O životě a zvířatech, vážně i nevážně

DEN 1.

               Po dlouhém plánování, zevrubném studiu dvou dílů průvodce po Pyrenejích a španělské i francouzské konverzace je tady den D. Vyrážíme na další dobrodružnou výpravu. Tentokrát ale nejedeme s Petrem sami, bereme s sebou i Tondu. Ten zatím sice neví, co ho čeká, ale moc dobře cítí, že je něco ve vzduchu a nervózně nás následuje, kamkoliv se hneme. Když mi už asi po čtvrté podráží nohy a zběsile se snaží vecpat za mnou na záchod, trochu ztrácím trpělivost a rázně ho odkazuji na pelíšek. Bude to muset ještě chvíli vydržet.

               Balení a nakládání zavazadel do auta zabírá poněkud více času, než jsme původně předpokládali. Hlavně proto, že prostor kufru má vyhrazený psíček, aby se mu cestovalo co možná nejpohodlněji a tak hrajeme s Petrem takový trochu objemnější tetris. Nakonec se podařilo. V rakvi na střeše jsou uloženy věci na kempování a na zadních sedačkách naše oblečení, proviant a technika. „Máme všechno?“ ptá se ustaraně Petr. „Konzervy pro psa, zeleninu pro psa, misku pro psa, aptoflex, kelpu, pangamin,“ vypočítávám na prstech ruky. Zářivě se na Petra usmívám. „Myslím, že máme všechno.“ Petr si rezignovaně povzdechne a zavrtí hlavou. „Já se z tebe picnu.“ Je půl čtvrté odpoledne. Toníček dostává zbrusu nový obojek, aby na cestách dělal parádu a sotva otevíráme kufr, nadšeně skáče do auta a se spokojeným výrazem se uvelebuje. Kdyby tušil, že v autě stráví příštích osmnáct hodin, možná by se tak šťastně netvářil.

               První zastávku děláme na Rozvadově. Tonda se hrne z kufru, jako velká voda, přičemž k smrti děsí postarší řidičku vedle stojícího auta. A to se na ní ani nijak zvlášť neusmál. Po krátké procházce a jednom cheeseburgeru pokračujeme v cestě. Cestou přes Německo děláme další venčící zastávku a kolem deváté hodiny, už ve Francii, opět zastavujeme, abychom nakrmili Toníka. Je zvláštní, jaký příznivý vliv má cestování na jeho apetit. Zatímco posledních čtrnáct dní to vypadalo, že se rozhodl státi se anorektikem a nevzal téměř do huby, tady na parkovišti, mezi kamiony, v něm obsah misky mizí rychlostí blesku. Skoro nevěřím svým očím.

               V cestě pokračujeme ještě několik hodin, než se nám začínají klížit víčka a tak na jednom z odpočívadel odstavujeme vůz a na chvíli zavíráme oči.

DEN 2.

               Sice je ještě pořád tma, ale na východě se začíná objevovat jemná, růžová záře. Rozbřesk je nedaleko. Opět tedy venčíme psíčka a jedeme dál. První zastávku máme naplánovanou v našem známém Saintes Maries de la Mer, na pobřeží Středozemního moře. Těšíme se, že strávíme jeden den u moře, ale nakonec všechno dopadá úplně jinak. Do městečka přijíždíme v půl šesté ráno. Slunce ještě nestačilo rozbalit svůj celý arzenál, ale i tak už se statečně činí a svítí o sto šest. Na recepci kempu je zatím tma a nikde ani živáčka, jen jakýsi zarostlý mladík, který se k nám vehementně hrne, jakmile zastavujeme. Tak, jako většina Francouzů, ani on neumí anglicky jediné slovo. Naštěstí má Petr chatrné základy francouzského jazyka ještě z dob svého působení na střední škole a s pomocí slovníku se mu daří vykoktat pár vět o tom, že bychom se rádi v kempu na jeden nebo dva dny ubytovali. Mladík vrtí hlavou a rozšafně nám cosi vysvětluje. Nerozumíme mu pochopitelně ani slovo. Chápeme jenom, že nás posílá do kempu, který je odsud vzdálen zhruba deset kilometrů. Nakonec mužík vytahuje chytrý telefon a zadává svoje sdělení do překladače. „Co to píše?“ ptám se Petra. Petr je z textu zlehka zmaten. „No, píše to, že se ubytování nedoporučuje z důvodu přeletů.“ Valím na něj oči. „Cože?“ Petr jen krčí rameny a pak mladíkovi telefon s díky vrací. „Hele,“ otáčí se na mě. „Tak se půjdeme projít po pláži a do močálů, podívat se na plameňáky a až se vrátíme, třeba už bude někdo, kdo umí aspoň trochu anglicky na recepci.“ Souhlasím.

               Tonda je velmi rád, že si po dlouhé cestě konečně může užívat trochu volnosti. Nám známou pěšinou obcházíme kemp, přecházíme mostek vedoucí do mokřadů, kolem něhož je rozloženo několik stanů, z nichž se pomalu začínají vynořovat jejich obyvatelé tmavé pleti. Je jich tu všude kolem opravdu hodně. „Ty hele,“ dochází mi najednou. „Nekoná se tady náhodou na konci května ten cikánský festival?“ Zdejší kostel je totiž zasvěcen svaté Sáře, která, jak jsme se tu před dvěma lety dozvěděli, je patronkou všech cikánů a každoročně se tu pořádá jejich veliký, barevný a hodně hlasitý festival. Petr se rozhlíží po kempu, kolem něhož procházíme a jenž je skoro plný ošuntělých karavanů a dodávek, kolem nichž poskakují, pobíhají a pořvávají tmavé ženy a děti a pupkatí muži už v těchto brzkých hodinách popíjejí pivo a pokuřují. „No, jo. Asi máš pravdu.“

               Noříme se do klikaté spleti kanálů a mokřadů a během chvilky nám dochází, co se nám vlastně mladík u kempu snažil říct. Nemluvil o žádné letecké akci, mluvil o komárech. Kolem nás se rojí hejna obrovských, krvelačných bestií a obzvlášť Petrovi, který má na sobě kraťasy, procházku velmi znepříjemňují. Dokonce i Tonda, se svým huňatým kožichem, se ošívá a třepe hlavou ve snaze vyklepat si je z uší. Poté, co zaplácávám nekolikátého, nacucaného komára ztrácím trpělivost a navrhuji Petrovi, že se odebereme na pláž. Ten souhlasí. Koneckonců pár plameňáků jsme zahlédli, dokonce jsme si je i vyfotili a na pláži snad tolik hmyzu nebude. Rychle tedy opouštíme mokřady, přecházíme širokou prašnou cestu a po pár metrech jsme na mořském břehu. Tonda tolik vody ještě v životě neviděl. Stojí na mokrém písku a fascinovaně na tu obrovskou, modrou, vlnící se plochu zírá. Když přibíhá vlna a hrozí, že by mu mohla ošplíchnout tlapky, vyděšeně před ní uskakuje. To opakuje ještě několikrát. Zřejmě je rozhodnutý, že máčet si kožich ve slané vodě je pod jeho úroveň. Po pláži jdeme jen kousek, a protože komáři si nás našli i tady, po chvíli se otáčíme a zbaběle prcháme zpět k autu, kde následuje krátká válečná porada. Nakonec je rozhodnuto. Moře zkrátka oželíme a budeme pokračovat rovnou do hor. Opět tedy nasedáme a jedeme dál. Kousek za městem ještě rychle zastavujeme, abychom nakrmili Tondu a sami se zlehka nasnídali a za půl hodiny pokračujeme k horám.

               Po několika hodinách sjíždíme z dálnice a projíždíme lázeňským městečkem s titěrnými uličkami. Odtud pak začínáme šplhat. Cesta teď vede po uzounké silničce, která velmi prudkými serpentinami šplhá po úbočí hory. Po levici se tyčí kolmá skalní stěna a po pravé straně silničku lemuje pouze nizounká, kamenná zídka a hluboko pod ní, kdesi na dně údolí se vine malá říčka. Tahle trasa mi nedělá příliš dobře. S radostí přenechávám volant Petrovi a na sedadle spolujezdce se v duchu modlím, aby proti nám nic nejelo. Když se asi po čtvrt hodině šplhání drápeme do další zatáčky, objevuje se za skalním převisem otřískaný, modrý fiátek s mladinkou řidičkou za volantem. Slečna zřejmě nepředpokládala, že na téhle bohem zapomenuté cestě někoho potká a šlape na brzdu tak zprudka, že si málem vyráží zuby o volant. Naštěstí je zrovna v tomhle místě silnička o trochu širší a tak se nakonec bez ztráty kytičky vyhýbáme. Naším dnešním cílem je kemp ve vesničce jménem Nohedes. Vísku nacházíme celkem snadno, vzhledem k tomu, že tahle cesta jinam ani nevede. S kempem je to trochu horší. Není totiž přímo ve vsi, ale až kousek za ní. Je tu sice cedulka se směrovkou, jenže při prvním průjezdu jsme ji přehlédli. Vyjíždíme nad Nohedes a tady se nám do cesty staví několik krav. V ohradě kousek nad námi je jakýsi muž, spravující ohradník. Petr tedy neohroženě vystupuje z vozu a ptá se pána, kde je kemp El Manau. Ten vrtí hlavou na znamení, že jsme tu špatně a lámanou angličtinou nás posílá zpět, kudy jsme přijeli. Vracíme se tedy o několik serpentin níže a tady si konečně oné zákeřné cedulky všímáme. Ze silnice odbočujeme na prašnou cestu a parkujeme u kamenného domku. Za chvíli už k nám přibíhá sympatická starší paní a s širokým úsměvem nás vítá. Sláva! Paní umí brilantně anglicky. Nejspíš to bude tím, že není Francouzka, ale Belgičanka. Domlouváme se vcelku rychle. Paní sice říká, že vzhledem k tomu, že mají svoje pastevecké psy, kteří potřebují mít v noci klid, aby vydrželi celý den nahánět ovce, většinou psy nepřijímá, ale vzhledem k tomu, že kemp je zatím prázdný, udělá výjimku. Slibujeme, že se Tonda bude po areálu pohybovat na vodítku a že jejich psy v noci rušit nebude. Jistí si tím sice po poslední zkušenosti s nocováním pod stanem nejsme, ale to tu vyprávět nebudeme. Paní nám tedy ukazuje luxusní koupelnu, záchod a příjemnou krytou kuchyňku s veškerým vybavením. S úsměvem drbe Toníka po hlavě a odchází za svými povinnostmi. My si tedy stavíme stan na romantickém paloučku kousek nad řekou, odnášíme do kuchyňky naší cestovní ledničku a spižírnu a rychle obědváme. Vzhledem k tomu, že už je poměrně pozdní odpoledne, dnes už nás žádná túra nečeká. Přesto ale nechceme zbytek dne úplně promarnit a tak se vydáváme na procházku. Kráčíme dál cestou, kterou jsme sem přijeli a přicházíme k brance, vedle níž visí cedule, oznamující, že vstupujeme do zona pastorale. Toníček spokojeně pobíhá před námi a ochotně aportuje hozené klacíky. Pořád stoupáme vzhůru a začínají se před námi otevírat nádherné výhledy na okolní hory. Kdybychom měli už něco z Pyrenejí za sebou, připadala by nám nejspíš tahle cesta dost fádní a jednotvárná. Zatím jsme ale ještě nic neviděli, a tak jsme nadšení.

