O životě a zvířatech, vážně i nevážně

               Naše dovolené se většinou odehrávají mezi rozeklanými horskými štíty, blankytně modrými jezery a se zbytky sněhu pod nohama. Můj drahý ovšem nedávno projevil nesmělé přání, že bychom mohli tu a tam vyrazit i k moři. Nadšením příliš neskáču, ale nakonec nacházíme poměrně přijatelný kompromis a tím je hornatá, divoká Madeira. Je polovina září a my se vznášíme vysoko v oblacích a z titěrného okénka letadla vyhlížíme pobřeží ostrova.

               Přistávací dráha ve Funchalu je jednou z těch velmi krátkých, na nichž se nepřistává právě snadno. Když nakonec letadlo prudce dosedá na runway, je to rána jako z děla a slabší povahy křičí strachy. Airbus konečně s trhnutím zastavuje a nedočkaví cestující se s hlasitým hekáním zvedají ze sedaček a tlačí se ke dveřím. My v klidu sedíme a čekáme, až se ulička uvolní. Vystupujeme až jako poslední. Po rozpálené přistávací ploše se pěšky odebíráme do letištní haly, kde si překvapivě rychle vyzvedáváme zavazadla a hurá, naše dovolená může začít. V klidu a s úsměvem vstupujeme do kanceláře autopůjčovny Sixt, kde máme pro příštích bezmála čtrnáct dní zaplacené vozítko. Zbývá uhradit pouze vratnou zálohu a můžeme vyrazit. Dobrá nálada nás ovšem velmi rychle opouští, neboť vyzáblá paní, sedící v půjčovně, Petrovi vrací kartu se slovy, že touhle zaplatit nemůže, hotovost brát nesmí a přestože máme zapůjčení již uhrazené, auto nám nepředá. O Petra se pokoušejí mdloby a já jen s velkou dávkou sebeovládání odolávám pokušení, vrhnout se arogantní ženštině po krku. Vytahujeme z kapsy telefon a voláme na infolinku půjčovny Sixt, abychom se dozvěděli, že po páté hodině odpolední už není nikdo přítomen a máme si zavolat ráno. Nakonec se nám sice daří dovolat kamsi do britské pobočky, sídlící v Brightonu, ovšem bez valného úspěchu. Po bezmála hodině marné snahy nám nezbývá nic jiného, než odebrat se do kanceláře půjčovny Europcar, kde si za dvojnásobnou cenu půjčujeme vůz jiný.

               Konečně je vše vyřízeno! Takový začátek dovolené jsme si opravdu nepředstavovali. Petr je na pokraji nervového zhroucení a můj zdánlivý, stoický klid ho žene do ještě vyšších obrátek. Zdeptaný prvotními komplikacemi, rozvíjí hororové teorie o tom, že se při našem štěstí nestihneme zapsat včas v hotelu a první noc na ostrově budeme určitě muset nocovat v autě. Snažím se ho uklidnit a rozptýlit, chvíli ho chlácholím, chvíli se vztekám, ale vše marně a nakonec se i můj vrozený optimismus pomalu rozplývá v nenávratnu. Když navíc zjišťujeme, že díky velmi čilému stavebnímu ruchu, je nám navigace na ostrově na nic a jsme tedy odsouzeni k bloudění, je nálada ve voze na bodu mrazu. Nakonec, díky Petrovu vnitřnímu kompasu a několika málo směrovkám u silnice, vjíždíme do správného tunelu, který nás dovede do městečka Ribeira Brava, a pak několika prudkými serpentinami vysoko nad něj, kde stojí neveliký hotel Do Campo. Na recepci nás vítá sympatická postarší dáma a díky jejímu úsměvu a milému vystupování a také díky faktu, že se nebudeme muset uchýlit mezi bezdomovce, z nás konečně padá napětí. Vynikající večeře o několika chodech a fakt, že s Brightonem se Petrovi podařilo dojednat vrácení peněz za neexistující vozidlo, má na naší nervovou soustavu blahodárný vliv. Když se tedy večer ukládáme do peřin, nepříjemný zážitek z letiště je téměř zapomenut.

               Ráno nás probouzejí veselé sluneční paprsky, tančící po našich zmuchlaných tvářích a lákající nás ven. Před prvním výletem je ale potřeba se náležitě posilnit, a tak se odebíráme do jídelny, na bohatýrskou snídani. Pak už zbývá jen sbalit proviant a můžeme vyrazit. Usedáme do Cruchotka, jak jsme překřtili naše vypůjčené vozítko a vydáváme se po klikatých silničkách vzhůru do mraků. Po včerejším bloudění víme, že zapínat navigaci nemá smysl, naštěstí je Petr náležitě připraven, takže dnes nemáme s orientací žádné potíže. Parkujeme u silnice vedle observatoře na Pico do Arieiro, odkud se vydáme na Pico Ruivo, nejvyšší to vrchol Madeiry. Dle průvodce se jedná o jednoduchou trasu, kterou zvládne opravdu každý. Chápeme se tedy batohu a vyrážíme. Poměrně záhy ovšem zjišťujeme, že autor průvodce má velmi zkreslené představy o tom, jak vypadá snadná trasa. Bůh ví, zda tuhle stezku osobně vůbec navštívil. Pohybujeme se na hřebenech rozeklaných skalních štítů, rovnější úseky střídají prudké, kamenné schody, po nichž šplháme tu nahoru, tu prudce klesáme. Slunce, které nám ještě ráno připadalo tak roztomilé, se mění v úhlavního nepřítele. Kolem nás jsou jen skály a není se kam schovat. Copak Petr, tomu je hej. Vedro a slunce mu nijak zvlášť nepřekáží, jenže pro mě je to boj. Ale nevadí. Výhledy a panoramata jsou tu opravdu úchvatné a naše romantické dušičky se tetelí blahem. Když ale přicházíme k prvnímu tunelu a noříme se do chladného nitra hory, je to obrovská úleva. Tunelů je na trase ještě několik, i tak se ovšem další cesta mění na hledání sebemenšího stínu a krčení se pod chladnými kameny. Když přicházíme na rozcestí, nad nímž se tyčí vysoké, dlouhé, sluncem rozžhavené schody, jsem už v takovém stavu, kdy je mi jedno co se mnou bude a pohřeb pod kamením mi připadá jako docela dobrý nápad. Je mi špatně od žaludku a točí se mi hlava tak, jako by mě někdo šoupnul do zapnuté odstředivky. Přestože do sebe liju hektolitry vody, hydratace nijak zvlášť nepomáhá. A tak myšlenku na finální výstup na Pico Ruivo nakonec vzdáváme těsně před cílem. Vzhledem k tomu, že se musíme vrátit stejnou cestou zpět, to bude i tak vcelku výzva. Petr mi hrdinně navrhuje, že mě vezme na záda, to ale v tomhle terénu a vzhledem k faktu, že se na uzoučké stezce pohybuje poměrně dost lidí, nepřichází v úvahu. Obracíme se na zpáteční cestu. Oba dva jsme bledí jako stěna, já z toho, jak je mi zle a chudák Petr z toho, jak se o mě bojí. Jakmile nacházíme první stín, hroutím se k zemi a s úlevou se opírám o chladný kámen. „Promiň mi to,“ popotahuji zdrceně. „Zkazila jsem ti výlet,“ huhlám se slzami v očích. Petr usedá vedle mě a vrtí hlavou. „Neblázni. Nic jsi nezkazila,“ usmívá se na mě povzbudivě. „Teď se vrátíme zpátky, dáme si něco k pozdnímu obědu a za pár dní tam zkusíme vyšplhat z druhé strany.“ Zdá se, že tahle útěcha stačí k tomu, aby mi nalila ještě trochu života do žil.

