KŘÍŽEM KRÁŽEM ŠPANĚLSKEM
DEN 1.
Opět je tu pozdní jaro a nás začínají nesnesitelně svrbět toulavé boty na nohách. Pyreneje jsou na naší cestovatelské mapě samozřejmou zastávkou, ale letos můj drahý projevil přání, poznat i vzdálenější končiny Španělska. První letošní zastávkou tedy bude Sierra Nevada.
Naše stařičká oktávka je plně naložená až po strop, pejsek pohodlně rozvalený v kufru a můžeme vyrazit. Čeká nás pekelně dlouhá cesta, téměř dva a půl tisíce kilometrů. A protože je to vážně daleko, nepofrčíme tentokrát v jednom kuse, ale máme naplánovanou zastávku na přespání. Čeká nás romantická noc ve spacáku na pláži ve francouzském Leucate. Po několika hodinách, zastávkách na venčení a asi deseti kelímcích kávy, zastavujeme vedle malebné pláže, kterou na našich přejezdech navštěvujeme pravidelně. Ovšem velmi záhy nám dochází, že romantika nebude, neboť od moře fučí tak silný vítr, že máme okamžitě poté, co vystupujeme z auta, oči i pusy plné písku. Ani Tonda není příliš nadšen, neustále třepe hlavou, kýchá a když mu po zhruba půl hodinové procházce otevíráme kufr auta, div se nepřerazí, aby už byl uvnitř. Co se dá dělat, přespíme tedy ve voze. Nebude to poprvé a nejspíš ani naposledy. Zatímco pro mě to zas takový problém není, chudák dvoumetrový Petr má trochu potíže se na sklopené přední sedačce uvelebit. Nakonec se mu to tak nějak daří, a tak za vytrvalého cinkání zrnek písku na čelní sklo pomalu usínáme.
DEN 2.
Ráno otevíráme oteklé oči s prvním slunečním paprskem. Jsme celí rozlámaní, bolaví a nevyspalí. Jediný, kdo měl celou noc pohodlí a vypadá nadmíru odpočatě, je náš pejsek. Rychle balíme spací pytle, venčíme a krmíme Toníka, sami hltáme poslední housky se salámem a zanedlouho už jsme zase na cestě. Netrvá dlouho, Francii necháváme za zády a pod vedením naší spolehlivé navigace uháníme do nitra sluncem rozpáleného Španělska. Kolem poledne zastavujeme v přímořském letovisku Alicante, kde nacházíme dlouhou, liduprázdnou pláž a tady se nadšeně, všichni tři, noříme do chladných vln Středozemního moře. Nijak zvlášť nespěcháme a koupání si náležitě užíváme. Koneckonců, k moři naše cesty příliš často nevedou a občas není špatné jen tak lenošit a užívat si vody a slunce. Tonda se už dávno poučil, že chlemtat slanou, mořskou vodu se nevyplácí, ale i tak má po hodině cachtání žízeň, jako trám. Naštěstí zásoby sladké vody máme velké, takže ho můžeme průběžně napájet i oplachovat. A když už máme koupání i slunce dost, opět usedáme na sedačky vozu, Tonda v kufru spokojeně usíná a pokračujeme podél pobřeží dál.
Naším prvním cílem je Sierra Nevada, rozeklané a kamenité hory, tyčící se nad slavnou, starobylou Granadou. Když konečně dorážíme do cílové destinace, městečka Sierra Nevada vysoko v horách, ukazují naše telefony poměrně pokročilou hodinu. A teď teprve začíná to pravé dobrodružství. Kolkolem je liduprázdno a objekt, v němž máme mít zajištěné ubytování v apartmánu, vypadá zlehka nedostavěný. Chudák Petr obchází recepce všech kolemstojících hotelů, ale nikde nejsou schopni mu poradit. Vzhledem k tomu, že pán, jenž nám potvrzoval rezervaci, neumí anglicky ani slovo a komunikuje pouze e-mailem nebo přes whatsapp, volat mu nemá smysl. Po téměř hodině, kdy už zlehka propadáme panice, přistává Petrovi v telefonu video, kde je vidět schránka na stěně domu a ruka vyťukávající číselný kód. Vyjeveně se rozhlížíme kolem a po chvíli hledání opravdu nacházíme kovovou schránku, hned vedle vstupních dveří rozestavěné budovy. Podle návodu vyťukáváme čísla na číselníku a aleluja, schránka se otevírá. V bílé obálce je tady vložený klíč k domu i k našemu apartmánu. Mě i Petrovi padá kámen ze srdce. Při představě, že bychom měli další noc trávit v autě, nám nebylo úplně dobře. Chápeme se každý své tašky a vydáváme se hledat ten správný apartmán. Ani to neprobíhá zcela bez problémů, neboť čísla apartmánů buď chybí, nebo nesouhlasí, ale nakonec nacházíme dveře, do nichž se náš klíč hodí a s úlevou zahazujeme zavazadla na zem. Apartmán vypadá velmi útulně a především velmi zabydleně. Tonda se spokojeně ukládá na koberec před gaučem a líně pozoruje, kterak vybalujeme zavazadla. Ještě nám v autě zůstalo pár věcí a tak zavíráme dveře a jdeme znovu k autu. Cestou po schodech nahoru trochu bloudíme, a tak Petr opět otevírá video ve whatsuppu a při opakovaném shlédnutí s hrůzou a bušícím srdcem zjišťujeme, že náš pejsek spokojeně odpočívá v úplně jiném apartmánu, než jsme si pronajali. Klíč ze schránky totiž zázračně pasuje do zámku několika dalších dveří. Při představě, že vlastníci znenadání přijedou, otevřou dveře do svého víkendového obydlí a ve dveřích je přivítá náš pejsek, jenž není z cizích lidí příliš nadšen a mívá tendence cenit zuby tak, že je mu vidět až do žaludku a někdy i druhým koncem ven, na mě jdou mrákoty. Sprintujeme do chodů zoufale hledáme správné dveře, pak se rychle vracíme pro pejska a ostatní zavazadla a nakonec se s úlevou hroutíme v té správné místnosti, na ten správný gauč. To nám ta dovolená tedy pěkně začíná.