               Kráčíme skoro hodinu, když se po naší pravici začíná ozývat bečení a cinkot zvonců. Pro jistotu Tondu přivazujeme a dobře děláme. Za zatáčkou totiž potkáváme obrovské stádo ovcí, z jehož středu se vynořují dva obrovští bílí pyrenejští horští psi a běží nám s hlasitým štěkáním vstříc. Nejen, že jsou to psi velikosti mamuta, ale jeden z nich má krvavou tlamu. Držíme zmítajícího se Toníka na krátkém vodítku a přemýšlíme, že jestli se na nás hafani vrhnou, nezbydou z nás ani tkaničky od bot. Toníček zřejmě trpí sebevražednými sklony, neboť se nám vehementně snaží vytrhnout a jít se s těmi mamuty přátelit. A hele! Ovčák. Za stádem kráčí muž s knírkem a v jeho patách jeden zrzavý voříšek a mrňavá borderka, která bravurně stádo obíhá a s naprostou jistotou ho směruje tam, kam ovčák potřebuje. Dva bílí obři jsou zřejmě spokojeni, že nám nahnali dost strachu a tak se o nás přestávají zajímat a mizí za stádem. Zrzavého voříška jsme ale očividně zaujali. Odděluje se od svého pána a s divokým vrtěním pahýlku ocásku běží k Tondovi. Ten je nadšením bez sebe, neboť psí společnost naprosto zbožňuje. Nakonec i zrzavý psíček mizí za horizontem a my můžeme pokračovat dál.

               Zastavujeme na parkovišti u vstupu do národního parku. No, parkoviště. Sice je tu cedule, která parkoviště značí, ale moc místa k parkování tu není. Ale nevadí. Jak to tak vypadá, sezóna tady ještě zdaleka nezačala a tak nepředpokládáme, že tu zítra bude s parkováním problém. Pomalu se připozdívá, obracíme se tedy nazpět a vracíme se do kempu. Nejdeme ale moc dlouho, když tu se v křoví vedle cesty ozývá zuřivý štěkot a praskání větví a z keřů se vynořuje jeden ze psů, které jsme cestou sem potkali. Je to onen mamut s krvavým čenichem. Výhružně se zastavuje pár metrů před námi a vyzývavě nám řve do ksichtu. Tonda zuřivě vrtí ocasem, kňučí a snaží se k němu dostat. „Ani náhodou, blboune,“ škubu s vodítkem. „Sedni!“ Tonda neochotně usedá, zatímco Petr se chápe tlustého klacku, který našel ležet u cesty. „Co s tím chceš dělat?“ ptám se ho. „Doufám, že nic,“ odpovídá Petr. „To jenom pro jistotu.“ Naštěstí k žádnému konfliktu nedochází. Pes je zřejmě se svým výkonem spokojen a mizí stejnou cestou, odkud přišel. Mě i Petrovi se nesmírně ulevuje, ovšem Tonda, jak to tak vypadá, je hluboce zklamán a nejraději by se za bílým kamarádem rozběhnul.

               Do kempu se vracíme kolem sedmé hodiny a ihned se usazujeme v kuchyňce. Klohníme večeři pro nás i pro Toníka a pak si prohlížíme mapu národního parku Nohedes a plánujeme zítřejší výlet. Po několika desítkách minut se Petr odebírá do sprchy a já pohodlně sedím na lavici a čtu si knížku. Najednou Tonda, který dosud spinkal pod stolem, zvedá hlavu a pak vyskakuje a hystericky štěká u dveří. Ty se otevírají, vchází usměvavá majitelka kempu a usazuje se na lavici naproti mně. Povídám jí, kde jsme se dnes byli projít, že jsme potkali stádo ovcí a hlavně o krvavé, bílé potvoře, která nám zlehka nahnala strach. Paní se usmívá a odpovídá, že onen ovčák je její manžel a že jsme po cestě procházeli zrovna v době, kdy se přehání stádo z jedné pastviny na druhou. Naštěstí ti bílí obři jsou sice uštěkaní, ale vcelku hodní a nekoušou. Moc tomu nevěřím a asi je to na mě znát, protože Nele, tak se paní domácí jmenuje, mi původ onoho zkrvaveného čenichu vysvětluje. Pes prý někde skolil malého jelínka a na místě ho zbarfoval. Touhle historkou mě ovšem o jeho mírumilovnosti příliš nepřesvědčuje. Mávám nad tím tedy rukou a raději vytahuji mapu a ukazuji, kam se zítra plánujeme vydat. Chceme se podívat na tři ledovcová jezera, k nimž budeme muset docela vysoko vyšplhat. Nele přikyvuje se slovy, že to je moc dobrý plán, protože to je asi to nejhezčí, co se tady dá vidět. Protože se ale připomíná únava z probdělé noci, dávám Nele dobrou noc a s Tondou se odebíráme do stanu. Petr už je zavrtaný ve spacáku a tak se ukládám vedle něho, Toníček se způsobně skládá na svůj pelíšek a všichni tři usínáme spánkem spravedlivých.

DEN 3.

               Ráno se nám ze spacáků moc nechce. Nakonec ale přeci jen vstáváme a v pyžamech, s očima ještě napůl zavřenýma, venčíme Tondu. Když pak vstupujeme do kuchyňky, abychom se nasnídali, nacházíme na stole misku s jahodami ze zahrádky, které tu pro nás nechala paní domácí. Snídaně se nám trochu protáhla a tak když vyrážíme na výlet, ukazují hodiny už půl jedenácté. Autem vyjíždíme serpentinami až na parkoviště, kde nás včera pronásledovala lítá šelma a tady parkujeme. Bereme si do batohu láhev s vodou, pár čokoládových tyčinek a foťák, Toníček dostává na záda apartní kšíry a vyrážíme.

               Trasa vede dál po prašné cestě, kterou jsme sem přijeli, ale my od Nele víme, že si ji můžeme zkrátit, když budeme sledovat žluté značení. To zahýbá do lesa, a tak místo pozvolného stoupání serpentinami šplháme do příkrého kopce. Vzhledem k tomu, že u vstupu do parku stojí cedule, kde je mimo jiné psáno, že psi se po území národního parku smějí pohybovat pouze na vodítku, máme zpočátku Tondu připnutého na dlouhé stopovačce. Jenže všude je liduprázdno a Tonda je slušně vychovaný psíček a tak ho po chvíli odepínáme a on vesele pobíhá kolem nás. Poté, co několikrát přecházíme původní cestu, vynořujeme se z lesa v jedné ze serpentin. Kousek u cesty stojí polorozbořená salaš a vedle ní je dřevěné koryto, v němž bublá průzračná voda. Po několika metrech z koryta vytéká a mizí v trávě. Toníček se nadšeně v mokré trávě čvachtá a chytá padající vodu do tlamy. Na chvíli se usazujeme před salaší, chroustáme čokoládovou tyčinku a kocháme se výhledem na okolní kopce. Je tu opravdu nádherně. Jen hory, slunce, bzučení hmyzu, náš psíček a my.

               Slunce už je na obloze hodně vysoko, a tak se zvedáme a jdeme dál. Po několika minutách přicházíme k rozcestníku a zastavujeme před ním. Chvíli se rozmýšlíme, kterým směrem se dát, ale nakonec se rozhodujeme pokračovat vzhůru. Po počátečním stoupání se cesta pomalu narovnává a my se ocitáme na jakési náhorní plošině. Všude kolem nás kvetou žluté janovce a blankytně modré hořce, na kterých hodují spousty včel, čmeláků a jiného hmyzu. Nalevo se pod námi otevírá zelené údolí, na jehož dně se válí cáry mlhy a přelévají se sem a tam. Když pak obracíme pohled před sebe, vidíme vysokou horu, po jejímž úbočí se šplhají bílé oblaky, nacucané vlhkostí. Podle našeho názoru už bychom měli pomalu být u prvního z jezer, ale ať se rozhlížíme sebevíc, žádnou vodu nevidíme. Pokračujeme tedy dál, když tu se z údolí vynořují dva muži s borderkou a obrovskými krosnami na zádech. Volám si Tondu k sobě a Petr se jich jde zeptat, kudy bychom měli jít dál. Sice neslyším, co si povídají, stejně by mi to k ničemu nebylo, neb francouzsky nerozumím ani slovo, ale jejich gestikulaci chápu vcelku dobře. Oba muži totiž zaklánějí hlavu, rukou si cloní oči a ukazují vzhůru, na vrchol hory, tyčící se nad námi. Petr jim děkuje a vrací se ke mně. „Jezero je támhle nahoře, někde v těch mracích,“ říká mi. Koukám na kamenitou stěnu a přemýšlím, jestli to nebude pro Toníka příliš velká výzva. Petr nejspíš tuší, co se mi honí hlavou. „Víš co,“ usmívá se na mě. „Zkusíme to, a když to nepůjde, vrátíme se zpátky.“ Spokojeně souhlasím. Ani Tonda nemá námitky a tak se kamenitou stezkou vydáváme vzhůru. Zanedlouho se noříme do mraků a mlha se nám usazuje ve vlasech. Všude kolem je slyšet zurčení vody a netrvá dlouho a dostáváme se k prvnímu sněhovému poli. Tonda do sněhu nadšeně boří hlavu a skáče v něm jako divoké kůzle. Nakonec sebou plácne na zem a s blaženým výrazem ve svém psím ksichtíku se v tom bílém, chladném nadělení rochní. Stále ale ještě nejsme u jezera. Zbývá zdolat poslední, to nejprudší stoupání. Toníček rozpustile hopká po kamenech a jak se zdá, tahle náročná trasa mu nedělá nejmenší potíže. S námi už je to trochu horší. Mokré balvany pod pohorkami nepříjemně kloužou a musíme se tedy soustředit na každý krok. Konečně se dostáváme na vrchol. Kousek pod námi se třpytí šedivá hladina Gorg Negre, prvního z jezer. Abychom se k němu dostali, musíme přejít rozlehlé sněhové pole, pod nímž slyšíme šumění vody. Zkoušíme, jestli nás sníh unese, ale jak to tak vypadá, nemusíme se bát. I přesto ale kráčíme při okraji a opatrně našlapujeme. Tedy, my jdeme opatrně. Tonda běží přímo prostředkem, chvíli hrabe, až sníh létá všemi směry, chvíli poskakuje a nakonec ho popadá amok a s jazykem vyplazeným až na zem lítá po sněhu sem a tam.