               Konečně před sebou vidíme stříbrnou kopuli observatoře na Pico do Arieiro. Místní krámek se suvenýry necháváme bez povšimnutí a s úlevou se hroutíme do klimatizované restaurace, kde si dáváme výbornou polévku s pečivem a každý jednu orosenou plechovku Coca coly. „Příště pojedem zase někam, kde je zima, déšť a sníh. Slunce nechci chvíli ani vidět,“ vrtím zhnuseně hlavou, když usedáme do rozpáleného vozu. Vracíme se do hotelu, kde zahazujeme batoh, bereme si plavky a ručník a vydáváme se hledat nejbližší pláž. Madeira je ostrov sopečného původu. To znamená, že písečné pláže tu neexistují. Všechny pláže jsou oblázkové. Dalo by se říci, proč ne. I na oblázkové pláži se dá dobře lenošit. Jenže i ty nejmenší zdejší oblázky jsou velikosti kachního vejce, takže o tom, že bychom si na nich mohli rozložit deku, se nám může jen zdát. Naštěstí nacházíme pláž, na níž jsou postaveny dřevěné chodníčky, po nichž se dá vcelku pohodlně dostat skoro až k vodě, aniž by si člověk vymkl kotník nebo zlámal nohy. Opatrně se noříme do vody a vychutnáváme chladnou náruč Atlantiku. Chvíli se jen pohupujeme na vlnách, chvíli plaveme a nakonec nás kručící žaludky vyhánějí z vody ven. Na místním tržišti nakupujeme ovoce a pak už se vracíme do hotelu na večeři a nakonec do postele.

               Je tady druhé ráno. Po včerejším fiasku dnes plánujeme výlet podél jedné z místních mnoha levád, pokud možno ve stínu bujné vegetace. Opouštíme hotel a prudkými serpentinami šplháme do průsmyku Boca de Encumeada. Tady necháváme Cruchotka odpočívat vedle nevelikého stánku se svéráznými suvenýry a občerstvením a vydáváme se po betonovém chodníčku podél Levada do Norte. Slunce se opět pilně činí a svítí o sto šest, ale dnes nám to nevadí. Levada vede po zalesněném úbočí vysoké hory, takže jsme před nemilosrdnými paprsky chráněni. Přicházíme k rozcestí. Stezka vlevo se od úzkého koryta odděluje a míří do změti stromů, stezka vpravo, po které se vydáváme my, se spolu s levadou, noří do nitra hory. Oblékáme svetry, rozsvěcujeme baterky na svých telefonech, Petr ohýbá hřbet a sklání hlavu a po betonových schodech opatrně vstupujeme do tmavého tunelu. Dle informací na rozcestníku nás čeká šest set metrů dlouhé tápání ve tmě. Pod schody beton mizí a my teď opatrně kráčíme po uzounké, kluzké, čvachtavé, hliněné stezce. Po naší levici zvesela bublá průzračná voda ve svém betonovém korytě a tu a tam nám šplouchá do bot. Strop tunelu se po chvíli zvedá a tak se i Petr s úlevným výdechem může narovnat, ale jen na chvíli. Čím blíže jsme k východu, tím víc hrbolatý strop klesá až je nakonec tak nízký, že se musím sklánět i já. Vycházíme z chladného a vlhkého tunelu a nastavujeme orosené tváře slunci, které na nás mrká mezi větvemi stromů, porostlými zvláštním lišejníkem, jenž jako krajka visí v dlouhých cárech k zemi. Pokračujeme dál a přicházíme k prvnímu z vodopádů, kterých by na téhle trase mělo být několik. Je vidět, že i tady je docela sucho. Na fotkách v našem průvodci z vysoké skalní stěny padá do levády vydatný proud vody, ale dnešní realita je o poznání skromnější. Nevadí. I tak je to moc pěkný pohled.