DEN 3.
Po snídani z posledních vlastních zásob vyrážíme. Dnes nás čeká výšlap na Pico Veleta, druhý nejvyšší vrchol v pohoří Sierra Nevada. Autem vyjíždíme na parkoviště v horském sedle Hoya de la Mora a odtud vyrážíme pěšky. Skoro až na vrchol, jenž leží ve výšce 3396 metrů nad mořem, vede asfaltka, takže žádné velké dobrodružství se nekoná. Stoupáme ostrými serpentinami vytrvale vzhůru a kolem nás není nic, než kameny a sníh. Není tu téměř žádná vegetace, nepočítáme-li sporé trsy tuhé trávy a ojedinělé drobné květy. Tonda vesele hopsá po kamenech kolem cesty a s vervou se zavrtává do každého sněhového pole, které potkáváme. Po čase nás monotónní asfalt začíná nudit, a tak si posledních pár serpentin zkracujeme a šplháme po kamenech prudce vzhůru. Několik desítek metrů před dosažením vrcholu asfaltová silnice končí a nahoru vede kamenná stezka. Najednou se kdesi nad námi ozývá zvuk padajících kamenů, upíráme tedy zrak vzhůru, abychom se jim případně mohli vyhnout a zjišťujeme, že pár metrů nad námi stojí několik zvědavých kamzíků, kteří nás se zájmem pozorují. Zdá se, že obzvláště náš čtyřnohý průvodce je velice zaujal. Obratně poskakují z kamene na kámen a pomalu a opatrně se k nám přibližují. Tonda by se za nimi rád rozběhnul, ale ví, že nesmí, a tak stojí s předními packami opřenými o balvan, s jazykem vyplazeným a ocasem vrtí tak vehementně, že se u toho celý kroutí. Jakmile se zase dáváme do pohybu a pokračujeme k vrcholu, kamzíci mizí za horizontem.
Stojíme nahoře a kocháme se výhledem na Mulhacén, který je nejvyšší horou Pyrenejského poloostrova. Slunce neúnavně svítí na azurově modré obloze a výhled do všech stran je úchvatný. Přesto se ale nemůžeme ubránit srovnání se zelenými vrcholky Pyrenejí a i když tenhle pohled stojí za to, vím, že kdybychom se sem už nikdy znovu nevrátili, mrzet mě to nebude. Zpět k autu se vracíme stejnou cestou, s malou zastávkou u památníku Panny Marie Sněžné, který připomíná zázrak, jenž se tu měl údajně v osmnáctém století odehrát. Sjíždíme zpět do Sierra Nevady, parkujeme a vydáváme se na obhlídku místních restaurací, protože po výstupu, během něhož jsme zkonzumovali jen pár fidorek a napůl jedno jablko, máme příšerný hlad. Bohužel, doba oběda už minula a doba večeře je ještě daleko. Menu ve všech restauracích je proto velmi omezeno. Nakonec ale nacházíme jednu, kde nám jsou ochotni udělat hamburger a hranolky, a tak se usazujeme na prosluněné zahrádce a vrháme se na jídlo, které v nás mizí rychlostí blesku. Pak se jen tak, bez cíle touláme městečkem. Večer se vracíme do apartmánu, pouštíme si pohádku a nakonec odplouváme do Morfeovy říše.
DEN 4.
Někdo nám kdysi řekl, že vidět Gibraltar rozhodně stojí za to. A tak dnes míříme právě sem. Typickou Gibraltarskou skálu je vidět už zdáli, přestože na hranice Gibraltaru nám ještě pár desítek kilometrů zbývá. Majestátně se zdvihá z vln Středozemního moře a tyčí se do výšky bezmála 430 metrů. Ovšem jakmile přijíždíme do samotného Gibraltaru, moje původní nadšení naprosto vyhasíná. Vjíždíme do betonové džungle, plné domů, lidí, aut a šnečím tempem se posouváme vpřed, směrem k oné majestátní skále, na níž se nachází přírodní rezervace. V té žije nevelká populace Magotů bezocasých, jediných opic, obývajících evropský kontinent. Přijíždíme k velkému semaforu, na němž svítí červená a zastavujeme. Kolem se začíná ozývat ohlušující hřmění a dunění a my s úžasem pozorujeme obrovské dopravní letadlo, kterak vzlétá po ranveji, jež křižuje silnici a pomalu se nám vznáší nad hlavami. Po pár minutách je letadlo pryč, na semaforu se zase rozsvěcuje zelená a my pokračujeme přelidněnými ulicemi a pomalu kličkujeme mezi stovkami dalších aut. Parkujeme u závory, vedle níž stojí pruhovaná budka, před kterou stojí uniformovaný, vousatý strážník a pozoruje turisty, kterak s fotoaparáty na krku procházejí kolem závory a míří do rezervace. I my vystupujeme a vykládáme psíčka. Netrvá ovšem dlouho a zjišťujeme, že Tonda do rezervace nesmí. A protože vím, že Petr se na gibraltarské opice moc těšil, zůstávám s Tondou dole, zatímco on stoupá vzhůru do zeleně. Připínám Toníka na vodítko a bezcílně se spolu procházíme přilehlými uličkami. Z místa, kde se teď nacházíme, jsou v mlžném oparu v dálce vidět břehy Afriky. Tonda by si jistě uměl představit lépe strávený den. A co si budeme povídat, ani já z tohohle výletu nejsem zrovna dvakrát nadšená. Ale utěšuje mě vědomí, že od zítra se budeme civilizaci zase vyhýbat.
