MEZI VRBY NEJEZDI!
Jak to vlastně celé začalo? Na začátku byl jeden stručný e-mail, v němž můj kolega Michal oznamoval, že pořádá adrenalinový zájezd do Slovinska. Tohle byla ta pravá voda na můj mlýn. Rafty, kajaky, ledová voda, divoké horské štíty vůkol a jasné slunce nad hlavou. Co víc si přát? Nadšeně jsem na e-mail odpověděla. „S námi rozhodně počítej!“
A tak už šest hodin sedím v autě, zívám tak, že si div nevykloubím čelist a ospale mžourám do tmy. Před chvílí jsem předala řízení Petrovi a teď se solidárně snažím neusnout. Na rakousko – italských hranicích sjíždíme z dálnice a po úzkých, klikatých silničkách začínáme stoupat do hor. Na navigaci bliká dojezdový čas 01:12 a s každou serpentinou minuty vytrvale a neúprosně přibývají. Dan se na zadních sedačkách netrpělivě vrtí, pak se naklání dopředu a i on se marně snaží hypnotizovat display telefonu.
Konečně míjíme ceduli s názvem cílové vesnice – Bovec. Teď už zbývá jen najít ten správný kemp. Ale který z nich je ten pravý? Vždyť je jich tu na jednom místě roztroušeno snad deset. Sláva, zvoní telefon. Michal nás jistě zachrání. „Tak kde jste,“ ozývá se z mobilu. Odpovídám, že už jsme v Bovci a pak se snažím řídícímu Petrovi tlumočit Michalovy instrukce. „Prý tu má být nějaká odbočka doleva.“ Upřeně civím do tmy vlevo od vozu. „Tahle to asi není,“ vrtím váhavě hlavou, když Petr přibrzďuje u nenápadné křižovatky. „Ještě jeď.“ Pokračujeme dál. „Támhle zatoč!“ ukazuji vítězoslavně na další odbočku. Petr sice pochybuje, ale poslušně zatáčí. Ocitáme se na letišti, po kempu samozřejmě nikde ani památky. „Ehm,“ odkašlávám si a obracím na kluky provinilý pohled. „Tak to asi fakt byla ta první.“ Otáčíme se a jedeme zpět.
Po čtvrt hodině bloudění odbočujeme správně, podle Michalových instrukcí sjíždíme po strmé, betonové cestě a zastavujeme vedle velikého, vínového auta. Soukáme se z vozu, protahujme ztuhlé končetiny, vítáme se s ostatními a nakonec se chápeme stanů a začínáme je rozbalovat. „Ty vole,“ valím oči na zem. „To budeme jako spát na tomhle?“ Klečím na zemi, jež je pokryta vrstvou štěrku, skrz který občas prorůstají ojedinělá stébla trávy. „No potěš. To se asi moc nevyspíme.“ Dan se na mě vesele usmívá a s triumfálním výrazem vytahuje z kufru auta svojí fungl novou, nafukovací karimatku. „Je tlustá sedm cenťáků,“ usmívá se spokojeně. „Škoda, že jsme to nevěděli, půjčil bych ti tu druhou, co mám doma.“ No, co se dá dělat. Zalézáme do stanu a uléháme na naše tenoučké, chatrné, stoleté karimatky. Kamínky nepříjemně tlačí, ale jsme po dlouhé cestě tak unavení, že to téměř nevnímáme a ihned usínáme. Tedy aspoň někteří z nás.