               Míjíme další z vodopádů a hned za ním se objevuje vstupní portál do druhého tunelu. Ten je ještě o polovinu delší, než ten předchozí a místy je pěšinka tak úzká, že máme strach, abychom nesklouzli do ledové vody, proudící v levádě. Když po dlouhých minutách ve tmě a vlhku zase vstupujeme na denní světlo, cvakají mi zuby zimou a Petr, který v letadle chytil jakýsi bacil, kýchá a smrká o sto šest. Chvíli pozorujeme pstruhy, kteří se prohánějí v korytě levády a pak pokračujeme v cestě. Objevuje se před námi další vodopád, jehož peřeje tentokrát padají k zemi v bohatých kaskádách. Za vyššího stavu vody to musí být překrásný pohled. Chvíli se cachtáme v levádě a kocháme se výhledem do údolí pod námi a nakonec se znovu dáváme do pohybu. Pokračujeme v chůzi ještě několik desítek minut a nakonec se dostáváme k místu, kde by se měl nacházet ten nejmalebnější a nejimpozantnější vodopád na této trase. Ale není tady nic. Jen vysoká skalní stěna, pod ní vodou ohlazené a řasou porostlé balvany všech možných tvarů a velikostí, ale voda žádná. Ani kapka. Petrovo zklamání nezná mezí. Usedáme na kameny v místě, kde by měla být pata vodopádu a nešťastně chroustáme čokoládové tyčinky. Ale ani po dvaceti minutách, které tu trávíme s pohledy upřenými vzhůru na skalní stěnu, se kupodivu voda neobjevila. Nezbývá nám, než zapojit fantazii a vodopád si tu alespoň představit.

               Zpátky se vracíme stejnou cestou. Slunce už před drahnou dobou schovalo svoji tvář za mraky a kolem nás se teď vznáší lehký mlžný opar. Když se občas stromy po naší levici rozestoupí a my upíráme pohledy do údolí, je to, jako bychom hleděli skrz šedavou záclonu. Opět procházíme nejdříve jedním, pak druhým tunelem a nakonec šplháme po dřevěných schodech zpět ke stánku se suvenýry, kde na nás čeká naše mrňavé autíčko. Oba dva máme hlad, jako vlci, ale do večeře ještě trochu času zbývá, a tak se po návratu do hotelu převlékáme do plavek a zatímco Petr se s knížkou roztahuje na plážovém lehátku, já se vrhám střemhlav do bazénu.

               Ráno vstáváme poměrně brzy. Vzhledem k tomu, že máme dnes velmi nabitý program, bereme restauraci se snídaní útokem, v rekordním čase balíme batoh a přesouváme se na farmu Quinta do Riacho v útrobách parku Parque Ribeira Primeira. Čeká nás koňovýlet do nitra místního vavřínového pralesa, jenž je zapsaný na seznam UNESCO. Seznamujeme se s našimi hostiteli, sympatickým to párem Paulou a Paulem. On, čistokrevný Portugalec, ona původem z Jižní Afriky. Zatímco Paul, jenž bude naším průvodcem, čistí svého sněhobílého oře, Paula nás provádí po farmě a o každém z jejich svěřenců nám nadšeně vypráví. Nakonec přichází na řadu pohovor o našich jezdeckých dovednostech, na jejichž základě nám vybere partnera pro dnešní výlet. Pro Petra přivádí líbivého hnědáka jménem Verdi a pro mě menšího flekáče, kterému říkají Vivaldi. Nasedáme a máváme Paule na rozloučenou. Stoupáme po široké, hliněné cestě nad farmu a po několika minutách se noříme pod spletité větve statných vavřínů, které se nám v jemném větru kymácejí nad hlavou. Kráčíme po široké hliněné stezce, abychom se od ní po chvíli odpojili a podél prastaré, již dávno vyschlé levády vystoupali na první z vyhlídek, odkud máme okolní kopce a údolíčka jako na dlani. Chvíli stojíme, necháváme koně okusovat sporadické trsy trávy u cesty a posloucháme Paulův výklad o historii pralesa, o vavřínech samotných a o tom, jak je třeba tyhle stromy chránit, protože už jich mnoho nezbývá. Bohužel, i tady člověk zdecimoval, co se dalo a jeho dílo zkázy teď dokončuje invazivní Eukalyptus, který byl kdysi na ostrov zavlečen. Dle Paula se na Madeiře snaží s Eukalypty bojovat a obzvlášť tady, v pralese, ho likvidovat, ale je to příslovečný boj s větrnými mlýny. Tenhle strom se množí velmi rychle a je extrémně odolný.

               K velké nelibosti Vivaldiho odtrháváme koně od trávy a pokračujeme v cestě. Opět stoupáme po široké cestě, která je tady dle Paula vytvořena kvůli lesním požárům a nutnosti rychlého hasičského zásahu v případě potřeby. Lesních požárů na Madeiře bývá několik desítek ročně a jejich stopy se dají pozorovat téměř na každém kroku. Od povídání o vavřínech se dostáváme k místní fauně, především k dravcům, kteří nám krouží nad hlavou a nakonec plynule přecházíme ke koním a parkurovému sportu, kterému se v minulosti Paul i Paula aktivně věnovali. Za příjemného hovoru se dostáváme na další vyhlídku, nejvyšší a nejzazší to místo tohohle výletu. Pohledem kloužeme po rozeklaných horách, které se zvedají kolmo od moře a odráží se od blankytně modré hladiny Atlantiku. Moře se do členitého pobřeží hladově zakusuje a tvoří nesčetné množství větších i menších zátok. Je to opravdu nádhera.

               Zpátky se vracíme stejnou cestou. Po dvou hodinách v sedle opouštíme majestátní vavříny a před námi se objevuje farma, kde už na nás netrpělivě čeká Paula. Sesedáme, odsedláváme a vypouštíme naše oře do ohrady k ostatním. Ještě chvíli si povídáme a nakonec máváme na rozloučenou. A protože už jsme na téhle straně ostrova, nevracíme se zpátky, ale míříme po pobřeží dál, přes Canical a Quinta do Lorde až tam, kde silnice končí, do nejvýchodnějšího cípu Madeiry. Tady zanecháváme Cruchotka, převlékáme se do kraťasů, vytahujeme klobouky a sluneční brýle a vydáváme se po stezce Ponta de Sao Lourenco. Ta nás vede po červených kamenech, vysoko nad hladinou moře, které se neúnavně vlní a omílá své azurové vody o skalnaté útesy. Kráčíme teď po úzké šíji, takže máme Atlantik po obou stranách. Zatímco vpravo se oceán jen líně převaluje sem a tam, vlevo se zvedají ohromné vlny, které se tříští o ostré útesy a víří kolem nich v oblacích mořské pěny a slané mlhy. Chvíli jen tak stojíme, pozorujeme to úchvatné představení a tají se nám dech nad neuvěřitelnou silou, jíž oceán vládne.