Zhruba po hodině se vracím zpět na parkoviště, opírám se o závoru a čekáme s Tondou na Petra. Strážník zálibně na pejska kouká a pak se ptá, jestli si ho může pohladit. S omluvným úsměvem mu vysvětluji, že to není moc dobrý nápad, neboť náš psíček není zrovna mazlík, což Tonda potvrzuje zježenou srstí a hlubokým, hrdelním vrčením. Sympatický policista má naštěstí pochopení a dalších pár desítek minut trávíme v družném rozhovoru. Konečně se za zatáčkou objevuje Petr, loučím se tedy se sympatickým vousáčem, nakládáme psa a hurá, pomalu opouštíme tohle přelidněné mraveniště, jménem Gibraltar.
Cestou zastavujeme v supermarketu, kde doplňujeme proviant, v restauraci, kde doplňujeme živiny pro naše těla a u pumpy, kde doplňujeme naftu do útrob našeho věrného vozítka. Další zastávkou je Tárifa, což je nejjižnější cíp Evropy. Zdejší břehy už neomílá středozemní moře, nýbrž chladný a divoký Atlantik, z jehož nitra vane sice teplý, ale velmi silný vítr. Vystupujeme z auta a silný poryv mě okamžitě nutí udělat několik kroků zpět. Skláníme hlavy, cloníme si oči proti větru, jenž nám do nich žene oblak jemného písku a kráčíme podél nevelké pevnosti po úzkém kamenném mostu, zasypaném pískovými závějemi. Tonda neustále třepe hlavou a kýchá, jak se snaží zbavit otravných písečných zrnek, jichž má plné uši i oči. Chvíli se procházíme po pláži, smáčíme si nohy v mořské vodě, ale po chvíli to vzdáváme. Tohle opravdu není moc příjemná procházka. Je to tady sice na pohled moc pěkné, ale příliš dlouho se tu vydržet nedá. Vracíme se tedy k autu. Na zpáteční cestě se ještě zastavujeme na pláži v Getares, kde pozorujeme pestrobarevné kity, brázdící mořskou hladinu a pak už míříme do Sierra Nevady, kde nás čeká poslední noc. Zítra opustíme Andalusii, v níž se Sierra Nevada nachází a zamíříme do Cuency.
DEN 5.
Ráno balíme všechny věci, nakládáme je do auta a vyrážíme. Naším dnešním cílem je malá vesnička Huelámo v provincii Cuenca. Nejdřív má pro mě ale Petr překvapení. Včera našel kontakt na jednoho z nejznámějších chovatelů andaluských koní v celém Španělsku a domluvil nám prohlídku na jeho pastvinách. Setkáváme se před jeho domem, kde necháváme zaparkovaný náš vůz a všichni, my i se psem, chovatel se ženou a synem, nastupujeme do otřískaného Jeepu. Cesta trvá zhruba hodinu, a je poměrně nepohodlná, neboť jsme v autě namačkáni jako sardinky. Během jízdy nám syn dotyčného, který jediný umí aspoň trochu anglicky, překládá výklad svého otce, jenž nám nadšeně vypráví o svých koních a odpovídá na naše zvídavé otázky. Dozvídáme se, že koně nemusí ničím přikrmovat, neboť tráva tu roste celý rok a koně velmi rádi sbírají oříšky a žaludy ze stromů, které na pastvinách tu a tam rostou. Že má stádo asi čtyřiceti klisen s hříbaty, které se celý rok volně potulují na přibližně sto hektarech chudých pastvin. Největším problémem je tu voda, kterou koně na pastvinách nemají a proto musí zhruba dvakrát za týden vozit koním vodu v cisternách a že momentálně má jen dvě malá hříbata, z nichž jedno má zamluveno sám španělský král.
Přijíždíme k mohutné kovové bráně, paní hbitě vyskakuje z vozu, bránu se skřípěním otevírá a zase zavírá. Po hrbolaté pastvině pokračujeme ještě asi deset minut do poměrně prudkého kopce a zastavujeme pod košatým dubem, vedle něhož stojí jakási ohrada s několika betonovými žlaby. Koně už o nás ví a pomalu se začínají objevovat za obzorem a loudavě se šourají směrem k nám. Chovatelé vyndávají z kufru několik pytlů tvrdého pečiva a sypou ho do žlabů, což pohyb klisen výrazně zrychlí. Nakonec se proti nám žene celé stádo a cpe se do ohrádky, hlava, nehlava. Chovatel nám ukazuje jednotlivá zvířata, kterých si cení nejvíc a jako poslední přichází tmavě hnědá klisna s malým hříbětem. To je on. Malý Jeneral, jenž po odstavu poputuje do královských stájí. Je to opravdu krásné hříbě s přidrzlým, zvědavým pohledem, světle hnědou srstí a s malou hvězdou uprostřed čela. Paní vybaluje z auta cestovní lednici a kempovací židličky a na kempovacím stolku rozkládá bohatý piknik. Máme to i s obědem. Zatímco klisny už schroustaly všechno tvrdé pečivo a pomalu se trousí zase do náruče rozlehlých pastvin, my sedíme v příjemném stínu rozložitého dubu a s plnými žaludky hledíme do zvlněných, travnatých kopců a vdechujeme vůni divokých bylin, které tu vůkol rostou. Nakonec nastal čas odjezdu. Zvedáme se, nastupujeme do Jeepu a kodrcáme se zpět k našemu autu. Děkujeme za příjemně strávený den a pak už nasedáme do vozu a frčíme.
