. Máme mokro v botách a je nám zima. Tedy aspoň mě ano. Pejsek už si dávno vyklepal vodu z kožichu a je připraven k dalšímu průzkumu. Opět si tedy oblékáme pláštěnky a opouštíme naše studené, dočasné útočiště. Voda se po cestě stále ještě valí proudem, ale vidina sucha, tepla a dobré večeře, která nás čeká v hotelu, nás žene vpřed. Konečně jsme se dočvachtali na silnici, vedoucí přímo k hotelu. „Ty hele,“ obracím se na Petra. „Co uděláme se psem?“ Petr nechápe. „No, přece ho nemůžeme v tomhle stavu vzít dovnitř?“ Oba hledíme na mokrou, zablácenou, chlupatou, ale šťastnou kouli. Nakonec Petr přináší z pokoje jeden z našich vlastních ručníků, jenž bude očistě psíčka obětován. S vysušeným Tondou pak procházíme přes recepci, ovšem i tak za sebou necháváme mokrou cestičku. Jak se zdá, měl Petr přinést pár ručníků i pro nás. A teď už hurá do sprchy, na večeři a do hajan.

DEN 4.

               Dnes nás čeká dlouhý, téměř pětisetkilometrový přejezd. Ráno balíme věci a po vynikající snídani se odhlašujeme z hotelu. Je to trochu hektická záležitost, protože paní recepční chce osobně zkontrolovat, že náš psíček v pokoji nezanechal žádné škody. Až na pár chlupů nezbyla po Tondovi v hotelu ani stopa a tak se konečně můžeme rozloučit. Před tím, než vyrazíme na cestu, se chceme ještě projít k nádhernému vodopádu, na nějž jsme koukali z hotelového okna. Železnými vrátky vcházíme na zelenou pastvinu, toho času bez pasoucího se dobytka. Slunce sem svítí od božího rána a všude kolem kvete obrovské množství všemožných pestrobarevných, lučních květin. Přestože je pastvina bez stromů, válí se tu nepřeberné množství suchých větví, takže psíček nemá o aporty nouzi. Po několika stech metrech se terén začíná zvedat a z trávy vykukují ostré, šedé kameny. Za chvíli už není po trávě ani stopy a my šplháme kamenným mořem prudce vzhůru. Zelené i šedohnědé ještěrky se míhají mezi balvany a vyčítavě na nás vyplazují svoje rozeklané jazýčky.

                Výstup k vodopádu je vcelku náročný, ale rozhodně stojí za to. Voda padá do údolí z obrovské výšky, cestou potkává několik výstupků na skalní stěně a rozprskává se do všech směrů. Během několika okamžiků má Tonda mokrý kožich a mě se z vlhkosti kroutí vlasy do prstýnků. Usazujeme se na břehu tůňky, do níž voda padá a s úsměvem hledíme do údolí. I tady, na holé skále si příroda našla cestu. Tu a tam vystrkují mezi kameny své hlavičky jasně žluté kvítky a na kolmé stěně za clonou vodopádu na nás mrkají masožravé fialky. Tonda s vyplazeným jazykem skáče z jednoho kamene na druhý a prohání mrštné ještěrky, případně poletující hmyz. Je neuvěřitelné, že si ještě nezlámal nohy. Nakonec se zvedáme a opatrně sestupujeme. Přes pastvinu se vracíme na parkoviště, kde na nás čeká naše stařičká oktávka. Pejsek se pohodlně uvelebuje v kufru a my s posledním lítostivým pohledem kolem sebe, nasedáme. Objevili jsme zase jeden nádherný kout a teď se nám odsud nechce.

               Serpentinami sjíždíme z hor a vracíme se na pobřeží, ale jen na malou chvíli. Opět projíždíme Bilbao a za ním oceán definitivně opouštíme. A protože i naše vozítko je třeba čas od času nakrmit, zastavujeme u benzínové pumpy. Zatímco já venčím Toníka, Petr tankuje a pak odchází zaplatit. Když se vrací, tváří se poněkud rozpačitě. „Sluníčko,“ usmívá se na mě pokřiveně. „Já mam průser.“ Pomalu vytahuje z kapsy ruku, v níž drží klíč od pokoje ve Fuente De. „Co budeme dělat?“ Protáčím oči v sloup, ale když vidím Petrovo zoufalý výraz, dostávám záchvat smíchu. To je zkrátka celý on. „Vrátíme se?“ ptá se mě Petr. „Ani nápad!“ odpovídám rezolutně. Už jsme ujeli tři sta kilometrů a kdybychom se měli vracet, nestihneme se zapsat v dalším hotelu. „Nějak jim to pošlem.“ Pro jistotu si od Petra klíč beru, to aby ho náhodou neztratil úplně a pokračujeme v cestě.

               Obloha se pomalu začíná zatahovat. Už dávno jsme opustili rovnou silnici a pomalu stoupáme. Netrvá dlouho a začíná pršet. Nejprve se k zemi snáší sem tam kapka, ale během několika málo minut máme pocit, jakoby nad námi někdo zapnul sprchu na plný knedlík. Stěrače namáhavě vržou na čelním skle, ale bez valného úspěchu. Projíždíme jedním z mnoha krátkých tunelů a za zatáčkou brzdíme. Na silnici před námi je obrovské stádo koní, které popohání a koriguje skupinka úplně promočených honáků v reflexních vestách. Zručně udržují zvířata pouze v jednom jízdním pruhu, takže je můžeme opatrně a pomalu objet. Netrvá dlouho a po levé straně se objevuje obrovské parkoviště a lyžařský areál Anayet. Pokračujeme dál, až do průsmyku Col du Pourtalet na španělsko – francouzskou hranici, kde stojí hotel El Pourtalet. Za neustávajícího deště vyndáváme věci z vozu a po velmi rychlém venčení se odebíráme na recepci. Ubytováni budeme v pokoji s názvem Les Contrabandieres, v tom stejném pokoji jako při naší poslední návštěvě před dvěma lety. K večeři si dáváme steak s opečenými brambory v mém případě a kachní prsa s bramborovou kaší v případě Petra, zajídáme to výborným čokoládovým dezertem a spokojeně se ukládáme do peřin.

DEN 5.

               Ráno nás budí modrá obloha a jasné slunce. Po včerejším dešti není ani památky. Petr vstává hned za rozbřesku a jen tak, v pyžamu, běží s Tondou ven. Nechápu, jak ten chlap může být takhle čilý, jen co otevře oči. Pro mě je vstávání za trest a je jedno kdy, nebo kde vstávám. Ale venku je opravdu nádherně a byl by hřích prospat tak úžasné ráno. Nakonec tedy vstávám i já. Káva a snídaně mě nakonec přeci jen trochu probouzí, takže za půl hodiny můžeme sbalit batoh a vyrazit.

