RODEO NA VLNÁCH
„Tak kolik lodí budeme potřebovat?“ ptám se svých kolegů, zatímco na netu hledám kontakty na všechny půjčovny lodí v Plzni. Nakonec se domlouváme, že utvoříme tři posádky, z nichž jedna bude tříčlenná. Zvedám tedy telefon a vytáčím číslo na první půjčovnu. „Dobrý den,“ začínám s úsměvem hovořit. „Měli byste ještě na příští víkend volné tři lodě?“ Můj úsměv okamžitě pohasíná, neboť pán na druhém konci mi sděluje, že všechny lodě jsou zarezervované. „Jo, paní,“ pokračuje hlas ve sluchátku, „nepočítejte s tím, že na ten prodloužený víkend ještě něco seženete.“ S poděkováním pokládám telefon a s tlukoucím srdcem vytáčím další číslo. Tentokrát mi odpovídá sympatický, ženský hlas, bohužel mi ale sděluje úplně to samé, co mi řekl předchozí pán. Nevzdávám se. Vytáčím další telefonní číslo, pak další, další a ještě další. Všude bez úspěchu. Pomalu začínám propadat panice. Jak asi vysvětlím Petrovi, že se na vodu nejede, protože jsme lemplové a nechali jsme půjčení lodí až na poslední chvíli? „Danoušku,“ obracím se zoufale na kolegu a předávám mu poslední telefonní číslo, na něž jsem ještě nevolala. „Zavolej tam, je to poslední šance. Já s tímhle pánem mluvit nechci, je to děsnej vůl.“ Dan tedy poslušně vytáčí číslo a po několika minutách vítězoslavně hlásí. „Máme lodě!“
A tak tedy ve středu večer přivazujeme kanoe na střechu a ve čtvrtek vyrážíme šumavskému povětří vstříc. Protože je nám jasné, že prodlouženého víkendu jistě využije spousta nadšených vodáků, máme v plánu ve čtvrtek podniknout pěší výlet a na vodu vyrazit až v pátek ráno, abychom nechali všechny nedočkavce odplout. Původně jsme chtěli vyjet hned ráno, celý den se courat po Šumavě a večer se potkat s ostatními posádkami v kempu. Kdo by ale vstával brzy, když si může po vyčerpávajících, třech, pracovních dnech přispat? Zkrátka, vyrážíme až po poledni. A nebyli bychom to my, abychom na něco nezapomněli. Při našem posledním výletu na Šumavu jsme podcenili počasí a tak jsme v sušickém Tescu Petrovi, který měl na sobě jen triko bez rukávů, kupovali mikinu. Myslím, že jsme ho tím zachránili před omrzlinami třetího stupně, protože ač bylo léto již v plném proudu, ten den se teploty pohybovaly proklatě nízko. Dnes pro změnu zjišťujeme, že si Petr zapomněl sbalit dlouhé kalhoty. Nevadí. Tesco v Sušici už známe a stejně potřebujeme nakoupit proviant. V krámu se potkáváme s Danem a Kájou, společnými silami nakupujeme a pak se zase rozdělujeme. Zatímco kluci jedou ještě domů, naložit pár zapomenutých věcí, my se jedeme podívat na Čeňkovu pilu, abychom zjistili, jak to vypadá se stavem vody. Koketujeme totiž s myšlenkou, že bychom mohli zítra spustit lodě na vodu právě tady.
Parkujeme před kioskem a hned se rozbíháme po cestičce podél náhonu k řece. „Voda vypadá dobře,“ pochvaluje si Petr. „Jen aby to do zítřka moc nekleslo, aby se to dalo jet i zítra.“ Mávám rukou. „Dneska je stav deset centimetrů nad průměr,“ říkám s úsměvem. „To do zítřka přece nemůže klesnout.“ V duchu si ale říkám, že by mi to vlastně ani tak moc nevadilo. Když se totiž dívám na ty obrovské kameny, jež zlověstně trčí nad hladinu a kolem nichž se voda divoce vaří a řítí se neuvěřitelnou rychlostí, je mi poněkud nevolno. Nějak se mi najednou do lodi moc nechce. Když se dostatečně vynadíváme, usazujeme se na terase místního penzionu, kde si ale dáváme pouze polévku a kofolu, protože jsme přišli v době, kdy se podává večeře pro hotelové hosty a v kuchyni jsou zaneprázdněni. Nechce se nám čekat hodinu na večeři a tak se s polévkou spokojíme. Za půl hodiny se zvedáme a vydáváme se na procházku podél Vydry, směrem k Turnerově chatě. Protože ale začíná pršet, otáčíme se po chvíli nazpět, nasedáme do auta a jedeme za ostatními do kempu Na knížecí louce.