               Objevuje se před námi Casa do Sardinha, což je jakási venkovní restaurace, poslední možnost občerstvení pro ty, kteří chtějí vystoupat na Pico do Furado. Čeká nás ale ještě pořádný kus cesty, než se k ní dostaneme. Stezka se teď rozdvojuje. Jedna část se odděluje od pobřeží a přes širokou planinu míří k vyhlídce na jednu ze zátok na druhé straně, ta druhá, po níž se vydáváme my, nás vede dál, vysoko nad hladinou moře a kopíruje pobřeží na této straně ostrova. Zanedlouho přicházíme k místu, kde stojí podivná kovová konstrukce s ocelovým lanem, jež vede dolů k moři. Když se pak nakláníme na okraji útesu dolů, hledíme na malou zátoku, k níž vede kostrbatá, velmi strmá, kamenitá pěšina. A protože máme v batohu plavky i ručník a slunce pálí o sto šest, slézáme po pěšině dolů a nadšeně se vrháme do chladných vln.

               Zhruba po půl hodině vylézáme z vody. Na mokré plavky natahujeme jenom trika, kraťasy skládáme do batohu, obouváme sandály a šplháme od zátoky zpět na stezku. Ke Casa do Sardinha je to odsud co by kamenem dohodil a nás navíc žene žízeň a hlad. Za pár minut už sedíme na dřevěných lavicích pod vzrostlými palmami, v jejichž korunách se skrývají drobní ptáčci, kteří nám vesele cvrlikají nad hlavou. Bohužel, od obsluhy se dozvídáme, že tady se nevaří, v nabídce že je pouze polévka, která ovšem před chvílí došla. Nedá se nic dělat. Kupujeme si tedy každý plechovku limonády a z batohu vytahujeme poslední čokoládové tyčinky, jež ovšem kručení v žaludku příliš utišit nedokáží. Chvíli pozorujeme všudypřítomné ještěrky, běhající po kamenné zídce, po stole i po našem batohu, a když je limonáda vypita a poslední drobek čokolády zmizel v našich útrobách, zvedáme se od stolu a pokračujeme dál. Čeká nás poslední strmé stoupání na vrchol Pico Do Furado, nejvýchodnější to bod celého ostrova, jehož je možno pěšky dosáhnout. Terén je tu poměrně obtížný, hlavně proto, že skála pod našima nohama se drolí a klouže. Slunce nás nemilosrdně pálí do zad a plavky, které máme pořád ještě na sobě, jsou stále vlhké, dávno však ne od mořské vody, ale od potu. Konečně jsme nahoře. Před námi jsou další dva vyprahlé ostrůvky a za nimi už nic, jen nekonečná, tmavě modrá hladina a stejně nekonečné, blankytné nebe. Chvíli pozorujeme drobného madeirského krahujce, jenž se třepotá ve větru, střemhlav se vrhá mezi útesy, aby vzápětí zase bez jediného máchnutí křídel vystoupal vysoko nad skalnaté pobřeží, a pak se pomalu obracíme na zpáteční cestu.

               Vracíme se do hotelu, rychle ze sebe smýváme mořskou sůl i pot a jako velká voda se hrneme do restaurace. Vzhledem k tomu, že jsme vynechali oběd a dnes za sebou máme opravdu náročný den, máme oba ukrutný hlad a na našich přeplněných talířích je to znát. Předkrm v nás mizí rychlostí blesku, stejně tak salát i hlavní chod a vynikající dezert už je jenom taková malá třešnička na dortu. A teď už šup do hajan.

               Dnes nás čeká vcelku odpočinkový den, takže ráno nikam nespěcháme. Po snídani balíme plavky a ručníky a přesouváme se do městečka Porto Moniz. Tady se nacházejí Piscinas Naturais do Porto Moniz, což jsou přírodní lávová jezírka s mořskou vodou, ideální místo na koupání. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z těch známějších Madeirských atrakcí, je tu poměrně živo, ale i přesto se nám daří obsadit pěkné místečko, kde si rozkládáme deku a ručníky. Petr, který stále zápolí s bacilem z letadla, po pár minutách plavání z vody vylézá a zatímco já prolézám všechna jezírka skrz na skrz a z vody by mě momentálně nikdo nedostal ani párem koní, on chvíli sedí na dece a pak se zvedá a vydává se na průzkum ze břehu. Se zájmem pozoruje rybáře, kterak sedí na betonové zídce, oddělující jezírka od oceánu a lije do vody nechutně zapáchající návnadu. Rackové, kteří krouží nad hladinou, se po návnadě vrhají s otevřenými zobáky a snaží se urvat aspoň malý kousek pro své hladové krky. Petr se nakonec vrací k dece a jde se ještě na chvíli smočit. Bohužel, dnes není na koupání ten nejlepší den. Zatímco až dosud svítilo sluníčko, teď se obloha zatáhla řídkými, šedými mraky a teplota citelně klesla. Převlékáme se tedy z mokrých plavek do sucha a přesouváme se do nedaleké restaurace, kde si k obědu objednáváme vynikající, čerstvou rybu s opečenými brambory a salátem. Po obědě chvíli debatujeme, zda se vrátíme do plavek, ale nakonec koupání vzdáváme a jdeme navštívit zdejší Aquário da Madeira, které se nachází hned vedle jezírek. Procházíme mezi akvárii všemožných tvarů a velikostí a kocháme se pohledem na nádherně zbarvené drobné rybky, kraby, raky, murény, ale i na malé žraloky a rejnoky v největším z akvárií. Následuje návštěva malého velrybářského muzea, kde můžeme nahlédnout do historie Porto Moniz, jež bývalo velrybářskou osadou a lovem velryb se zde živila většina obyvatel. Nakonec městečko opouštíme a vracíme se přes průsmyk Boca de Encumeada, kde na chvíli vystupujeme, abychom se pokochali pohledem na majestátní Lombo do Mouro, pozlacené paprsky zapadajícího slunce. Do hotelu se vracíme přesně k večeři a je s podivem, že i přes to, že jsme dnes měli vydatný oběd a žádný namáhavý výlet jsme neabsolvovali, máme už zase hlad jako vlci.

