O životě a zvířatech, vážně i nevážně

DEN 1.

                „Tak jedem!“ popoháním Petra před polednem. „Vždyť už jdu,“ ozývá se mi v odpověď zabručení. S pochybnostmi na něj zírám, kterak rve naše objemné batohy do kufru tátova auta. Můj je uvnitř, ale Petrův se ne a ne vejít. Nakonec ho ukládáme na zadní sedačky vozu a já se horko, těžko soukám k němu. Motor červené Suzuki zahučí a konečně vyrážíme. Na centrálním, autobusovém nádraží vystupujeme, loučíme se s taťkou a s funěním a hekáním táhneme svá zavazadla na nástupiště. „Ty vole,“ lezou mi oči z důlků a podlamují se mi nohy, jakmile si házím krosnu na záda. „Ten přechod na těžko, který nás tam čeká, rozhodně nemůžu přežít.“ Petr se na mě povzbudivě usmívá. „Neboj, ještě to přebalíme a co nebudeme úplně nutně potřebovat, necháme v autobuse.“ Pochybovačně povytahuji obočí, ale komentář si nechávám pro sebe. Ve třičtvrtě na dvanáct přijíždí autobus, kupujeme jízdenky, nakládáme bagáž a hroutíme se na sedačky. „V kolik že nám jede bus do Brna?“ ptá se mě už asi po desáté Petr. „V půl třetí.“

                V půl druhé vystupujeme v Praze na Florenci a po krátkém váhání táhneme batohy do nové haly, kde si zabíráme jeden stoleček u Burger Kingu. Cestou potkáváme dvojici mladých lidí, kteří mají podobně objemné krosny, jako my. „Jestlipak taky nejedou do Rumunska,“ myslím si s úsměvem. Petr si k obědu kupuje jakýsi megasendvič s hovězím masem, já si dávám cosi kuřecího, v domnění, že na kuřecím sendviči není co zkazit. Omyl. Něco tak odporného jsem v životě nejedla. Po několika soustech to znechuceně odkládám a odcházím si pro obloženou bagetu. Petr se obětuje a můj sendvič dojídá, ale i jemu to činí nemalé obtíže. „Fuj,“ kroutí hlavou. „To je fakt hnus.“ Po chvíli se začínáme sbírat a přesouváme se na nástupiště. Náš autobus už je přistaven a za chvíli už sedíme na pohodlných, kožených sedačkách a posloucháme výklad blonďaté stewardky.

                Po bezmála třech hodinách kodrcání se po hrbolaté dálnici D1 vystupujeme na malém autobusovém nádraží u hotelu Grand. „Kam teď?“ ptám se Petra. „No,“ odpovídá mi. „Odsud je to na Zvonařku asi kilometr pěšky. Musíme projít támhletím obchoďákem,“ ukazuje před sebe. „Aspoň si tam nakoupíme pečivo a nějaké pití.“ Odevzdaně si tedy opět házím krosnu na záda, opět mi podklesávají nohy v kolenou a už po pěti minutách chůze mě berou křeče do ramen. Ve zdejším Tescu doplňujeme zásoby, znovu bereme batohy a v úmorném vedru se vlečeme dál. „Z kterého nástupiště jedeme?“ ptám se, když scházíme ze schodů k autobusovému nádraží Zvonařka. „Ty jo,“ valí na mě Petr oči. „To nevim. Zapomněl jsem se kouknout.“ Protáčím oči v sloup a vydávám se k prvnímu nástupišti, které mi stojí v cestě. A vida, na ceduli je napsáno CK Alpina. To je ale klika. Dokonce už je tu přistaven i náš autobus, ačkoliv odjezd je až za dvě hodiny. Pro jistotu se ujišťujeme, že je to opravdu on a pak s úlevou odhazujeme krosny do zavazadlového prostoru. „Ty Petře,“ obracím se najednou na svého drahého s tlukoucím srdcem, to když si všímám cyklovleku, jenž je k autobusu připřažen. „Nezapomněl jsi mi něco říct?“ Petr na mě nechápavě hledí. „Co jako?“ Pomalu cítím, kterak se ve mně zvedá vlna hysterie. „Doprdele, vždyť je to cyklozájezd!“ Petr zlehka bledne a pak se obrací na mladíka, oblečeného v oranžovém triku cestovní kanceláře, který pobíhá kolem. Raději nechci slyšet, co si povídají. Za pár minut se ke mně Petr vrací. „Fuj, tys mě ale vyděsila,“ usmívá se na mě. „V tomhle autobuse jedou dva zájezdy dohromady. Část jsou cyklisti a část pěšáci.“ Moje úleva nezná mezí. Protože máme ještě téměř dvě hodiny do odjezdu, odcházíme do blízkého obchodního centra, kde usedáme do kavárny a pomalu usrkáváme lahodnou kávu. Na dlouhou dobu poslední vymoženost civilizace.