Cuenca je známá svými skalními městy a pískovcovými masivy. Už dávno jsme opustili otevřenou, mírně zvlněnou Andalusii a poslední hodinu se proplétáme mezi skalami, míjíme průzračná, azurově modrá jezera či přehrady a pomalu vyjíždíme do Hueláma. Tahle malebná vesnička má pouhých sto dvacet čtyři obyvatel, z nichž skoro nikdo nemluví jiným jazykem, než španělsky. To je sice trochu komplikace, ale kde je vůle, je i cesta. V místní hospodě, které vládne postarší pán, jenž má šedé vlasy po ramena, v puse pouhé tři zuby, na sobě tričko Black Sabath a odrbané džíny, které mu kolem pasu drží řetěz s visacím zámkem, se po krátkém rukonožním rozhovoru, doplněném těmi několika španělskými slovy, která známe, dozvídáme, na které dveře zaklepat. Nakonec se nám tedy daří najít správný dům, kde bydlí dáma, poskytující ubytování. Odvádí nás o pár domů dál a tady nás uvádí do fungl nového, krásného apartmánu. Máme tu k dispozici plně vybavenou kuchyni, čehož hned večer využíváme a po několikadenním stravování se po hospodách a restauracích si velmi rádi klohníme špagety s výbornou omáčkou, jež je Petrovou specialitou.
DEN 6.
Ráno máme chuť na míchaná vejce, a tak se Petr opět odebírá do hospody, která je i místním krámkem s potravinami. Tedy krámkem. K dostání je tu jen máslo, pečivo a vejce a pak ještě zcela základní suroviny jako je sůl a cukr, ale to je vše. Nicméně nám to bohatě stačí. Netušila jsem ovšem, že pan hospodský je i přes svůj drsný vzhled velmi bodrá, přátelská a výřečná osoba, která jazykovou bariéru neřeší a neuznává a že se Petr z nákupu vajec vrátí za hodinu a půl, s několika pivy a rumem v sobě. Naštěstí na vajíčka nezapomněl.
Usedáme do vozu, já za volantem a popojíždíme o pár kilometrů dál, kde se nachází proslulé skalní město Ciudad Encantada. Proslulé hlavně proto, že se ve zdejších skalách natáčel kultovní film Barbar Conan s Arnoldem Schwarzeneggerem. Kupujeme si vstupenky a noříme se do nitra rozeklaných pískovcových skal. Kráčíme po pískové pěšině a všude kolem nás jsou skalní věže roztodivných tvarů, každý útvar má své jméno a u každého je veliká informační tabule. Je tady hřib, želva, slon i kamenné moře. Slunce nám nad hlavami svítí o sto šest a vedro je k zalknutí a přestože mezi skalami se můžeme občas schovat do stínu, pro Tondu to není moc příjemná procházka, i proto, že musí být celou dobu na vodítku. Stezka se klikatí mezi skalami zhruba tři kilometry, takže i když podrobně prozkoumáváme každý útvar, naštěstí pro psíčka jsme za chvíli na konci. Přesouváme se zas o kus dál, k jezírkům Lagunas del Caňada del Hoyo. Cestou ještě zastavujeme na jedné z mnoha vyhlídek na řeku Río Valdecabras, která tu teče hlubokým zářezem v rozeklaných skalách a na protější skalní stěně je okno, v němž hnízdí supi. Provoz v hnízdě je velký. Ptáčata jsou zřejmě už těsně před vylétnutím, protože jsou skoro stejně velká, jako jejich rodiče. Ti krouží kolem hnízda a po pár minutách odlétají, nejspíš shánět oběd pro mladé. Chvíli pozorujeme, kterak se ptáčata na hnízdě pošťuchují a překřikují jedno druhé a nakonec zase nastupujeme do auta a pokračujeme dál.
Zhruba po hodině cesty parkujeme na parkovišti u Lagunas. Na rozdíl od skalního města, kde byla spousta lidí a na parkovišti jsme jen horko těžko hledali místo, tady je liduprázdno. Vydáváme se po klikaté pěšině, která se jako hnědý had vine mezi vzrostlými borovicemi a hustými keři rozmarýnu. Jsou tu k vidění všechny možné druhy, ale jedno mají společné. Vůni. Nádhernou, omamnou vůni.
Lagunas jsou známé tím, že voda v každém z nich má jinou barvu. Je tu dokonce i jezírko s vodou růžovou, jako peří plameňáka. Na to jsme zvědaví nejvíc. Přicházíme k prvnímu z nich, jehož vody mají tmavě zelenou barvu, pokračujeme k druhému, kde je voda rašelinově hnědá a k třetímu, kde se na chvíli zastavujeme, protože jeho křišťálově čistá a průzračně modrá voda nás láká. Koupat se tu sice nemůžeme, ale Tonda číst neumí a vzhledem k tomu, že je vedro k zalknutí, zchladit psí kožich je tak trochu nutnost. Po uzounké kamenité pěšině tedy slézáme na břeh a pozorujeme hmyzí nymfy, znakoplavky a různou jinou havěť, zatímco Tonda nadšeně brázdí hladinu a aportuje klacíky. Nakonec lovíme chlupáče a pokračujeme k poslednímu, růžovému jezírku. Bohužel, velmi záhy zjišťujeme, že to nejzajímavější jezero je skryto za vysokým plotem, na němž visí cedule s nápisem, že vstup je povolen pouze v určitém období a po předchozí domluvě. Máme tedy smůlu, k růžovému Laguna se nepodíváme. Chvíli se ještě prodíráme houštím podél plotu v naději, že jezírko alespoň zahlédneme přes plot, ale po chvíli jsme tak podrápaní a popíchaní trny všemožného křoví, že to nakonec vzdáváme a vracíme se po pěšině zpět k autu. A přestože jsme s posledním z Lagunas neuspěli, výlet to byl moc pěkný a dokonce se nám cestou podařilo zahlédnout i zástupce místní fauny, a to zhruba půl metru dlouhou, smaragdově zelenou ještěrku. Bohužel, než jsem stačila vytáhnout foťák, mrskla sebou a bleskurychle zmizela pod bujným rozmarýnem.