               Když jsme tu byli před dvěma lety, snažili jsme se najít jezera Ibones de Anayet, ale poněkud jsme zabloudili a jezera nenašli. Letos jsme odhodláni tuhle chybu napravit. Petr podle mapy zjistil, že značená trasa, kterou jsme minule zkrátka neobjevili, začíná na parkovišti u lanovky, několik kilometrů pod hotelem. Vozem se tedy přemisťujeme na obrovské parkoviště, které jsme včera míjeli a tady našeho plechového oře ponecháváme svému osudu. Vyrážíme. První úsek cesty nás vede po silnici, podél potoka, až ke stanici lanovky. Cestou míjíme několikero sněhových polí, což uvádí našeho psíčka do regulérního transu. U lanovky silnice končí. Po chvíli hledání nacházíme červenobílou značku, jíž jsme odhodláni se držet za každou cenu. Kráčíme teď po vyšlapané pěšince, stále podél potoka. Úseky prudkého stoupání a šplhání po kamenech, střídají zelené, rovné paloučky, plné lučních květů. Míjíme několik vodopádů a průzračných tůněk, nic z toho ale Tondu nezajímá. Sníh je tu téměř na každém kroku a pejsek se v něm labužnicky vrtá a válí. Voda v tomhle skupenství zkrátka vede.

               Po dalším namáhavém šplhání se před námi otevírá malé, zelené údolíčko. Procházíme jím a teď teprve přichází to pravé stoupání. Z rozeklaných štítů, které tušíme nad sebou, se do údolí plazí šedá mlha, takže slunce, které nám dosud svítilo nad hlavou, není za chvíli ani vidět. Vyndáváme z batohu mikiny a bundy a podél kaskádovitého vodopádu šplháme dál. Tu a tam se zastavujeme, abychom se pokochali pohledem do údolí pod námi. Nebo možná spíš proto, abychom chytili dech. Po tmavě fialových kamenech vytrvale stoupáme výš a dál do mlhy. Nakonec jsme nahoře. Sníh tu tvoří jednolitou přikrývku, jen občas pod ním vykukuje hnědá tráva. Větší z jezer je téměř celé pod ledem. Obcházíme ho kolem dokola a pak na jeho břehu obědváme chleba s paštikou a řízek. Pomalu se zvedáme. Rozhlížíme se kolem sebe, abychom se ujistili, že tu po nás nezůstal žádný nepořádek a vydáváme se na sestup. Opatrně kráčíme po kamenité pěšině a vracíme se podél vodopádu do malého údolí. Najednou se Tonda zastavuje a s jednou přední packou ve vzduchu větří. I my zastavujeme. Že se všude kolem nás ozývá pískání svišťů, už jsme si zvykli a malých hlodavců si nevšímáme my ani pes. Ale teď se ozývá rachot padajícího kamení a my se pátravě rozhlížíme, abychom objevili, odkud se zvuk line. Průzkum netrvá dlouho. Na skále nad námi stojí hnědý kamzík a zvědavě nás pozoruje. Chytáme Tondu za obojek, aby ho náhodou nenapadlo, jít se s kamzíkem seznámit a sledujeme, s jakou jistotou se kozlík pohybuje po kamenech. Ještě jednou si nás bedlivě prohlíží a nakonec několika skoky mizí za skalním převisem. Kéž bychom se i my dokázali v horském terénu pohybovat s takovou lehkostí.

               Během pozorování kamzíka Petr objevil značenou odbočku z cesty, po níž jsme sem vyšplhali. A protože neradi chodíme stejnou trasou tam i zpět, vydáváme se po ní. Sledujeme teď modrobílé značení a zjišťujeme, že tahle stezka je mnohem snazší a méně náročná než ta, po které jsme přišli. Poprvé za celý den potkáváme turisty. Skupinka barevně oděných puberťáků sedí na skále vedle pěšiny a jejich hlasy se rozléhají údolím. A tak nádherný tu byl klid a ticho. Naštěstí je vcelku brzy necháváme za sebou a milosrdná skála, která nás od nich teď dělí, funguje jako perfektní tlumič. Za chvíli je kolem nás zase slyšet jen občasné volání dravců, kteří krouží v mracích vysoko nad námi a hvízdání větru v rozeklaných skalách. V takových chvílích a na takových místech jsou všední starosti zapomenuty a existuje jen tady a teď. Pro tohle jsme ochotni se namáhavě drápat vysoko do mraků, pro tohle jsme ochotni moknout a mrznout. Tady a spolu je nám zkrátka nádherně!

               Za jedním ze skalních převisů najednou mlha mizí a nad hlavou nám zase vykukuje jasné slunce. Po lezavém vlhku je to vcelku vítaná změna. Pomalu se rozehříváme a za chvíli je nám takové teplo, že můžeme odložit hřejivé svršky a pokračovat v cestě jen v krátkých rukávech. Tonda se sice svléknout neumí, ale protože je tu všude kolem sněhu i vody habaděj, nemá s chlazením pražádný problém. Ještě chvíli sledujeme značku, ale nakonec z pěšiny odbočujeme a po příkrém, travou zarostlém svahu, po němž v zimě vede černá sjezdovka, sestupujeme ke stanici lanovky. Sestup je tak prudký, že když mi ujíždí pod pohorkou kamínek a kácím se k zemi, jedu po zadku ještě několik metrů, než se mi daří se zastavit. „Jsi v pořádku?“ ptá se mě ustaraně Petr. „Jasně,“ odpovídám s úsměvem. „Už mě bolely nohy, tak jsem si chtěla trochu posedět.“ Konečně sjezdovka končí. U lanovky se opět napojujeme na silnici a vracíme se k autu. A právě včas. Na modré obloze se začínají vytahovat černé mraky a údolím se rozléhá rachot hromu. Načasované to máme dokonale. Teď už nás čeká jenom večeře, sprcha a postel.

DEN 6.

               Po snídani se balíme a přesouváme zhruba o sto třicet kilometrů dál do nitra Pyrenejí, do národního parku Ordesa Y Monte Perdidó. Po klikaté silničce vjíždíme do údolí Valle de Tena a parkujeme u vodní elektrárny na řece Gállego. Nad parkovištěm se vznáší vrtulník, z něj visí silný popruh a my pozorujeme drobného mužíčka, kterak se k popruhu snaží připevnit čtyři velké pytle s jakýmsi materiálem. Marně. Nakonec svoji snahu vzdává, redukuje počet pytlů na polovinu a burácející helikoptéra i s nákladem mizí v oblacích. My se zatím přezouváme do pohorek a usazujeme na záda batoh. Po dřevěném mostku přecházíme na druhý břeh řeky, kde se napojujeme na písčitou pěšinu. Ani dnes nehodláme odpočívat. Čeká nás náročný výstup k přehradě ve výšce dva tisíce dvě stě metrů nad mořem. Zatím ale cesta není nikterak obtížná. Zatím jdeme podél řeky téměř po rovině. Tonda se spokojeně cachtá a my pozorujeme hnědé a modré motýly, kteří hodují na květech v trávě, nebo se vyhřívají na cestičce. Na protějším břehu se pasou krávy a ovce a všudypřítomný zvuk zvonců nám hraje do kroku veselou písničku.

