NAD TATROU SA BLÝSKÁ
„Tak co, dáme letos to Slovensko?“ ptá se mě Petr zhruba týden před začátkem naší dovolené. Vyděšeně na něj kulím oči. „Já myslela, že už jsme se domluvili! Já s tím počítám.“ Petr spokojeně usedá k počítači a začíná plánovat trasu.
Ve středu ráno nakládáme zavazadla do auta a pro jistotu si bereme i stan a spací pytle, to pro případ, že by se nám nepodařilo najít žádné vyhovující ubytování. Hurá, vyrážíme! Abychom se vyhnuli rozkopané a rozkodrcané dálnici D1, z Prahy míříme na Hradec Králové. Tahle dálnice sice taky drncá, ale dá se to přežít. V Hradci ještě narychlo měníme Eura, dáváme si jednu nechutně přeslazenou zmrzlinu a pokračujeme dál. Projíždíme krásnou krajinou Beskyd a napadá nás, že bychom sem také měli někdy vyrazit na průzkum. Kousek před hranicemi si dáváme v kolibě vynikající večeři, a protože první výletní zastávku budeme dělat na Malé Fatře, Petr bere do ruky mobil a hledá nějaké ubytování. Vytáčí číslo hned prvního penzionu, který mu na stránce vyjel a rezervuje nám pokoj. Je to v suchu, postel máme!
Úderem půl desáté vjíždíme na příjezdovou cestu k luxusně vyhlížejícímu penzionu s názvem „Malá Fatra“. Je to novotou vonící dřevostavba s kamennou podezdívkou a zastřešeným parkováním v suterénu. Vystupujeme a zvoníme na zvonek. Slečna, která se po chvíli objevuje ve dveřích, nám předává klíče od pokoje a vede nás do druhého patra. Pokojík je malý, ale útulný, je tady i kuchyňka a třešničkou na dortu je balkón s výhledem na zelené kopečky Malé Fatry. Přinášíme si věci z auta, následuje rychlá sprcha a pak už ležíme, zavrtaní pod peřinou a posloucháme, kterak nám pod oknem tichounce zdáli zvoní zvonce pasoucích se oveček.
Zatímco Petr je vzhůru s prvním slunečním paprskem, mě se z vyhřátého pelíšku nechce. Nakonec se ale i já hrabu z peřin. Přece nepromarníme tak krásný den! Balíme si jen to nejnutnější, co budeme na celodenní túru po hřebenech potřebovat, tedy pláštěnky, peněženku a foťák a běžíme k autu. První zastávka je u obchodu se smíšeným zbožím, kde si k snídani kupujeme rohlíky s bryndzou, koblihy a láhev s vodou a pak se vydáváme na průzkum. Nacházíme se v Terchovej, rodné to vísce slavného Juraje Jánošíka. Na jeho počest tady mají obří, naleštěnou sochu, stojící na kopečku nad vesnicí a zdaleka zářící do kraje. Šplháme k ní a na chvíli se usazujeme u Jánošíkových nohou. Terchová je pod námi jako na dlani. Cinkání oveček a jejich bečení se ozývá ze všech směrů. Nezůstáváme tu ale příliš dlouho. Čeká nás další dobrodružství.
Autem projíždíme divokou, skalnatou Vrátnou dolinou a parkujeme pod lanovkou ve vsi Vrátná. Odtud vyjíždíme lanovkou na Snilovské sedlo a výlet může začít. Naším cílem je Malý Kriváň, pak Velký Kriváň a dál se uvidí. Uzounkou pěšinkou se vydáváme vstříc nádherným výhledům na celou Malou Fatru. Je tu neuvěřitelný klid a ticho. Jsme tu téměř sami, všude kolem jen tráva, slunce, vítr, hvízdající na stéblech ostřice a spousta lezoucího hmyzu. Na každém kroku potkáváme nějakého broučka, tu smaragdově zeleného, zlatého či s kropenatými krovkami. Neustále se díváme pod nohy, abychom náhodou nějakého nezašlápli, ale když si už po třetí stelu na zemi, protože jsem při hledání broučků zapomněla koukat, kam šlapu, měníme strategii. Místo na zem upíráme pohledy do kraje a kocháme se tou nádherou kolem. Přicházíme k rozcestníku s nápisem „Chrapáky“. Odtud se vydáváme přímo vzhůru, na vrchol hřebene nad námi. Musíme se dostat přes něj a pak nás čeká první dnešní opravdový výstup na Malý Kriváň. „Jak je to daleko?“ ptá se Petr a upírá pohled na rozcestník. Má ale smůlu. Z rozcestníku se vzdálenost nedozví. Místo kilometrů tu mají časové údaje. „Píšou tady, že nahoru do sedla je to třicet minut,“ odpovídám. Petr jenom zabručí. „Hm, tak to tvým tempem tam jsme za deset.“ Má skoro pravdu. Za čtvrt hodiny stojíme na hřebeni a díváme se na Malý Kriváň, který se před námi hrdě tyčí k obloze. Na jeho vrchol vede kamenitá stezka a místy je třeba regulérně šplhat po skále. „Tak jdeme,“ mrkám na Petra a vykračuji na pěšinu. Nejdřív musíme slézt do mělkého údolíčka pod námi a odtud začínáme stoupat. Po pár minutách funíme oba jako hroši a pot z nás teče proudem. Občas děláme zastávky pod záminkou focení, ale oba dobře víme, že pravý důvod je zcela jiný. Dlouho už jsme na žádném pořádném výletě nebyli a tak je naše fyzická kondice v žalostném stavu. Během oněch fotopauz tedy namáhavě lapáme po dechu a chlemtáme vodu z láhve. „Ale je to paráda, viď!“ chraptím na Petra a zoufale upírám zrak k vrcholu. „Jo, nádhera,“ odpovídá mi Petr podobně zničeně. Pokračujeme dál. Všude kolem nás něco kvete. Jsou to obrovské záhony blankytně modrých hořců, mezi nimi jsou žluté petrklíče a sem tam tu probleskuje fialová střapatka. Pořád stoupáme. Konečně se před námi objevuje rozcestník a kousek za ním kříž, označující nejvyšší bod Malého Kriváně. Na kříži je připevněná kovová schránka, v níž je uložený sešit, kam mohou turisté psát vzkazy. Chvíli sedíme na vrcholu a pročítáme, co sem kdo napsal před námi. Nakonec i my připojujeme pár řádek a poté, co se posilňujeme čokoládou, se vydáváme dolů.