Všichni ostatní už mají stany postavené a s úsměvem nás vítají. Vytahujeme tedy náš fungl nový, červený megastan a s Danovou pomocí ho poprvé stavíme. Petr se raduje, že konečně nebude muset spát zkroucený, s hlavou nalepenou na stěnu. „To je paráda,“ směje se na mě a labužnicky se roztahuje uvnitř. „Tak co si dáme k večeři?“ ptám se s úsměvem. Štěpánka, Kačka a Pavel se odebírají do kiosku a my s Petrem vytahujeme plynový vařič, ešus a guláš v konzervě. Dan s Kájou se k nám připojují a za chvíli už se spokojeně roztahujeme na rozložené dece a cpeme se, až se nám dělají boule za ušima. Po večeři pak všichni sedíme před stany, povídáme si a děláme plány na druhý den. „No,“ představuje Petr náš plán. „My bychom chtěli jet z Čeňkárny.“ Dan nadšeně souhlasí a rozpustile šťouchá do Káji, který ale jeho nadšení nesdílí. Není divu. V lodi nikdy před tím neseděl a vzhledem k tomu, že je místní, moc dobře ví, jak vypadá Otava v úseku mezi Čeňkovou pilou a Sušicí. „Ty, Daní, mě se to moc nezdá.“ Dan ale Kájovy námitky nebere v úvahu a tak je rozhodnuto. Dvě posádky vyrazí z Čeňkovy pily, třetí posádka zatím odveze všechna auta do Sušice a tam na nás počká.
Ráno, po snídani tedy svižně balíme a cpeme věci bez ladu a skladu do aut. Tedy to platí jen o nás, Dan s Kájou mají ve svém voze dokonalý pořádek a svoje věci mají vyskládány v kufru v komínkách. Nastupujeme do aut a jedeme několik málo kilometrů proti proudu. Na Čeňkově pile drze vjíždíme do zákazu vjezdu, to abychom nemuseli lodě vláčet příliš daleko, sundáváme kánoe ze střech a bereme si pouze nejnutnější věci, které ukládáme do malého lodního pytle. „Jak dlouho vám to tak bude trvat?“ ptá se Štěpánka, když ode mě přebírá klíče od auta. Petr s Danem se na sebe podívají. „Tak hodinu a půl?“ říká Dan a Petr přikyvuje. Štěpánka tedy usedá za volant naší bouřky, Pavel se vsouká do Danova Superbu a Kačka do Pavlova Volva, ještě poslední zatroubení a kolona odjíždí. Pomalu snášíme lodě ke břehu a po kamenech je šoupeme do vody. Připevňuji loďáček k lodi a s posledním pohledem na lehce pobledlého Káju opatrně usedám na své místo na přídi. „Tady se nedá nikde moc čekat, takže budeme muset jet,“ otáčí se Petr na Dana, ten s úsměvem přikyvuje. „Zastavíme, jak to půjde a počkáme na vás.“ Po těchto slovech i Petr zaklekává na své místo a odráží nás pádlem od břehu. Okamžitě nás strhává proud a žene nás kamenitým korytem tak rychle, že absolutně nestíhám hlásit kameny. Naštěstí je Petr zhruba o půl metru větší než já, takže přese mě dobře vidí a jen díky jeho kormidelnickému umění se nám daří mezi balvany prokličkovat. Pravda, občas vezmeme nějaký kámen špicí, či zlehka bokem, ale snažím se do písmenka plnit Petrovy příkazy, jež na mě pokřikuje a tak jedem úspěšně dál. Občas se ohlížíme přes rameno a hledáme kluky, ale marně. V další zatáčce tedy s mírnými obtížemi zastavujeme, kotvíme loď mezi kameny a čekáme. Pořád čekáme. Ještě čekáme. Nervózně koukám na Petra. „Ty, srdíčko, doufám, že se nějak blbě necvakli.