                Úderem sedmé hodiny vyrážíme. Náš průvodce se nám představuje jako David a s nadšením nám popisuje, jak to v Rumunsku chodí a jak bude náš zájezd probíhat. Neposlouchám. Však nám to jistě v pravý čas znovu zopakuje. V Bratislavě nabíráme poslední čtveřici cestovatelů a pak už míříme přes Maďarsko k Rumunským hranicím. Po důkladné kontrole ze strany rumunských celníků následuje hromadná návštěva místních směnáren, kde si vyměňujeme Eura za místní měnu Leu. „Není třeba si toho měnit moc,“ usmívá se na nás David. „Možnost nakupovat budeme mít jenom poslední den.“ Nastupujeme znovu do autobusu a pokračujeme v cestě do nitra Rumunska.

DEN 2.

                 Jsme ve vesničce Stana de Vale. Tady parkujeme a celí polámaní a zmuchlaní po probdělé noci vystupujeme a protahujeme ztuhlé končetiny. Z batohů vytahujeme jen to nejnutnější, co budeme potřebovat pro celodenní pochod, nazouváme pohorky a pak už pod Davidovým velením vyrážíme na první túru. Dnes nás čeká přechod pohoří Vladeasa. Přes něj se dostaneme na náhorní plošinu Padis v pohoří Bihor, kde se nachází naše první tábořiště. Cesta je zpočátku široká, vede jen do mírného kopce. Zatím to jde. Po pár stech metrech přicházíme k malé skalce, z níž prýští pramen. „To je zdejší minerálka,“ upozorňuje nás David. „Lidi sem jezdí pro vodu i z daleka. Naberte si. Další pramen, kde bude možné nabrat vodu, bude až tak za dvě hodiny.“ Petr bere lahev, šplhá po skále tak vysoko, jak to jen jde a tam ji plní. Když sestoupí zase dolů, vrazí mi láhev do ruky. „Ochutnej, jestli se to dá pít.“ Voda vypadá dobře a tak sbírám odvahu a piju. „Je to dobrý,“ usmívám se. „Má to trochu kovovou pachuť, ale v tomhle vedru bude dobrá.“

                Pokračujeme dál. Před námi je první brutální stoupání suťovým svahem. „Teď bych chtěla vidět cyklisty,“ usmívám se ďábelsky. Můj úsměv ale po pár metrech cesty mizí. Nohy v suťovém svahu klopýtají, zvrkávají se, každou chvíli zakopávám o kámen a v třicetistupňovém parnu se ze mě pot jen lije. „Ty už mi zase zdrháš!“ brumlá za mnou vyčítavě Petr. Na chvíli zastavuji a otáčím se. Zbytek skupiny, včetně průvodce, je daleko za námi. „Proč tak utíkáš?“ Krčím rameny. „Mě to pomalu nejde.“ Konečně zase rovná cesta. Vystoupali jsme nad kameny a pokračujeme po trávě. Jsme teď na jednom z menších hřebenů a před námi se otevírá nádherný pohled na hlavní hřeben Vladeasy a na Bihor za ním. Potkáváme se s cyklisty. Někteří už sedí na trávě a odpočívají, ti pomalejší teprve přijíždějí. Stejně jako my jsou rudí v obličejích a jejich dresy jsou zcela propocené. Vytahujeme foťák, děláme pár snímků a pak se i my znaveně hroutíme na zem. „To je teda pěkný,“ mračím se. „Jsme na cestě teprve chvíli a já už mam dost. Ten přechod na těžko prostě nemůžu dát.“ Upírám na Petra zoufalý pohled. Ten se na mě chlácholivě usmívá. „Neboj, sluníčko. Nějak to zvládenem.“ Zřejmě se netvářím o moc lépe a tak ještě statečně dodává. „Když bude nejhůř, tak to odnesu všechno.“ Valím na něj oči. Dělá si srandu? Už tak je ta jeho krosna zhruba dvakrát těžší, než ta moje. „Hm,“ bručím potichu. „Uvidíme.“