               Po několika kilometrech se písek mění v kámen a cesta teď začíná stoupat. Obloha je bez mráčku a za chvíli z nás pot teče proudem. I když čas od času potkáváme jiné turisty, ani tady není nijak velký provoz. Za jednou ze zatáček potkáváme dvě postarší angličanky, které nás zastavují a žádají o malou službičku. Popisují nám svojí třetí společnici a prosí nás, abychom jí vyřídili vzkaz. Zřejmě to nejsou příliš zdatné horolezkyně, a zatímco jejich kolegyně se rozhodla vylézt až k přehradě, ony se vracejí dolů. Slibujeme, že pokud jí potkáme, vzkaz vyřídíme a se zamáváním pokračujeme dál. Opět míjíme několik nádherných vodopádů a nakonec opouštíme stín lesa. Kolem nás jsou teď jen skály a voda. Po dalších několika kilometrech a serpentinách se proti nám objevuje paní v kloboučku, která odpovídá popisu oněch dvou dam. Zastavujeme tedy a dáváme se s ní do hovoru. Je to skutečně ona a my máme radost, že můžeme vzkaz vyřídit. Paní už takovou radost nemá. Vrtí hlavou a na adresu svých dvou přítelkyň trousí nelichotivé poznámky o tom, že takhle se společník na horské túře nechová. Krčíme rameny. Vzkaz jsme předali a o tom, jakou měly mezi sebou dámy domluvu, nic nevíme. Loučíme se a opět se dáváme do pohybu.

               Za poslední zatáčkou se před námi objevuje vysoká, kamenná hráz, která přetíná hluboké údolí a z jejíž paty vytéká potok, podle něhož jsme celou cestu vzhůru kráčeli. Na hrázi stojí kamenný domek, ke kterému se lze dostat buď po strmých schodech, nebo po pěšině, několika desítkami serpentin. Volíme schody. Za chvíli ale zjišťujeme, že jich je hrozně moc a jsou hrozně vysoké. Ale vracet se nebudeme. Statečně šplháme vzhůru a při výstupu si pomáháme i rukama. Tedy, já si pomáhám rukama. Petr to má se svýma dlouhatánskýma nohama přeci jen o něco jednodušší. Konečně jsme nahoře. Ale co to? Jako bychom odněkud zaslechli češtinu. Od domečku na hrázi nás zdraví skupinka turistů a nadšeně drbou Toníka za ušima. Náš psíček, který cizí lidi za normálních okolností příliš nemusí, je spokojen, že na něj konečně někdo mluví srozumitelným jazykem a ne španělskou hatmatilkou a spokojeně se nechává hladit. Chvíli si se sympatickými krajany povídáme, a zatímco oni jsou už na zpáteční cestě, my vyrážíme po břehu přehrady k chatě Rifugio de Respumosa. Tady nás vítá roztřepený, vzteklý psí kříženec a roztomilé štěně německého ovčáka. Tonda vořecha se stoickým klidem ignoruje, ale malé štěně ho velmi zaujalo. Nejspíš v něm vidí vzdálené příbuzenstvo. A i když by se malý hafan docela rád družil, jeho střapatý kolega je velmi hlasitý a velmi nepříjemný, takže se nakonec odebíráme na verandu chaty a tady se usazujeme na lavičku. Dáváme si hustou, čočkovou polévku, kterou zajídáme chlebem a zapíjíme ji poctivým, mátovým čajem. Takto posíleni se opět zvedáme a pomalu se vydáváme na zpáteční cestu.

               Bohužel, na okruh nám nezbývá čas a tak se musíme vrátit po stejné trase, po které jsme sem vyšplhali. Tak moc nám to zase nevadí. Je tu opravdu hezky. Zhruba v polovině cesty se obloha zatahuje jednolitými mraky a z nebe se spouští déšť. Tentokrát to naštěstí není žádný prudký liják, ale vytrvalé, drobné mrholení, takže pláštěnky necháváme v batohu, oblékáme si jen nepromokavé bundy a na hlavy nasazujeme kšiltovky. I takhle mírný déšť ale stačí k tomu, aby se kameny pod našima nohama změnily v klouzačku, proto teď musíme dávat při každém kroku velmi dobrý pozor. Než se dostáváme zpátky k autu, je po dešti a opět nám na cestu svítí sluníčko.

               Nasedáme do auta a přesouváme se do Bielsy, kde máme zajištěné ubytování v apartmánech Mezón de Salinas. I tady jsme před dvěma lety nocovali. Stejně jako tehdy, i dnes tu máme k dispozici luxusní apartmán se dvěma ložnicemi a kuchyní s obývacím pokojem. A protože už se nám dnes nechce nikam chodit, vytahujeme ingredience z naší cestovní spižírny a vaříme si k večeři špagety s vynikající provensálskou omáčkou. I Toníček dostává večeři a pak se všichni s plnými žaludky spokojeně uvelebujeme, my na gauči, pejsek na pelechu. Zatímco Petr plánuje trasu na další den, já si čtu svého oblíbeného Vondrušku. „Jé, hele,“ strká mi dlouhán najednou pod nos tablet. „Píšou z Fuente De, že jim máme vrátit klíč od pokoje.“ Rozpačitě se drbe na hlavě. „My jsme na to úplně zapomněli!“ „Tak jim je pošleme poštou,“ vracím mu ten elektronický nesmysl. „To ne,“ vrtí Petr hlavou. „Já se jich zeptám, jestli jim je můžeme nechat v Paradoru ve Valle de Pineta.“ Ťuká mail a za chvíli přichází odpověď, že můžeme. Hurá, problém vyřešen!

DEN 7.