               Pohybujeme se nyní na druhé straně hory než doposud. Zatímco před zdoláním vrcholu nám bylo vcelku teplo, teď nám kolem uší hvízdá studený vítr a žene mraky nad naší hlavou závratnou rychlostí. Navlékáme si teplá trika a nepromokavé bundy a obcházíme Gorg Negre tam, kde pod sněhem tušíme cestu. A máme pravdu, protože sněhové pole za chvíli končí a kousek za ním je v zemi zapíchnutý dřevěný kůl se žlutým proužkem na vrchu. Jenže brzy zjišťujeme, že zdejší turistické značení předpokládá velkou dávku intuice, protože tenhle kůl je tou jedinou turistickou značkou v okruhu několika čtverečních kilometrů. Petr má naštěstí, na rozdíl ode mě, velmi dobrý orientační smysl a protože se ráno podíval do mapy, zhruba ví, kterým směrem bychom měli pokračovat. A tak míjíme značku a přes zelený palouček s několika velkými, průzračnými kalužemi pokračujeme v cestě. Další jezero je o několik desítek metrů níž, zdálo by se tedy, že budeme klesat. Omyl. Abychom se k němu dostali, musíme zdolat ještě jeden menší vrchol. Směr máme naštěstí správný a tak zanedlouho přicházíme k jezeru Gorg Estelat. Mraky nad námi už se roztrhaly a sluneční paprsky se odráží v průzračně čisté a ledově studené vodě. Toníček se s nadšením vrhá do vln, ale jen tam, kde vystačí. Přestože vodu zbožňuje, plavání na chuť zatím nepřišel.

               Protože už se připozdívá, příliš se nezdržujeme a jdeme dál. Ještě nám zbývá poslední jezero, které je o necelých pět set metrů níž. Petr je dobrodružné povahy a rád vybírá křivolaké cesty a ještě radši se prodírá podrostem, mimo značené stezky. Vzhledem k mému naprostému orientačnímu nesmyslu mi většinou nezbývá nic jiného, než ho následovat. Ani tentokrát tomu není jinak. Všude tu rostou divoké rododendrony tak hustě, že se jimi prodíráme jen obtížně. Tondovi to nijak zásadně nevadí. Zvesela přeskakuje keříky a s divokým vrtěním chundelatého ocasu se nadšeně zavrtává do každého sněhového pole, které míjíme. Na jednom z nich mu podjíždějí tlapy a on jako na lyžích sjíždí několik desítek metrů. Jak se zdá, vynalezl si pro sebe opravdu povedenou zábavu. Několikrát ještě vybíhá nahoru a znovu sjíždí dolů, tentokrát úmyslně. Až teprve když už jsme od něj dost daleko, s lyžováním končí a běží za námi.

               Z lesa se vynořujeme na kraji příkrého srázu. Pod námi už je vidět jezero Estany del Clot, abychom se k němu ale dostali, musíme slézt dolů. Pomalu tedy začínáme sestupovat. Všude jsou tu ovčí pěšinky, které křižují svah sem a tam. Každou chvíli zapadáme do nějakého potůčku, nebo rašeliny až po kotníky, takže sestup je o to obtížnější. Ani dole není cesta o mnoho snazší. Všude je tu spousta vody a tak pokračujeme jen velmi zvolna. Konečně se dostáváme na zpevněnou stezku, která kolem jezera vede a po které se dostaneme až k autu.

               V kempu si vaříme večeři, krmíme Toníka a pak spokojeně sedíme v prosklené kuchyňce a kocháme se pohledem na zelenou zahrádku. Tonda spokojeně chrupká pod stolem a podle zvuků, jenž vydává a trhavých pohybů tlapek to vypadá, že pořád ještě sjíždí zasněžené svahy Pyrenejí. Po chvíli se k nám přidává usměvavá Nele a usazuje se na lavici proti nám. Vyprávíme jí, jak jsme prožili den. Přestože jsme vyrazili dost pozdě, viděli jsme všechna tři jezera, což u Nele vzbuzuje velký údiv. Diví se, že jsme to stihli a obdivně pokyvuje hlavou, že musíme být nejspíš rychlochodci. S úsměvem jí tedy vysvětlujeme, že jsme si cestu možná trochu zkrátili, protože jsme se většinu dne pohybovali podrostem, mimo značené stezky. Naštěstí tady to nikomu nevadí, když se člověk chová slušně, nezahazuje odpadky a nic neničí, může si chodit, kudy chce. Nakonec dáváme Nele dobrou noc a zalézáme do stanu.

DEN 4.

               Dnes nás čeká přejezdový den. Máme namířeno do Andorry, což je zhruba sto třicet kilometrů po klikatých, horských silničkách. Ráno tedy rychle snídáme my i Tonda, balíme věci a loučíme se s Nele. Té je nejspíš líto, že se nezdržíme déle, ale slibujeme jí, že o jejím kempu povíme všem známým, kteří by se chtěli vydat do Pyrenejí. A pokud se sem někdy vrátíme, určitě se rádi zase v tomhle kouzelném místě ubytujeme. Pouštíme navigaci a po uzounké silničce sjíždíme do údolí.

               Po několika desítkách ujetých kilometrů děláme první zastávku u pevnosti Mont Saint Luis. Obcházíme jí kolem dokola a pak chvíli sedíme na kamenné zídce a házíme Toníčkovi balónek, aby se trochu proběhnul. Následuje lehká svačinka v podobě čokoládové tyčinky. Opět nasedáme, ale jen proto, abychom popojeli o pár kilometrů dál, odkud se chceme vydat k jednomu z místních jezer. Když ale vystupujeme, zjišťujeme, že jezero je dál, než se na mapě zdálo a protože nás tlačí čas je jasné, že až k němu nedojdeme. Nevadí. Projdeme se alespoň kousek. Je krásné počasí a nechce se nám promarnit celý nádherný den jenom v autě. Odepínáme tedy Tondu z vodítka a vydáváme se po roztomilé silničce, kolem níž kvetou žluté janovce a spousta dalších kytiček, jejichž jména neznáme. Je tu nádherně. Zhruba po hodině se otáčíme a stejnou cestou se vracíme k autu. Další zastávka následuje v průsmyku Col du Calvarie, kde šplháme na rozhlednu nad městem Font Romeu. Je odsud opravdu nádherný výhled na hory kolem. I psíček se tváří, jakoby ho ta krása zaujala.

               Je čas oběda. Mě i Petrovi už řádně kručí v žaludku. Sestupujeme z rozhledny zpět na zem a vracíme se na parkoviště. Cestou míjíme sympaticky vyhlížející restauraci a tak je rozhodnuto, že dneska budeme rozmařilí. Usedáme na dřevěnou terasu a v mžiku je u nás postarší číšník a s úsměvem nám podává jídelní lístky. Pán naštěstí umí trochu anglicky a tak si úspěšně objednáváme, přestože z jídelního lístku nerozumíme ani jedinému slovu. Toníček způsobně leží pod stolem. Když pán přináší misku s vodou pro psa, honem ho s ní posílám zpátky, neboť už dávno jsem zjistila, že Toníček v restauraci misku mít nemůže. Ačkoliv je to jinak zcela mírumilovný psíček, jakmile dostane něco, o čem si myslí, že je jeho vlastní, stává se z něj protivná, uvrčená a naježená potvora a kromě nás mu kolem nesmí nikdo cizí projít. A protože to víme, vozíme si misku a vodu všude s sebou a napájíme ho sami. Pánovi tohle ovšem nevysvětlujeme, neb tak dobře anglicky zase nehovoří a tak je pravděpodobné, že si o nás myslí něco nelichotivého a v duchu uvažuje, zda na nás nemá zavolat ochranáře, kvůli týrání nebohého zvířete. Za malou chvíli už máme vynikající oběd na stole a ládujeme se o sto šest. Následuje vynikající kafíčko a pak už se zvedáme k odchodu. Petr se pána ještě ptá, kudy nejlépe do Andorry, protože si není zcela jist, že nás navigace směruje správně. A jak zjišťuje, jeho pochyby byly oprávněné. Pán nám vysvětluje, že nejkratší je to sice cestou, kterou nám navigace vypočítala, ale je to velmi klikaté, křivolaké a nepohodlné. Posílá nás tedy nejprve do Španělska, které je odtud co by kamenem dohodil. S úsměvem děkujeme, nasedáme a jedeme.

               Odpoledne, okolo čtvrté hodiny, přijíždíme do hlavního města Andorra la Vella. Město leží v údolí, které kdysi zřejmě bývalo velmi malebné. Dnes je ale zastavěno hotely, obchody a benzínovými pumpami, a ačkoliv se zdá, že pro další stavby už tu nemůže snad ani být prostor, výstavba zvesela pokračuje dál a dál. Jsem vcelku zklamaná. Podle průvodce by měly být Pyreneje v Andoře velmi krásné, ale zatím to tak moc nevypadá. Parkujeme na přeplněném parkovišti, kde se nám daří najít místo ve stínu. Napájíme Toníka a pak pootevíráme okénka a jdeme se na chvíli podívat po městě. V obchodě s potravinami doplňujeme zásoby, nakupujeme nějaké ty dárky, nakonec si dáváme v McDonaldu zmrzlinu a vracíme se k autu. Pokračujeme po silnici, po níž jsme sem přijeli a pomalu stoupáme. Opouštíme město a moje zklamání je rázem to tam. Před námi se tyčí vysoké hory, na jejichž vrcholcích se v odpoledním slunci třpytí sníh. Vjíždíme do údolí Valle de Incles. Po uzounké silničce přijíždíme až na jeho konec. Někde tady by měl být kemp, ale ať se rozhlížíme sebevíc, žádný tu nevidíme. Nakonec zastavujeme dva kolemjdoucí a ptáme se jich na cestu. Oba muži jsou Angličané a tak naštěstí nemáme problém se domluvit. Dozvídáme se od nich, že v sezóně tu kemp samozřejmě je, ale tady sezóna začíná až v polovině července. Jsme tu tedy o měsíc a půl dříve. Prý tu i teď, koncem května, noční teploty klesají k bodu mrazu a tak by nocování pod stanem asi nebylo úplně příjemné. Vzhledem k tomu, že už je poměrně hodně hodin, začínáme být zlehka nervózní. Loučíme se tedy s oběma pány, rychle opět nasedáme do auta a vracíme se do vesničky Incles. Tady zastavujeme u prvního ubytovacího zařízení, které nám přichází do cesty. Přijíždíme právě včas. Recepce je otevřená pouze do sedmi hodin, na to, abychom se ubytovali, máme tedy pouhých deset minut. Celá akce se nakonec ale protahuje, neboť pan recepční je tu dnes poprvé a s rezervačním systémem si příliš neví rady. Poté, co ho zklame i několik poradců po telefonu, nakonec vytahuje z tiskárny papír a ubytovací formulář i potvrzení na vratnou zálohu nám vypisuje ručně. Konečně doma. Pro příští dva dny a noci se naším domovem stává vcelku útulný apartmán. Toníček se poté, co doslova vsaje obsah svojí misky, spokojeně ukládá na pelíšek a během chvilky je v limbu. Ačkoliv jsme toho dneska příliš nenachodili, jsme unavenější, než po celodenní túře. Ukládáme se tedy do postelí i my, pouštíme si na tabletu kreslenou pohádku na dobrou noc a pak už usínáme.

