NOVOROČNÍ SJEZD
Po silvestrovském večeru, kdy jsme já i můj drahý odpadli těsně po půlnočním novoročním přípitku, jsme se probudili na rozvrzaném starém kanapi, které mělo tu vlastnost, že při sebemenší zátěži se mu rozjely nohy a polovina tohoto zařízení se zřítila k zemi. Potichu jsme se vykradli z pokoje, neboť v místnosti spaly ještě další dvě osoby. Ty se ovšem uložily ke spánku přesně v okamžiku, kdy mé drahé polovičce zazvonil budík, který si zapomněl vypnout. Ten mu oznamoval, že je čas vstávat a běžet do práce. Pak jsme seděli v kuchyni krkonošské chalupy, něco málo jsme posnídali, vypili čaj a čekali, až se probudí i zbytek osazenstva, protože vytratit se bez rozloučení je přeci neslušné.
Po asi dvou hodinách jsme se dočkali prvního probuzeného a sotva jsme prohodili pár slov, začali se do kuchyně trousit i ostatní spáči. Následovala sáhodlouhá debata, zda podniknout raději pěší tůru (jakýsi krkonošský turistický okruh, jehož jméno se mi vykouřilo z hlavy) nebo navštívit Kuks. Hlasy všech zúčastněných byly naprosto vyrovnané a bylo tedy jasné, že rozhodnutí ještě nějakou dobu potrvá. Rozloučili jsme se tedy a vyrazili na výlet jen sami dva. Původně jsme měli namířeno do Jánských lázní, ale pak jsem dostala geniální myšlenku a změnili jsme kurz směr Sněžka.
Už v Úpě nás stavěli policisté s tím, že v Peci pod Sněžkou jsou všechna parkoviště obsazená a že máme auto tedy zanechat tam a do Pece se dopravit skibusem. Jak se později ukázalo, informovanost policistů poněkud pokulhává. Vzhledem k tomu, že už bylo půl druhé odpoledne, spousta lyžařů, vysílených po silvestrovském veselí, se pomalu vracela domů, takže když jsme v Peci vyskotačili s běžkami na zádech ze skibusu, bylo všude volného místa k zaparkování víc než dost. Cesta k lanovce na Sněžku nám trvala celkem dlouho, vůbec jsem netušila, jaká je to dálka. To byl první okamžik, kdy jsem svého nápadu vydat se na Sněžku litovala. Ano, byl to skutečně můj nápad. Chtěli jsme vyjet nahoru lanovkou a dolů se sklouznout na běžkách. Lanovka jezdí jednou za hodinu, naštěstí jsme tam dorazili akorát, čekali jsme opravdu jen malou chvilku a pak už jsme seděli na lanovce a jeli vstříc vrcholu. Docela mě překvapilo, že je to stále ta samá stařičká lanovka, kterou si pamatuji ze svých dětských let, kdy jsem v Krkonoších byla s rodiči. Cesta nahoru trvá zhruba půl hodiny a musím říct, že posledních deset minut pro mě, která mrznu i ve vyhřáté kanceláři, bylo opravdu utrpením. Klepala jsem se jako osika a byla jsem zmrzlá doslova na kost. To mi ovšem nebránilo v tom, abych se kochala tím, co jsem kolem sebe viděla. Vyjeli jsme nad mraky, a zatímco dole v údolí sněžilo a bylo zataženo, nahoře svítilo sluníčko a pod námi se přelévala obrovská černá mračna přes vedlejší hřeben. Byla to nádhera a mě bylo moc líto, že s sebou nemáme foťák, abychom tu krásu mohli zachytit. Pokusila jsem se tedy udělat pár fotek telefonem, ale když jsem podruhé mačkala spoušť, už jsem vůbec necítila ruce a popravdě řečeno, když člověk vibruje od hlavy až k patě, tak co z těch obrázků asi tak může být, že.
Nahoře jsme vyskočili z lanovky a bez jediného slova zamířili přímo do kiosku na něco, co by nás aspoň trochu rozehřálo. Po pár minutách, během nichž jsme vypili horkou čokoládu, zakoupili turistickou známku a tatranky, jsme se hrdinsky vydali do té třeskuté zimy, chopili se běžek a jali se sestupovat směrem dolů. Prvních pár metrů je pěkně prudký kopec, takže jsme je sešli s lyžemi na rameni. Ty jsme nazuli, jakmile se cesta zdála jenom trochu sjízdná. Na běžkách jsem stála naposledy před pár lety, nemusím tedy nijak zvlášť zdůrazňovat, že jsem strávila více času zadkem na matičce zemi než s nohama na lyžích. Dlužno říci, že pěší cesta pod lanovkou, po níž jsme jeli, byla pěkně ušlapaná a tudíž velmi tvrdá, což otloukané pozadí neslo poněkud těžce. Myslím, že můj ukázkový pluh, místy přerušovaný hlubokou orbou různými částmi těla, spolu se smrtí v očích, královsky pobavil nejednoho kolemjdoucího a že jich nebylo zrovna málo. Než jsme se doklouzali na Růžovou horu, vypadala jsem jako sněhulák, bolelo mě úplně všechno, co vůbec bolet může, ale byla jsem naprosto nadšená a smála jsem se od ucha k uchu. Vzhledem k tomu, že už se stmívalo, rozhodli jsme se dojet na Portášovy boudy, odtud se nechat svézt lanovkou a kdybychom náhodou lanovku nestihli v provozu, byli jsme rozhodnuti sjet dolů po sjezdovce. Naštěstí jsme stihli poslední jízdu. Nedovedu si představit ten masakr, kdybychom museli jet po sjezdovce, po tmě. Vzhledem k tomu, že jsem schopná se přizabít i při jízdě po rovině, troufám si tvrdit, že takovýto sjezd bych asi ve zdraví nepřežila, pokud vůbec.
Dole jsme s úlevou sundali lyže a pomalu pajdali k autu, které stálo asi půl kilometru od sjezdovky. U auta jsme se jali sčítat škody na našich tělesných schránkách a zatímco já jsem kupodivu skončila jen s jednou zanedbatelnou modřinou (dodnes se divím tomu, že po tolika krkolomných pádech, kdy jsem si lyží málem vypíchla oko nebo přejela vlastní nohu, jsem měla tak malé následky), můj drahý měl omrzlé oba dva palce na nohou. Výsledek našeho novoročního výletu je tedy ten, že Petr chodí už druhý týden v sandálech při teplotách, které ani přes den nebývají vyšší než minus deset stupňů.