               Ráno snídáme z vlastních zásob a za chvíli vyrážíme na další průzkum. Tedy, dnes to vlastně žádný velký průzkum nebude. Jedeme totiž do údolí Valle de Pineta, které nás před dvěma lety zcela uchvátilo a patří tedy mezi jedno z několika míst, kam se letos chceme vrátit. Nejdřív je ale třeba dodržet slib a vrátit zapomenuté klíče. Kolem parkoviště vyjíždíme ještě o pár stovek metrů výš k hotelu Parador, projíždíme přes závoru a Petr běží na recepci. Vrací se za necelých deset minut a nevěřícně kroutí hlavou. „Co je?“ ptám se ho. „Nějaký problém?“ „Ne,“ odpovídá Petr. „Ale slečna na recepci se mě ptala, jestli se chceme ubytovat. Když jsem jí řekl, že máme psa a oni psy neberou, tak zavrtěla hlavou, že psy fakt ne,“ vypráví Petr. „No a pak se mě zeptala znovu, jestli chci ubytovat. Povídala, že pes může být klidně přes noc v autě.“ Valím oči. Když odhlédnu od faktu, že bych tohle Tondovi zkrátka neudělala, obávám se, že by netrvalo příliš dlouho a našeho hlasitého psíčka by někdo odtáhnul i s vozem. Toníček totiž, pokud nemá pocit, že je pod dohledem, je velmi hlasitá bytost a má tendence komentovat sebemenší pohyb či událost. My ale naštěstí ubytování na další dvě noci máme, takže nás nedostatky zdejšího hotelu nemusí trápit.

               Parkujeme na parkovišti ve stínu pod mohutným bukem a odtud se vydáváme po břehu řeky Río La Larri. No, my s Petrem jdeme po břehu. Tonda se s mohutným šplouchnutím vrhá přímo doprostřed proudu a odmítá vylézt. Teprve v okamžiku, kdy zjišťuje, že už jsme se mu vcelku vzdálili, z vody vylézá a peláší v našich stopách. Začínáme stoupat. No jak jinak, tady, v Pyrenejích. Po klikaté pěšině a uměle vytvořených, dřevěných schodech stoupáme podél kaskád řeky vzhůru. Tak jako před dvěma lety, obdivujeme sytou, fialovou barvu zdejších skal a průzračně čistou vodu. Psíčka teď musíme bedlivě hlídat a držet v bezpečné vzdálenosti od řeky. Kdyby se pokusil vlézt tu do vody, nezbyl by po něm nejspíš ani chlup, takový je to sešup. Opouštíme úzkou pěšinu a vstupujeme na štěrkovou silnici. Po naší levici burácí mohutný vodopád, jenž padá k zemi z výšky několika metrů a pod betonovým mostem silnici podtéká. Neúnavná voda po dopadu na zem pokračuje v relativním poklidu pouhých pár kroků, aby se po chvíli s ohromujícím rachotem vrhnula opět střemhlav do údolí. Pokračujeme teď po široké cestě, stále vzhůru. Za několika dalšími serpentinami stromy mizí a před námi se otevírá pohled na monumentální Monte Perdidó s jeho ledovcem pokrytým, jako nůž špičatým vrcholem. Tady opouštíme cestu. Brouzdáme se zelenou travou a pozorujeme pasoucí se stáda. Za rozeklanými skalními vrcholy se začínají objevovat těžké mraky a davy turistů se jako o překot ženou po cestě zpět k parkovišti. Nakonec tu zůstáváme úplně sami. Když scházíme k řece, objevujeme malinké, osamocené telátko, stojící předníma nohama v proudu. Roztomilý, smutný mrňous na nás obrací svoje obrovské oči a pak pomalu odkulhává stranou, kde namáhavě uléhá do trávy. Rozhlížíme se kolem a hledáme jeho matku, ale marně. Stádo krav, pasoucí se nedaleko, mu nevěnuje sebemenší pozornost. Tele je očividně odsouzeno k smrti. Přestože nám to trhá srdce, nemůžeme pro něj vůbec nic udělat. Se slzami v očích ho opouštíme a noříme se hlouběji do údolí.

               Pěšina končí u kaskádovitého, krajku připomínajícího vodopádu. Jeho voda se sbírá v obrovské, průzračné tůni, které Petr zkrátka nemůže odolat. Odvážně odhazuje všechny svršky a v doprovodu chlupatého zlotřilce se za hlasitého funění noří do ledové vody. Mě na podobné kratochvíle příliš neužije a zůstávám pěkně na břehu. Ledové sprchy ale ušetřena nejsem, protože milovaný psíček najednou vylézá z vody a nadšeně se oklepává těsně vedle mě. Jména, která mu dávám, nelze publikovat. Jenže ten psí padouch si z toho vůbec nic nedělá a po pár minutách mě sprchuje ještě z druhé strany. Nakonec z vody vylézá i Petr, obléká se a všichni se pomalu vydáváme na zpáteční cestu. Netrvá dlouho a začíná pršet. Nad hlavami nám teď visí modročerné mraky a vzduch se ochlazuje o několik stupňů. Oblékáme si bundy a přidáváme do kroku. Když se dostáváme na konec údolí k místu, kde jsme opouštěli štěrkovou silnici, vidíme kousek od nás kamennou salaš, podobnou těm ve Fuente De. Zahýbáme k ní s úmyslem schovat se pod její převislou střechu. Brzy zjišťujeme, že i tahle salaš má místnost s krbem a dveře navíc nejsou zamčené, takže se můžeme uchýlit do sucha. Načasování je opět dokonalé. Jakmile totiž usedáme na kamennou lavici, ozývá se nad námi ohlušující rachot hromu a déšť houstne tak, že není vidět na pět metrů před sebe. Spokojeně chroustáme čokoládové sušenky a otevřenými dveřmi pozorujeme, jak se venku čerti žení.

               Za několik desítek minut se zdá, že déšť zlehka ustává. Už se nám nechce dál čekat, a tak zapínáme bundy, natahujeme si kapuce a vyrážíme na sestup. Tentokrát nepůjdeme po dřevěných stupních podél vodopádu, ale volíme lesní pěšinu, která nás dovede rovnou k hotelu Parador a kolem něj pak přímo k našemu autu. A protože stále prší, přestože už ne tak hustě a i když je terén vcelku obtížný, nasazujeme velice svižné tempo. Za chvíli už míjíme hotel a po asfaltové silnici přicházíme na parkoviště. Rychle svlékáme mokré bundy, nasedáme a vracíme se do Bielsy. Následuje horká sprcha, teplá, vlastnoručně uvařená večeře a ukolébavka šumící řeky pod našimi okny.

DEN 8.