DEN 5.

               Po snídani opět vyjíždíme na parkoviště na konci údolí Valle de Incles a odsud se vydáváme na dnešní výšlap. Chceme se podívat k ledovcovému jezeru Estany de Juclar. Zpočátku je cesta poměrně pohodlná a široká. Kráčíme podél průzračného potoka, který vesele hopká přes kameny a hlasitě šplouchá. Tonda se v něm nadšeně čvachtá, kdykoliv k tomu má příležitost. Po půl hodině svižné chůze přicházíme k dřevěné lávce, přecházíme po ní potok a začínáme šplhat. Teď už o pohodlné, široké cestě nemůže být řeč. Kamenitá stezka stoupá příkře vzhůru a opět se musíme soustředit na každý krok. Psíček zvesela pobíhá kolem nás, a zatímco my se po chvíli potíme a funíme jako parní lokomotivy, pejskovi šplhání po kamenech očividně nečiní nejmenší námahu. Netrvá dlouho a k Tondovu obrovskému nadšení narážíme na první pozůstatky sněhu. Stavíme tu malého sněhuláka, kterého ovšem Toníček nenechává bez povšimnutí a tak během několika vteřin letí jeho pozůstatky do údolí. Šplháme tedy dál. Všude kolem tu kvetou divoké narcisky, blankytně modré hořce a divoké orchideje. Údolí Valle de Incles máme před sebou jako na dlani. Je to opravdu kouzelný kousek zeměkoule.

               Stoupáme ještě asi hodinu a půl, několikrát přecházíme potok, míjíme několik vodopádů a úchvatných vyhlídek a přicházíme k místu, kde pro Toníčka dnešní výlet končí. Před námi je kolmá, sněhová stěna. K jezeru už je to sice jenom posledních pár set metrů, ale tenhle terén zkrátka pro psí tlapky není. Obzvlášť pro takové psí tlapky, co každou chvíli pajdají. Petr je očividně zklamaný a tak mu navrhuji, aby se k jezeru vyšplhal sám, že tu na něj s Tondou počkáme. Petr si ode mě tedy bere fotoaparát, nadšeně se drápe po stěně vzhůru a za chvíli mizí za skalním převisem. Pejsek za ním nešťastně zírá, kňourá a štěká a zmítá se na vodítku ve snaze běžet za páníčkem. Naštěstí ho to po chvilce přestává bavit a místo toho se vrhá do potoka s takovou vervou, že mám rázem kalhoty mokré až po kolena a v pohorkách mi nepříjemně čvachtá.

               Nakonec byl Petrův výstup nejspíš o něco náročnější, než sám předpokládal. Čekáme s Tondou skoro hodinu, než se v našem zorném poli objevuje jeho hubená, dlouhá postava. Posledních pár metrů k nám sjíždí po zadku a s úsměvem mi přistává u nohou. Prohlížím si fotky, které pořídil a smutně koukám nahoru. Mrzí mě, že jsem nemohla jít s ním, ale pejskovo zdraví je mi přednější. Pomalu se tedy obracíme a stejnou cestou se vydáváme dolů. Na pokoji si kuchtíme velmi pozdní oběd a pak se vydáváme na průzkum druhé strany údolí. Protože už je ale dost pozdě, nejdeme nikterak daleko. Poté, co jsme se vydrápali do příkrého kopce, abychom si užili vyhlídku na Valle de Incles pod námi zjišťujeme, že slunce zatím zapadlo za kopce proti nám a z výhledu tedy nebude nic. Chvíli pozorujeme malé stádo krav na pastvině kousek od nás a bavíme se poskakováním dvou malých telátek. Když se ale o krávy začne zajímat i Tonda, rychle velím k ústupu. Návštěva Andorry se pomalu chýlí ke konci. Sice by se tu dalo brouzdat po horách klidně ještě týden, ale my tolik času nemáme. Zítra nás opět čeká přejezdový den a návrat na francouzskou stranu Pyrenejí.

DEN 6.

               Ráno rychle balíme věci a odevzdáváme klíče od pokoje. Opouštíme Valle de Incles a po pár kilometrech i samotnou Andorru a vracíme se zpět do Francie. S pomocí navigace máme namířeno do lázeňského městečka s nevyslovitelným názvem Aulus Les Baines. Záhy ovšem zjišťujeme, že silnice, která nás tam měla nejrychleji dovést, je uzavřená a objížďka, vedoucí několik desítek kilometrů po dálnici, nám na tachometru přidá o šedesát kilometrů navíc. Petr za volantem vztekle prská a já se snažím v navigaci nastavit nejpřijatelnější objízdnou trasu. To ovšem ještě netušíme, že není všem uzavírkám konec. Opouštíme dálnici a po uzounké, klikaté silničce vyjíždíme do průsmyku Col du Port. Je čas vyvenčit psíčka a tohle místo nás k tomu přímo vybízí. Je odsud nádherný rozhled do všech světových stran. Tonda se blaženě prohání po trávě a pod jeho mohutnými tlapkami hyne nejedna horská květina. Protože jsme v nadmořské výšce, kde už nerostou žádné stromy, není se před sluncem kam schovat. I když pofukuje chladný větřík, psíček má za chvíli jazyk na vestě a oddechuje tak, že je ho slyšet až do Andorry. Vracíme se tedy k autu, psíčka napájíme a pak si jdeme na chvíli sednout do restaurace. Uvelebujeme se na terasu pod slunečník a Toníček se s funěním skládá do stínu pod stůl. Petr si objednává polévku s bagetou, kterou mu rychlostí blesku kradu, takže si musí objednat novou a já si dávám vynikající kafíčko a zmrzlinový pohár. Po silnici kolem nás se potulují na volno krávy a ovce. Je zvláštní, že nikde nejsou žádné ohradníky ani ploty. Zvířata si mohou chodit, kam se jim zlíbí. Očividně se jim ale líbí právě tady, protože se zastavují hned vedle silnice, uléhají na měkkou, šťavnatou trávu a spokojeně přežvykují.

               Sjíždíme z průsmyku Col du Port, ale jenom proto, abychom po pár kilometrech zase začali stoupat. Přijíždíme k jezeru Etang de Lers. Tady je naše druhá dnešní zastávka. Tohle jezero by mělo být domovem vzácného endemitního druhu vodního hmyzožravce s úsměvným jménem Vychuchol Pyrenejský. Ale i když nevelké jezero obcházíme několikrát dokola, to malé, chlupaté zvířátko bohužel nenacházíme. Možná se schovalo před Toníčkem, který se s vervou vrhá do vody a u břehu víří oblaka černého bahna, takže když z jezera vylézá ven, má tlapičky úplně černé a smrdí jako zdechlá ryba. Opět nasedáme a pokračujeme serpentinami vzhůru. V průsmyku Col d’Agnes zase na chvíli vystupujeme a šplháme na vyhlídku, která nabízí naprosto úchvatný pohled na mocné, pyrenejské štíty a zelená údolí.

               Kolem druhé hodiny odpolední přijíždíme do malého městečka, kde na místním trhu doplňujeme proviant, kupujeme si výborné croissanty a asi kilo slaďoučkých jahod a s úsměvem pokračujeme v cestě. Ten úsměv z našich tváří ale velmi záhy mizí, to když přijíždíme k ceduli, která hlásá, že průsmyk, kterým potřebujeme projet, je uzavřen. Můj za všech okolností slušný manžel nahlas kleje jako špaček a výrazy, které z něj padají se snad ani nedají publikovat. Tahle cedule totiž znamená dalších padesát kilometrů po křivolakých, horských silničkách navíc a dvě hodiny ztraceného času. Nedá se ale nic dělat. A tak odbočujeme na další ze zdejších uzounkých silniček, která nás přes několik průsmyků snad konečně dovede k cíli. Za necelé dvě hodiny přijíždíme k poslední dnešní zastávce, kterou je vodopád Cascade du Garbet. Parkujeme u ohrazené pastviny a vystupujeme. Kolem pastviny vcházíme po jehličím vystlané pěšince do lesa a proti proudu průzračného potoka se jdeme podívat na vodopád. Pěšina se ale po několika stovkách metrů začíná od potoka vzdalovat, což nás zlehka znervózňuje. A tak pěšinu opouštíme a po mechem obrostlých kamenech sestupujeme k vodě. Podél potoka pak klopýtáme přes kořeny a balvany ještě asi kilometr, než konečně přicházíme k vodopádu. Toníček užasle zírá vzhůru, na burácející vodu. Něco takového ještě nikdy neviděl. Bohužel se tady nedá moc dobře fotit, protože po obou stranách vodopádu roste hustý les a není tu proto na focení dostatek světla. I přesto spoušť fotoaparátu párkrát mačkáme, a když se dostatečně pokocháme, vracíme se zpět k autu.

               Konečně dorážíme do městečka Aulus Les Baines, i když ze zcela opačné strany, než jsme původně zamýšleli. Projíždíme městem a hledáme kemp Le Couledous. Vzhledem k tomu, že jsou tu všude reklamní cedule, nacházíme ho vcelku snadno. Na recepci sedí sympatická, usměvavá paní, která ovšem hovoří pouze francouzsky. Na recepčním pultu se povaluje obrovská kočka s blankytně modrýma očima a zvláštním zrzavošedivým mramorováním. Zatímco Petr se svojí lámanou francouzštinou snaží s paní domluvit, já drbu kočku pod bradou a vykládám jí polohlasem, že máme sice pejska, ale že je to hodný pejsek a že má kočičky docela rád. Nakonec je vše zdárně domluveno a my si v poloprázdném kempu vybíráme roztomilý plácek pod vzrostlým stromem a stavíme stan. Pak vytahujeme plynový vařič a kuchtíme si gurmánskou večeři, skládající se z polévky z pytlíku, guláše z konzervy a přikusujeme k tomu pravou, francouzskou bagetu.

DEN 7.