Ráno nás budí jásavé slunce, jež se rozpustile opírá do celty našeho stanu a mění jeho interiér v malou saunu. Neochotně vylézáme ze spacáků, vrháme se na cestovní ledničku a hladově pleníme její útroby. Po snídani se zlehka cachtáme v nedaleké umývárně a rychle se převlékáme do plavek. Zanedlouho nás čeká rafting na tyrkysové, průzračně čisté řece. Většina z nás nemá s raftováním téměř žádné zkušenosti, ale všichni do jednoho se na řeku těšíme víc, než malé děti na cukrátko. Nasedáme do aut a přesouváme se do nitra obce Bovec, kde je základna pro veškeré vodní sporty. Tady nás vítá sympatický brazilec Tony a podivnou angličtinou se zvláštním, měkkým přízvukem, nám dává první instrukce. Fasujeme výbavu, skládající se z neoprenu, neoprenových bot, speciální, vodácké větrovky, plovací vesty a helmy. Poté, co se průvodci několikrát ujišťují, že máme všichni opravdu všechno, nás nakládají do dvou tranzitů a odvážejí několik kilometrů po proudu. Tady opět vyskakujeme, navlékáme si neopreny, rozdělujeme se na dvě posádky a chápeme se pádel. Během několika málo minut z nás všech teče pot proudem a sborově se těšíme, až se v ledové vodě trochu zchladíme. Tonyho bezpečnostním instrukcím věnujeme pozornost jen velmi okrajově, protože jsme všichni plně zaměstnání stíráním potu z čela a popotahováním těsných, zapařených neoprenů. Po čtvrt hodině spouštíme oba rafty na vodu a rozjařeně šplháme na palubu. Náš instruktor se jmenuje Chris a je to sympatický, usměvavý, vytáhlý klučina. Opakuje nám pár základních povelů, které na nás během plavby bude pokřikovat. Jeden z nich plníme tak horlivě, že převracíme raft vzhůru nohama. Sice jsme všichni toužili po lehkém zchlazení, že se ale cvakneme na naprosto klidné a mělké vodě po necelých třech minutách plavby, s tím nikdo z nás nepočítal. S úsměvy od ucha k uchu a za zvuků hurónského řehotu, linoucího se od druhé posádky, se sápeme zpět do raftu a usazujeme se na svá místa. Myslím, že tento povel už od Chrise dnes neuslyšíme.
První úsek se plavíme po relativně klidné vodě a trénujeme synchronizované pádlování tu vpřed, tu vzad, přesně dle Chrisových povelů. Po chvíli se začínáme cítit jako opravdoví, profesionální rafťáci. Pravdou ovšem je, že nebýt usměvavého instruktora, pravděpodobně bychom moc daleko nedojeli. Zastavujeme u velikého kamene, jenž tu ční z řeky vysoko nad hladinou. Chris nám říká, že tenhle kámen se jmenuje Penguin Rock a Tony nám s úsměvem názorně ukazuje proč. Vystupujeme, stojíme na vrcholu tučňáka a sledujeme instruktory, kterak na kámen vytahují jeden z raftů a obracejí ho dnem vzhůru. Po skluzavce, která tak, jako mávnutím kouzelného proutku vznikla, pak s jásotem a hlasitým výskáním kloužeme a skáčeme do studené vody.
Když jsme všichni tak zmrzlí, že už se nikomu do ledové vody nechce, opět usedáme do raftů a pokračujeme dál. Klidná voda je ta tam. Řeka se začíná klikatit, v korytě se objevují větší i menší kameny, voda se o ně rozstřikuje a pak se žene kolem nich s hromovým rachotem. Napínáme síly a statečně se vrháme vlnám vstříc. Nevím jak ostatní, ale já si tuhle jízdu užívám plnými doušky. Opět děláme krátkou zastávku a pak se znovu pouštíme do proudu. Po více než dvou hodinách jsme v cíli. Vytahujeme rafty na břeh a společnými silami je vynášíme po cestě k silnici, kde je nakládáme na vlek. S námahou svlékáme mokré neopreny, jež se nám přilepily k tělu, jako druhá kůže, nasedáme do tranzitů a ty nás odvážejí zpět do Bovce. Tady nám instruktoři nalévají každému po panáku místní borůvkovice. Obracíme je do sebe, loučíme se a vracíme se zpět do kempu.