Část trasy vede stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. V tom nejužším a nejskalnatějším místě míjíme skupinku mužů, kteří neustále lezou po kolenou v trávě, fotí každou kytku, kterou spatří a hlasitě, nadšeně u toho povykují. „Promiňte,“ ptá se jich Petr. „Vy jste botanici, že jo.“ Pánové pobaveně přikyvují. „To je to tak vidět?“ Oba s Petrem s úsměvy krčíme rameny. „Můžeme se zeptat, co je tohle za kytku?“ Ukazujeme na blankytně modrý květ. „Je to hořec nebo ne?“ Botanikové se kolem nás nadšeně seskupují. „Ano,“ odpovídají. „To je hořec jarní. A támhleto větší a tmavší je hořec cluisův.“ Ptáme se ještě na jména několika dalších květin, které kolem nás rostou, a když je naše zvědavost ukojena, každý si jdeme svojí cestou. Zatímco botanikové se teprve škrábou na vrchol, my míříme přes sedlo Bublen a Pekelník k Velkému Kriváni. Cesta na většího z brášků není zdaleka tak obtížná. Kráčíme po travnaté stezce, která se nám vlní pod nohama, tu stoupáme, tu klesáme. Teprve těsně před vrcholem začínáme opravdu stoupat. Ačkoliv rozcestník hlásá, že výstup trvá dvacet minut, my jsme nahoře za necelých deset. Opět se usazujeme u křížku a opět chroustáme čokoládu. I tady je kovová schránka na sešit s podpisy a dojmy, místo něj je ale uvnitř jen shnilý okusek a pár jiných odpadků. S povzdechem strkáme odpadky do batohu, a jakmile potkáme nějaký odpadkový koš, hodíme je tam, kam patří. Z Velkého Kriváně se vracíme zpět k lanovce na Snilovském sedle. Ne že bychom chtěli jet dolů, ale je tady občerstvení a my už máme pekelný hlad. Petr si tu dává zelňačku s chlebem a já pár bramboráků, zajídáme to medovníkem a zmrzlinou a pozorujeme při tom mrňavé štěně maďarského ohaře, kterak vesele běhá mezi hosty a radostně se jim zakusuje do rukou, do pohorek i do hůlek. Slečna, co tu obsluhuje a co jí štěně očividně patří, neustále vybíhá ven na terasu a psíčka nahání. Marně. Jakmile dovnitř vchází další turisté a dveře se otevřou, fenka je opět v trapu.
Posilněni obědem znovu vyrážíme. Nechceme jet zpátky k autu lanovkou a tak se vydáváme na pěší sestup. Přes Chleb, Sedlo za Hromovým, Steny a Poludňový grúň se dostáváme nad chatu na Grúni. Cedule hlásí, že nás čeká třičtvrtěhodinový prudký sestup. „No potěš koště,“ ulevuji si, když hledíme kamsi pod sebe, kde tušíme, že by se chata mohla nacházet. Cesta vede z prudkého kopce. Chvíli jdeme, chvíli běžíme, občas se zastavujeme, abychom ulevili bolavým nohám. Začíná pršet. Mokrá tráva nepříjemně klouže a v místech, kde je pěšina vyšlapaná, nám zase mazlavé bahno ujíždí pod nohama. Za chvíli už nebolí jen nohy, ale i záda a vlastně celé tělo. Zhruba po půl hodině jsme konečně dole, usedáme na terasu chaty a dáváme si vychlazenou kofolu. Jak to tak vypadá, tenhle sestup se na mě docela podepsal. Když se totiž po dvaceti minutách zvedáme, abychom mohli pokračovat v cestě k autu, bolí mě příšerně nohy a sotva se vleču. Cesta teď vede lesem a po dešti je silně rozbahněná, takže klouže a při každém kroku ujíždí pod nohama. Naštěstí už je to jenom kousek. Za chvíli už vidíme parkoviště pod námi a na něm naše modré autíčko. Nasedáme, v Těrchovej si dáváme v restauraci večeři a pak se vracíme do penzionu. Tady následuje sprcha, kreslená pohádka a teď už dobrou noc.