Vracíme se zpět do Hueláma, kde nás čeká poslední noc. Zítra už se budeme stáčet do krajin nám známých, tedy do Pyrenejí, do průsmyku Col du Pourtalet.
DEN 7.
Po snídani balíme a opouštíme Huelámo. A protože času máme dost, počasí je jako ze žurnálu a cesta vede kolem přehrady Embalse de la Toba, kde překvapivě není zákaz koupání, je jasné, že tady musíme udělat zastávku. Tonda je zcela nadšen a jen co otevíráme kufr, nadšeně se vrhá do průzračně čisté vody. Převlékáme se do plavek a vrháme se za ním. Tedy, vrháme. Vzhledem k tomu, že břeh je plný ostrých kamenů, náš vstup do vody není tak ladný, jako v případě našeho chlupáče, ale tohle chvilkové nepohodlí rozhodně stojí za to. Voda je příjemně chladná, žádná velká ledárna, jak by se dalo čekat a přestože je tu opravdu hluboko, voda je tak čistá, že vidíme na dně každý oblázek.
Příjemně osvěžení pokračujeme v cestě. Čeká nás dnes ještě jedna zastávka, a to u Nacimiento del Río Jucar. Ze země tu vyvěrá silný pramen, k jehož vodám se přidávají mnohé další, menší pramínky, a tak se rodí Río Jucar, jedna z nejvýznamnějších řek na celém Pyrenejském poloostrově. Tady je to zatím jen větší potok, zurčící přes bílé oblázky a kličkující mezi vzrostlými borovicemi. Sluneční paprsky rozpustile laškují s bublající vodou a hází prasátka na naše tváře. Kráčíme po stezce podél říčky a zhluboka vdechujeme omamnou vůni lesa. Je to krásné místo. Přestože stezka je velmi dobře značená a dle průvodce je tohle místo vyhlášenou turistickou atrakcí, není tu kromě nás živá duše. A to nám naprosto vyhovuje. Začíná se ale připozdívat a přece jen před sebou máme ještě kus cesty, a tak se nakonec vracíme k autu a vyrážíme vstříc vrcholům Pyrenejí. Do našeho oblíbeného hotelu du Pourtalet dorážíme tak akorát, abychom dostali ještě něco k večeři. Místní specialitě, polévce co dům dal, se vyhýbáme velkým obloukem, protože už dávno víme, že tahle chuťovka je jen pro otrlé. Naštěstí je z čeho jiného vybírat, a tak se do postele odebíráme s plnými žaludky a příjemně unaveni.
DEN 8.
Ráno nás budí sluneční paprsky, jež nás nemilosrdně vyhánějí zpod vyhřátých peřin. Čeká nás bohatá snídaně a po ní výstup do průsmyku Col d’Arrious, k jezeru Lac d’Artouste. Autem sjíždíme několik málo kilometrů podél říčky Le Gave du Brousset na francouzskou stranu, kde zanecháváme našeho plechového mazlíka na malém parkovišti, házíme batoh na záda a začínáme dnešní výstup. Od silnice šplháme nejprve po uzounké blátivé pěšince, vinoucí se lesem a kličkující mezi stromy. Po několika desítkách minut les opouštíme a před námi se otevírá zelené údolí, jehož středem se vine potok Ruisseau d’Arrious. Stoupáme teď otevřenou krajinou podél zurčících vod a kocháme se nádhernými výhledny na okolní hory a na údolí pod námi. Nikde tu není ani človíčka. Tedy až na jednoho francouzského protivu, kterému se nelíbí náš psíček a francouzskou hatmatilkou nám nevybíravě nadává. Naštěstí nerozumíme ani slovo a on zas neumí anglicky, takže si z jeho lamentování nic moc neděláme. Je pravda, že vstup do některých částí francouzských Pyrenejí je pro psy zapovězen, ale dle pohledu do mapy jsme si předem zjistili, že půjdeme-li po pravém břehu potoka, může jít chlupáč v klidu s námi.
Vytrvale stoupáme vzhůru. Pomalu za sebou necháváme veškerou zeleň. Pod našima nohama se objevují první sněhová pole, což přivádí Toníka do stavu extáze. Konečně může hrabat, válet se v tom bílém nadělení a dokonce po břiše jezdit z kopce dolů, ani k tomu nepotřebuje sáňky. Jeho nadšení je značně nakažlivé, takže za chvíli ve sněhu dovádíme i my s Petrem, jako dva malí haranti. Když sněhové šílenství pomíjí, rozbalujeme si svačinu, kterou konzumujeme sedíce na hraně vodopádu, jehož vody padají do údolí pod námi. Vítr nám žene vodní tříšť do tváří a během několika málo minut jsme mokří a voda nám stéká po vlasech i po obličeji. Jenže ten nádherný výhled rozhodně za pár kapek vody stojí.