               Stále prší. Když se Petr vrací s psíčkem z ranního venčení, nechávají za sebou na dlaždičkách mokré ťápoty. Se snídaní tedy nijak zvlášť nespěcháme a pokoj opouštíme až něco málo před jedenáctou hodinou. Déšť zatím neustává a tak si dnes uděláme odpočinkový den. Pojedeme se podívat k jednomu z nejkrásnějších ledovcových jezer tady v Pyrenejích. Tedy, alespoň dle slov v našem tištěném průvodci. Za neutuchajícího, hustého deště přijíždíme do vesničky Plan. Tady je záchytné parkoviště a další cesta je přehrazena závorou. Vedle závory je automat na drobné, kde je napsáno, že za tři eura je možné vyjet až nahoru k jezeru. Vhazujeme do stroje kovové mince, závora se otevírá a my můžeme pokračovat v cestě. Nějak nás nenapadlo, jak náročné to pro naše autíčko bude. Asfaltka už se dávno změnila ve štěrkovou cestu, do níž voda místy vyryla hluboké koleje. V intervalech několika stovek metrů jsou v cestě vyhloubené hluboké a široké odvodňovací rigoly, kterými je třeba opatrně, za šoupání podvozku po kamenech, projet. Stoupáme prudkými serpentinami a s naší letitou oktávkou míjíme několik fungl nových SUV vozů s kouřícími motory, jejichž majitelé nešťastně pobíhají s telefonem u ucha kolem. Ale my statečně a vytrvale jedeme dál.

               Konečně jsme nahoře. Ani jsme si nevšimli, že jsme celou cestu napjatě zadržovali dech. Jen Tonda byl úplně v klidu. Ten se s ničím netrápí. Parkujeme vedle dvou dalších aut, postavených u kamenného přístřešku, pod nímž se krčí několik promočených turistů. Déšť nepatrně ustává, čehož skupinka lidí využívá, rychle se přesouvá do vozů a odjíždí. Zbyli jsme tu opět sami. Rozhodně nám to nevadí. Liduprázdno je pro nás vždycky bonus navíc. Déšť se mění v lehké mrholení a tak oblékáme bundy a vystupujeme. Po lesní pěšině sestupujeme k potoku, po kamenech přecházíme na druhou stranu a vstupujeme na rozlehlou, zelenou louku. Všude kolem nás kvetou stovky blankytně modrých hořců a na slunci, které se rozhodlo na nás na chvíli vykouknout, září jako drahokamy. Na konci louky roste pár vysokých borovic a za nimi už se třpytí hladina malebného jezera Ibon de Plan. Azurově modrá voda během vteřiny mění barvu v hnědou, to když náš pejsek s obrovským nadšením skáče do jezera a víří bahno na jeho dně. Ani Petr opět nezůstává pozadu. Nejspíš se rozhodl, že je třeba otestovat každou vodní plochu, kterou během dovolené potkáme. Vzhledem k tomu, že je pouhých dvanáct stupňů, jeho přemlouvání, ať se k němu přidám, se míjí účinkem. Nakonec se oba, Petr i pes, klepou jako osiky. Je čas zahřát se pohybem. Procházíme vzrostlým, borovým hájem, který roste na břehu a na jeho vzdálenější straně přicházíme ke kamennému moři. Mezi balvany leží hromady špinavého sněhu, do něhož se nám boří nohy až po kotníky. Přeskakujeme z kamene na kámen, abychom zjistili, že dál se kvůli sněhu nedostaneme. Pomalu se tedy obracíme a stejnou cestou se vracíme zpět k autu.

               Cesta dolů je o něco málo příjemnější, přestože ani teď není nouze o adrenalinové chvilky, třeba když se musíme vyhýbat padlému kmenu, který tu při cestě vzhůru ještě neležel. Opatrně ho objíždíme těsně při kraji a mně se při pohledu z okénka spolujezdce zlehka houpe žaludek. Pod námi je obrovská hloubka. Naštěstí je štěrk i při krajích dost pevný, takže překážku nakonec bezpečně zdoláváme. Konečně necháváme štěrkovou cestu za sebou a pod koly máme zase rovný asfalt. Opět se zatahuje a začíná pršet. Cestou do Bielsy ještě odbočujeme do vesničky jménem Chistén, odkud má být nejkrásnější výhled na údolí řeky Río Cinqueta. Vzhledem k vytrvalému dešti a hustým mrakům toho ovšem moc vidět není. Nezůstáváme tedy nikterak dlouho a vracíme se zpět do Bielsy, kde nás čeká poslední večer a noc.

DEN 9.

               Za jemného mrholení nakládáme zavazadla do auta, Petr se několikrát ujišťuje, že klíč od pokoje jsme skutečně nechali na recepci a přesouváme se zhruba o sto kilometrů na východ. Tedy, pokud bychom počítali vzdálenost vzdušnou čarou, bylo by to asi desetkrát méně. Po silnici je to ale o něco klikatější a o mnoho delší. Naší další zastávkou je národní park Possets – Maladeta a lázeňské městečko Benasque. Podél řeky Río Esera vyjíždíme až tam, kde silnice končí a na malém parkovišti zastavujeme. Vypadá to, že ani dnes si sluníčka moc neužijeme, ale na zimu i déšť jsme dobře připraveni. V batohu máme nejen pláštěnky, ale i nepromokavé návleky na boty. Můžeme vyrazit.

               Brodíme se přes jeden ze zdejších mnoha potoků a za ním se vydáváme po vyšlapané, značené stezce. Po krátkém výstupu přicházíme na zelený palouček, opět přecházíme přes potok a po mokrých, hladkých a kluzkých kamenech začínáme strmě stoupat. Všude tu kvetou žluté petrklíče, fialové zvonky a spousta dalších jarních květů, jejichž jména jen obtížně a mnohdy marně dolujeme z paměti. Po krátkém, namáhavém výstupu se před námi objevuje šedivá střecha chaty Refugio de la Renclusa. Déšť před malou chvílí zcela ustal a tak se usazujeme na břehu vesele bublajícího potůčku a zatímco my svačíme, Tonda aportuje šišky, které mu házíme. Je velmi chladno, nevydržíme tedy sedět příliš dlouho. Opět se zvedáme a pokračujeme dál. Oddělujeme se od bíločerveně značené stezky a stoupáme teď podél potoka, s úmyslem vyšplhat na Tuca de la Renclusa. Brzy ale zjišťujeme, že kvůli množství sněhu je cesta příliš obtížná a nebezpečná. Ještě chvíli se pokoušíme ve výstupu pokračovat, ale nakonec to vzdáváme a pokorně se vracíme na značenou cestu. I tak si šplhání užijeme víc než dost. Máme před sebou velmi strmý výstup. Kolem nás padá mlha hustá tak, že by se dala krájet a my kromě toho, že se musíme pekelně soustředit na každý krok, neustále mžouráme do šedivého oparu před sebou a voláme na našeho čtvernožce. Ten se vždycky s rozchechtanou tváří objeví na skále kousek od nás a jako by se ptal, proč děláme tolik povyku. No proč asi. Není vidět na krok a představa, že budeme Tondu nahánět v mlze po Pyrenejích, se nám příliš nezamlouvá. Máme s sebou sice dlouhou stopovačku i krátké vodítko, ale v tomhle terénu by uvázání psa znamenalo pro psovoda jistou sebevraždu. Do toho se ani já, ani Petr nehrneme. Naštěstí je náš psíček na výletování zvyklý a ví, že si nás musí hlídat.