Ráno nás v penzionu čeká vskutku královská snídaně, kterou jsme si předešlý večer objednali. Ládujeme se, jako bychom minimálně týden nejedli. Když už na stole nezbývá ani drobeček, vracíme se do pokoje, balíme svých pět švestek a loučíme se se sympatickým majitelem. I když mě po včerejším brutálním sestupu příšerně bolí stehna, stejně si nenecháme dnešní výlet ujít. Na programu máme Jánošíkové diery. Opět projíždíme Vrátnou dolinou a odbočujeme do vesničky s názvem Štefanová. Tady parkujeme, obouváme pohorky a vyrážíme. Po včerejším dešti je pěšina pěkně rozbahněná a mokré kameny, které se v bahně tu a tam objevují, nepříjemně kloužou. Dokud jdeme po rovině nebo do kopce, je mi hej. Ale jakmile začínáme klesat k Bielemu potoku, mám pocit, jakoby mi na každém stehenním svalu visela obrovská cihla, která se houpe sem a tam. Nevadí. Je tu krásně. Podél potoka vcházíme do divoké skalnaté soutěsky. Trochu to tu připomíná České Švýcarsko a soutěsky podél říčky Kamenice. I tady vede stezka po kovových žebřících, po skalách a po můstkách. Nad hlavou se nám tyčí vysoké skalní věže a pod nohama uhání průzračná a ledově studená voda. Je znát, že Jánošíkové diery jsou jednou z největších turistických atrakcí Malé Fatry. Ačkoliv prázdniny ještě nezačaly a je všední den, turistů je tu opravdu hodně. Při míjení skupinek, kráčejících proti nám, musíme být velmi obezřetní, protože místa na pěšině není příliš mnoho a krok stranou by se nemusel vyplatit. Prolézáme Dolné a Nové diery a protože času máme vcelku dost, cestou zpět odbočujeme ještě směrem na Horné diery. Tady pro změnu nepotkáváme ani živáčka, což je nám trochu s podivem, neboť tudy vede turistická stezka na Malý a Velký Rozsutec. Když ale přicházíme k lesu, zjišťujeme proč. Tahle stezka je až do konce června pro turisty uzavřená z důvodu hnízdění a brložení ohrožených druhů zvířat. Po stezce tedy pokračujeme jen kousek, šplháme po několika žebřících a pak se ukázněně vracíme zpět k autu.
Loučíme se s Malou Fatrou a pokračujeme, směr Vysoké Tatry. Ubytování jsme si včera večer objednali ve vesničce Východná, odkud je to do Vysokých i Nízkých Tater co by kamenem dohodil. Cestou se zastavujeme v termálních lázních Bešeňová, kde se tři hodiny rochníme v teplé minerální vodě, užíváme si vířivek a dovádíme v bazénu s umělým vlnobitím. Bešeňovou opouštíme dostatečně rozmočení a teď už hurá do Východnej. Když vjíždíme do vesnice, máme z toho zlehka rozpačitý pocit. Po krásně upravené a čisté Terchovej je většina domků ve Východnej oprýskaná, na dvorcích plno harampádí a většina lidí, kteří se tu po ulici pohybují, jsou romové. Projíždíme celou vsí a hledáme adresu, na které máme objednaný pokoj. Chvíli nám to sice trvá, ale nakonec jsme na místě. Jedná se o pěkně upravený rodinný domek a máme tu k dispozici celé jedno patro. Vcelku se nám ulevilo. Necháváme si od pana domácího doporučit restauraci o pár vesnic dál, a jakmile máme vybaleno, odjíždíme na vynikající večeři.
Ráno zjišťuji, že včerejší návštěva termálních lázní byla dost velká chyba. Nejen že namoženým nohám se nijak zvlášť neulevilo, ale navíc mi, zřejmě díky působení horké vody, ruplo za krkem, takže při každém pokusu o otočení hlavy mi krkem a ramenem projíždí ostrá bolest. Paráda! No co. Uděláme si tedy odpočinkový den. Po snídani nasedáme do auta a odjíždíme do Tatranské Lomnice. Tady si u pokladny kupujeme lístek na lanovku, která nás vyveze na Skalnaté Pleso a odtud na Lomnický štít. Jízdenky na Lomnický štít je většinou potřeba objednat po internetu minimálně den dopředu, což jsme samozřejmě neudělali. Máme ale štěstí. V kabince, která jede v půl druhé je ještě volno a tak se smiřujeme s tím, že se na Skalnatém plesu půl dne zdržíme. Nevadí nám to. Stejně jsme na dnešek jiné plány neměli.