Po obědě, k němuž jsme si dali instantní nudle a několik rohlíků se sýrem či paštikou, se většina odebírá do místní vyhlášené hospody jménem Černá ovce, vedle níž je několik beach volejbalových hřišť. Já, Petr, ani Dan volejbal nehrajeme a tak zůstáváme v kempu a pokoušíme se aspoň trochu dohnat včerejší spánkový deficit. Zprvu se snažíme spát ve stanu, ale neúprosné slunce nás z něj brzy vyhání, rozkládáme si tedy karimatky ve stínu huňatých smrčků a labužnicky se na ně natahujeme. Zatímco Petr spí jako dřevo, já se po chvíli zvedám. Šla bych se někam projít, ale nechce se mi samotné, hlavně proto, že můj orientační nesmysl je naprosto spolehlivý a pokud bych se jen trochu vzdálila od kempu, už bych se taky nemusela umět vrátit zpět. „Srdíčko?“ šťouchám zlehka Petra do žeber. „Hmmm …“ „Nepůjdem se projít?“ Petr jenom něco nesrozumitelného zabručí a neochotně se zvedá. „Tak holt jo.“
Po betonové příjezdové cestě vycházíme nad náš kemp a na rozcestí se zastavujeme. Visí tady směrovka s nápisem „Hanging bridge“. Odbočujeme tedy vpravo, procházíme dalším kempem a po polorozpadlých schůdcích sbíháme k řece. Visí tady lanový most, některá z prken jsou už lehce zpuchřelá a několik jich dokonce úplně chybí, takže když se při přecházení mostu díváme pod nohy, koukáme se přímo na hladinu řeky. Na druhém břehu vstupujeme na úzkou pěšinku, vedoucí vysoko nad řekou. Přicházíme k dalšímu mostu, zastavujeme se na něm a na chvíli se opíráme o ocelové lano, které tu slouží místo zábradlí. Protože už je dost pozdě a my máme v šest hodin sraz s ostatními v Černé ovci, otáčíme se a stejnou cestou se vracíme do kempu. Vytahujeme rozespalého Dana z jeho luxusní karimatky, skáčeme do auta a jedeme do šumu.
Začíná pršet. Dalo by se říci, že lije, jako z konve. Oblékáme si nepromokavé bundy, vylézáme z auta a co nejrychleji se běžíme schovat pod střechu. Připojujeme se k ostatním, kteří sedí na zastřešené zahrádce, popíjejí pivo či radler a z průvodce, s nímž tu máme domluvenou schůzku, tahají zkušenosti, rozumy a tipy na výlet. Protože déšť neustává a obrovské kapky nám stříkají na záda, přesouváme se dovnitř. Honza si od personálu půjčuje člověče nezlob se, pokládá ho na stůl a během několika minut se rozpoutává lítý boj. Žluté, oranžové, fialové a zelené figurky se vzájemně masakrují, hrací kostka každou chvíli končí na zemi a musíme ji hledat mezi židlemi. Po tuhé, závěrečné bitvě vítězí Štěpánka a upřímně se ze své výhry raduje. I my jí to upřímně přejeme. „Jen počkej, můro. Odveta bude moje!“ hrozím jí pěstí. Venku přestalo pršet a tak se zvedáme, nakládáme do auta ty, kteří zatoužili po teple svých spacích pytlů a vracíme se do kempu.
Budíme se celí rozlámaní a otlačení. „Království za postel,“ bručím si pro sebe potichu, když se nemotorně hrabu ze spacího pytle. Snídáme a pak, stejně jako včera, nasedáme do aut a jedeme do Bovce. I dnes se nás ujímá zkušený instruktor a tak, jako předešlého dne, dostáváme přidělenou výstroj. Výstroj pro canyoning. Tentokrát je neopren o poznání silnější a místo plovací vesty držíme v ruce jakési gumové trenýrky, které průvodce velmi trefně nazývá pamperskami. Opět nastupujeme do transitů a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.
Vystupujeme pod vysokým vodopádem a rychle se převlékáme. Instruktor se na nás šibalsky usmívá a ukazuje kamsi nad svoji hlavu. „Čeká nás malá procházka.“ Pak nám posunky ukazuje, že si máme dát přilby na hlavy, abychom měli volné ruce pro výstup. Začínáme šplhat. Cesta prudce stoupá a kroutí se. V tlustých neoprenech je nám šílené vedro a v neoprenových botách se jde velmi špatně. Tony, který je pro dnešek naším fotografem, čile pobíhá před námi a škodolibě míří objektivem fotoaparátu do našich rudých a zpocených obličejů. Někteří z nás začínají zlehka zaostávat a tak na ně zhruba uprostřed cesty čekáme. Posedáváme na kamenech a snažíme se trochu vydýchat. Tony opět fotí. Po několika minutách se opozdilci objevují za zatáčkou a tak se zvedáme a pokračujeme dál. Zdá se, že jsme dosáhli vrcholu a začínáme opět klesat. Už je nám jasné, proč po nás instruktor chtěl, abychom si uvolnili ruce. Každou chvíli se musíme chytat kamenů či stromů, abychom příliš neklopýtali a nezřítili se z příkrého, kamenitého srázu.