               Dnes máme na programu jeden z klenotů francouzských Pyrenejí. Půjdeme se podívat k monumentálnímu vodopádu Cascade d’Ars. Parkujeme na začátku značené stezky, u veliké cedule, na níž je pod sebou několik obrázků medvěda. Každý medvěd má jinou barvu a u každého medvěda je údaj s počtem kilometrů a spálených kalorií. Po široké, pohodlné cestě vytrvale stoupáme. Po levici máme mělké údolíčko se zelenými pastvinami, na nichž se pasou koně a krávy. Míjíme prvního medvěda, který je vymalovaný na skále u cesty. Po několika desítkách minut se vynořujeme z lesa, po kamenech přecházíme říčku s nádherně čistou vodou, v níž se Tonda nezapomene vyráchat a tady pohodlná cesta končí. Opět vstupujeme do lesa a po rozčvachtané, kamenité lesní stezce pokračujeme dál. Stoupání se výrazně přiostřuje. Teď máme řeku po pravici, a přestože jí skrz stromy nevidíme, slyšíme jí velmi dobře. Zurčení a burácení vody se rozléhá údolím široko, daleko. Míjíme ještě několik dalších medvědů, tu na stromě, tu na balvanu u cesty a najednou se stromy rozestupují a otevírá se před námi dech beroucí podívaná. Vodopád Cascade d’Ars se před námi zjevuje v celé své kráse. Obrovská masa vody se řítí do údolí několik set metrů volným pádem, aby dopadla na kamennou terasu s římsou, kde se rozprskává o skálu a souvislý proud se rozmělňuje do nadýchané, krajkové kaskády. Vysoko nad kaskádou se vznáší vodní tříšť a miliony kapiček se usazují na stromech, na trávě i na kamenech všude kolem. Chvíli stojíme jako přikovaní a očima hltáme tu nádheru.

               Cesta pokračuje dál a několika serpentinami šplhá k vodopádu blíž a blíž. Místy se musíme regulérně drápat po skále, s čímž kupodivu Tonda nemá vůbec žádný problém. Dokonce se zdá, že mu to jde mnohem snáz, než nám. Dostáváme se na úroveň kaskády, a jakmile zatáčíme za skalní převis, vstupujeme do mlhy. Vodní tříšť se vznáší vzhůru a během chvilky máme mokré vlasy i svršky. Toníčkovi se v kožichu jako brilianty třpytí spousta drobných kapiček, takže když sedí na skále, vypadá jako nádherná a velmi drahá socha. Tam, kam drobné kapičky dopadají, se klene úchvatná a sytá duha, za níž se otevírá ještě úchvatnější pohled do údolí hluboko pod námi a na vysoké hory na druhé straně. Připadáme si tu jako v nějakém kýčovitém, kresleném filmu. Na střídačku se jdeme podívat na hranu vodopádu. Střídavě proto, že jeden vždycky musí držet psíčka, neboť ten by při své zbrklosti byl schopen spáchat sebevraždu skokem do peřejí. Když už jsme dostatečně promočení, schováváme se do sucha za skálu a svačíme. Nějak se nám odsud nechce. Jenže na nebi se začínají vytahovat tmavá mračna, jež žárlivě zakrývají slunce a tak se raději vydáváme na zpáteční sestup.

               Cestou do kempu začíná pršet. Obloha má najednou ocelově šedou barvu a po slunci, které ještě před hodinou tak krásně hřálo, není najednou ani památky. Když projíždíme městem, napadá nás, že bychom se mohli zastavit v pekařství pro čerstvé pečivo. Nějak nám nedochází, že místní lidé poctivě dodržují odpolední siestu, všechny obchody se tedy úderem poledne zavírají a otevírají se zase až v pět odpoledne. A protože je teprve půl čtvrté, v kempu se není před deštěm příliš kam schovat, jdeme si sednout do kavárny, kde u kávy a dortu čekáme, až nám v pekařství otevřou. Toníček mezitím spokojeně chrupká v prostorném kufru našeho vozu, kde má svůj měkoučký, cestovní pelíšek.

               Večer zalézáme do spacáků a za neustávajícího bubnování dešťových kapek na stanovou celtu odplouváme do říše snů.

DEN 8.

               Ráno stále prší. Co nejrychleji balíme promočený stan i veškeré naše tábornické vybavení, nakládáme spokojeně promočeného psíčka a opouštíme roztomilý kemp Le Couledous a městečko Aulus Les Baines. Podél španělsko-francouzské hranice se přesouváme sto sedmdesát kilometrů na východ, k jezerům v Neouvielle. Projíždíme lázeňským městem Saint Laury – Sulan a kolem přečerpávací elektrárny přijíždíme do vesnice Aragnouet, kde by měl být kemp, který jsme si předem na internetu vybrali. Před kempem stojí cedule s nápisem Ouvert, ale kolem je pusto. Vzhledem k tomu, že je chvíli po poledni, usuzujeme, že kempaři opět dodržují onu zmiňovanou siestu. Pokračujeme tedy dál s tím, že se ubytujeme až odpoledne. Odbočujeme z hlavní silnice a opět šplháme po úzkých silničkách až do výšky bez mála tří tisíc metrů nad mořem. Cestou se zastavujeme v roztomilém údolíčku, jehož středem teče čisťounká říčka, na jejímž břehu rostou divoké rododendrony. Na rozdíl od Nohedes, kde ještě zdaleka nekvetly, tady už se tu a tam objevuje sytě růžový kvítek. Zatímco my se kocháme květenou, Tonda se s vervou sobě vlastní vrhá do řeky a lítá po kamenech jako pošuk. Na jednom z nich mu podjíždějí tlapky a s obrovským šplouchnutím přistává v mělké tůňce. Vyjeveně se hrabe z vody na břeh a hystericky si vytřepává vodu z uší, ale jen proto, aby tenhle svůj kaskadérský výstup za pár minut zopakoval.

               Parkujeme u nádherného jezera Lac d’Oredon. Jeho blankytně modrá hladina se třpytí v paprscích slunce, které se nad námi slitovalo a znovu vykouklo zpoza šedých mraků. Jezero je jako drahokam v obroučce prstenu zasazeno mezi špičatými horami, které ho obklopují ze všech stran a jejich zasněžené vrcholky se zrcadlí ve zčeřené hladině. K našemu velkému zklamání jsou tu všude kolem cedule, že psům je vstup zakázán. Těžko ale Tondu necháme zavřeného celý den v autě a tak se tváříme, že jsme si ničeho nevšimli, připínáme psíčka na pětimetrovou stopovačku a vydáváme se po kamenité stezce, vedoucí nad jezerem. Pěšina se po chvíli od jezera odděluje a šplhá teď strmě vzhůru. Opět tu kvete spousta zvláštních a krásných květin, které jsme nikdy dříve neviděli. Každá má trochu jinou barvu, jiný tvar květů a většina z nich nádherně a omamně voní, přestože jsou naprosto titěrné. Pořád stoupáme. Tondu už jsme z vodítka dávno odepnuli. Kromě nás je tu liduprázdno a v tomhle terénu je pes na vodítku poměrně velkou komplikací. Obzvláště tak hyperaktivní pes na tak dlouhém vodítku. Přicházíme k malému vodopádu, šplháme nad něj, po kamenech opatrně přecházíme říčku na druhý břeh a po velikých, hladkých balvanech stoupáme dál. Najednou se před námi otevírá údolí a v něm několik jezírek Les Laquettes. Tonda se vrhá do tyrkysové vody prvního z nich a s obrovským nasazením se pokouší ulovit některou z rybiček, kterých je tu v mělké vodě u břehu plno. Obcházíme jezírko a dostáváme se k druhému, které je o malinko výše položené a barva vody v něm je o několik odstínu tmavší, přesto ale křišťálově čistá. Obcházíme i tohle jezírko a nakonec se vydáváme na zpáteční cestu k parkovišti. Tentokrát volíme jinou trasu. Vracíme se po silničce, která nás zavede přímo na parkoviště.

               Nakládáme psíčka a po silnici, kterou jsme se vraceli od jezírek, vyjíždíme nahoru do průsmyku, v němž jsou další dvě ledovcová jezera. Kolem Lac d’Aubert pouze projíždíme a vystupujeme teprve u Lac d’Auman. Všude jsou tu hromady sněhu. Po parkovišti se pohybuje skupinka skialpinistů, kteří na sebe hlasitě povykují, převlékají se z lyžařských oblečků a čistí si lyže od sněhu. Že potkáme lyžaře, to jsme tedy opravdu nečekali.

               Opouštíme Neouvielle a prudkými serpentinami sjíždíme z průsmyku. Pomalu, ale jistě se budeme přesouvat do Španělska. Dnes sice ještě budeme nocovat ve Francii, ale kemp v Aragnouet leží v podstatě na hranici. Parkujeme a vystupujeme. Přestože tu stojí několik karavanů, i odpoledne je tady podivně liduprázdno. Klepeme na všechny dveře i okna, na která dosáhneme, ale nikdo se neozývá. Nakonec se z nitra budovy vynořuje postarší, korpulentní paní a oznamuje nám, že kemp je zavřený a ani apartmány nejsou k mání. Na naši otázku, proč má tedy na ceduli napsáno, že je otevřeno, když tomu tak není, jen lhostejně krčí rameny. Rozčarovaně tedy opět usedáme do vozu a vracíme se zpět směrem k městu Saint Laury - Sulan. Cestou sice míjíme několik dalších kempů, ale otevřený není ani jeden z nich. A tak nám nezbývá, než doufat, že se nám ve městě podaří najít hotel, kde se budeme moci ubytovat i se psem a finančně nás to příliš nevyždímá.

               Chvíli nám to sice trvá, ale na čtvrtý pokus se nám daří konečně ubytování najít. V hotelu Le Pons nám otevírá dveře milá stará paní, která je neuvěřitelně podobná mojí babičce a s úsměvem pro nás vypisuje ubytovací formulář. Objednáváme si pokoj rovnou i se snídaní, jako bonus dostává Petr kávu zdarma a pak už dostáváme klíče od útulného pokoje s balkónem a jdeme se ubytovat. Toníček se spokojeně na balkóně rozvaluje a hlasitě blafe na každého kolemjdoucího. Naštěstí se hotel nachází v jedné z vedlejších uliček a lázeňská kolonáda je odsud vcelku daleko, takže moc lidí nám pod balkónem neprochází.

DEN 9.

               Ráno běží Petr vyvenčit Tondu a já mu mezitím připravuji ranní krmení. Tedy Tondovi, ne Petrovi, to aby nevznikla nějaká mýlka. Když se kluci vracejí, Petr mi nadšeně hlásí, že se byli podívat na oslíky, kteří se pasou na louce kousek od hotelu a že se Toníčkovi moc líbili. „Jů, já chci taky vidět oslíky,“ protahuji obličej a tvářím se smutně. „Neboj, než pojedem, půjdeme se na ně podívat znovu.“ Krmíme Toníka a pak se i my odebíráme do restaurace na snídani. Na dlouhém stole je pro nás připraven čaj, káva, jogurty, ovoce a spousta sladkého i slaného pečiva. Nabíráme si na talířky a usedáme ke stolu, na němž je prostřen sněhobílý ubrus a uprostřed něhož stojí váza s čerstvými květinami. Bělovlasá paní, která nás včera večer ubytovala, s úsměvem kontroluje, zda máme stále všeho dost. Když se zvedáme od stolu, jsme nacpaní k prasknutí a nejraději bychom se zavrtali zpět do postele. Dnes máme ale opět nabitý program a času málo, nemůžeme se tedy zdržovat zbytečným spánkem.