Opouštíme kabinku lanovky a před námi se otevírá pohled na neveliké jezero s průzračně čistou vodou. Kolem plesa vede naučná stezka, ovšem text na cedulkách je nejspíš určený hlavně dětem. Zábradlí kolem jezera je na několika místech polámáno a válí se ve vodě. Nad jezerem je pak jakási observatoř s velikou kopulí a k ní vede široká dlážděná cesta. Obcházíme Skalnaté pleso kolem dokola a protože do odjezdu lanovky na Lomnický štít nám zbývá ještě moře času, vydáváme se po modré značce, která označuje tak zvanou Tatranskou dálnici. Hledíme pod sebe nejen na Tatranskou Lomnici, ale i na rozkopané úbočí hory a nevěřícně vrtíme hlavou nad tím, že ač se nacházíme v národním parku, stavba sjezdovek tu probíhá dosti brutálním způsobem. Zatímco u nás v Krkonoších se zhruba deset let ochranáři dohadují, kterak zmodernizovat lanovku na Sněžku co nejšetrnějším způsobem, tady podobné problémy očividně neřeší. Kleč je tu bezohledně zdecimovaná bagrem, stejně jako plánovaná trasa sjezdovky. Připadáme si tu jako na staveništi a ne v lůně přírody.
Ve čtvrt na dvě se přesouváme k lanovce a čekáme na kabinku, jež nás odveze do mraků. Občas se sice objeví sluníčko, ale Lomnický štít je zahalen bílou mlhou, takže je jasné, že toho shora příliš vidět nebude. Ale nevadí. I tak se tam těšíme. Nastupujeme do kabinky, do níž se vejde 15 lidí a každý při nástupu dostává lísteček s číslem, který je potřeba si schovat. Pobyt nahoře je omezen na padesát minut a je třeba si čas bedlivě hlídat, protože jakmile daná kabinka odjede, už většinou není místo na návrat v jiné. Cesta nahoru trvá zhruba deset minut, moc z ní ale nemáme, protože po pár desítkách metrů se noříme do husté mlhy a nevidíme zhola nic. Nahoře vystupujeme, koukáme se na hodinky, abychom věděli kdy se vrátit a přes restauraci procházíme na jakousi terasu. Procházíme se v oblacích a čekáme, zda se nad námi Lomnický štít přeci jen neslituje a nenechá nás nahlédnout aspoň na chvilku do údolí. Máme štěstí. Sem tam se totiž v hustých mracích objeví skulina, kterou je vidět dolů. Až na Skalnaté pleso sice nedohlédneme, ale i tak je to moc pěkný pohled. Nakonec se usazujeme v restauraci, dáváme si něco k pití a za chvíli už hlásí, že se máme připravit k odjezdu.
V Tatranské Lomnici nasedáme do auta a přesouváme se do Starého Smokovce, odkud jezdí zubačka na Hrebienok. Je to sice jenom kousek cesty a žádné velké převýšení, ale my máme dneska odpočinkový den. Z vrcholu Hrebienoku se jdeme podívat k vodopádům na Studeném potoce. Je to kaskáda několika vodopádů za sebou a rachot vody, která se tu valí přes obrovské balvany, je téměř ohlušující. Oproti rozkopanému Skalnatému plesu je to tady opravdu nádherné. Protože se začíná připozdívat a lanovka jezdí jenom do šesti hodin, vracíme se zpátky na Hrebienok a potom k autu. Ve Starém Smokovci si dáváme v přepychové kolibě k večeří steak se salátkem a pak už se vracíme zpátky do Východnej.
Další den máme v plánu výstup na Rysy. Záda mě sice pořád bolí jako čert, ale Petr mě ujišťuje, že to není nikterak náročná túra. Vzhledem k tomu, že už jsme spolu nějaký ten pátek, měla bych mít rozum a při těchto slovech zpozornět. Jsem holt blbá! Můj drahý mi totiž zapomněl říci, že když byl na Rysech před deseti lety s kamarády, z cesty nahoru si nepamatuje zhola nic, neboť byl vydatně posilněn rumem. A možná, že je dobře, že mi to neřekl.
Vyrážíme. Dnes se ve Východnej koná ovčácký festival. První zastávku tedy děláme zde. Procházíme mezi stánky, nabízející výrobky z ovčího sýra, z ovčí vlny, nebo třeba i ručně vyřezávané píšťalky a fujary. Nezdržujeme se ale dlouho a za chvíli už pokračujeme dál. Parkujeme u Štrbského plesa a vydáváme se na pochod. Štrbské pleso obcházíme po jeho levém břehu. Nemůžeme si nevšimnout, že oproti průzračně čisté vodě Skalnatého plesa je voda zde lehce zakalená a nevypadá úplně vábně. Aby také ne. Celé pleso je obestavěno hotelovými komplexy a lidí je tu jako much. Koupání je v jezeře sice zakázáno, turisté se ale mohou projet po jeho hladině na pronajatých lodičkách, a ačkoliv se to nesmí, mnoho z nich hází do vody kusy rohlíků nebo i sušenek, jako krmení pro kachny a ryby. Za chvíli necháváme Štrbské pleso za sebou a po široké lesní cestě začínáme zlehka stoupat. Opět jsou zde rozcestníky s časovými údaji místo kilometráže. Jeden z nich hlásí, že na Popradské pleso je to hodina cesty. Pravděpodobně jsou to časové údaje pro kulhavé důchodce, protože nám cesta netrvá ani půl hodiny a po posledním prudkém klesání se před námi otevírá pohled na čarokrásné, blankytně modré pleso, v jehož vodách se hemží hejna ryb. Je to zatím to nejkrásnější pleso, které jsme tu dosud viděli. Opět ho obcházíme kolem dokola a fotíme se na jeho březích. V nedaleké restauraci si k obědu dáváme česnečku a kofolu a pak už se vydáváme vstříc tatranským vrcholům.