Konečně voda! Stojíme u průzračné tůňky a bedlivě posloucháme instruktora, když nám ukazuje, jak máme mít zkřížené paže na hrudi a jak máme do puntíku plnit jeho pokyny, jestliže chceme absolvovat dnešní canyoning bez úhony. Navlékáme se tedy do oněch gumových pampersek a vyrážíme po proudu. První skluzavka je takříkajíc zahřívací. Zlehka se odrážíme a po zadku sjíždíme do tůňky, zhruba dva metry pod námi. Dál se brodíme korytem potoka a přicházíme k prvnímu, zhruba čtyřmetrovému vodopádu. Nadšeně přiskakuji k okraji, jako první se odrážím a po hlavě se vrhám do tůňky pod sebou. Vyplouvám nad hladinu a s rozesmátou tváří pozoruji ostatní, kterak padají do vody, jako zralé hrušky. Na instruktorově tváři se občas objevuje vyděšená grimasa, to když někdo z nás nevyplní zcela přesně jeho pokyny. Dívám se na něj a dochází mi, že daleko větší odvaha, než skočit z vodopádu či ze skály, je vzít na sebe při této činnosti odpovědnost za skupinu potřeštěných lidí.
Přes několik dalších skluzavek se dostáváme k hluboké tůni, nad níž se tyčí vysoké skály. Na pokyn průvodce na jednu z nich vylézáme a rozjařeně skáčeme do vody. Když potom vylézáme na břeh, ukazuje průvodce na protější skálu, do výšky zhruba sedmi metrů a potom na některé z nás. „Ty můžeš, ty taky, ty tam nelez.“ Odhodlaně šplhám na skálu. „Ty jdeš taky?“ Otáčí se na mě rozjařeně Dan. „No jasně, tohle si přece nenechám ujít!“ Stojím na skále a koukám na hladinu pod sebou. Z téhle výšky se tůňka zdá velmi malá. Skoro začínám pochybovat, zda se do ní vůbec strefím. Zdola se ozývá instruktorův hlas. „Pořádně se odraž!.“ Zhluboka se nadechuji a skáču. V té rychlosti si zapomínám ucpat nos, nestíhám ani zavřít oči. Padám do tůně, voda mi poctivě proplachuje dutiny a mám pocit, že jsem přišla o oko. Je to ale paráda. Nebýt průvodcova přísného pohledu, skočila bych si ještě jednou. Plavu ke břehu a vylézám z vody. Nohy se mi nekontrolovatelně třesou, sedám si tedy na kámen a snažím se ten třas uklidnit aspoň do té míry, aby si toho nevšimli ostatní. Jak se ale zdá, jsou na tom všichni úplně stejně. Když totiž Honza vylézá z vody za mnou, vytírá si vodu z očí a směje se na celé kolo. „Teda, ne že by se mi neklepaly nohy.“
Jsme téměř u konce. Před námi je skok do černé díry a pak už jen zlatý hřeb. Stojíme namačkáni v místě, kde voda padá do tmy jeskyně pod námi, takže není příliš vidět, jak dlouhý bude pád a už vůbec netušíme, kudy se z jeskyně dostaneme ven. Průvodce ukazuje dolů do tmy a sděluje nám, že je tam pod hladinou malý otvor, jímž budeme muset proplavat ven. Nezbývá, než mu věřit. Jeden po druhém skáčeme do jeskyně a za všeobecného povyku, smíchu a povzbuzování, se noříme pod skálu a proplouváme zpět, na denní světlo. Instruktor černou díru obchází, nebo spíš oblézá po skále a opět se k nám připojuje. „Čeká nás poslední slide,“ říká s vážnou tváří. „Tady za vás ale už nenesu odpovědnost. Pokud budete skákat, pak na vlastní nebezpečí.“ Pár odvážných, včetně Dana, se odhodlává ke skoku, my ostatní vodopád obcházíme. „Ty ale klidně můžeš jít,“ ukazuje na mě instruktor. „Ty to v pohodě zvládneš.