“ Vylézám z lodi a protahuji si lehce roztřesené nohy. „Jdu jim naproti, počkej tady.“ Rozbíhám se po betonovém rantlu proti proudu. Když už to nejde dál, zastavuji a očima hledám cestu po kamenech. Vtom se zpoza zatáčky vynořuje modrá kánoe, s rozesmátým kormidelníkem a naprosto ztuhlým a zděšeným háčkem. Je vidět, že zatímco Dan si jízdu vcelku užívá, o Kájovi se to rozhodně říct nedá. Pomalu se vracím k Petrovi a kluci kotví vedle nás. „Tak co,“ usmívám se na kluky. „Už jste byli ve vodě?“ Dan se uculuje. „Podívej se Kájovi na nohy.“ Kája mi ukazuje svojí modřinu přes celou holeň. „Jo,“ vrčí kysele. „Už jsme byli ve vodě aspoň pětkrát. Nechápu, jak je možný, že já jsem dobitej a mokrej i s vlasama a Dan je pořád suchej.“ Dan se chechtá na celé kolo. „To máš z toho, že se pořád chytáš za borty. Řikam ti to pořád dokolečka. Nehrab na ně.“ Kája se mračí. „Já za to nemůžu, to je reflex. Jakmile se ta blbá loď začne kývat, tak se prostě automaticky chytám, no.“ Dan se směje dál. „A proto, jakmile vidim, že saháš na bort, je mi jasný, že půjdeme ke dnu a radši rovnou vyskakuju.“ Kája na něj nevěřícně valí oči. „To si ze mě snad děláš srandu!“
Po krátké pauze znovu sedáme do lodí a pokračujeme v plavbě. Nejedeme ale nikterak dlouho, neboť po pár desítkách metrů se za námi ozývá výkřik, šplouchnutí, a když se s Petrem ohlížíme, zjišťujeme, že se kluci plácají ve vodě a pokoušejí se dostat zatopenou loď ze silného proudu. Rychle tedy opět kotvíme mezi kameny, a zatímco já se snažím zajistit loď, aby nám neuplavala, Petr se žene klukům na pomoc. Kája ztěžka šplhá na betonovou zídku a tváří se jako zpráskaný pes, Petr s Danem vytahují loď a vylévají její útroby, pak všichni tři i s lodí míří ke mně. „Tak co,“ ptá se Petr. „Jedem?“ Kája rozpačitě přešlapuje na břehu. „Ještě moment, potřebuju na záchod,“ říkám a šplhám se po kamenném břehu, přeskakuji svodidlo a přebíhám silnici jen proto, abych zjistila, že tady si odskočím jen těžko, nechci-li svoje pozadí vystavit na odiv přímo vedle krajnice. Rychle se tedy vracím s tím, že budeme muset zastavit, jakmile najdu vhodné místo. Znovu se usazujeme na tvrdých, dřevěných sedačkách a vrháme se do proudu. Po několika desítkách metrů za sebou slyším Danův výkřik. „Nehrabej na ten bort!“ Rychle se otáčím. Kája naštěstí poslechl, místo bortu se křečovitě drží pádla a tak kluci bez nehody jedou dál.