Zastavujeme u rozcestníku, který hlásí, že na chatu pod Rysmi je to tři a třičtvrtě hodiny. Pod rozcestníkem se krčí malá dřevěná budka, v níž je naskládáno plno balíčků s potravinami, vážících od pěti do deseti kilogramů. Nápis na budce hlásá, že se jedná o materiál pro chatu, kam nevede žádná lanovka a je tedy třeba veškerý proviant nosit v ruce. Za vynesení kteréhokoliv z balíčků pak slibují čaj zdarma. Petr si hází přes rameno desetikilový pytel se zelím. „Já jim to tam vezmu, sluníčko,“ mrká na mě. „Neblbni,“ mračím se na něj. „Co když se budeme chtít vrátit?“ Petr si to ale vymluvit nenechá a tak vykračujeme na další cestu s desetikilovou zátěží navíc. Prvních pár kilometrů to jde. Cesta je sice kamenitá, ale pořád ještě jdeme lesem, takže slunce nám příliš nevadí a ani stoupání není nikterak brutální. Sotva se ale dostáváme nad hranici lesa, začíná jít do tuhého. Stoupání se přiostřuje, nemilosrdné slunce se nám opírá do zad a pot se z nás lije proudem. Obzvlášť z Petra. Cesta se teď zvedá prudkými serpentinami, několikrát po dřevěných mostcích křižuje vodopád, který tu s ohlušujícím rachotem padá do údolí a když zakláníme hlavu, abychom se podívali, jestli už třeba nejsme nahoře zjišťujeme, že ta cesta snad stoupá až do nebe. Petrovi už se dávno vytratil úsměv z tváře. Zelí nejen že s každým krokem těžkne, ale úzké popruhy plátěného pytlíku se mu nepříjemně zařezávají do ramene. „Už to nemůže být daleko,“ funí mi za zády. „Neříkal jsi, že je to nenáročná procházka?“ vrčím na něj nasupeně. „Tak si tady na chvíli sedneme a odpočineme, ne?“ navrhuje. Neodpovídám. Momentálně mě pohání vztek, což je v mém případě vždycky velmi mocný motor, a tak pádím bez zastávky dál. To ovšem ještě netuším, že to nejhorší nás teprve čeká. Za zatáčkou se objevuje jakási dívka, oblečená pouze do pidikraťásků a sportovní podprsenky a s úsměvem sestupuje proti nám. „Ahoj,“ zdraví ji Petr, vděčný, že má důvod na chvíli zastavit. „Jak to tam nahoře vypadá?“ Slečna odpovídá, že nahoře u plesa je docela dost sněhu. Vzhledem k jejímu oblečku to ale nebereme příliš vážně a pokračujeme ve výstupu. Za chvíli se proti nám objevuje další postava. Tentokrát je to chlapík v pohorkách, přes pohorky má natažené návleky proti sněhu a v každé ruce trekkingovou hůl. Petr znovu opakuje svoji otázku. Muž si nás prohlíží od hlavy k patě a pak pochybovačně vrtí hlavou. „Je tam po kolena sněhu,“ máchá rukou vzhůru. „Letní cesta je ještě uzavřená a na Rysy se dostat nedá.“ Petr zlehka bledne a hází po mě ostražitým pohledem. „A jak to vypadá s cestou na chatu?“ Chlapík krčí rameny. „Nevim, co máte za výstroj, ale tam se leze zimní cestou, po stěně kolem vodopádu.“ Nevěřícně těkám pohledem z dotyčného horala na Petra a zase zpět. Určitě si dělá prdel.