               Po několika desítkách minut se dostáváme do horského sedla. Spíš podle instinktu než zrakem zjišťujeme, že jsme pravděpodobně dosáhli nejvyššího bodu a odsud už budeme klesat. Teď teprve začíná ta pravá legrace. Při téhle viditelnosti je jen otázka času, kdy si jeden z nás nabije nos. Naštěstí je s každým metrem, o který klesneme, mlha řidší, až z ní nakonec zbývá jen lehký opar. Teď už je na cestu vidět docela dobře. Překonáváme ještě jedno menší sedlo a pak už se před námi otevírá široké, zelené údolí, na jehož dně teče středem říčka, do níž se stéká několik dalších potoků. Mlha je sice pryč, začíná ale pro změnu pršet. Sestupujeme do údolí a ve velmi podmáčeném terénu následujeme červenobílé značení. Snahu o zachování suché obuvi brzy vzdáváme a přes louku čvachtáme k dřevěnému mostku, po němž se dostáváme na druhý břeh řeky a na širokou, pískovou cestu za ní. Stále prší. Přicházíme na konec údolí a po skalnatých stupních slézáme dolů. Když pak po několika desítkách metrů děláme čelem vzad, díváme se na překrásný, mohutný vodopád, jehož vody neúnavně omílají stovky menších i větších balvanů do hladka. V dešti a řídké mlze je ten pohled magicky tajemný. Kouzlo navíc umocňuje hluk vody, který se odráží od vysokých skal kolem. Máme pocit, že tohle je dnes to nejtajemnější místo, které můžeme vidět. To je ale omyl. Pokračujeme po pěšině dál a níž, až přicházíme k vysoké, kolmé skalní stěně, tvořící jakýsi půlkruh. A tady řeka končí. Ta ohromná masa vody zničehonic mizí pod zemí. Ohromeně zíráme dolů a marně se snažíme nalézt nějakou jeskyni nebo kanál, nebo jakýkoliv jiný odtok, kudy by se voda mohla ztrácet. Nevidíme ale vůbec nic, jen pevnou skálu a křišťálově čistou vodu. Obcházíme El Forau de Aiguallut, jak se tohle čarokrásné místo jmenuje, kolem dokola a nakonec jej opouštíme a pokračujeme v sestupu.

               Na parkovišti na nás čeká náš věrný plechový oř, aby nás odvezl do městečka Es Bordés v údolí Val d‘Aran, kde máme zajištěné ubytování na další dvě noci. Po chvilce bloudění v místních úzkých uličkách a dvou telefonátech s majiteli hotelu, parkujeme před starodávným, dřevěným domem a vystupujeme. V ústrety nám jde sympatický čtyřicátník a s širokým úsměvem nás vítá. Provádí nás po hotýlku, ukazuje nám, kde je jídelna a nakonec po dřevěných, rozvrzaných schodech vystupujeme do patra a vstupujeme do pokoje. Kdo by očekával moderní luxus, byl by velmi zklamaný. Stejně tak, jako celý objekt, je i náš pokoj dobře udržovaný, leč starodávný. Je tu ale čisto, teplo, úžasně útulno a máme tu k dispozici tu největší postel a nejmenší vanu, jakou jsme kdy viděli. Objednáváme si u majitele snídani, bereme si od něj klíče a přejeme mu dobrou noc. Myslím, že se nám tu bude dobře spát.

DEN 10.

               Ráno vstáváme velmi brzy. Za okny je stále pošmourno, ale neprší a mezi šedivými mraky občas dokonce můžeme zahlédnout kus modré oblohy. Zdá se, že nás dnes čeká docela pěkný den. Krmíme psíčka a sami se přesouváme do jídelny o patro níž. Tady už nás čekají usměvaví hostitelé s připravenou snídaní. Dostáváme výbornou kávu, čaj, džus, opečený chléb se salámem, sýrem a místními klobáskami a navíc máslové sušenky z dílny paní domácí, které se přímo rozplývají na jazyku. Zatímco snídáme, povídáme si s našimi hostiteli. Dozvídáme se, že údolí Val d’Aran je svým způsobem stát ve státě. Nemluví se tu španělsky, ale hlavním jazykem je aranština, v níž probíhá dokonce i školní výuka. Už je nám jasné, proč jsou tu všechny cedule dvojjazyčné. Nakonec nám pan domácí předává mapu údolí, na níž označuje ta nejzajímavější místa. Bohužel, máme na prohlídku údolí pouhé dva dny a nadšený pán na mapě zakroužkoval nejméně deset míst, která stojí za návštěvu. Nevadí. Vybereme si dvě nebo tři a zbytek si necháme na naší příští pyrenejskou návštěvu. Už teď je jasné, že tu určitě nejsme naposledy.

               První los padá na pastviny Artiga de Lin a vývěr Uelhs deth Joeu, což v překladu z aranštiny do češtiny znamená Jupiterovy oči. Po klikaté silničce vyjíždíme podél řeky Joeu až na označené parkoviště hned vedle monumentálního vodopádu. Tady vystupujeme. Chvíli se kocháme pohledem na zpěněnou vodu a pak po kovovém mostku přecházíme na druhou stranu řeky. Po ušlapané pěšině stoupáme lesem vzhůru. Tu a tam se před námi objevují úseky se schody. Netrvá dlouho a stromy střídá šťavnatá tráva, to když se les mění v široké zelené údolí. Ani tady nechybí několik potoků, které tečou z okolních hor a sbírají se v říčce Joeu. Kráčíme teď po rovné, široké stezce, ale když přicházíme k jednomu z potoků, opouštíme ji a po trávě kráčíme podél vody. Ačkoliv tady všude jsou pastviny, dnes se tu žádná zvířata nepasou. Nad hlavou nám rychle pádí šedobílá oblaka a sluneční paprsky mezi nimi vysílají hřejivou morseovku. Chvíli sedíme na plochém, vyhřátém balvanu uprostřed jedné z luk, nastavujeme tváře slunečním paprskům a házíme Tondovi klacíky. Nakonec se zvedáme a vracíme se zpět na cestu. Přecházíme potok a přes další pastvinu se stáčíme doprava, kde se napojujeme na asfaltovou silnici, po níž se vracíme na parkoviště. Teprve teď si všímáme barevné informační cedule, díky níž zjišťujeme, že mohutný vodopád, na který se díváme, je vlastně vývěr vody z El Forau de Aiguallut, který jsme obdivovali včera. Je to neuvěřitelné. Když totiž šplháme lesem nad vodopád, vidíme, kterak ze země zničehonic prýští obrovský proud vody a řítí se po příkrém svahu dolů. Voda, která cestovala pod zemí více než deset kilometrů, svým hromovým hlasem jásavě vítá denní světlo, s nímž se opět shledává. Je to ohromující pohled.