Opět zastavujeme. Před námi je pěkná tůňka a na druhé straně řeky jsou nízké břehy a hluboký les. Petr mě převáží na druhou stranu, abych si konečně mohla odskočit. Mezitím, co se proplétám lesem, bere si Petr Káju k sobě do lodě, vozí ho po tůňce sem a tam a snaží se ho naučit základní vodácké dovednosti. Chvíli je pozoruji z druhého břehu a poslouchám Petra, kterak na Káju pokřikuje. „Náklon doprava, když trefíte kámen z boku, musíš se naklonit na něj a ne od něj.“ Kája se poctivě snaží plnit Petrovy příkazy, ale je na něm vidět, že si pořád není moc jistý. Nedivím se mu. Párkrát už jsem na vodě byla, ale z tohohle rodea také nejsem nijak zvlášť nadšená. Pomalu brodím řeku zpátky ke klukům. Petr zrovna ukazuje Kájovi za zatáčku před námi a ujišťuje ho, že za ní už to bude lepší. „Vidíš,“ říká mu. „Tam už těch šutrů tolik není.“ Nevím, jestli mu Kája věří. Nejspíš ne, protože se po chvíli přemýšlení obrací na Dana a s prosebným výrazem na něj kouká. „Daní, tak já tam za tu zatáčku dojdu pěšky. Já už těch šutrů mám dost.“ Nakonec se ke Kájovi přidávám. Tvářím se, že je to kvůli tomu, aby Kája nešel sám a vlastně to tak i je, ale vůbec mi nevadí, že se o jeden úsek připravím. Přesně, jak řekl Kája. I já už mám těch šutrů dost. My jsme se zatím sice ještě ani jednou necvakli, ale kolena, kterými se zapírám o borty, už mám celá otlačená a s každým nárazem na další kámen bolí víc a víc. Petr s Danem naštěstí nejsou proti a tak vytahuji z loďáku fotoaparát a po Kájově boku se prodíráme podrostem, směrem k silnici. „To by mě zajímalo,“ říká Kája, „jestli už na nás nejsou ostatní naštvaní.“ „No jo,“ přikyvuji. „S tou hodinou a půl jsme se teda sekli.“
Ze silnice scházíme na štěrkovou cestu, vedoucí do jednoho z kempů na Anníně, za neustálého odhánění ovádů přecházíme přes úzkou louku a s pohledy, upřenými proti proudu, se usazujeme na kamenech. Za chvíli Kája ukazuje před sebe. „Támhle jsou.“ Tasím fotoaparát a číhám. Petr kotví mezi kameny vedle nás a Dan ho napodobuje hned vzápětí. Oba se usmívají od ucha k uchu. Ukládám foťák zpět, bezpečně do lodního pytlíku, letmo kontroluji telefon a zjišťuji, že mám nepřijatý hovor od Štěpánky a také jednu SMS. Nahlas jí čtu. „Sedíme v kiosku, dejte vědět, kdy dorazíte.“ Obracím pohled ke klukům. „A sakra! Ti nás sežerou.“ Vytáčím Štěpánky číslo a snažím se vysvětlit naše zdržení. „Víš, Pepinko, ono to nějak trvá dýl, než jsme předpokládali. Oni se kluci ze začátku pořád cvakali, tak jsme se zdrželi, ale teď už to pojede, jako po másle.“ Nemám ani potuchy, jak dlouho nám plavba ještě potrvá a tázavě koukám na kluky, když pokračuji. „Za hodinu jsme tam.“ Kluci vehementně přikyvují. Končím hovor, schovávám telefon do bezpečí a chápu se pádla. Všichni rychle usedáme do lodí a odrážíme od břehu.