Pokračujeme dál. Za další zatáčkou se noříme za skalní převis a zjišťujeme, že to chlapík myslel zcela vážně. Pod nohama máme pěšinku z rozbředlého sněhu a s každým krokem je ho stále víc, takže po pár metrech nám padá vrchem do pohorek a začínají nám omrzat lýtka. Petr opatrně navrhuje, že může pytel se zelím nechat někde pod sněhem a můžeme se vrátit zpátky. Častuji ho znechuceným pohledem a prodírám se sněhem dál. Vzteklý motor zatím ještě stále burácí. Proti nám namáhavě kráčí rusky hovořící dvojice. Petr se opět zastavuje a ptá se jich, zda se vyškrábali až na chatu. Pán vrtí hlavou. „Nět. Tolka na abarot, tam apasno.“ „Co to říkal?“ ptám se Petra, který na rozdíl ode mě ještě pamatuje tu a tam nějaké to ruské slovíčko ze školy. Petr po mě hází ostražitým pohledem a pak mává rukou. „Ale nic.“ Vyšlapaná pěšina teď vede téměř po rovině, jen mírně stoupá nad pleso, které je pokryto silnou vrstvou blankytně modrého ledu. Ne na dlouho. Za chvíli stojíme pod ledovou stěnou. Zoufale zakláním hlavu a snažím se dohlídnout k chatě. Potřebuji aspoň nějaký cíl, na který bych se mohla upnout. Bohužel, chata je stále schovaná za dalším skalním převisem. „To jako budeme šplhat tudy nahoru?“ Cedím na Petra skrz zaťaté zuby. Ten jenom přikyvuje. Chvíli se na něj nenávistně dívám a pak se rozbíhám po stěně nahoru i přes to, že mi při každém podklouznutí rýpne v krku a bolest mi střílí až do ramene. „Srdíčko, zpomal!“ volá za mnou Petr. Neodpovídám, ale v duchu si škodolibě říkám. „To určitě. Jen si to s tím zelím užij,“ a ještě zrychluji. V polovině stěny mi umrzají nejen nohy, ale i ruce. Před námi je skalní převis, který musíme oblézt a pak přes hranu vodopádu nahoru. Naštěstí je tu připevněný provaz, kterého je možno se přidržet. Bez něj by to bylo zhola nemožné. Chytám se lana a s jeho pomocí úspěšně převis zdolávám. Nad ním se zastavuji a dívám se na Petra, kterak to se svojí zátěží zvládne. Když se pak znovu chápu provazu, zavadím pohledem o lopatu, která je tu zapíchnutá do sněhu po mé levici. Nevěřícně na ní valím oči. Jistící lano je totiž připevněno právě k téhle lopatě. Přepadá mě záchvat smíchu. „To se mi snad zdá,“ mumlám si pro sebe. Petr se zvědavě táže, čemu že se tak směju. „Však to zjistíš, až se sem dostaneš.“ Petrovi to kupodivu příliš vtipné nepřijde. Humor ho přešel už dávno před plesem.
Konečně jsme nad převisem a už máme chatu na dohled. Ještě posledních pár desítek metrů toho brutálního stoupání sněhem a konečně se hroutíme v chatě na lavici. Petr vítězoslavně skládá pytel se zelím na pult. „Tak a můžete udělat zelňačku.“ Chlapík za pultem se na zelí podívá, pak změří Petra chladným pohledem a suše odpovídá. „Nemůžu. Nechal jsi dole klobásy a uzený!“ Při pohledu na Petrův výraz vyprsknu smíchy, až mi vytrysknou slzy. Chudák můj drahý očividně čekal slavobránu, vděk a ovace a místo toho taková ledová sprcha. Petr tedy zaraženě objednává dva čaje, které dostáváme zdarma a ublíženě se skládá na lavici vedle mě. Chvíli posloucháme vyprávění postaršího pána u vedlejšího stolu a pomalu usrkáváme čaj. Za chvíli máme vypito a tak se zvedáme a vydáváme se na zpáteční cestu. Nejsme sami. Ve stejnou dobu opouští chatu i několik mladíků s prázdnými krosnami na zádech. Jsou to studenti, kteří sem několikrát denně vynášejí proviant a tuto činnost mají jako brigádu. Cesta dolů je ještě dobrodružnější než nahoru. Chvíli nám trvá, než si osvojujeme tu nejpřijatelnější techniku sestupu. Zatímco brigádníci nasedají na krosny a frčí dolů jako na saních, v každé ruce jednu trekkingovou hůl, to aby bylo čím řídit a brzdit, my bohužel žádné saně nemáme. A při pohledu dolů vlastně ani nemáme tolik odvahy. A tak se jednou nohou odrážíme a na té druhé popojíždíme jako na lyžích. U převisu se opět přidržujeme lana a když překonáváme hranu vodopádu, sjíždíme většinu stěny po zadku. Ne, že bychom to měli v plánu, ale jakmile už se člověk rozjede, nějak to nejde zastavit.
Hurá, jsme pod plesem a sněhu pod našima nohama je stále méně. Teď už je nám to ale vlastně jedno. Pohorky máme plné sněhu a vody a s každým krokem nám v nich nepříjemně čvachtá. Už máme za sebou i kamenné serpentiny a noříme se do stínu lesa. Znovu míjíme budku s proviantem a vstupujeme na stezku, vedoucí zpět ke Štrbskému plesu. Poslední úsek trasy téměř běžíme. Nevím jak Petr, ale já jsem vcelku šťastná, že mám dnešní výlet za sebou. Teď už mě nebolí jenom nohy a záda, ale úplně celý člověk. „Jsem na tebe pyšnej, srdíčko,“ usmívá se na mě Petr a opatrně manévruje s autem z parkoviště. „Proč jako?“ ptám se. „Jseš dobrá, žes tam vylezla. Jiná by mě poslala do háje a nechala by mě tam i s tim zelím!“ „Hm,“ zabručím polohlasem. „Nemysli si, že mě to nenapadlo.“ Koukám se na hodinky a překvapeně vytahuji obočí. „Hele, nepsali náhodou na tom rozcestníku u Popradskýho plesa, že výstup k chatě trvá tři a třičtvrtě hodiny?“ ptám se. Petr přikyvuje. „Proč se ptáš?“ „No, protože když do toho nepočítám tu dobu, co jsme seděli v chatě, stihli jsme to za čtyři hoďky nahoru i dolů.“ „Aby ne,“ vrtí hlavou Petr. „Vždyť jsi letěla jak splašená!“ Jo, jak říkám. Vztek je opravdu mocný motor. Aspoň u mě to platí do puntíku.