               Když máme všechno naloženo, přicházejí na řadu slíbení oslíci. Jsou opravdu roztomilí, huňatí, a když jim nabízíme lískové listí, přibíhají k plotu a spokojeně žvýkají. Ovšem jak je vidno, s péčí o ně to majitelé příliš nepřehánějí. Dva z nich mají kopýtka tak přerostlá, že se divím, jak můžou vůbec chodit. Už jsem viděla ledacos, ale takovou hrůzu snad ještě ne. Smutně naposledy drbu jednoho z oslíků po hebkém nose a míříme zpět k autu. Nejdříve se vydáváme po stejné silnici, jako včera, neodbočujeme však do Neouville, ale pokračujeme přes Aragnouet stále dál. Vyjíždíme do horského sedla. Vedle silnice je tu zaparkováno několik vozů a jejich pasažéři postávají u krajnice a na cosi upřeně hledí dolů k potoku. Brzy zjišťujeme, co že je tak zaujalo. Po levé straně silnice je mělké, travnaté údolíčko, jehož středem protéká říčka, jménem La Neste de Saux. Travou porostlý svah je provrtaný množstvím děr a chodbiček, před jednou z děr sedí chlupatý, vypasený svišť a zvědavě se rozhlíží. Vytahujeme fotoaparát a pomalinku se k němu přibližujeme. Svišť po chvíli usuzuje, že už jsme neslušně blízko, ozývá se hlasité hvízdnutí a hlodavec mizí bleskurychle ve své noře. Nemusí nás to ale nikterak mrzet, protože během chvíle se u dvou jiných děr objevuje několik dalších svišťů a tak nakonec fotografií máme dost.

               Pokračujeme dál. Dlouhým tunelem opouštíme Francii a vjíždíme do Španělska. V městečku jménem Bielsa chvíli bloudíme, než nacházíme správnou odbočku, jež nás dovede do národního parku Ordesa y Monte Perdido. Cestou míjíme poměrně mile vyhlížející kemp, a protože chceme trochu pošetřit mojí nervovou soustavu a nehledat ubytování na poslední chvíli tak, jako včera, zastavujeme. Na recepci nás vítá drobný chlapík a na naši otázku, zda je možné se ve zdejších apartmánech na jednu noc ubytovat, nám s širokým, skoro škodolibým úsměvem odpovídá, že máme bohužel smůlu, protože v areálu došlo k havárii vodovodního potrubí a z toho důvodu neubytovávají. Jeho sdělení na nás sice příliš věrohodně nepůsobí, neboť jakmile je s námi hotov, se slizkým úšklebkem předává klíče od pokoje za námi stojící nafintěné blondýně, ale vnucovat se nebudeme.

               Parkujeme na parkovišti u řeky Rio La Larri, oblékáme Toníčkovi kšíry a vydáváme se za dnešním dobrodružstvím. Naším cílem jsou vodopády Cascadas de La Larri a údolí Valle de Pineta nad nimi. Podél říčky stoupáme po kamenech, které mají nádhernou, sytě fialovou barvu, tu a tam jsou protkány bílými nebo žlutými žilkami. Ačkoliv mě nauka o horninách nikdy příliš nezajímala, tohle je opravdu nádhera. Toníček, kterého máme opět přivázaného na stopovačce, zvesela hopká pět metrů před námi a kdykoliv má příležitost, táhne nás k vodě. Po hodině stoupání přicházíme k prvnímu vodopádu. Azurová voda se řítí přes fialové skály a s ohromujícím rachotem pokračuje dolů do údolí. Je tu poměrně turisticky živo a tak se poprvé během této dovolené odvažujeme oslovit kolemjdoucího a požádat ho, zda by nám neudělal rodinné foto. Chvíli se ještě kocháme pohledem na vodopád a teď už po pohodlné, štěrkové cestě pokračujeme ve výstupu. Naprosto nečekaně se před námi otevírá široké, zelené údolí Valle de Pineta, respektive jeho nejvýše položená část Llanos de La Larri. Když pak děláme čelem vzad, abychom se rozhlédli kolem sebe, tyčí se před námi nejvyšší hora Pyrenejí Monte Perdido v celé své majestátnosti. Špičatý, rozeklaný vrchol je pokrytý silnou vrstvou sněhu a třpytí se jako drahokam.

               Stojíme u informační tabule a zevrubně ji zkoumáme, když kolem nás prochází postarší, sympatická Španělka se svým partnerem a přímo zamilovaně hledí na Tondu. Využíváme toho a necháváme se od ní zvěčnit ve stínu Monte Perdido. Paní hovoří vcelku obstojně anglicky a nad Tondou se přímo rozplývá. Němečtí ovčáci jsou prý její nejoblíbenější psí plemeno. Tonda sice nemá cizí lidi moc rád, ale od paní se ochotně nechává podrbat a ta se očividně ocitá v sedmém nebi. Nabízíme jí tedy, jestli se s Tondou nechce vyfotit. Paní je zcela blažená, nadšeně usedá vedle psíčka, pokládá mu paži kolem huňatého krku a rozechvěle se usmívá na svého manžela, který několikrát mačká spoušť fotoaparátu. Toníček se s paní loučí jedním uslintaným olíznutím a ta odchází se širokým úsměvem a se slovy, že tohle bude její nejhezčí zážitek z dovolené. I my máme radost, že jsme mohli někoho tak jednoduše potěšit. Zelenou strání, porostlou neuvěřitelným množstvím všemožných divokých orchidejí, stoupáme kus nad cestu a usazujeme se na chvíli do trávy. Slunce nám příjemně hřeje do zad a pohledem před námi bychom se klidně vydrželi kochat až do večera. Dlouho ale sedět nemůžeme. Ten hyperaktivní, chlupatý bazilišek neustále obíhá kolem nás a v tlamě nám nosí vše, co se jenom trochu podobá aportu, abychom mu to házeli. Když se nakonec pokouší jistému mladému turistovi ukrást trekkingovou hůl, jíž si odložil na zem, aby měl volné ruce k fotografování, usuzujeme, že je na čase se zvednout a opět se dát do pohybu.

               Podél řeky pokračujeme až na konec údolí. Tedy, abych byla úplně přesná, my jdeme podél řeky. Toníček běží přímo jejím středem a z jeho výrazu se dá usuzovat, že je zlehka v rauši. V jednom místě procházíme kolem podemletého svahu. To hvízdání, které se tu ze všech stran ozývá, už jsme dnes jednou slyšeli. Zastavujeme a očima prohledáváme prostor pod námi. Netrvá nám to nijak dlouho a nacházíme huňatou sviští rodinku, kterak se vyhřívá na sluníčku. Tonda by se s těmi otylými hlodavci velice rád přátelil, jenže má smůlu. Kdykoliv se rozběhne k jednomu z nich, ten mu rychlostí blesku zmizí v díře v zemi, aby se za malou chvíli objevil o pár desítek metrů dál. Pro našeho psíčka je to očividně výborná zábava, ale svišti z této hry moc nadšení nejsou. A tak je necháváme v klidu a pokračujeme dál. Na konci údolí se nad námi tyčí kamenné štíty a tvoří tu pravidelný půlkruh. Kousek pod vrcholem jednoho z nich zeje velká trhlina a z ní se na dno údolí řítí ohromná masa vody. Škoda, že se sluníčko zrovna schovalo za mraky. Tuhle drsnou nádheru ale musíme zvěčnit a tak usedáme na kámen proti vodopádu, vybalujeme svačiny a čekáme, až se na nás slunce znovu usměje. Netrvá to dlouho. Za chvíli se mraky valí pryč a teď teprve vidíme zlatý hřeb Cascadas De La Larri v celé nádheře.

               Letmým pohledem na hodinky zjišťujeme, že je pomalu čas k návratu. Zvedáme se a po druhém břehu řeky (Tonda opět pěkně středem) se vracíme zpět. Usedáme do vozu a znovu přichází ke slovu otázka ubytování na dnešní noc. A protože budeme, dnes již podruhé projíždět turisticky velmi oblíbeným, starobylým městečkem jménem Bielsa, v němž je dle průvodce hotelů nepočítaně, jsme odhodlaní najít nějaké ubytování hned tady. Jenže moje nervová soustava dostává zabrat hned jak do Bielsy vjíždíme. Hlavní silnice vede skrz centrum a kroutí se tak, že si po chvíli nejsme vůbec jistí, kudy dál. Brzy zjišťujeme, že jsme zlehka zabloudili. Ocitáme se ve spleti neuvěřitelně úzkých uliček, které na nás působí dosti klaustrofobně. Sledujeme dopravní značení a zpočátku se tím labyrintem proplétáme vcelku úspěšně. Ovšem jen do doby, kdy přijíždíme na křižovatku ve tvaru písmene T, kde je přikázaný směr jízdy vlevo. Jenže v tom směru stojí zaparkovaná dodávka, kterou bychom nebyli schopni ani obejít, natož objet. Petr se bezradně rozhlíží a pak kroutí volantem vpravo. Nevěřícně na něj zírám. „Neblbni,“ snažím se ho zarazit. „Tam se nemůžeš vejít!“ Petr si ale nedá říct a několikrát to zkouší. Při posledním pokusu se ozývá nepříjemný zvuk. Petr rychle vyskakuje z auta, běží se podívat, co se stalo a pak se zoufale chytá za hlavu. „Já jsem tak blbej,“ nadává si velmi nahlas. I já vystupuji a jdu se na to nadělení podívat. „No,“ krčím rameny. „Je to trochu odřený, no. Ale myslím, že na našem autě se to mezi všemi těmi šrámy vlastně ztratí.“ Petr se na mě nešťastně dívá a pak se ještě nešťastněji hroutí zpátky za volant. Nedivím se mu. Přesvědčili jsme se, že tudy opravdu neprojedeme, což znamená jediné. Budeme muset vycouvat.

Po nervy drásajících dvaceti minutách jsme zpátky na hlavní silnici. Postupně zastavujeme u několika hotelů, jen proto, abychom se v každém z nich dozvěděli, že se psem nás neubytují. Žádný z navoněných a nagelovaných recepčních nám nedokáže, nebo možná nechce poradit, kde by Tonda nevadil. A tak zklamaně a v mém případě opět s nervy lehce na pochodu, opouštíme Bielsu a pokračujeme ve směru zítřejšího výletu. Po pár kilometrech míjíme komplex nových budov s velkým nápisem Mesón de Salinas. Parkujeme a jdeme na recepci. Slečna za pultem se na nás mile usmívá a pak odpovídá, že no problem. Tak trochu nevěříme, že nám rozuměla, a tak opakujeme, že máme poměrně velkého psíčka. Slečna znovu přikyvuje a i ona opakuje, že to není žádný problém. Předává nám klíč a směruje nás do druhého patra. Vynášíme si tedy bagáž, a když otevíráme pokoj, zůstáváme stát s otevřenými ústy. Takový luxus jsme tedy opravdu nečekali. Máme tady k dispozici dvě ložnice, koupelnu velikosti tanečního sálu, plně vybavenou kuchyň a obývací pokoj s luxusní pohovkou. Výborná večeře v místní restauraci už je pouhou třešničkou na dortu.