“ Váhavě se otáčím na Petra a chvíli přemýšlím, co by tomu asi řekl. Nakonec s úsměvem vrtím hlavou. Zastavujeme se na místě, odkud máme perfektní výhled na jedenáctimetrový vodopád a na skupinku šílenců na jeho vrcholu. Instruktor jim s vážnou tváří vysvětluje, že musí mít pevně zkřížené nohy v kotnících a ruce na hrudi, být napjatí jako struna a mít hlavu rovně nahoru. Sledujeme Michala, jenž se jako první usazuje na okraji, průvodce ho chytá pod rameny a vyčkává na vhodný okamžik. Pak Michala pouští a on letí jako šipka, vystřelená z luku. S mohutným šplouchnutím rozráží vodní hladinu a když se objevuje nad vodou, s úsměvem ukazuje palec nahoru. I všichni ostatní odvážlivci absolvují tuhle atrakci bez úhony a na instruktorově tváři se zračí obrovská úleva. Když se pak všichni na parkovišti převlékáme, ptáme se ho, kolik úrazů už tady bylo. Ještě, že jsme se ho neptali nad vodopádem. Myslím, že po jeho odpovědi by se k tomu skoku asi vůbec nikdo neodhodlal.
V Bovci opět dostáváme panáka borůvkovice a příjemně unaveni se vracíme do kempu. K obědu si opékáme buřty na grilu, dáváme si lehkou odpolední siestu a pak vyrážíme na výlet k pramenům Soči. Jen lenoch Dan zůstává zalezlý ve stanu, na té své zázračné karimatce. Cestou děláme několik malých zastávek v místech, kde je krásný výhled na řeku, případně něco jiného zajímavého k vidění. Nakonec zastavujeme na parkovišti u kiosku a začínáme stoupat strmou kozí stezkou. Cesta se po chvilce zcela vytrácí a my pokračujeme po skále, na níž jsou připevněná ocelová lana. Konečně šplháme k jeskyni, z níž Soča vytéká. Fotíme se v jejím vchodu, pak na skále i pod skálou a nakonec se obracíme na zpáteční cestu.
Večer jedeme zase do Černé ovce. Pořádá se tu balkánský večer s ochutnávkou pravé, slovinské kuchyně. Podává se jehněčí pečeně, opečené brambory a pikantní slovinská čalamáda, po večeři se v altánu promítají fotografie. Jsou na nich úchvatné záběry okolních kopců, přírody i všedního života místních obyvatel. Když projekce končí, odebíráme se zpět do nitra černé ovce a tady se rozjíždí bujará zábava. Protože byl ale dnešní den dosti náročný, brzy se zvedáme, vracíme se do kempu a znaveně zalézáme do spacáků. Bohužel, ani dnes to nevypadá na poklidný spánek. Kamínky pod naším stanem tlačí každou noc víc a víc a já se opravdu začínám těšit domů, na svoji měkkou a pohodlnou postel. Opět začíná pršet a zdá se, že ťukání dešťových kapek na stanovou celtu přeci jen má lehké uspávací účinky.
Vstáváme do zachmuřeného, oblačného rána a za občasného deště snídáme. Dnes máme opět vcelku nabitý program. Jedna skupinka se odděluje a na vlastní pěst vyráží pokořit horu, s příznačným názvem Svinjak. My ostatní se jedeme podívat k vodopádům a když dorážíme na místo, ten pohled nám vyráží dech. Před námi leží tyrkysové jezírko, do nějž padá voda z výšky několika metrů. „Sakra,“ mračím se. „A já jsem si nevzala plavky.“ Je sice docela zima, ale pohled na tu nádheru je vyloženě lákavý, hned bych si šla zaplavat. Petr, Michal a Honza se Štěpánkou byli prozíravější, plavky si s sebou vzali a teď se s bolestnou grimasou noří do ledové vody. „Safra, to je ledárna,“ haleká na mě Petr. „Ale proti Norsku to vůbec nic není.“ Začíná pršet, otužilci se tedy oblékají a vracíme se zpět do kempu. Tady si klohníme oběd a čekáme na návrat statečných horolezců, kteří se vracejí po druhé hodině, právě včas, aby se i oni stihli najíst před tím, než vyrazíme na kajaky.