Když se ráno hrabeme z postele, nejsme zdaleka tak rozlámaní, jak jsme čekali. Přesto je ale dnešní program velmi poklidný, oproti včerejšku skoro až nudný. Vydáváme se do Nízkých Tater. Lanovkou vyjíždíme na Chopok, což je nejvyšší vrchol Nízkých Tater a tady se chvíli couráme sem a tam a užíváme si výhledy do dálek. No, užíváme. Opět je tady výstavba v plném proudu a tak je všude kolem nás jen suť a kamení. Trochu smutné. Nakonec si tedy v místní fungl nové restauraci dáváme polévku a palačinku s lesním ovocem a pak už šup do lanovky a zpět k autu. Dalším bodem v dnešním programu je prohlídka Stanišovské jaskyně. Parkujeme před malou chatkou, před níž sedí vlasatý, bodrý pán a ptáme se, jestli si můžeme zaplatit prohlídku jeskyně. „Jaj,“ zvolá pán. „Kolega odišol pred peti minútami. Ludia, vy neviete čo je to internet?“ Obléká si tričko a vrtí hlavou. „Jaj,“ pokračuje ve svém monologu. „Já vás tam zoberiem, aj keď dalšia prehlídka má ísť až o čtvrtej. Jaj, to ma kolega nebude mať velmi rad. Lebo on bude musieť čakať do tej čtvrtej, čo keby eště niekto prišiel.“ Snažíme se pánovi omluvit, ale on jenom mává rukou. „Jaj, neospravedlňujte sa. Ja budem moct ísť domov skor, tak som vlastně rad.“ Fasujeme čelovky, oblékáme si teplé mikiny a stoupáme pár set metrů ke vchodu do jeskyně. Průvodce odemyká železnou bránu a po kluzkých schodech vstupujeme do vlhké a chladné tmy. Rozsvěcujeme čelovky a pán začíná s výkladem. Procházíme dvě patra jeskyně a bodrý průvodce zasvěceně a velmi vtipně hovoří o vzniku krápníků, o podzemních jezírkách a svoje povídání okořeňuje mnoha vtipnými historkami. Prohlídka, která dle informací na internetu trvá zhruba dvacet minut, se v našem podání protahuje na hodinu. Když pak opět vylézáme na světlo, jsme celí prokřehlí a vděčně nastavujeme tváře i ruce slunečním paprskům. Loučíme se s naším veselým průvodcem, ještě jednou mu děkujeme a naposledy přikyvujeme na jeho poznámku o užitečnosti internetu. Pomalu se loudáme k autu a vracíme se do Východnej. Je to náš poslední večer s výhledem na ostré štíty Tater.
Ráno balíme svých pět švestek, já opět odmítám masáž bolavých zad, kterou mi pan domácí už po několikáté nabízí a loučíme se. Dnes na nás čeká národní park Pieniny, ležící na hranicích s Polskem. Poučeni výletem na Lomnický štít, objednali jsme si už včera dvě místa na tradiční pieninské plti. Před desátou hodinou vjíždíme do malebné vesničky jménem Červený Kláštor a parkujeme u penzionu Pltník. Vítá nás postarší pán ve vyšívaném kroji a hned nás směruje k pokladně, kde si kupujeme lístky. Na břehu řeky Dunajce je přímo u penzionu malé molo a k němu je přivázáno několik vorů neboli pltí. Kolem pobíhá pět krojovaných chlapíků a montují na pltě sedačky v několika řadách. Jakmile je hotovo, můžeme se nalodit. Usazujeme se na zádi. Za námi stojí jeden krojovaný pltiar s dlouhou tyčí a vpředu na přídi stojí druhý. Jak brzy zjišťujeme, ten vzadu řídí a ten vpředu má za úkol povídat a bavit pasažéry. Jen občas, když se řeka trochu rozdovádí, přiloží ruku, nebo spíše bidlo k dílu. Proplouváme krásným údolím, kolem nás se do závratných výšin tyčí ostré skalní stěny a pltiar na přídi nám ke každé z nich povídá příběh z dávných dob. „Hele, koukej,“ tahám Petra za rukáv a ukazuji nad sebe. Nad hlavou nám krouží veliký pták. „Není to čáp?“ ptám se. „Hej,“ ozývá se mi za zády. „To je čierný bocian,“ přikyvuje hlavou pltiar kormidelník. Pozorujeme ohromného ptáka, kterak v soustředných kruzích namáhavě stoupá stále výš. Po chvíli se k němu připojuje druhý a pak ještě třetí. Dunajec se teď žene vysokou rychlostí kolem bílé skály a čápi nám rychle mizí z dohledu.