Velmi záhy zjišťuji, že Petrovo ujišťování o tom, jak už to tady nebude tak zlé, nebylo pravdivé. Až teprve v Rejštejně se počet kamenů v korytě zmenšuje a plavba začíná být o něco klidnější. Kája už se v lodi usadil a i když ještě občas za našimi zády zaslechneme Danovo vzteklé „NE“, když Kája sahá na bort, vypadá to, že se mu pobyt ve vratké kánoi začíná líbit. Podjíždíme v Rejštejně pod mostem, hlasitě zdravíme ostatní vodáky, jež míjíme a za veselého klábosení pádlujeme. Vtom se kdesi na našem levoboku ozývá rána a než se stačím vzpamatovat, jsme ve vodě. Křečovitě svírám pádlo a snažím se plavat ke břehu. Safra, jak to, že to nejde. Něco mě táhne za nohy. Po několika předlouhých vteřinách mi dochází, že mám nohy zamotané do koníčkovací šňůry a kánoe, která je teď naplněná vodou až po okraj, mě neúprosně táhne dál po proudu a přes kameny. Když už se mi konečně začíná dařit nohy vymotat, objevuje se pode mnou hluboká tůň, na jejíž dno kánoe rychle klesá, smyčka, kterou se mi podařilo uvolnit, se mi opět utahuje kolem kotníku a táhne i mě ke dnu. Nad sebou slyším jenom Petrovo klení a nesrozumitelné hulákání kluků. Na chvíli se vynořuji nad hladinu, zoufale lapám po dechu, ale vzápětí zase cítím tlak na kotníku a opět zajíždím pod hladinu. Naštěstí se mi nakonec daří z koňadry vymotat a s několikerým žuchnutím o další balvany se konečně stavím na nohy. Obracím se na Petra. „Jsi celej?“ volám na něj. „Do prdele boty! Uplavaly mi boty!“ volá Petr na Káju s Danem. Rozhlížím se kolem sebe a vidím, jak se kolem mě ženou obě Petrovy pantofle. Kája se po nich natahuje a vítězoslavně je vytahuje z vody. „Mám!“ Opět tedy obracím svoji pozornost k naší lodi, kterou Petr ze všech sil táhne za koňadru ke břehu. Kluci mezitím kotví svoji loď, vyskakují z ní a vrhají se Petrovi na pomoc. S úlevou tedy pouštím koňadru, jíž jsem celou dobu pevně svírala v ruce, v marné snaze dostat loď ze sevření silného proudu a z posledních sil se sápu ke břehu. I když už tu není hluboko, proud je tu stále velmi silný a několikrát mi podráží nohy, než se mi konečně daří vydrápat se na břeh.
Když je loď vylita, všechny věci posbírány, začínáme sčítat škody na našich tělesných schránkách. Petr má skalpovaný ukazovák na levé ruce a nepočítaně modřin, já mám pouze krvavé jelito na stehně a fialový a oteklý kotník, to jak mi jej přiškrtila koňadra. Jinak jsme neutrpěli žádná zranění a tak jsme z tohoto nepěkného karambolu vyvázli vlastně dobře. „Viděla jsi ho, blbečka?“ ptá se mě Petr vztekle. Nechápavě na něj zírám. „Koho?“ „No, toho spratka na kajaku.“ Petr mi popisuje, kterak v okamžiku, kdy jsem se topila v tůni, jel kolem mě jakýsi mladík na kajaku a řval na mě, že mu mám uhnout. Vrtím nevěřícně hlavou. „Tak toho jsem si opravdu nevšimla. Nějak jsem v té chvíli měla jiné starosti.“ Bylo to moje první cvaknutí s Petrem, jako kormidelníkem a stálo opravdu za to. Honem zase spouštíme lodě na vodu a rychlými údery pádel ženeme kánoe dál. Ještě nám zbývá pořádný kus cesty a už teď je jasné, že časový údaj, který jsem Pepině nahlásila do telefonu na naší poslední zastávce, byl opět velmi orientační. Ona avizovaná hodina už je totiž skoro pryč a my pořád trčíme jen malý kousek pod Rejštejnem.
Konečně se blížíme k Sušici. Když projíždíme Dlouhou Vsí, obloha se nad námi zatahuje a v okamžiku, kdy vjíždíme do Sušice, se z nebe spouští hustý, studený déšť. S hlavami skloněnými pádlujeme ze všech sil a v půl čtvrté konečně vytahujeme lodě před kioskem, kde na nás, jistě s velkým nadšením, čeká poslední posádka. Házíme pádla do lodí a rychle se běžíme schovat pod střechu. „Asi nás nenávidíte, co?“ ptám se sklesle místo pozdravu. Upírají se na mě tři páry očí a smějí se na mě troje ústa. Pravda, úsměvy jsou poněkud pokřivené, ale aspoň po nás nic neházejí a vypadá to, že s námi mluví. Provinile se dívám na hromadu kelímků a tácků, která se nakupila na stole. Rychle si objednáváme pozdní oběd a jídlo do nás padá s neuvěřitelnou rychlostí. Přestává pršet. Petr se jde podívat k lodím, vzápětí se vrací zpátky a v ruce svírá tři pádla. „Ty, hele, vy máte jedno pádlo u sebe?“ ptá se Dana. Ten vrtí hlavou, rychle vstává a s Kájou se odcházejí podívat k lodím. Bohužel, po pádlu jako by se zem slehla. „To mi neříkej, že ho nějakej hajzl šlohnul,“ soptí Dan. Bohužel to tak vypadá. Nakonec kluci znechuceně odjíždějí ke Kájovi domů pro náhradní pádlo a pro dřevo, abychom si večer mohli udělat oheň.