               Po včerejším odpočinku se těšíme, že si dnes zase trochu protáhneme nohy a těla. Po snídani skáčeme do útrob Cruchotka a přesouváme se na parkoviště naproti kapli Fatima Chapel na náhorní plošině Paul da Serra. Tady našeho stříbrného plecháče opouštíme a vydáváme se po pohádkové pěšince, podél Levada do Alecrim. Všude tu rostou rozcuchané, veliké vřesovce, jejichž spletité větve se naklánějí nad stezkou a tvoří roztomilá, romantická podloubí. Tu a tam vousaté stromy mizí a před námi se otevírá úchvatný pohled na zelené údolí a rozeklané horské štíty nad ním. Míjíme malý vodopádek, schovaný ve stínu stromů tak, že nebýt jeho veselého zurčení a šplouchání, málem bychom ho minuli bez povšimnutí. Nakonec přicházíme k místu, kde se leváda vlévá do řeky Ribeira do Lajeado a tady je první z nádherných vodopádů. Není nikterak vysoký, ale o to působivější. Blankytně modrá voda tu hopká přes ohlazené balvany, aby se nakonec střemhlav vrhla ze skalní stěny. Pod vodopádem je hluboké, průzračné jezírko, obklopené zelenými stromy, a když na něj shora hledíme, máme pocit, jako by se na nás smálo a přímo nás vyzývalo k tomu, abychom se do něj střemhlav vrhnuli i my. Opatrně slézáme na jeho břeh a Petr, přestože stále smrká a kašle, shazuje svršky a nadšeně se noří do ledové vody. Mě se koupat příliš nechce a stačí, abych do jezírka strčila na chvíli jednu nohu, je mi jasné, že do téhle ledárny mě nikdo nedostane. Spokojeně se usazuji na vyhřátém kameni, nastavuji tvář slunečním paprskům a čekám, až se ten potrhlý dlouhán dostatečně vycachtá.

               Pokračujeme v cestě, teď podél řeky, po jejím proudu. Po chvíli ji ale opouštíme a šplháme vysoko nad ní, odkud máme její údolí před sebou jako na dlani. Ve výhledu nám teď nic nebrání, protože kolem rostou jen nízké, pichlavé keře, a tak se na chvíli usazujeme na neveliké skále a pohledem hltáme tu krásu kolem. Nakonec se zvedáme a pokračujeme dál. Přicházíme k řece Ribeira Grande a k nejhezčímu z jejích vodopádů Lagoa do Vento. I tady je u jeho paty nádherné jezírko, téměř dokonalého kruhového tvaru. A je jasné, že ani tomuhle jezírku Petr nemůže odolat a zkrátka musí jeho vody vyzkoušet na vlastní kůži, chřipka, nechřipka. Já jeho plavecké výkony opět pozoruji z vyhřátého břehu a vůbec mě to nemrzí. I zde je totiž voda pekelně studená. Petr konečně vylézá z vody a s cvakajícími zuby a rozzářeným úsměvem se usazuje na kameni vedle mě a nastavuje svoje tělo slunečním paprskům v naději, že ho alespoň trochu rozehřejí a usuší. Nakonec se opět obléká a můžeme jít dál. Od vodopádu šplháme příkrou pěšinou k další z levád, a to Levada do Risco. Stezka nás teď vede po neuvěřitelně uzounké pěšince, po naší pravici je vysoká skalní stěna, po levici máme prudký sráz a hluboké, zelené údolí. Přicházíme k místu, kde stezka končí nízkou, betonovou zídkou. Za ní je příkrý sráz a výhled na další, úchvatný vodopád, Cascado do Risco. Rádi bychom se k němu dostali blíž, ale vzhledem k tomu, že je tady vysoký plot a cedule, hlásající zákaz vstupu, musíme se spokojit s výhledem odsud.

               Stejnou cestou se vracíme kousek zpět a pak podél levády pokračujeme k restauraci Rabacal, kde se na chvíli usazujeme na prosluněné terase a dáváme si vynikající kávu a sendviče. Od Rabacalu pak prudce sestupujeme po značené stezce, tentokrát k Levada des 25 fontes. Tahle trasa nás vede po betonové pěšince, vysoko ve skalní stěně. Napravo od nás zvesela bublá leváda ve svém korytě, na levé straně je jakési zábradlí, ovšem spoléhat se na jeho pevnost rozhodně nechceme. Železné sloupky jsou sice poctivě zabetonovány na kraji stezky, ale letitý beton je místy tak popraskaný, že některé sloupky visí ve vzduchu a drží je pouze ocelové lano, jež je mezi nimi nataženo. Naštěstí ani jeden z nás netrpí závratí a stezka se nám velmi líbí. Když pak přicházíme k místu, kde se ze skalní stěny nad námi řítí poměrně velké množství vody přímo na pěšinu, stává se cesta hned větším dobrodružstvím. Pokračujeme dál, mokří od hlavy až k patě, ale slunce se naštěstí stále svědomitě činí a tak je tahle sprška za chvíli zapomenuta. Když pak přicházíme k poslednímu z dnešních vodopádů, Cascada des 25 fontes, jsme zase v suchu a nechtěnou koupel připomíná už pouze lehké čvachtání v sandálech. Pomalu se začíná připozdívat. Když se vracíme zpět na Rabacal, zjišťujeme, že v restauraci už je zavřeno a poslední autobus, jímž jsme se chtěli vrátit nahoru do míst, kde máme zaparkovaný vůz, je dávno fuč. Nezbývá nám tedy, než i poslední úsek prudkými serpentinami po silnici, absolvovat pěšky. Po čtyřiceti minutách soustavného stoupání jsme nakonec opět na náhorní planině a za dalších několik desítek minut už parkujeme před hotelem a jako barbarští nájezdníci pleníme hotelovou restauraci. A protože zítra budeme vstávat nezvykle brzy, tak také nezvykle brzy zalézáme do hajan.