DEN 10.

               Probouzíme se do zlehka zamračeného rána. Po snídani v restauraci balíme celý náš cirkus a nakládáme vše do vozu. Naposledy kontrolujeme, zda jsme nic nezapomněli a vyjíždíme. Po několika kilometrech po pohodlné a široké hlavní silnici odbočujeme vpravo, přesně podle instrukcí navigace. Ta nám říká, že za chvíli vjedeme do útrob Caňón de Aňiscló, divoké a úzké to soutěsky, z obou stran obklopené křivolakými vápencovými skalami. Mikrosilnička, která tu vede, je tak úzká, až mám chvílemi pocit, že se sem snad ani nevejdeme. Petr má naštěstí v tomto ohledu nervy ze železa a tak se úspěšně prokousáváme až k parkovišti, odkud už, k mé velké úlevě, budeme pokračovat pěšky.

               Mraky, které ráno nepřívětivě pokrývaly oblohu, se cestou protrhaly a vypadá to, že nám i na dnešním výletě bude nad hlavami svítit slunce. Nacházíme se v srdci Pyrenejí, v jedné z nejnavštěvovanějších částí a podle toho vypadá i turistické značení. Zatímco v Nohedes byla jedna značka v okruhu deseti čtverečních kilometrů, zdejší okruh je značen opravdu pečlivě. Dnes se opravdu nemusíme obávat, že bychom zabloudili. Podél tyrkysově modré řeky se vydáváme ke Cascada y Molino de Aso. Tu a tam scházíme dolů přímo k řece, abychom ochladili psíčka i sami sebe. Je znát, že jsme se přesunuli vcelku dost na jih a zatímco na začátku dovolené jsme na sobě měli navlečené veškeré oblečení, které jsme si s sebou přivezli, dnes si bohatě vystačíme s tenkými tričky a kraťasy. Dnešní den jsme pojali tak nějak pohodově a odpočinkově. Nikam nespěcháme a tak se v klidu cachtáme v každé tůňce, která nám padne do oka. Po několika kilometrech a několika tůňkách začíná pěšina mírně stoupat. Pohybujeme se teď po levém břehu řeky. Na tom pravém jsou vysoké skály, nad jejichž vrcholy krouží obrovští, hnědí dravci. Chvíli se dohadujeme, zda se jedná o orly či supy, ale jsou od nás dost daleko a tak se nám identifikace nedaří. Nebe se navíc začíná opět zatahovat, proto se pomalu vydáváme zpět. V místě, kde jsme od řeky začínali stoupat, odbočujeme vlevo, po kamenném mostě přecházíme na druhý břeh a jdeme se podívat na poustevnu Ermito de San Urbez. Je to vlastně jenom rozlehlá jeskyně, u jejíhož vstupu stojí starobylý oltář a uprostřed níž je ohrazené a začouzené ohniště. Vstup do jeskyně je zatarasen masivní, železnou mříží a tak můžeme pouze nahlédnout. Po této straně řeky pak pokračujeme k dalšímu kamennému mostu, po němž přecházíme opět na druhý břeh a úzkou, kamenitou pěšinou šplháme k parkovišti.

               K mé velké úlevě se nemusíme vracet zpět onou mikrosilničkou, kterou jsme sem přijeli, ale serpentinami vyjíždíme a poté sjíždíme za hřeben. Tahle cesta sice není o mnoho širší, ale aspoň pod námi není žádná propast, do níž se můžeme v každé zatáčce zřítit. Jedeme asi půl hodiny, když se těsně vedle silnice něco obrovského pohne a kousek před autem nám proletí dvojice majestátních dravců. Obrovský hnědý sup okamžitě mizí v oblacích, zatímco drobnější bílý orlosup krouží nad námi, vyčkává, až odjedeme a on se bude moci vrátit ke své večeři. Rychle vystupujeme, já chytám do ruky fotoaparát a nádherného dravce s jasně oranžovým zobákem několikrát fotím.

               Přijíždíme do městečka Torla. Opět nastává už trochu tradiční večerní program, a to hledání noclehu. I Torla je turisticky velmi oblíbené středisko a i zde je množství různých penzionů a hotelů. A i zde nám všude s úsměvem oznamují, že se psem se u nich ubytovat nelze. Ovšem na rozdíl od Bielsy, kde nám nedokázali poradit, tady nás jednohlasně odkazují na hotel Ordesa, kde jistojistě ubytování s domácím mazlíčkem není problém. Znovu tedy usedáme do vozu a popojíždíme o pár kilometrů dál. „A safra,“ vypadne ze mě, když parkujeme. Před námi stojí obrovský, luxusně vypadající čtyřhvězdičkový hotel. „Srdíčko,“ otáčí se ke mně Petr. „Počkej tu s Tondou, já jdu na průzkum.“ Za chvíli se s úsměvem vrací. „Psy berou a pokoj je kupodivu docela levnej.“ Vykládáme tedy Toníka, připínáme ho na vodítko a jdeme si pro klíče od pokoje. Pan recepční zřejmě očekával nějakého malého podvraťáka, Tondovy rozměry ho očividně zlehka překvapují. Naštěstí neříká ani slovo, jen na účtence připočítává za psa deset euro. Ptá se nás, jestli chceme pokoj napřed vidět, ale s úsměvem odpovídáme, že bude jistě vše v pořádku a můžeme se rovnou ubytovat. V pokoji nacházíme luxusní postel obrovských rozměrů, na níž by se pohodlně vyspali čtyři lidé a rozlehlou terasu, kterou si pro sebe okamžitě zabírá Tonda. Jsme spokojeni. Protože je ale noc ještě mladá a my máme dnes chuť hýřit, odebíráme se do restaurace, kde si dáváme vynikající večeři o třech chodech a láhev červeného vína. Petr tvrdí, že je výborné, já můžu potvrdit pouze to, že je červené a že je díky němu po několika doušcích svět poněkud nestabilní místo.

DEN 11.

               Ráno, po bohaté, hotelové snídani, opět vyrážíme. Nejedeme nikterak daleko. Parkujeme v Pradera de Ordesa, u vstupu do národního parku Ordesa y Monte Perdido. Když vykládáme Tondu, všímá si nás kudrnatý správce parku a míří k nám. Zdůrazňuje, že tu musíme mít psa celou dobu na vodítku. Nadšení z toho příliš nejsme, ale slibujeme, že budeme mít Toníka pod kontrolou. Kudrnáč spokojeně přikyvuje a odchází k dalšímu autu, které právě zaparkovalo kousek od nás a z jehož útrob se vynořili chlupáči dokonce dva. Toníček dostává opět svoje kšíry a stopovačku a jde se. Zatím každá naše cesta vedla podél řeky nebo potoka. Ani tady tomu není jinak. Podél řeky Rio de Arrazas stoupáme nejprve k vodopádu Cascada de Arripas a poté lesem ke Cascada del Estrecho. Voda ve vodopádech vypadá jako modravá krajka a slunce, které do ní posílá svoje paprsky, se oslnivě třpytí v každé kapce.

               Vycházíme z lesa a po široké, písčité pěšině pokračujeme podél řeky dál. Před námi jsou mohutné kaskády a i cesta začíná poměrně prudce stoupat. Šplháme po vysokých, kamenných stupních a každou chvíli se otáčíme, abychom se pokochali pohledem na temně modrou vodu pod námi. Vystoupali jsme do dalšího ze zdejších čarokrásných údolíček. Gradas de Soaso sice není tak rozlehlé jako Valle de Pineta, je ale stejně nádherné. Středem údolí vede kameny vydlážděná stezka a všude míjíme informační tabule, které vypráví o zdejší fauně i flóře a upozorňují návštěvníky, aby neopouštěli pěšinu. Jak to tak vypadá, jsme asi jediní, kdo tohle nařízení respektuje. Naštěstí pro Tondu, pěšina vede podél průzračně čistého potoka s množstvím vcelku hlubokých tůněk a tak aspoň v tomhle směru může být psí dušička spokojena. Stejně jako v téměř každém údolí, které jsme tu doposud navštívili, i tady na konci přicházíme k nádhernému vodopádu. Voda tu rozpustile hopká několik desítek metrů po skále a tvoří tak pohádkovou kaskádu, jejíž nadýchaná vodní krajka se sbírá v azurově modrém jezírku, aby pokračovala ve své cestě dolů údolím. Šplháme na stráň proti vodopádu, na chvíli odepínáme Tondu z vodítka, a zatímco sedíme a chroustáme čokoládovou tyčinku, házíme psíčkovi balónek. A protože tady není žádný okruh, vracíme se stejnou cestou zpět.

               Pomalu, ale jistě se stáčíme zpátky, směrem do Francie. Dnes máme v plánu přenocovat ve Formigalu, obrovském to lyžařském a turistickém středisku. Bohužel nás jaksi nenapadlo, že jsme se tady ocitli v mezidobí mezi zimní a letní sezónou. A tak když přijíždíme do Formigalu, nacházíme tu podivné město duchů. Všechny hotely, kterých tu je vedle sebe několik desítek, jsou zavřené, a když po dlouhém pátrání nacházíme jedny otevřené dveře, patřící jakési realitní kanceláři, dozvídáme se, že v okruhu pěti kilometrů čtverečních nenajdeme žádné otevřené ubytovací zařízení. Paní si div neklepe na čelo, že se tu chceme ubytovat zrovna teď, na začátku června. Jak to tak vypadá, ani dnes to nebude s ubytováním úplně jednoduché. Vracíme se tedy o několik kilometrů zpět, objíždíme několik kempů a hotelů, ale otevřený nacházíme pouze jeden jediný. Jenže když vystupujeme, zjišťujeme, že tady se ubytovat opravdu nechceme. Všude je tu špína a podivný, zatuchlý puch. Naštěstí nám kempařka dává telefonní číslo na hotel El Portalet, který je přímo na hranicích, na kopci nad Formigalem. Petr tedy okamžitě žhaví telefon a na druhé straně mu odpovídá sympatický ženský hlas. Paní říká, že jeden volný pokoj mají, pes není problém, a že i když už je docela pozdě, na recepci na nás počká. Ani dnes tedy nebudeme nuceni nocovat bez sprchy a toalety. Jaká to úleva!

DEN 12.