Úderem třetí hodiny opět fasujeme vodáckou výstroj, instruktoři skládají na zem vedle sebe kajaky a opět následuje, tentokrát velmi obsáhlá, instruktáž. Všechny kajaky jsou stejné, až na jeden. Ten je o polovinu nižší než ostatní, velmi úzký a nikomu z nás se do něj nechce. Když instruktoři dávají pokyn, abychom si každý vybrali svůj kajak, usedám do toho zdánlivě nejstabilnějšího. Bohužel, je mi to houby platné, protože ten malý a úzký zbyl na jakéhosi muže, který se do něj nemohl vejít a tak nás instruktor prohazuje. Do mého stabilního a bytelného kajaku usedl onen pán a já se horko, těžko soukám do toho úzkého, plastového nesmyslu. Sotva se dovnitř vejdu a když už se mi podaří do kajaku nasoukat, pro změnu mám pocit, že abych se dostala ven, budou mě muset vystříhat. Trénujeme rychlé sundávání špricdeky pro případ, že bychom se převrátili a nakonec instruktor naposledy kontroluje, zda jsme v kajacích správně usazeni. Opět vylézáme, nastupujeme do tranzitů a odjíždíme na místo, odkud budeme vyplouvat. Tady následuje převlékání do neoprenů, další bezpečnostní přednáška z úst irského instruktora Ryana, jenž nám několikrát zdůrazňuje, abychom se za žádnou cenu nechytali stromů a větví na břehu, nácvik pádlování a pak už konečně vyrážíme.
Ryan zůstává s námi na břehu, slovinský instruktor Mario odplouvá několik desítek metrů po proudu, aby chytal případné utopence a mladičká Ash si vybírá stanoviště zhruba uprostřed. „Takže, dámy a pánové. Pojedete jeden po druhém kolem Ash a u Maria zastavíte. Tam počkáte na všechny ostatní a pak teprve pojedeme dál.“ Jestli jsem si myslela, že canyoning v divokých skalních soutěskách je ten správný adrenalin, není to vůbec nic, proti jízdě na kajaku. Poprvé odrážím od břehu a srdce mi tluče až v krku. Splouváme sice relativně klidný úsek Soči, ale v našich řekách už takovou vodu považujeme za divoké peřeje. Snažím se stejnoměrně pádlovat tak, abych jela pokud možno rovně, ale i tak se po hladině řeky motám jako opilec, každou chvíli musím zabírat kontra, abych kajak srovnala a netočila se kolem své vlastní osy. Neustále ztrácím rovnováhu a kymácím se tu k jedné straně, tu k druhé. Proplouvám kolem Ash, která se na mě zeširoka usmívá, u vážného Maria pak obracím kajak proti proudu a přistávám. „Hustý,“ směju se na Štěpánku, která se zamračenou tváří přistává vedle mě. Je mokrá, z vlasů jí kape, rty má téměř fialové a zuby jí drkotají zimou. „Jo, to jo. Fakt hustý.“
Držíme se kamenů na břehu, aby nás nestrhl proud a čekáme na ostatní. Vtom se kolem nás prožene modrý kajak, obrácený dnem vzhůru. Mario se mohutně odráží od břehu a vydává se za ním. Během několika vteřin mizí za zatáčkou, vzápětí se ale vynořuje na břehu a s modrým kajakem na rameni kráčí proti proudu. „Počkejte tady,“ nařizuje nám. „Odnesu to zpátky. Sami nikam nejezděte!“ To by nás samozřejmě ani nenapadlo. Jsme rádi, že máme odborný dozor, který nás v případě potřeby z vody vytáhne. Za chvíli připlouvají další kajakáři a s většími či menšími problémy kotví vedle nás. Všichni se nadšeně usmívají a rozpustile na sebe povykují. Dokonce i ti, kteří zatím strávili více času ve vodě, než v kajaku. Připlouvají instruktoři a konečně můžeme pokračovat v plavbě. I mě začíná být docela zima, jaká teprve musí být těm z nás, kteří už se stihli aspoň jednou vykoupat. Tentokrát vyplouváme všichni najednou, pouze s malými rozestupy. Můj malý, placatý kajak jede až podezřele rychle, daleko rychleji než všechny ostatní. Bez sebemenší námahy předjíždím jednoho kajakáře za druhým a nebýt toho, že děláme další pauzu, ujela bych i všem třem instruktorům.