               Z postele vylézáme za protivného vyzvánění budíku. Safra, jak mě se z pohodlné postele v tuhle nekřesťanskou hodinu nechce. Ale chceme-li stihnout snídani i odjezd trajektu, nedá se nic dělat. Kávu a čaj máme připravené v termosce a v lednici na nás čekají sendviče, které jsme si objednali včera večer. Rychle je do sebe tedy házíme a v rekordním čase opouštíme hotel. Přesouváme se do přístavu ve Funchalu, odkud bude v osm hodin vyrážet trajekt, jenž nás odveze na sousední ostrov Porto Santo. Při parkování se trochu zadrháváme, a tak do pokladny dorážíme v poklusu, zadýchaní a na poslední chvíli, vlastně tak, jak je naším zvykem. Konečně máme palubní lístky v kapse a můžeme se nalodit. Usazujeme se v útulné restauraci, kde si dáváme druhou snídani a spokojeně pozorujeme pleskání mořských vln o bok lodi.

               Po dvou hodinách plavby se před námi objevuje přístav v městečku Vila Baleira. Petr hází batoh na záda, vystupujeme a pěšky se přesouváme na nedalekou pláž, kde budeme dneska celý den lenošit. Přestože i Porto Santo, tak jako Madeira, je sopečným ostrovem, je tady nádherná, přes sedm kilometrů dlouhá pláž, s jemným žlutým pískem. Zastavujeme se zhruba dva kilometry od přístavu, nedaleko příjemně vyhlížející plážové restaurace a tady si rozkládáme deku. Petrovi dnes není příliš dobře, zřejmě to s tím včerejším cachtáním v ledových jezírkách trochu neodhadl. Do vody se tedy nijak zvlášť nehrne. Místo toho se rozkládá na vyhřátém písku a vytahuje knížku. Ovšem já na nic nečekám. Shazuji svršky a nadšeně se vrhám do vln Atlantiku. Když přichází čas oběda, přesouváme se do restaurace, kde si objednáváme vynikající rybu, po obědě dezert a kávu a nakonec se vracíme zpět na deku.

               Začíná se připozdívat a na nebi se vytahují tmavé mraky. Teplota zlehka klesá, a tak vylézáme z vody, převlékáme se do suchého, balíme batoh a ruku v ruce se jdeme projít. Trajekt zpět na Madeiru odjíždí až v půl deváté, máme tedy ještě dost času i na malé občerstvení, v podobě omelety a orosené sklenice džusu. Začíná se stmívat. Naposledy se rozhlížíme kolem sebe a pomalu se vydáváme zpět do přístavu. Když přicházíme k přístavnímu molu, je už tma jako v pytli a osvětlený trajekt září do noci desítkami bledých světel. Opět se usazujeme v lodní restauraci a příjemně unaveni usrkáváme horkou, voňavou kávu. V půl jedenácté dorážíme zpět do Funchalu, v garážích si vyzvedáváme vůz a vracíme se po poloprázdné dálnici zpět do hotelu. Tady nás na terase čekají dvě obložené mísy, které likvidujeme závratnou rychlostí a pak už se hroutíme do peřin. Přestože jsme dneska nedělali vůbec nic, jsme oba utahaní jako koťata a během několika minut odplouváme do říše snů.

Vstáváme s ranním rozbřeskem a tak, jako každý den, podnikáme nájezd na hotelovou restauraci. Posilněni vydatnou snídaní jsme připraveni na dnešní dobrodružství. Nasedáme do Cruchotka a přesouváme se do městečka Jardim do Mar, kde parkujeme pod nádherným stromem, jehož větve jsou hustě obsypány sytě rudými, velikými květy. Uzounkými uličkami kráčíme vytrvale dolů, až nakonec po příkrých schodech vstupujeme na poměrně širokou promenádu, vedoucí těsně nad rozeklaným pobřežím. Podél chodníku tu stojí řada roztodivných prolézaček a všemožných posilovacích strojů. Není tu nikdo, kdy by na nich cvičil, stojí tu smutné a opuštěné. Několik z nich zkoušíme, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z nás není zrovna fanda do posilování, je navíc vedro, velmi brzy toho zanecháváme a pokračujeme v průzkumu pobřeží. Asfalt záhy končí a my teď opatrně sestupujeme po kamenité pěšince, která nás po několika desítkách metrů zavede k načervenalému útesu, jež tu ční z moře jako zaťatá pěst. Tady cesta končí. Petr se svléká do plavek a noří se do chladných vln, zatímco já sedím na břehu a poslouchám Atlantik, kterak zpívá svojí monotónní písničku. K autu se vracíme trochu jinou cestou. Vzhledem k tomu, že titěrné uličky jsou tu tak spletité, trefit se na první dobrou je vcelku nemožné. Za lehké bloudění jsme ale odměněni pohledem na malé náměstíčko, na němž stojí vzrostlý strom, jehož jméno neznáme a pod ním veliká voliéra s pestrobarevným papouščím osazenstvem.