Pokračujeme ve výstupu. Teď už nešplháme podél potoka, ale kráčíme po značené stezce, vedoucí mělkým, zasněženým údolíčkem. Značky jsou tu namalovány na dřevěných kolících, které jsou dobře viditelné i ve sněhu. Úzkou rozsedlinou se dostáváme na náhorní plošinu, kde už je sněhová pokrývka takřka jednolitá. Ještě pár desítek metrů a najednou se před námi otevírá pohled na hluboké údolí, na jehož dně je jako klenot zasazeno tyrkysové jezero Lac d’Artouste. Stojíme na kraji skalní stěny nad jezerem a očima hltáme tu krásu. Je to tu jako v pohádce. Ještě chvíli následujeme značenou trasu, ale nakonec se otáčíme na zpáteční cestu. Dolů k autu je to pěkný kus cesty a hodina už značně pokročila. Vzhledem k tomu, že k obědu jsme měli každý jen jedno jablko a fidorku, máme oba hlad jak vlci a je třeba dojet do hotelu tak, abychom stihli večeři. Zpáteční cesta je, v porovnání s výstupem, rychle za námi. Do hotelu dorážíme včas, úderem sedmé hodiny usedáme do hotelové restaurace s panoramatickým výhledem na okolní kopce, kde v nás tříchodové menu mizí rychleji než blesk.
DEN 9.
Když rozloupneme ráno víčka, nevěříme svým očím. Za okny řádí sněhová bouře a přes husté sněžení není vidět na pár metrů. Petr si natahuje všechny svršky, které má a odvážně se vydává venčit psa. Zpátky se oba vracejí jak sněhuláci. Dnes to na žádné velké výlety nevypadá, a tak si u snídaně dáváme na čas. Rozhodně není kam spěchat, protože v tomhle počasí nás to ven nijak zvlášť netáhne. Vracíme se na pokoj a zalézáme zpět do peřin, pouštíme si na notebooku šíleně smutnou princeznu a v její společnosti čekáme, zda se počasí trochu umoudří. To se nakonec děje. Po poledni tedy vylézáme z peřin a vyrážíme ven. Vzhledem k tomu, že mraky na nebi pořád vypadají dost zlověstně, přestože sněžit už přestalo, nemáme v plánu vzdalovat se příliš daleko od hotelu. Pěšky se vydáváme na španělskou stranu a jen tak, nazdařbůh, se touláme po okolních kopcích. To, co ještě včera byly zelené pastviny, je dnes pokryto sněhem. Černé mraky se honí po obloze a tu a tam se mezi nimi objevuje slunce, jež s nimi hraje na schovávanou. Občasné paprsky rozpouštějí těžký sníh a na okolních kopcích malují ve sněhu a v trávě nádherné obrazy. Netrvá ale dlouho a mraky nad sluncem definitivně vítězí. Z nebe se začínají snášet další mokré sněhové vločky a opět pokrývají všechno kolem, pastviny, kopce, kožich našeho chlupáče i nás. Po chvíli jsme s Petrem zmrzlí a po našich nepromokavých bundách vytrvale stékají pramínky vody, sníh nám padá do pohorek a pekelně studí. Je načase uchýlit se do tepla hotelu a to bílé nadělení nechat za zavřenými dveřmi.
DEN 10.
Ráno opouštíme Pourtalet a vyrážíme po hlavní silnici směrem na španělskou stranu. Po několika málo kilometrech odbočujeme na uzounkou silničku a prudkými serpentinami stoupáme vzhůru. Projíždíme vesničkou Piedrafita de Jaca a parkujeme nedaleko zoologické zahrady Parque Faunistico Lacuniacha. Odtud už půjdeme pěšky. Stoupáme nejprve po široké, štěrkové cestě, od níž se po chvíli odděluje úzká, travnatá pěšinka, šplhající podél potoka Barranco del Boj. Tahle pěšina je podle našeho gusta. Klikatí se mezi trsy trávy a kameny a vlní se jako had. Tonda nadšeně testuje kvalitu vody v potoce a lítá tam a zpět, jako raketa na tryskový pohon. Stoupáme teď úzkým údolíčkem, to se ale zanedlouho rozšiřuje, terén se vyrovnává a před námi se otevírá pohled na jezero Ibón de Piedrafita. I když se počasí po včerejšku trochu umoudřilo, i dnes se po obloze honí ocelově šedé mraky a ledový vítr fučí tak, že během chvíle hořce lituji, že nemám v kapse rukavice. Chvíli sedíme u jezera, chroustáme fidorky a pozorujeme psíčka, kterak řádí ve vodě, jako černá ruka.
V téhle sibérii se dlouho sedět nedá, a tak se vcelku rychle zvedáme a pokračujeme v cestě. Stoupáme teď mělkým, zeleným údolím, v němž jsou tu a tam roztroušeny obrovské, křivolaké balvany roztodivných tvarů. Přestože stoupání není zatím nijak prudké, netrvá dlouho a když se ohlédneme nazpět, je jezero hluboko pod námi, zasazeno v zelené trávě, jako tyrkysový drahokam. Když pak pohlédneme vzhůru, máme nad hlavami zdejší největší atrakci, a to Arco de Piedrafita. Obrovské skalní okno, tyčící se nad údolím. Chceme-li se dostat až k němu, čeká nás poměrně náročný výstup po uzounké a kluzké pěšině. Pomalu se propracováváme vzhůru, často i za pomoci rukou, protože mokrý, jílovitý podklad pod našima nohama velmi klouže a v místech, kde hlínu střídá štěrk, nám zase v prudkém svahu pod nohama ujíždějí kameny. Chytáme se každé větve jako záchranného lana. Petr sice navrhuje, že bychom se mohli vrátit, ale já se chci vyšplhat až nahoru. Chci si na oblouk sáhnout.