               Na parkovišti krátce svačíme a přesouváme se do vesničky Bausen, odkud se chceme vydat do místního bukového pralesa jménem Carlak. Auto zanecháváme poblíž malebného kostelíka a po betonových schodech šplháme do uzounké dlážděné uličky. Okruh, který jsme si vybrali, je dobře značen, ovšem najít první značku je, zdá se, docela výzva. Po krátkém hledání ji máme a teď už nám v cestě nic nebrání. Opouštíme Bausen a po travnaté stezce, se skálou po levé a strmým svahem po pravé ruce, mírně stoupáme. Míjíme několik stavení. V zahradě jednoho z nich se pase dvojice oslíků a zvědavě na nás stříhá ušima. Tonda by se s nimi rád šel seznámit, ale naštěstí jsou mimo jeho dosah. Stále se pohybujeme v otevřeném terénu a před sebou máme nádherné výhledy do údolí a na vesničku ve svahu protějšího kopce. Po několika kilometrech příjemné chůze vstupujeme do lesa. Tráva pod našima nohama mizí a mění se v hlínu, promíchanou se zetlelým, bukovým listím. Stoupání se přiostřuje. Tu a tam pěšinu křižuje uzounký potůček, z čehož má radost hlavně náš chlupáč. Po oblačném dopoledni totiž slunce konečně převzalo vládu a snaživě vysušuje les kolem nás. Za chvíli jsme propocení a v těžkém, dusném vzduchu velmi zadýchaní. Všude kolem rostou boulovaté, prastaré buky, jejichž věk místní botanikové odhadují na tisíc let. Jejich křivolaké větve a kmeny vyvolávají dojem vousatých, mechovatých lesních starců a já si hned vybavuji moudré enty z Tolkienova Pána prstenů.

               Po krátkém, mírném klesání přicházíme k potoku, který brodíme a za ním se prudce zastavujeme. Nevěřícně hledíme na svah před námi a na značku vysoko nad našimi hlavami. Tohle stoupání bude opravdu zábava. Po několikadenních deštích je mokrá hlína pod našima nohama kluzká jako mýdlo a zatímco Tonda hravě běží vzhůru, my se pohybujeme o mnoho těžkopádněji. Když se konečně dostáváme nahoru, jsme oba, já i Petr, zabahnění až za ušima a naše plíce, tedy minimálně moje určitě, zoufale a trochu marně lapají po dechu. Pohledem hledáme další značku. Zdá se, že po tomhle výstupu nás cesta milosrdně povede po rovině. Jenže zdání klame. Za další zatáčkou stezka prudce uhýbá a následuje další, snad ještě strmější výstup. A takhle pokračujeme ještě dál a poměrně dlouho, než se cesta trochu narovnává a my si konečně můžeme vydechnout. V místě, kde se stromy rozestupují a nabízejí tak nádherný výhled do údolí, se zastavujeme a znaveně usedáme na hrbolatý kámen u cesty. Dopíjíme poslední tekutiny, které nám ještě zbyly v láhvi, svačíme poslední proviant a nakonec opět nutíme znavené údy k pohybu. O metry, které jsme dosud nastoupali, je třeba zase klesnout. Po relativně rovném lesním úseku se před námi objevuje otevřený terén s vysokou travou a začínáme sestupovat. Slunce nám pálí do zátylků a Tonda marně hledá stín, do nějž by se mohl na chvíli schovat. Konečně jsme zpět v uličkách Bausenu. Nastupujeme do vozu a vracíme se do hotelu. Dnes se k večeři spokojíme s polévkou z pytlíku a kouskem chleba. Dnešní výlet nás totiž znavil natolik, že ani představa teplé večeře v některé z místních restaurací, nás nepřinutí k tomu, abychom se zvedli z postele.

DEN 11.

               Po další vynikající snídani balíme svých pět švestek, loučíme se s milými hostiteli a přes městečka Vielha a Salardú se přesouváme do Banth de Trédos. Parkujeme na štěrkovém parkovišti, odkud vyrazíme na okruh po ledovcových jezerech Circ de Colomers ve výšce více než dva tisíce metrů nad mořem. Od parkoviště se vydáváme po dřevěné stezce, vedoucí přes podmáčené slatě. Všude kolem kvetou trsy divokých narcisek a tady dole ještě rostou vysoké borovice. Slatě i dřevěné stezky necháváme brzy za sebou a po skalnatých stupních začínáme stoupat. Po obloze nad námi se převalují šedé mraky a vzduch je velmi chladný. Po několika desítkách zdolaných výškových metrů se před námi objevuje přehrada Lac Major de Colomers, na jejímž břehu, na skalním výběžku, stojí chata Refugi de Colomers. Do přehrady stéká několik kaskádovitých vodopádů, jejichž hukot se rozléhá údolím a odráží se od okolních skal. Uzounkými pěšinkami kráčíme po břehu až k chatě a odsud dál a výš. Stoupáme na malý hřeben, který nám Lac Major zakrývá a za ním se objevuje další vodní hladina. Tohle jezero je menší, méně hluboké, se spoustou malých zátočin. Na jeho březích tu a tam rostou zakrslé, větrem ošlehané, křivolaké kleče. Tonda se s vervou noří do průzračné vody, to že je pouhých deset stupňů nad nulou ho nijak zvlášť netrápí.

               Pokračujeme dál. Přelézáme několik dalších hřebenů a míjíme několik dalších jezer. Je jich tu opravdu hodně. Menší, větší, mělké i hluboké, v některých je voda černá jako uhel, v některých azurově modrá. Vítr hvízdá v rozeklaných skalách a vrcholy okolních kopců jsou zahalené šedivou mlhou. Tráva tady nahoře je stále ještě mrazem sežehnutá dožluta, jen občas se objevuje první nesmělá zeleň. Zato sněhu je tu pořád ještě spousta, což našeho psíčka opět uvádí do extáze. Po několika kilometrech přicházíme k jednomu z jezer, z nějž vytéká potok, který po pár metrech padá z obrovské výšky do údolí pod námi a dopadá do dalšího průzračně čistého jezera s tyrkysovou vodou. Přecházíme potok po dřevěném mostku a pod nohama nám burácí vodopád. Okouzleně se díváme do údolí. Je to nádherný pohled.