Opouštíme Jardim do Mar. Přesouváme se do Paul do Mar, odkud pak prudkými serpentinami šplháme vzhůru do průsmyku, kde stojí sympaticky vyhlížející restaurace. A protože je právě poledne a nám už pěkně kručí v žaludcích, usedáme na prosluněnou terasu s výhledem na městečko a objednáváme si, jak jinak, než rybu. Zatímco čekáme, než nám jídlo přinesou, pozorujeme obrovské motýly Monarchy, poletující mezi ibiškovými květy a sající jejich slaďoučký nektar. Jsou opravdu nádherní. Lahodná ryba s opečenými brambůrky a salátem v nás mizí závratnou rychlostí. Ještě chvíli jen tak sedíme a vychutnáváme si pohled pod námi a nakonec se zvedáme a pokračujeme dál, k majáku Ponta do Pargo, jenž stojí v nejzápadnějším cípu ostrova. Od majáku je překrásný výhled na zátoku pod ním a na nekonečnou, azurovou hladinu, jež se v odpoledním slunci třpytí tak, jako by na ní pluly milióny drahokamů. Vedle majáku je oplocená zahrádka a na ní roste mohutná Agáve, jejíž květ ční do obrovské výšky a lehce se pohupuje ve větru. Pomalu se připozdívá, a tak se vydáváme na zpáteční cestu. Naplánovali jsme si ale ještě poslední zastávku u propasti Garganta Funda. Parkujeme na konci úzké silničky a vydáváme se po prašné cestě, vysoko nad mořem. Zřejmě tu kdysi bývaly vinice, protože všude kolem roste zdivočelé hroznové víno, modré i bílé. Když drobné hrozny ochutnáváme, zjišťujeme, že je sladké jako med, takže o odpolední svačinku máme postaráno. Přicházíme k propasti, do níž dle průvodce padá bohatý vodopád, abychom zjistili, že po vodě tu není ani stopy a slunce, které se už povážlivě naklání k západu, vytváří dlouhé, tmavé stíny, takže ani z výhledu do jejího nitra nemáme zhola nic. Ale nevadí. Procházka to byla krásná.

Vracíme se zpět k autíčku a míříme do hotelu. I přes vydatný oběd teď naše žaludky burácí do rytmu hudby, linoucí se z rádia vozu, takže sprcha musí počkat. Večeře má rozhodně přednost. Nechce se nám ale ještě spát, a tak se převlékáme do plavek a vrháme se do barevně osvětleného bazénu, který máme jen sami pro sebe.

Po krátké ranní diskusi je rozhodnuto. Dnes se pokusíme o reparát výstupu na Pico Ruivo. V poklidu snídáme, kolem desáté hodiny opouštíme hotel a s pomocí našeho dočasného plecháče, se přesouváme na parkoviště v Achada do Teixeira. Když pak z Cruchotka vystupujeme, máme nad hlavou oblohu bez mráčku, na níž svítí obrovské, žhavé slunce. Kousek níž, pod námi, se válejí bílošedé mraky a leží na okolních kopcích jako nadýchaná peřina. My ale máme namířeno vzhůru. Tahle cesta je výrazně jednodušší a pohodlnější, než ta, vedoucí k vrcholu z druhé strany. Je široká, rovná a vydlážděná plochými, opracovanými kameny. Ani stoupání není nijak brutální, a tak i přesto, že slunce pálí, jakoby to měl být jeho poslední den, stoupáme vytrvale vzhůru. Přicházíme k nevelikému stavení, jež se tu krčí ve stínu vzrostlých stromů. Chvíli jsme doufali, že je to výletní restaurace, kde si budeme moci zchladit hrdla studeným nápojem, ale dveře jsou zamčené, okna zabedněná a přístupný je jen záchod. Při zběžném pohledu do jeho nitra se ovšem neodvažujeme vstoupit, neboť nánosy špíny tu jsou zřejmě letité. Tady široká cesta končí. Před sebou máme strmě stoupající prašnou pěšinu, finální to výstup na vrchol Pico Ruivo. Konečně jsme nahoře. Očima hltáme pohled na vrcholy kolem, vykukující z hustých mraků, jež se stále válí v údolích pod námi.

Vracíme se zpět na parkoviště a přesouváme se o několik serpentin níž, k levada do Calderao Verde. Teď jsme přímo v nitru oblačného příkrovu, kolem nás se vznáší hustá mlha a vlhko a chlad nám zalézají pod trika. Oblékáme si svetry a po chvíli i bundy a noříme se pod spletité větve obrovských stromů. Podél levády kráčíme zhruba půl hodiny, když se před námi otevírá Parque das Queimadas, se svými pískem sypanými pěšinkami, rybníčky, plnými všemožných ryb a spoustou krásně upravených keřů a stromů a záhonků. Škoda té husté mlhy. Za lepšího počasí tu musí být opravdu krásně. My se tu ale příliš dlouho nezdržujeme a pokračujeme podél levády dál. Mraky se začínají zlehka protrhávat a tak se nám tu a tam otevírá výhled do údolí a na zátoku hluboko pod námi. Nakonec přicházíme k vodopádu Calderao Verde, což je náš dnešní cíl. S tvářemi obrácenými vzhůru sedíme u paty vodopádu a spokojeně chroustáme čokoládovou tyčinku. Ani zde není stav vody nijak vysoký, ale tenhle vodopád aspoň není vyschlý úplně, jako několik jiných, které jsme tu už navštívili.

Pomalu je čas k návratu. Opět se noříme do husté mlhy a po hliněné stezce kráčíme zpět k autu. Místy není vidět na krok a my si připadáme skoro jako v pohádkovém, zakletém lese. V hotelu likvidujeme večeři závratnou rychlostí a pak se znaveně hroutíme do peřin.

Naše dovolená se pomalu chýlí ke svému konci. Před sebou máme už jen dva dny. Je třeba si je vychutnat plnými doušky. Po snídani se vydáváme opět do průsmyku Boca de Encumeada a pak přes něj dál, až na parkoviště v Ardigues. Tady opouštíme Cruchotka a vydáváme se podél Levada da Serra. Po pravé ruce máme hustý porost a betonové koryto levády, po naší levici se otevírají úchvatné výhledy na údolí pod námi a na Levada de Techo, jež se zakusuje do protilehlého svahu. Dnes není na obloze ani mráček, a tak když přicházíme k místu, kde do levády z vysoké skalní stěny nad našimi hlavami padá vydatný proud vody, před nímž není kam uhnout, je to vcelku vítané zpestření.