Na další zastávce si vzájemně sdělujeme, kolik kdo máme za sebou cvaknutí. Jsou tu tací, jež se cvakli desetkrát i vícekrát, někteří z nás ale stále pokračují bez ztráty kytičky. Petr se drží kamene vedle mě a rozzářeně se usmívá. „Tak co, sluníčko. Líbí se ti to?“ Nadšeně odpovídám, že moc. Jakpak by také ne. Stále jsem v suchu, tedy když nepočítám mokrou špricdeku kolem svého pasu a s každou vteřinou dokážu svůj pidikajak ovládat lépe a lépe. Opět vyplouváme. Řeka se začíná kroutit, hlavní proud se zákeřně žene podél levého břehu a noří se pod rozvětvené, zelené vrby, jež tu vyrůstají. Safra! Asi mám problém. Neúprosná řeka mě unáší přímo stromům vstříc. Ze všech sil se snažím kajak stočit od břehu, ale vzhledem k jeho zrádné rychlosti a lehkosti jsem bez šance. Už cítím, jak mě větve šimrají na tváři, pak zlehka ťukají na moji přilbu a nakonec přichází poslední, mohutné BUM, tedy náraz helmou do kmene poslední vrby. Kajak se bleskově převrací dnem vzhůru a rychlý proud ho unáší pryč. Křečovitě svírám pádlo a na malou, úplně malinkatou chvíli zlehka panikařím. Pak rychle hmatám po uchu špricdeky, tahám za něj a s pádlem stále bezpečně ve své ruce, vyplouvám nad hladinu. Chytám kajak za poutko na přídi a ze všech sil se snažím plavat ke břehu. Moc mi to nejde, protože ač se to nezdá, proud je tu velmi silný a já mám volné jenom nohy. Vedle mě se objevuje Ash a naléhavě na mě volá, abych kajak pustila a nechala ho plavat. Ani náhodou! Tvrdohlavě vleču kajak za sebou a ještě tvrdohlavěji mířím ke břehu. Sláva! Konečně cítím dno pod nohama. Ještě dvakrát kopnu, pak si stoupám na nohy a s nadšeným úsměvem vleču kajak na břeh. „Mám ho!“ mávám vítězoslavně na Petra, jenž je lehce pobledlý a rychle ke mně běží. „Jsi v pořádku?“ ptá se ustaraně. „Jasně,“ mrkám na něj. „To bylo super!“ Petr nevěřícně vrtí hlavou, pak se chopí mého plavidla, jež je naplněno vodou až po okraj a začne ho vylévat. „Jani,“ volá na mě Michal. „Jsi celá?“ S úsměvem uklidňuji i jeho. „To se teda divim, chvíli to vypadalo, že přijdeš o hlavu,“ zubí se na mě. „Myslím, že instruktoři měli docela nahnáno.“
Opět usedám do kajaku a frčíme dál. Ash se na mě stále lehce starostlivě dívá a nesměle se ptá, jak se mi to líbí. Nějak nemůže pochopit, že i přes onen krkolomný karambol ze mě srší nadšení a radost. „Je to skvělý,“ odpovídám jí. V dohledu se znovu objevují stromy. Ukazuji před sebe a rozjařeně na Ash halekám. „Tyhle vrby jsou moje!“ Tentokrát se jim však vyhýbám, ač docela těsně a bez úhony pokračuji dál. Dokud pádluju, je mi krásně. Jakmile ale zastavíme, začíná mi být nehorázná zima, zuby mi drkotají a mám pocit, že mokré, zmrzlé prsty, jimiž svírám pádlo, asi nebudu vůbec schopná rozevřít.