Protože se obloha vyjasnila, navrhuji, aby si Pavel s Kačkou vzali Danovu loď a Petr vzal Štěpánku na háček. „Já zatím počkám na kluky, odvezeme auta do kempu v Čepicích a počkáme tam na vás.“ Všichni souhlasí a tak za chvíli běhám s fotoaparátem v ruce po břehu a fotím nově utvořené posádky, kterak se soukají do lodí a v případě Kačky a Pavla značně nejistě a vrávoravě odrážejí od břehu. Když lodě zmizí za zatáčkou, vracím se do kiosku a usazuji se na lavici. Nemusím ale čekat dlouho. Za chvíli přijíždí kluci, předávám jim tedy klíče od Pavlova Volva a společně odjíždíme do Čepic. Tady si vybíráme pěkný plácek s ohništěm, kolem něhož si postavíme své stany a v němž si budeme moci večer rozdělat oheň a upéct buřty a klobásy. Když máme postaveno, obcházíme kemp, zjišťujeme, kde jsou sprchy a toalety, kde je ve vsi sámoška a zda bude mít v sobotu ráno otevřeno a pak postáváme na břehu a vsázíme se, kolikrát se Kačka s Pavlem cvaknou. Za pár minut se na řece objevuje první modrá loď a na ní rozesmátá Štěpánka s Petrem a pár metrů za první kánoí i druhá posádka. „Ahooooj,“ voláme na ně rozjařeně. „Cože je Kačka na kormidle?“ ptá se vesele Dan. Kačka se uculuje a ždímá si promočený culík. „No, on nás Pavel trochu cvaknul, tak jsem to musela vzít do ruky já.“ Naštěstí to vypadá, že ponurá nálada Pepinky, Pavla a Kačky, způsobená tím předlouhým čekáním v Sušici, je ta tam. Pomáháme jim vytáhnout lodě z vody, obracíme je dnem vzhůru a odebíráme se k našemu stanovému městečku. Než se Kačka s Pavlem osuší a Štěpánka převlékne, jdeme s Petrem na pruty, na nichž si opečeme buřty. Je to vcelku pěkná procházka podél řeky. Za kempem nacházíme vrbu s pěknými, rovnými větvemi. Pak se se třemi pruty vracíme do kempu, kde už vesele plápolá a praská malý táboráček. Usazujeme se na lavici, krájíme buřty a napichujeme je na klacky. Po vynikající večeři pak ještě chvíli sedíme kolem ohníčku a klábosíme, vtipkujeme a smějeme se.
Ráno vylézáme ze stanů, bereme útokem sprchu a pak uháníme do čepického konzumu, abychom doplnili zásoby. Nebe nad námi se začíná mračit, neděláme si s tím ale velké starosti a rychle balíme. Dan, Petr a Pavel usedají za volanty aut a odvážejí je do Horažďovic, kam máme dnes namířeno. Sotva nám zmizí z dohledu, začíná lehce krápat. Běžíme se schovat pod střechu a zalézáme právě včas. Spouští se totiž obrovská průtrž mračen, voda padá z oblohy takovou rychlostí a s takovou intenzitou, že má člověk pocit, jakoby stál pod naplno puštěnou sprchou. Nejsme sami, kdo se schovává pod přístřeškem. Vedle nás sedí parta vodáků a hlasitě se smějí. Louka před námi se mění na malé, travnaté jezírko. Vodáci u vedlejšího stolu si natahují pláštěnky a jeden po druhém se s rozběhem vrhají břichem na zem a soutěží v tom, kdo po kluzké trávě dojede dál. Se záchvaty smíchu je pozorujeme. Největší aplaus sklízí pán s kloboučkem, který soutěží bez pláštěnky, jenže místo aby se břichem vrhnul na mokrou trávu, skáče o půl metru vedle, kde už je ale štěrková cesta. Kupodivu nevyhrává. Po chvíli to vypadá, že déšť pomalu ustává. Je to ale jen zdání, protože za okamžik se spouští ještě větší slejvák. Voláme klukům, ať se pro nás vrátí. V tomhle počasí rozhodně do lodí nepolezeme.