Po několika desítkách minut se před námi otevírá pohled na majestátní Lombo do Mouro. Betonové koryto levády po naší levici se vrhá střemhlav z prudkého srázu do údolí a voda se žene dolů závratnou rychlostí. Její zurčení a šplouchání přehluší jen občasné poryvy silného větru, jenž se nám opírá do tváří. Po nedávném požáru tu ze zažloutlé trávy smutně trčí ohořelé, černé pahýly stromů a jejich mrtvé větve se truchlivě chvějí a ve větru se klaní skoro až k zemi. Ale i tady se už dají pozorovat známky nového života. Je krásné vědět, že příroda se nevzdává a ze spáleniště a popela, jako bájný fénix znovu povstane v plné síle a kráse i když to třeba bude chvíli trvat. Sestupujeme teď z prudkého svahu, stále podél levády a pozorujeme několik dravců, kroužících v závratných výškách. Kéž bychom se i my mohli rozletět. Křídla nám ale nebyla dána, a tak nám nezbývá, než šlapat po svých. Obracíme se na zpáteční cestu, a zatímco voda v levádě nám hraje neúnavně svojí písničku, vracíme se zpět k autu.

Opoledne sice pomalu končí, ale nám se ještě nechce zpátky do hotelu. Přijíždíme do městečka Sao Vicente a tady narážíme na nevelikou kavárnu, z jejíž terasy je nádherný výhled na oceán a na obrovské vlny, jež se neúnavně tříští o kameny na břehu. Usazujeme se tedy u jednoho ze stolků a s kávou a zákuskem v ruce pozorujeme to fascinující přírodní divadlo. Mohli bychom tu sedět třeba věčně, ale vzhledem k tomu, že je každou minutou chladněji a my už teď máme na sobě navlečené všechny svršky, které jsme si s sebou na dnešní výlet vzali, se nakonec zvedáme. S posledním toužebným pohledem směrem na oceán usedáme do vozu a vracíme se klikatými silničkami zpět.

Je tady poslední den. Tak, jako každé ráno, i dnešek zahajujeme vydatnou snídaní. Nijak zvlášť nespěcháme, a tak hotel opouštíme až kolem jedenácté hodiny. Přesouváme se do Ponta do Sol, tady parkujeme a vydáváme se po široké cestě podél řeky Ribera da Caixa. V jejích tůňkách se prohánějí hejna ryb, a když se nakláníme nad vodní hladinu, bleskurychle se schovávají pod barevnými kameny. Přicházíme k místu, kde je cesta přehrazena betonovou zídkou a drátěným plotem. Vysoko nad řekou je vidět ve skalní stěně další z místních levád, a to Levada Nova a právě k ní máme namířeno. Uzounkou pěšinkou šplháme od řeky do prudkého kopce, abychom se s funěním a prskáním vyhoupli na ještě užší betonovou stezku, která je tu vytvořena ve skále. Vedle koryta levády je tu jen pár desítek centimetrů betonu, s nízkým zábradlím z ocelového lana. Opatrně se vydáváme podél levády, proti proudu a vytrvale mírně stoupáme, takže sráz, který máme po pravé straně, je stále větší a větší.

Za jednou z prudkých serpentin, zařezávajících se do kolmé skalní stěny, přicházíme k místu, kde se betonová stezka noří do nitra hory a my několika skalními okny můžeme pozorovat proud vody, jež se valí shora. Voda s rachotem dopadá do neveliké tůňky pár metrů pod námi, odkud si pak razí cestu mezi kamením, aby se nakonec přidala k proudu Ribeira da Caixa. Rázem se stezka, jež se doposud zdála vcelku nezáživná a nezajímavá, stává krásným dobrodružstvím. Stromy, které nás doposud obklopovaly, se rozestupují a pod námi se objevují první uměle vytvořené terasy, porostlé zelenými banánovníky. Kolem nás pobíhají desítky ještěrek všemožných velikostí a barev, ostatně tak, jako všude na ostrově. Kráčíme dál, až se před námi nakonec objevují první skromné domky, v jejichž zahradách leváda mizí. Prodíráme se bujnou vegetací, abychom nakonec stanuli na jedné z uliček Ponta do Sol. Slunce pálí o sto šest a asfalt pod našima nohama sálá tak, že máme během chvíle pocit, jako by nás kdosi šoupnul do rozpálené pece. Nejkratší cestou spěcháme k autu a s úlevou pouštíme klimatizaci. Sjíždíme k pobřeží, ještě naposledy se jdeme smočit do vln Atlantiku a nakonec se chvíli jen tak procházíme. Je za námi poslední den, a přestože je nám trochu smutno, přeci jen už se těšíme domů.

Po snídani balíme a nakládáme věci do auta. Letadlo letí až ve čtyři odpoledne, máme tedy ještě dost času na návštěvu věhlasné botanické zahrady ve Funchalu. Procházíme pod vzrostlými stromy, kolem nádherných jezírek, obdivujeme japonskou zahradu a pozorujeme želvy, kterak se vyhřívají na plochých kamenech. Přestože je podzim a valná většina květin už je odkvetlá, i tak je tu ještě spousta těch, jejichž barevné květy můžeme obdivovat. Nakonec je čas se rozloučit. Na letišti vracíme Cruchotka a přesouváme se do letištní haly, kde budeme čekat na výzvu k nástupu do letadla.

Přestože se nám na Madeiře líbilo, myslím, že na příští výpravu zamíříme zase do náruče vysokohorských velikánů. Jednou za čas není špatné udělat změnu a rozšířit si obzory, ale zjistili jsme, že se raději budeme brodit sněhem po kolena a čelit rozmarům proměnlivého horského počasí, v doprovodu našeho chlupáče, než se smažit na slunci a louhovat ve slané vodě.