Plavba končí zhruba po deseti kilometrech na slovensko – polské hranici. Vystupujeme, máváme oběma pltiarom a po stezce podél břehu řeky se procházkou vracíme do Červeného Kláštora. Cestou nás míjejí nejen další a další pltě, ale i vodáci na kánoích a kajacích. „To by taky nemuselo být špatný, jet sem na vodu,“ zasní se Petr. Souhlasím. Voda je tu čisťounká, zvesela uhání a občas se najdou i nějaké ty peřeje. Zhruba za hodinku a čtvrt jsme zpátky u auta. V penzionu si dáváme opožděný oběd a přemýšlíme, co provedeme se zbytkem dne. Na nástěnce na chodbě visí několik letáčků, upozorňujících na místní atrakce. „Co takhle jít se zase někam vykoupat?“ navrhuje Petr. „Proč ne,“ přikyvuji. „Měli bychom ale vybrat něco na trase do Bratislavy.“ Petr zapichuje prst do jednoho z letáků na nástěnce. „Tohle nevypadá špatně.“ Nasedáme tedy do auta a na navigaci nastavujeme cíl s názvem Vrbov.
Za necelou hodinu vjíždíme do malé vesničky na kopečku mezi poli. „Ty jo,“ pochybovačně se rozhlížím kolem sebe. „To je nějakej zapadákov. To nevypadá, že by tady měli být termální lázně.“ I Petr má jisté pochybnosti. Když ale sjíždíme z kopce, objevuje se u silnice cedule s upoutávkou na aquapark. Za chvíli jsme na místě. Platíme každý sedm euro a za chvíli už se noříme do horké vody. Je tady několik bazénků s vodou různé teploty. Je tu několik relaxačních bazénů s přírodní vířivkou a termální vodou, která zlehka čpí po síře. Chvíli se v nich střídavě rácháme a pak se odebíráme do bazénu plaveckého, kde je voda nejchladnější. Protože mě záda ale pořád ještě pobolívají a nerada bych to s louhováním v horké vodě přehnala, nezůstáváme tu nijak dlouho. Osvěžení a umytí znovu usedáme do auta a po večeři v místní pizzerii se naposledy rozhlížíme po Tatranských štítech a smutně jim máváme. Naše dovolená je téměř u konce.
Na dnešní večer nemáme zajištěné žádné ubytování. Vyrážíme směrem na Bratislavu a dle Petrových slov pojedeme přes místo, kde před patnácti lety stanoval s kamarády v kempu. Bohužel, patnáct let je opravdu velmi dlouhá doba, takže když téměř o půlnoci dorážíme na místo, zjišťujeme, že žádný kemp už tady dávno není a není ani nikde široko daleko. Místo něj tu stojí luxusní pětihvězdičkový hotel. Tohle ubytování je poněkud nad naše poměry, a tak pokračujeme v cestě ještě několik desítek kilometrů, a když už se Petrovi klíží víčka tak, že nemůže jet dál, parkujeme prostě na odpočívadle u silnice, pokládáme sedačky a zavrtáváme se do spacích pytlů.
Ráno se budíme s prvními slunečními paprsky, celí rozlámaní a nevyspalí. Petr má svoje dlouhé nohy zamotané do volantu a moje záda dávají vztekle najevo svoji nelibost. Po improvizované ranní hygieně opět pokračujeme v cestě. Chceme si prohlédnout Bratislavskou ZOO, neboť Petr na internetu našel, že tam chovají jaguára, kterého vždycky toužil spatřit na vlastní oči. Už parkoviště před zoologickou zahradou v nás vzbuzuje lehkou nedůvěru. Je to mrňavý plácek, kam se vejde sotva deset aut a jeden autobus a i tak zeje prázdnotou. Vystupujeme a přes pokladnu vstupujeme do ZOO. Výběhu a voliéry tu připomínají spíše koncentrák. Zvířata velikosti medvěda nebo třeba Petrova vytouženého jaguára jsou tu chována na několika metrech čtverečních a ty nejatraktivnější kusy, tedy kočkovité šelmy, se nacházejí hned za vstupní branou. Z nedaleké magistrály sem doléhá rachot a hřmění stovek projíždějících aut. Když poodcházíme od vstupní brány a kráčíme po popraskaném chodníku dál, procházíme kolem výběhů, které jsou sice co do rozlohy luxusní, ale zvířata je třeba hledat mezi dvoumetrovými kopřivami a jiným plevelem. Dílo zkázy pak dokončuje obrovský pavilon pro lidoopi. Tahle stavba musela spolknout několik desítek milionů, ale zvířatům zde slouží pouze zlomek z celé stavby. Nejvíce prostoru zabírá vstupní hala s výtahem a velikým schodištěm, kolem kterého jsou umístěny stromy a květiny z umělé hmoty. ZOO opouštíme zklamaní a znechucení. Kvůli tomuhle jsme se poslední noc krčili v autě.
Teď už je naše dovolená opravdu a definitivně u konce. Co dodat? Že na Slovensku se nám moc líbilo. Na Malou Fatru se určitě ještě někdy vrátíme, protože tenhle čarokrásný kousek světa nám opravdu učaroval. I Tatry jsou překrásné, tady nám jen trochu vadí svérázný přístup k ochraně přírody. Z Pienin jsme toho příliš neviděli a tak máme co dohánět a co se Bratislavy týká, tu už znovu navštívit nemusíme. Jedno zklamání nám stačilo.
http://palda.rajce.idnes.cz/Mala_Fatra_-_4.-6.6.2014/
palda.rajce.idnes.cz/Vysoke%2C_Nizke_Tatry%2C_Pieniny_-_7._-_10.6.2014/
palda.rajce.idnes.cz/ZOO_Bratislava_-_11.6.2014/