                Následují další a další jezera a nakonec je čas k návratu. Čeká nás velmi náročný sestup. Petr totiž odbočuje ze značené trasy s tím, že je zbytečné chodit oklikou. Podle hesla „je to sice dál, ale zato horší cesta“ vstupuje na úzkou, velmi strmou, kamenitou pěšinu, po níž opatrně sestupujeme. Stezka nás po chvíli přivádí k otvoru ve skále, z něhož do vzduchu trčí pokroucené koleje. „Ne aby tě napadlo tam lézt,“ bručím na Petra. „Já tě dolů těžko snesu, když si zlámeš hnáty!“ Můj drahý je duchem stále malý kluk a každá taková díra v zemi či ve skále v něm probouzí průzkumnické sklony. Je s podivem, že nenásleduje litanie protestů a přemlouvání. Petr se spokojí s jedním toužebným pohledem do nitra hory a pak se pokorně otáčí k otvoru zády a beze slova pokračuje v tom vražedném sestupu. Chvíli za ním užasle zírám s pusou dokořán a pak se i já dávám do pohybu. Konečně jsme dole a kupodivu zcela bez ztráty kytičky. Po dřevěné stezce opět křižujeme slatě a za nimi nastupujeme do vozu. Čeká nás zhruba sto třiceti kilometrový přesun do Andorry, která bude naší poslední pyrenejskou zastávkou.

               Projíždíme hlavním městem Andorra la Vella a po chvilce hledání nacházíme vysokou novostavbu na kraji vesničky Incles, kde máme zajištěno ubytování v jednom z apartmánů. Je vidět, že objekt byl postaven poněkud narychlo a tak trochu šitý horkou jehlou. V tmavé chodbě horko těžko hledáme vypínač světel, který je umístěn naprosto nelogicky až na druhé straně zdi. A takových drobností by se tu dalo najít moře. Po chvíli pátrání se nám nakonec daří odemknout ty správné dveře. Náš apartmán je prostorný a velmi příjemně zařízen, jen místo postele je tu mrňavé, skládací dvoulůžko. Myslím, že dvoumetrový Petr tu příliš pohodlí mít nebude.

DEN 12.

               Po snídani se vydáváme na poslední výlet. Autem vyjíždíme pár kilometrů do Valle de Incles a odtud vyrážíme. Tak jako před dvěma lety, nejprve mírně stoupáme po široké, kamenité cestě podél potoka, abychom po chvíli přešli přes kamenný mostek na druhý břeh. Tady široká cesta mizí a místo ní pokračujeme po uzounké pěšině, která prudkými serpentinami po kamenných stupních vede příkře vzhůru. Stoupáme necelou hodinu, když přicházíme k místu, kde pro nás kvůli množství sněhu, před dvěma lety výlet skončil. Letos je cesta volná a po sněhu tu není ani památky. Spokojeně pokračujeme dál. Přicházíme na náhorní plošinu, z níž je úchvatný výhled do údolí. Stojí tu pět žulových kvádrů s mosaznými cedulkami, památník, věnovaný pěti horolezcům, kteří tu kdysi zahynuli. Chvíli pokračujeme po rovině a nakonec zdoláváme poslední prudký úsek. Před námi je přehrada Lago de Juclar a chata na jejím břehu. Na chvíli se usazujeme na prosluněné terase a chroustáme svačinu.

               Zvedáme se a po skalnatém břehu pokračujeme v cestě. Přicházíme k širokému sněhovému poli, které zvolna stéká do azurově modré vody. Po malé diskusi velice opatrně přecházíme po sněhu a dál sledujeme žluté značení. Přicházíme k menšímu jezeru, které je s přehradou propojeno několika úzkými průlivy. Je položeno o něco výše než přehrada a přestože není zdaleka tak hluboké, voda v něm má o poznání tmavší barvu. Po hladině plavou ledové kry a na mělkých místech leží na dně těžký sníh. Petr nadšeně skáče po kamenech až k vodě, kde shazuje svršky a noří se mezi kusy ledu. Tonda mu opět zdárně sekunduje. Já sedím na vyhřátých kamenech a nastavuji tvář slunci. Nebe je bez mráčku, ale ani tenhle fakt by mě nepřiměl k něčemu tak šílenému, jako je koupel. Všude kolem mě kvetou drobounké, růžové a omamně vonící květy a jejich porost tu tvoří jednolitý koberec. Labužnicky se mezi rostlinky natahuji a čekám, až se ti dva dostatečně vyčvachtají.

               Zpátky se vracíme stejnou cestou. Nikam nespěcháme. Plnými doušky si užíváme poslední výhledy na údolí Valle de Incles. Nevím proč, ale cesta zpátky mi vždycky připadá daleko kratší a rychlejší, než cesta tam. Příliš brzy se před námi objevuje parkoviště, kde na nás trpělivě čeká naše autíčko. Naposledy se rozhlížíme kolem sebe a pomalu sjíždíme do Incles. Tady krmíme psíčka a sami opět nasedáme do vozu a sjíždíme do Andorry, abychom doplnili proviant na cestu a nakoupili pár suvenýrů pro naše blízké. Po návratu na pokoj následuje rychlá večeře a po krátké večerní procházce naposledy uléháme na nepohodlné lůžko.

DEN 13.

               Po snídani nakládáme zavazadla do vozu a ještě jednou projíždíme Valle de Incles, chvíli se jen tak procházíme. Před námi je dlouhá cesta domů, ale nám se ještě nechce tenhle nádherný kout opustit. Naše dovolená utekla příliš rychle a těch míst, která jsme nestihli prozkoumat je stále hrozně moc. Nedá se nic dělat. Musíme vyrazit. Toník se naposledy cachtá v ledovém potoce, my se naposledy rozhlížíme po rozeklaných skalách kolem nás a pak už usedáme na sedačky a vyrážíme k domovu.

               Nevím jak Petrovi, ale mě je smutno. Snad žádný kout světa, který jsme zatím navštívili, se mi do srdce nezaryl tak hluboko, jako právě Pyreneje. Zažili jsme tu horko, zimu, bouřky, průtrže mračen i dny, kdy slunce hřálo od božího rána. Pyreneje nám zkrátka daly ochutnat od všeho trochu a nám to ani v nejmenším nestačí. Nic naplat. Budeme se sem muset znovu vrátit. A potom znovu a zase. Budeme se vracet tak dlouho, dokud nebudeme mít prochozenou každou píď, nebo dokud nás nohy unesou. A nejspíš i pak. Tak tedy, na brzkou shledanou, Pyreneje!

http://palda.rajce.idnes.cz/Picos_de_Europa_-_28._-_30.5.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Anayet_30.5._-_1.6.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Valle_de_Tena_-_1.6.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Valle_de_Pineta_-_2.6.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Ibon_de_Plan_-_3.6.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Possets_-_Maladeta_-_4.-5.6.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Val_d_Aran_-_5.-6.6.2017/

http://palda.rajce.idnes.cz/Andorra_-_6.-8.6.2017/