Kačka se Štěpánkou začínají uvažovat o návratu domů. „Neblbněte,“ přemlouváme je s Kájou. „Ono se to určitě vybere. Vždyť je to škoda.“ Vypadá to ale, že holky už se rozhodly a nic je nepřesvědčí. Škoda. Za chvíli se vracejí kluci. Zastavují přímo u nás, to abychom nemuseli cestou k autům moknout. Nasedáme do aut a pak čekáme, zda déšť trochu nepoleví, abychom mohli naložit lodě. Po deseti minutách déšť ustává. Kluci tedy přivazují kánoe na střechy vozů a po krátké domluvě se vydáváme na Rábí, na oběd. Restauraci si asi nevybíráme příliš šťastně, už se nám ale nechce přesouvat někam jinam a tak přivíráme oči nad nepříliš ochotnou a příjemnou obsluhou a nad tím, že nám nejprve místo borůvkových knedlíků, které jsme si objednali, přinášejí meruňkové. Po obědě se jdeme projít k hradu, cestou si dáváme vynikající zmrzlinu a trdelník a pak se loučíme se třetí posádkou. Mraky na nebi se už dávno roztrhaly a místy vykukuje i sluníčko, naposledy se tedy pokoušíme holky přemluvit, aby zůstaly. Ty jsou ale už rozhodnuté a Pavel, i když vypadá, že by vcelku rád zůstal, se jim gentlemansky podřizuje.
Protože počasí se opravdu velmi zlepšilo, vracíme se zpět do kempu v Čepicích, sundáváme lodě a s Kájou se usazujeme na břehu, kde budeme čekat, až Dan s Petrem odjedou do Horažďovic, jedno auto tam nechají a druhým přijedou zpět. Začíná být vcelku horko, svlékáme se tedy do plavek, a jakmile se kluci vracejí, spouštíme lodě na vodu. Celé odpoledne svítí sluníčko a pálí nás do zad, takže když přijíždíme ke kempu na fotbalovém hřišti, hned vedle horažďovického aquaparku, jsme lehce přismahlí. Stavíme tedy rychle stany a pak se znovu převlékáme do plavek a vydáváme se přes parkoviště do aquaparku. Tady se dvě hodiny cachtáme, jezdíme na tobogánu, blbneme na divoké řece nebo se líně válíme ve vířivce. Řádně vycachtaní se pak vracíme do kempu, kde si na plynovém vařiči kuchtíme vynikající gulášovku a pak celkem brzy zalézáme do spacáků.