                Zvedáme se z trávy a pokračujeme dál. Cesta vede kolem salaše. „Tyjo,“ diví se David. „To je teda luxus!“ Překvapeně hledíme na malý domek s plechovou střechou a marně hledáme známky onoho zmiňovaného přepychu. Na loučce za salaší se válí hromada odpadků, před ní stojí jakási bouda, potažená igelitem. „Loni tady byla jenom malá dřevěná Chajda,“ ukazuje nám David na hromadu dřevěné suti, kousek od nás. „Ale jak tak koukám, asi jim to spadlo.“ Procházíme kolem polorozpadlé dřevěné ohrady. „A tady to je dojírna,“ ukazuje nám náš průvodce. „Jeden člověk si vleze tady do tý budky,“ mává rukou směrem k igelitovému cosi, „a někdo mu postupně nahání krávy, nebo kozy, nebo ovce tady do tý uličky.“ Osobně si neumím takové dojení moc představit. Plot ohrady i ony uličky jsou tak chatrné, že by do nich stačilo jen zlehka šťouchnout a poroučely by se k zemi. Buď jsou tedy rumunští pastevci extrémně zruční, nebo mají extrémně dobře vychovaná stáda. No, nevím. Za salaší začíná cesta opět stoupat. Pomalu se škrábeme do nadmořských výšek, v nichž už nerostou žádné stromy, všude je jen tráva, nízké keříky a spousta kamení.

                Nacházíme se v nejvyšším místě dnešního pochodu. Tady si odpočineme. Shazujeme batohy ze zad a usazujeme se do sluncem vyhřáté trávy. David vytahuje knížku o Karpatech a čte nám z ní jednu kapitolu. Hezky se to poslouchá. Přikusujeme sušenky a tiše, jako pěny, posloucháme vyprávění, kterak vypadaly Karpaty před dvaceti lety a o tom, jak se dá dlouhé měsíce žít v lůně přírody, bez elektriky, bez spojení se světem, ale také bez hygieny. Zní to romanticky. „Jo, romanticky,“ ušklíbá se Petr. „Uvidíme, co budeš říkat po týdnu bez sprchy a záchodu.“ Vyprávění končí. David uklízí knížku a vyhlašuje první hru. David, jak postupem času zjistíme, je velmi hravý průvodce. Kromě toho je to sedmilhář a není mu radno věřit ani slovo. Když vám řekne, že vás čeká poklidný a pohodový den, počítejte s tím, že se budete plahočit do brutálního kopce, kutálet z ještě horšího svahu, plazit se v blátě a vůbec provádět různá, jiná, zábavná cvičení. Kupodivu vám ale v jeho přítomnosti ani při těchto aktivitách nezmizí úsměv z tváře. První hra má jeden jediný cíl. Naučit se jména všech přítomných. Sedíme v kruhu kolem velikého kamene a postupně se představujeme. První řekne své křestní jméno, ten další ho musí zopakovat a přidat své. Tak postupně přidáváme další a další jména, takže se my, co sedíme na konci, musíme pekelně soustředit, abychom všechny pojmenovali správně. „David, Filip, Kája, Iva, Petr, Zuzka, Lenka, Verča, Jana, Jirka, Petr, Hanka, Vašek, Standa,“ sypu ze sebe převratnou rychlostí, než to zase zapomenu. „A já jsem Jana,“ dodávám. Sklízím aplaus.