Zvládli jsme to. Sedíme na kamenitém svahu pod obloukem, paty máme zabořené ve štěrku, to abychom nesjeli dolů a hledíme do údolí pod námi. Silný vítr začíná pomalu vítězit nad mraky a tu a tam se objevují kusy modré oblohy. Výhled odsud je opravdu nádherný a za ten brutální výstup to rozhodně stálo. Teď ještě dostat se zase bezpečně zpátky dolů. Rozhodně to půjde rychleji.
Zpátky se vracíme trochu jinou trasou. Po krkolomném sestupu se opět ocitáme na travnatých kopcích nad Piedrafitou. Nad námi líně krouží hejno hnědých supů a pomalu mizí za hřebeny okolních skal. Mraky konečně kamsi odpluly, zůstaly jen mírné bílé obláčky, mezi nimiž slunce posílá k zemi své teplé prstíčky. Svlékáme větrovky a chvíli se jen tak touláme travou. Jsme mimo značenou trasu, tam kam turisté příliš často nezabloudí, proto také lišák, jenž se zničehonic vynořil zpod šípkového keře, tuhne při pohledu na nás překvapením a nehybně na nás upírá svůj pronikavý zrak. Jakmile se o něj ale Tonda začíná příliš zajímat, s máchnutím svého huňatého ocasu bleskurychle mizí tam, odkud přišel. Začíná se připozdívat. K autu to teď už bereme nejkratší cestou, nasedáme a vydáváme se do Vielhy, kde nás čeká jedna z posledních nocí tady v Pyrenejích.
DEN 11.
Po snídani ze zbytků zásob opouštíme apartmán a po rychlém nákupu v místním supermarketu se přesouváme na parkoviště v Espitau de Vielha. Odtud budeme překvapivě stoupat. Máme namířeno k ledovcovým jezerům pod hřebenem Serra de Rius. Cesta vede přes louku, jež je pokrytá kvetoucími, voňavými, bílými narcisy. Když pak stojíme nad loukou a hledíme na ní zpět, vypadá to, jako by ji pokryl sníh. Je to krása. Cesta se kroutí mezi paloučky, posetými balvany všemožných tvarů a velikostí. Okolní svahy jsou zatím porostlé vzrostlými jehličnatými lesy, ale s každým nastoupaným metrem je jich méně a méně. Zanedlouho necháváme stromy za sebou a kolem nás je teď jen tráva, kameny a nádherné výhledy na rozeklané skalní štíty vůkol. Nakonec necháváme za zády i zelenou trávu a pod nohama se nám objevuje první sníh.
Úzká, kamenitá pěšina, vinoucí se po úbočí prudkého svahu pomalu zatáčí a po naší pravici se znenadání otevírá pohled na první z jezer, Estanh de Rius. Opatrně slézáme k jeho břehu a Tonda se s blaženým výrazem noří do průzračně čisté vody, v níž plavou větší i menší ledové kry. Petr mu tu koupel dost závidí a přemýšlí o tom, že by se k němu přidal, ale k mému velkému údivu si to nakonec rozmýšlí a zůstává se mnou na břehu. Možná proto, že když chlupáč konečně po několika minutách vodu opouští, klepe se jako ratlík. Přestože druhé z jezer, Estanh Tórt de Rius, je vcelku nedaleko, zjišťujeme, že výstup sem nám trval trochu déle, než jsme původně čekali a chceme-li se dostat do hotelu v Tavascanu včas a stihnout večeři, nezbývá nám nic jiného, než se vydat na zpáteční cestu k autu.
DEN 12.
Dnes nás čeká poslední výšlap letošní expedice. Snídáme v prosluněné jídelně místního útulného hotýlku, jenž nabízí pouze lokální potraviny. Vynikající místní sýry, klobásy, šunky a všemožné domácí sušenky a buchty. Není tedy divu, že nám snídaně zabírá trochu více času než obvykle, ale tyhle pochutiny rozhodně stojí za bližší průzkum. Nakonec jídelnu přeci jen opouštíme a vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství. Opouštíme silnici a odbočujeme na betonovou cestu, jež prudkými serpentinami šplhá do nitra Parc Natura de l’Alt Pirineu. Beton ovšem za několik desítek metrů končí a cesta se mění v kamenitý tankodrom. Už dávno jsme zjistili, že naše stařičká oktávka je vcelku nezničitelné a velmi tvrdošíjné vozítko, a tak ji nijak nešetříme a stoupáme stále dál, i když šnečím tempem. Nakonec zastavujeme na nevelkém parkovišti, balíme foťák a svačinu a vyrážíme. Stoupáme po úzké pěšině, která se jako had klikatí po travnatém úbočí Prats de Noarre a stoupá podél říčky Riu del Port. Obloha je bez mráčku a slunce se dnes opravdu činí. Netrvá dlouho a začínáme postupně odkládat vrstvy šatstva a rozepínat všechny zipy.
Konečně je ten největší stoupák za námi. Jakmile vstupujeme na náhorní plošinu, objevují se kolem nás větší i menší sněhová pole, mezi nimiž tu a tam kvetou divoké rododendrony. Přicházíme k jezeru Estany Xic a dnes už Petr vábení ledové, tmavomodré vody odolat nedokáže. Vytahuje z batohu plavky, jež jsou jeho standardní výletní výbavou a s hlasitým prskáním a funěním se vrhá do jezera, jehož hladinu už nějakou dobu brázdí náš malý, chlupatý parník.