Blížíme se k cíli naší plavby. Po pravé straně se objevuje nádherný, monumentální vodopád Boka, jenž vyvěrá přímo ze skály. Ryan nám vypráví, že se zatím nikomu nepodařilo zjistit, odkud se voda bere. Prý se tam každoročně vydávají mraky speleologů, ale jeskynní systém je tak rozsáhlý, že ještě nikdo z nich pramen neobjevil. S úžasem hledíme na tu nádheru a pak napínáme síly, abychom se vymanili ze sevření prudkého proudu a podařilo se nám bezpečně přistát na stanoveném místě. Vylézáme z kajaků, někteří opět vylévají vodu a pak je odnášíme na nedaleké parkoviště, kde je instruktoři nakládají na vozíky. Svlékáme si promočené neopreny, rychle se sušíme a s úlevou si navlékáme teplé, suché oblečení. Transity nás opět odvážejí do Bovce, opět dostáváme panáka a následuje návrat do kempu.
Tady se rychle myjeme a pak se přesouváme do restaurace v obci Soča, kde už na nás čekají pečení pstruzi se salátkem a brambory. Venku se začíná zvedat silný vítr, ze zamračeného nebe se sem, tam snášejí obrovské dešťové kapky. Během večeře zvesela konverzujeme, vtipkujeme a smějeme se. Za celý den toho máme ale docela dost a tak se nám zanedlouho začínají klížit víčka. Rozhodujeme se tedy pro návrat. Vítr stále sílí, zatím ale příliš neprší. Za vysokými horskými štíty se tu a tam objevuje jasné světlo, to se mohutné blesky spouštějí z nebe na zem. Přijíždíme do kempu, naposledy se ukládáme na tvrdou, kamenitou zem a jakmile zapínáme stany, rozpoutává se hotové peklo. Průtrž mračen, jež se strhla, v nás vyvolává pocit, jakoby nad naším stanem stál veliký obr a bez přestání na nás lil vodu z obrovské konve. Hromy nám rachotí nad hlavou, při každé ráně se třese zem a blesky ozařují oblohu v neskutečně krátkých intervalech. Ležím na karimatce, kameny mě tlačí do zad a marně se pokouším usnout. Déšť sice na chvíli ustává a vypadá to, že rachot hromu slábne, ale jen na malou chvíli. Za několik minut se bouřka vrací, opět v plné síle a vztekle zuří dál. Ve tři hodiny ráno se na stráni nad námi ozývá praskání dřeva a my se srdcem v krku posloucháme zvuk padajícího stromu a přemýšlíme, kam asi spadne.
K ránu déšť konečně ustává a bouřka odchází. Opatrně vykukujeme ze stanů a upíráme zrak k šedivé obloze. Jak to tak vypadá, tenhle klid asi nebude trvat příliš dlouho. Rychle snídáme a ještě rychleji balíme. Promočené stany ládujeme do obalů jen tak, bez ladu a skladu, stejně je doma budeme muset zase vybalit a řádně vysušit. Jakmile zaklapávám kufr auta, opět začíná pršet. V nepromokavých bundách se jdeme podívat na řeku a zůstáváme na jejím břehu stát s ústy dokořán. Ta tam je průzračná, dovádivá, alpská říčka. Místo ní se korytem žene šedobílá masa vody a kameny, které ještě včera hrdě čněly vysoko nad hladinu, jsou dnes zcela pod vodou. Nu, stejně jsme dnes už neměli v plánu žádné vodní aktivity. Chtěli jsme jít někam na túru, ale v tomhle počasí se nám tedy vůbec nechce. Rozhodujeme se tedy, že vyrazíme k domovu. Když nic jiného, tak aspoň budeme doma včas a budeme se moci pořádně vyspat před tím, než půjdeme zítra ráno do práce. Loučíme se tedy s ostatními, usedáme do vozu a naposledy vyjíždíme po strmé betonové cestě a pak několika serpentinami do Bovce.
Nejsme smutní. Je nám jasné, že se sem určitě ještě vrátíme. Příroda je tu naprosto úchvatná a my jsme z ní vlastně skoro nic neviděli. Byla to jen taková malá ochutnávka a my už se moc těšíme na hlavní chod, který si tu jednou určitě dáme. Nashledanou Slovinsko!
palda.rajce.idnes.cz/Slovinsko_16._-_19.6.2011%2C_rafting_a_canyoning/
palda.rajce.idnes.cz/Slovinsko_-_16.-19.6.2011%2C_prameny_Soci%2C_vylet_k_vodopadum/