V neděli ráno vstáváme, necháváme lenocha Dana zalezlého ve stanu a já, Petr a Kája se vydáváme do cukrárny na náměstí, na snídani. Dáváme si vynikající kafíčko, k tomu roládu, a aby si Dan nemohl stěžovat, že jsme ho ošidili, kupujeme zákusek i pro něj a pomalu se vracíme zpět. „Tak kam dneska dojedeme?“ ptám se kluků. Petr navrhuje Střelské Hoštice, ale nám se to zdá blízko. „Tam jsme za chvilku,“ mračím se. „Podívej, jak je hezky. Toho přece musíme využít.“ Nakonec se tedy domlouváme na Katovicích. Všichni souhlasí a tak Dan s Petrem, tak jako předešlý den, usedají do aut a odvážejí jedno z nich do naší poslední zastávky. Jakmile se vracejí, vyplouváme. Sluníčko se opět překonává, jako by nám chtělo vynahradit těch několik slejváků z minulých dní. Když se ale blížíme ke Střelským Hošticím, objevuje se nad námi fialovočerný mrak a znenadání se ozývá prásknutí hromu tak silné, že leknutím nadskakuji deset centimetrů nad sedačku. Z bouřky na vodě mám opravdu strach. „Ty vole!“ vypadává ze mě. Všichni se opíráme do pádel a doslova letíme vpřed. Už jsme skoro u kiosku, když z nebe začínají padat první dešťové kapky. Rychle přistáváme, vytahujeme lodě na břeh, otáčíme je dnem vzhůru, strkáme pádla pod ně a pak už rychle běžíme do kiosku, pod střechu. Opět to vypadá, jako bychom to měli přesně načasované, protože jakmile usedáme na lavičku pod střechou, spouští se hotové boží dopuštění. Obrovské dešťové kapky střídají ledové kroupy o průměru dvou centimetrů a bubnují do střechy nad naší hlavou s ohlušujícím rachotem. „No,“ směje se Kája. „Tak to jsme měli teda kliku. V tomhle bych jet fakt nechtěl.“ Petr vrtí hlavou. „To já taky ne.“ Objednáváme si tu jídlo a za neustávajícího dunění a bubnování obědváme. „Co budeme dělat, když to nepřestane?“ ptám se zamračeně. „No, budem to muset dojet,“ odpovídá mi Petr. Tahle představa se mi rozhodně nelíbí a je to na mě jasně vidět. Petr krčí rameny. „Já říkal, že máme jet jenom do Hoštic.“
Za několik dalších minut se naštěstí obloha zase vyjasňuje a déšť je ten tam. S úlevným výdechem tedy naposledy spouštíme lodě na vodu a chápeme se pádel. Celou cestu do Katovic slyšíme zvuk hromu. Chvílemi to vypadá, že bouřkový mrak, který se přes nás přehnal v Hošticích, opět doháníme a tak zvolňujeme tempo. Do Katovic dojíždíme kolem páté hodiny odpolední, ihned nakládáme lodě na střechy aut a vyrážíme k domovu. Opět se setkáme před půjčovnou. „Doufám,“ strachuje se Petr, „že nebudou moc koukat na to, jak máme tu loď vorvanou.“ Snažím se ho uchlácholit. „Neboj. Je neděle večer, určitě nebudeme vracet lodě sami. Nebudou mít čas to nějak zkoumat.“ Mám pravdu. Když se s Danem potkáváme v Plzni před půjčovnou, stojí vedle nás několik dalších aut a personál půjčovny mezi nimi chaoticky běhá sem a tam. Petr s Danem odnášejí lodě do dvora a my s Kájou čekáme u aut. Když se kluci vynořují z vrat, Dan se usmívá od ucha k uchu a gestikuluje na nás, abychom rychle vlezli do aut a zmizeli. „Proč?“ ptám se nechápavě. „Dan mi potichu šeptá, že si nevšimli toho, že vracíme o jedno pádlo méně. „To myslíš vážně?“ ptám se nevěřícně. Dan na mě mrká, táhne Káju do auta, mává na nás a odjíždí. I když z toho nemáme úplně dobrý pocit, odjíždíme i my.
V pondělí se znovu omlouvám Kačce i Pepině za ten nepovedený pátek, kdy na nás museli celý den čekat. Obě mě ujišťují, že se jim výlet líbil. „Pavel z toho byl úplně nadšenej,“ směje se Kačka. „Už teď plánuje, že si půjčíme loď, pojedeme sami na Berounku, abychom se to trochu naučili a příště vás nebrzdili." Padá mi kámen ze srdce. Bála jsem se, že jsme třetí posádku nadobro otrávili a odradili a že už s námi nikdy nebudou chtít jet, což by nás hodně mrzelo. Nakonec to i přes všechny zádrhele a kotrmelce byl bezva výlet.
http://palda.rajce.idnes.cz/Otava_-_5._-_8.7.2012/