Konečně oba vylézají a můžeme pokračovat v cestě. O pár desítek metrů dál a výš přicházíme k dalšímu z jezer, a to Estany del Port. Je daleko větší, než Estany Xic a barva jeho vody je oproti předchozímu jezeru zádumčivě modrošedá. Neobcházíme ho dokola, ale vydáváme se po pěšině, jež se od jezera odklání a šplhá na náhorní plošinu Pleta Paloma. Tady objevujeme kouzelnou spleť malých jezírek a potůčků, jejichž vody přímo kypí životem. Všude je tu spousta žabích vajíček, již vylíhnutých pulců a všemožných larev hmyzu. Brouzdáme se líně travou a nadšeně pozorujeme to hemžení. Tohle je opravdu kouzelné místo. Kolem nás není ani človíčka, jsme tu úplně sami. Jen my, Toník a majestátní hory, jejichž štíty ční až do oblak a slunce, jež se od nich odráží, hází prasátka, která poskakují a houpají se na vlnkách vody v jezírkách. Vůbec se nám odtud nechce. A tak se touláme stále dál a dál, až už jsme tak daleko od značené trasy, že se nám nechce vracet zpět. A protože Petr má v hlavě zabudovaný dokonalý kompas, což mu tedy velmi závidím, neboť můj orientační smysl je dost ubohý, zpět k autu se vydáváme alternativní trasou.
A tady se ukazuje, že alternativní trasa není vždycky ten nejlepší nápad. Když se totiž dostáváme na okraj náhorní plošiny a začínáme sestupovat, zjišťujeme, že terén je tak náročný, že i Tonda se svými čtyřmi tlapkami má místy co dělat, aby se nezřítil z kamenitého srázu. Chvíli se dohadujeme, jestli se vrátit, nebo nevrátit, ale nakonec pokračujeme dál. Opatrně sestupujeme kamenitou strání, balvany se nám každou chvíli uvolňují pod nohama a s rachotem se kutálejí dolů. Konečně se terén na malou chvíli vyrovnává a my si můžeme zlehka odfrknout. Petr, který má dvakrát tak dlouhé nohy než já a má tudíž sestup o něco jednodušší, je kus přede mnou, když tu se najednou otáčí, s prstem položeným na rtech pádí ke mně zpět a oči mu září nadšením. Beru si Tondu k noze a pomalu, potichu kráčíme vpřed s očima upřenýma na palouček mezi vzrostlými borovicemi, nějakých deset metrů od nás. Ve vysoké trávě tam odpočívá obrovský jelen s rozložitými parohy. Slunce se mu opírá do hustého kožichu a on spokojeně přivírá oči a jen občas zamává uchem, aby 
odehnal otravný hmyz. Naši přítomnost registruje až ve chvíli, kdy už jsme skoro u něj a Tonda nadšeně poblafává. V tu ránu je na nohou a mizí mezi stromy, jako duch hor.
Konečně jsme dole, a i když je to opravdu zázrak, bez zlomené nohy, vymknutého kotníku a pouze s několika málo krvavými škrábanci na rukách a na kolenou. Příště si podobné trasy odpustíme. I když, jak nás znám, zítra už nám to bude připadat jako bezvadné dobrodružství a za týden se budeme tvářit, že lepší trasu ani vybrat nešlo. Když se vracíme do hotelu, sotva pleteme nohama a dokonce i chlupáč vypadá, že toho má za dnešek dost. Večer se odmítá zvednout a jít se před spaním vyvenčit. Musím ho k tomu dost důrazně přemluvit.
DEN 13.
A je tu poslední pyrenejské ráno. I dnes si dopřáváme řádnou snídani, po níž nakládáme věci do auta a protože se nám odsud opravdu nechce, jdeme se ještě projít kousek podél řeky Riu de LLadorre. Nedá se ale nic dělat, musíme vyrazit. A tak smutně nastupujeme do auta, pohledem se loučíme s Tavascanem a jedeme. Chceme udělat ještě jednu zastávku, a to v Camargue, kde jsme před několika lety strávili týden v kouzelné rezervaci, plné mokřadů. Když ale dorážíme do Saint Marie de la Mer a vydáváme se do spletitých útrob místních močálů, rojí se kolem nás tak obrovská mračna komárů, že se tu nedá vůbec vydržet. Dokonce i náš psíček, přestože má poctivý, huňatý kožich, je z těch krvelačných bestií zoufalý a snaží se schovat, kde to jen trochu jde. Opouštíme tedy velmi rychle mokřady a přesouváme se na pláž, ale ani tady to není o nic lepší. Jak se zdá, když jsme tu byli tehdy na dovolené, měli jsme štěstí, protože takováto komáří apokalypsa se tady tenkrát rozhodně nekonala. K autu se vracíme skoro tryskem, nakládáme psa a rychle přirážíme dveře vozu komárům před nosem. Nevím jak Petr, ale já mám po těle snad sto štípanců a můžu se udrbat. Až zítra dorazíme domů, koupím si v lékárně kýbl fenistilu a budu se v něm koupat. Zničehonic je všechna nostalgie z konce dovolené ta tam. Komáři zajistili, že se najednou velmi těšíme domů, do svých vlastních postelí a k našim domácím muchničkám, které jsou sice taky otravné, ale není jich tolik a už s nimi umíme koexistovat.
Letos jsme si to zase užili plnými doušky. Bylo fajn poznat i vzdálenější končiny, ale pro mě zůstávají Pyreneje pořád destinací číslo jedna. Sierra Nevada je málo zelená, příliš kamenitá a tak trochu nudná, Gibraltar byl pro mě osobně jedno velké peklo a zklamání a Cuenca je sice krásná, ale na můj vkus je zde moc živo. Není nad to, toulat se celý den pod ostrými, horskými štíty a nepotkat ani živáčka. Vesmíru díky za to, že Petr má podobný názor. Tak zase napřesrok, Pyreneje!