               Ráno sedíme v prosklené restauraci u snídaně a kocháme se výhledem na Formigal. Jsou tu připravené bohaté švédské stoly se spoustou pochutin. A jak brzy zjišťujeme, dnes dostane i Tonda svůj díl od stolu, ač to normálně nemáme ve zvyku. Petr si totiž ze stolu bere vajíčko, o němž si myslí, že je vařené na tvrdo. Jenže když ho rozklepává, ukapává mu bílek na stůl. Nakonec nám musí podat pomocnou ruku postarší manželský pár, sedící u vedlejšího stolu. Pán gestikuluje na Petra a odvádí ho ke stolku v rohu místnosti, kde je jakási zvláštní mašinka. Vypadá jako veliké kovové vejce na nožičkách. Pán záhadný stroj otevírá, nalévá do něj vodu, vkládá dovnitř několik vajec, ptá se Petra, zda ho chce natvrdo či nahniličko a mačká tlačítko. Právě jsme objevili kouzlo vejcovaru. Jsem zvědavá, kdy s ním Petr přijede domů.

               Po snídani balíme a nakládáme věci do auta, abychom odpoledne byli připravení k rychlému odjezdu. Pak vyrážíme hledat jezera Ibones de Anayet. Šplháme po zelených stráních a každou chvíli nacházíme tu černé, tu červené značky, kterými je označena obtížnost místních sjezdovek. Myslím, že vlekaři budou mít před započetím zimní sezóny opravdu hodně práce, protože většina značek je polámaná, vytrhaná ze země a válí se jen tak v trávě. Je nám to trochu líto. Ovšem Tonda nelituje. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v poměrně velké nadmořské výšce, nerostou tu žádné dřeviny ani malé, ani velké a tak jediné aportíky, které tu lze široko daleko najít, jsou ony polámané značky. A tak nám psíček postupně nosí všechny barvy sjezdového značení a otravuje tak dlouho, až rezignujeme a ty nejpolámanější mu házíme. Po dvou hodinách stoupání se ocitáme na vrcholu a rozhlížíme se do všech stran. Vzhledem k tomu, že tady není turistické značení pro změnu vůbec žádné, nemáme tušení, kde jezera hledat. Všude kolem nás je sníh, ale vodní hladina nikde. Zato výhled je odtud moc pěkný. Na jedné straně vidíme Formigal, který pod námi leží jako malé, zlehka statické mraveniště a na té druhé koukáme do zeleného údolí, za nímž se tyčí vysoké skály, které mají tmavě fialovou barvu stejnou, jako ty ve Valle de Pineta. A protože opravdu nevíme, kudy bychom se měli vydat dál, jdeme jen tak, kam nás nohy nesou. Je nám vlastně jedno, jestli jezera najdeme nebo ne. Je tu tak nádherně. Široko, daleko není ani živáčka, za celý den jsme potkali jen pár svišťů v trávě a několik majestátních orlů, kteří nám krouží vysoko nad hlavami.

               Přestože několik malých jezírek míjíme, dle fotografií v průvodci je nám jasné, že o Ibones de Anayet se nejedná. Jenže dál už hledat nemůžeme. Čeká nás ještě vcelku dlouhá cesta a tak je načase vrátit se na hotelové parkoviště. Protože můj drahý jen velmi nerad chodí tam i zpět stejnou trasou, vracíme se bočním údolíčkem a po kamenitém srázu opatrně sestupujeme až na kamennou silnici, vedoucí pod lanovkou. Všude je tu spousta potoků a malých i větších vodopádů, z čehož má Tonda nefalšovanou radost. Nejen že se může neustále rochnit ve sněhu, kterého jsou tu kolem stále ještě kupy, když zrovna není k dispozici sníh, je naložený ve vodě. Jak ovšem slézáme stále níž, sněhová pole se mění v bahno a tak když přes rozlehlou, zelenou pastvinu, ohraničenou potrhaným ohradníkem přicházíme k autu, je Tonda špinavý jako prase a musíme s ním ještě jednou k řece za hotelem, abychom ho vůbec mohli naložit do auta.

               Do francouzského Gavarnie, které bude naší poslední pyrenejskou zastávkou, to odsud máme poměrně daleko, více než sto kilometrů a dvě hodiny cesty. Nepředpokládáme však, že budeme mít problém sehnat zde ubytování, protože je to jedno z nejvyhledávanějších turistických míst francouzských Pyrenejí nejen v zimě, ale i v létě. Proto se po hotelech a apartmánech, kterých míjíme cestou spoustu, příliš nerozhlížíme. Jenže když odbočujeme na horskou silničku, která nás po úbočí vysoké hory dovede do cíle, začíná pršet a během chvíle se spouští takový liják, že nevidíme na pět metrů před sebe. To je možná důvod, proč v Gavarnie míjíme odbočku, která vede do centra a vyjíždíme kamsi nad město. Vracíme se zpět a na několikátý pokus odbočujeme správně. A nyní nastává moje nejoblíbenější část dne, hledání noclehu. Zbaběle to v tomhle počasí nechávám na Petrovi a zatímco on obíhá všechny hotely, které potkáváme, já sedím v suchu a poskytuji mu na dálku psychickou oporu. Překvapivě nás opět všude kvůli psovi odmítají a odkazují nás na hotýlek jménem Le Astazou. Je to poměrně omšelá stará budova s ještě omšelejší a starší majitelkou. Cena pokoje je stejná, jako cena za nocleh v luxusním hotelu Ordesa, ale psi jsou tu vítáni a v tomhle příšerném počasí se nám nic lepšího hledat nechce. Ovšem dost odvahy abychom tu absolvovali večeři, opravdu nemáme a tak poté, co Toníček zblajznul tu svojí, oblékáme si pláštěnky a odebíráme se o několik bloků dál, do restaurace. Sedíme na uzavřené, prosklené terase, odkud se díváme přímo na údolí Cirque de Gavarnie s jeho mnoha vodopády, padajícími z výšky několika set metrů. Jako předkrm si dáváme variaci místních sýrů s brusinkovou marmeládou, Petr si objednává kachní prsa s gratinovanými brambory a já steak s bylinkovou bagetou. Samozřejmě nemůže chybět zákusek. Do hotelu se vracíme příjemně společensky unaveni, takže nám nehostinnost našeho pokoje nepřipadá nakonec tak strašná.

DEN 13.

               Po šílené noci na rozvrzané posteli přichází ještě šílenější snídaně. Petr se přiznává, že jí objednal jenom proto, že mu bylo paní tak trochu líto. Ale z těch několika věcí, které jsou nám k snídani naservírovány, máme odvahu ochutnat pouze kávu, neboť jak doufáme, na té se toho nedá příliš pokazit. No, omyl. Ta černá břečka, kterou si z termosky naléváme do hrnečků, se kávou opravdu nazvat nedá. A tak rychle balíme a ještě rychleji hotel opouštíme. Nasedáme do auta a vyjíždíme nad Gavarnie, do jakéhosi údolíčka, kde necháváme auto a jdeme se s Tondou projít. Společnost nám dělá několik svišťů, kteří se tu a tam objevují v trávě po obou stranách cesty a zvědavě na nás pohvizdují. Toníček opět zahajuje hru na honěnou, ale svišti jsou očividně v převaze a z toho chlupatého hromotluka si pranic nedělají.

               Je doba oběda a my se vracíme do Gavarnie a doufáme, že ta hejna turistů důchodcovského věku, která se ráno vyrojila na cestě k vodopádům v Cirque de Gavarnie, se pomalu usadí v restauracích a hospodách. Doufáme ovšem marně. Místo aby se dav zmenšil, ještě zhoustnul, naštěstí se ale všichni důchodci s trekkingovými holemi ubírají spořádaně po pohodlné značené stezce. My tedy, místo abychom sledovali značení, vydáváme se po druhém břehu řeky, šplháme na vrchol malé skalky a dostáváme se do mělkého, malebného údolíčka. Ve vypasené, kratinké trávě kvete spousta různých květin a potok, který se tu vine jako hnědá stuha, nádherně bublá. Po včerejším dešti už dávno není ani památky a nad hlavou máme modré nebe bez mráčku. Brodíme potok a příkrou, klikatou, kozí stezkou šplháme vzhůru. Dostáváme se na onu přelidněnou značenou stezku. Připínáme tedy Toníka na vodítko a následujeme značení. Přicházíme k restauraci, vedle níž je úvaziště pro oslíky, kteří sem vyvážejí ty línější z důchodců a hned za úvazištěm pro nás s Tondou cesta končí. Je tu totiž ohromná cedule s nápisem, že psům je vstup přísně zakázán pod pokutou pětiset Euro. Důvod nám není jasný. Vždyť už jsme téměř na konci údolí a na pěšině, která vede do útrob Cirque de Gavarnie i všude kolem ní, jsou jenom kameny, zeleň žádná. Otráveně se tedy usazujeme s Tondou ve stínu vedle jednoho z uvázaných oslíků, Petr si bere fotoaparát a pokračuje po pěšině k vodopádům. Vrací se zanedlouho. Hlásí mi, že rozhodně nemusím ničeho litovat. Výhled na vodopády je rozhodně hezčí odsud. A protože se zdá, že turistů je teď na zpáteční cestě přeci jen o něco méně, zpátky jdeme spořádaně po značkách. Náš poslední den v Pyrenejích se pomalu chýlí ke konci. Je nám to líto a rádi bychom si to tu prodloužili co možná nejvíce. Před námi je úplně poslední pyrenejská zastávka. Vyjíždíme do průsmyku Col des Espéciéres a jdeme se podívat k jezírkům Lac des Espéciéres a Ibon de Lapazosa. Toníček se naposledy vrtá a válí ve sněhu, jakoby věděl, že zítra už si bude moci o té bílé, ledové nadílce zase nechat jenom zdát.

               Slunce se pomalu sune k západu a přišel čas definitivně zvednout kotvy. Sjíždíme serpentinami z průsmyku a hladově se rozhlížíme kolem sebe, aby nám ta krása zůstala aspoň chvíli vrytá do paměti v těch nejjasnějších barvách. Na rozloučenou nám Pyreneje nabízejí úchvatný, i když dost drsný pohled na uhynulou krávu, jež leží vprostřed pastviny v jedné ze serpentin a na hejno obrovských hnědých supů, rvoucí zdechlinu svými silnými zobáky na kusy. Jak symbolické.

               Cesta zpět domů je dlouhá, únavná a nezáživná. Nebýt zákeřné uzavírky ve francouzském Lyonu, nepamatovali bychom si z ní zhola nic. Před očima máme stále zasněžené, špičaté vrcholy Pyrenejí, azurově modrá jezera, krajkové vodopády a majestátní dravce, kroužící na obloze. Tenhle kus zeměkoule nás doslova očaroval. Už teď máme seznam míst, která jsme navštívit nestihli a už teď víme, že to určitě budeme chtít napravit. Zjistili jsme, že na dovolenou s psíčkem se dá vyrazit v podstatě kamkoliv a tak už teď můžeme plánovat dobrodružství na příští rok. Na brzkou shledanou, Pyreneje!

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_narodni_park_Nohedes/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Andorra_-_Valle_de_Incles/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Neouville/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Valle_de_Pineta/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Canon_de_Anisclo/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Ordesa/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Anayet/

http://palda.rajce.idnes.cz/Pyreneje_23.5._-_5.6.2015%2C_Gavarnie/