                Po příjemných minutách odpočinku se opět vydáváme na cestu. Opouštíme pohoří Vladaesa a noříme se do náruče krasového, vápencového pohoří se jménem Bihor. Na blankytně modré obloze září obrovské slunce a pálí nás do zátylků a ramen. Přicházíme k prameni, o němž nám David na začátku cesty vyprávěl. Moc důvěryhodně na nás ale nepůsobí. Mezi kameny se vine pidipotůček a vlévá se do malé piditůňky. Voda je sice čistá, jenže kousek proti proudu sedí hlasitá místní rodinka, jejich ušmudlané a uřvané děti běhají s PET láhvemi sem a tam, nabírají vodu a nosí ji stejně ušmudlaným rodičům, kteří pak žužlají hrdla petek kolozubými dásněmi. Chvíli nerozhodně přešlapujeme kolem. Nakonec se první odvážlivci shýbají, nabírají tekutinu do svých láhví a ochutnávají. Hanka vytahuje z batohu desinfekci do vody a kape si do té své poctivou dávku. I já po chvíli váhání plním prázdnou nádobu. „Schováme si jí, až bude nejhůř,“ usmívám se na Petra. Pokračujeme v cestě dalších několik kilometrů. Pěšina vede po vrstevnici, takže tenhle úsek se dá nazvat vcelku nenáročným. Jedině snad to protivné slunce nás trápí. Kolem nás neroste kromě trávy zhola nic a tak se nemáme kam schovat. Po pár kilometrech se škrábeme do dalšího suťového svahu. Až se dostaneme nad něj, dáme si pauzu na oběd a pak už budeme klesat.

                Znovu se hroutíme do trávy. Vytahujeme chleba, paštiku a salám a počínáme hodovat. K jídlu opatrně přisrkáváme vodu. Ano, už došlo na vodu z pramínku. Její chuť je lehce nahořklá, ale přikládám to desinfekci, kterou mi poskytla Hanka. „Až se všichni poserem, tak aspoň budeme vědět, z čeho,“ směje se, když si od ní lahvičku s desinfekcí půjčují i někteří další cestovatelé. Po obědě David opět vytahuje svojí knihu a předčítá další kapitolu. Stále jsme na otevřeném prostranství, bez kousku stínu. Slunce pálí jako zběsilé a já se netrpělivě vrtím. Už aby kapitola skončila a my mohli vyrazit dál. Cítím se, jako by mě někdo šoupl do rozpálené pece. Ostatním to ale zřejmě nevadí, protože ani po té, co David knihu zavírá a uklízí zpět do batohu, se nikdo nezvedá. „Nepůjdem?“ ptám se nesměle. „Výhled je tady sice parádní, ale to slunce je děsný.“ Pomalu se tedy sbíráme a pokračujeme dál. Cesta teď směřuje poměrně prudce dolů. Skáčeme po kamenech, jako horské kozy a snažíme si nezlámat nohy. Můj vyskakovací kotník, který jsem si v únoru vyvrkla a od té doby zlobí, začíná pekelně bolet. Nevadí. Zatínám zuby a jdu dál. Je to tady pěkné.

                Pomalu se připozdívá. „Za chvíli bude další pramen,“ hlásí s úsměvem David. Scházíme do malebného údolíčka. Po levé straně je u cesty kovové koryto, naplněné zkalenou a špinavou vodou. Valíme na něj oči. „To má být ten pramen?“ David vrtí hlavou. „To je napajedlo pro dobytek. Pramen je až za zatáčkou.“ Jenže když popojdeme pár metrů, objevujeme další kovové napajedlo s podobně špinavou vodou a jen z malého kamene nad ním do něj po kapkách stéká čistá voda. Kdybychom si tu chtěli všichni doplnit zásoby, museli bychom tu strávit minimálně celou noc. Průvodce se rozpačitě drbe na hlavě. „No,“ odkašlává si. „Je vidět, že je fakt sucho. Normálně tady ta voda teče do napajedla proudem a přetéká na cestu.“ Rozhlíží se po našich rozpálených tvářích. „Tak dvě stě metrů odsud je další pramen. Není to sice po cestě, ale když mi dáte flašky, tak vám tam doběhnu a vodu přinesu.“ Všichni svorně vrtíme hlavou. Každému ještě pár kapek zbylo a stejně už jsme skoro v cíli. Kdesi ve svahu nad námi se ozývá praskání a dupání. V hustých smrčcích se objevuje osamělý kůň a pomalu, rozvážně kráčí k napajedlu. Noří čumák do vody a pije a pije. Pořád pije. Vůbec si nevšímá okolo stojících lidí, kteří na něj míří svými fotoaparáty. Když se dostatečně osvěží, opět mizí tam, odkud přišel. Pokračujeme v cestě. Po pravé straně se nám otevírá pohled na louku, která vypadá jako obrovská, travnatá mísa. Na ní se poklidně pase stádo koní a další k nám scházejí ze svahu po naší levici. Většina z nich si nás vůbec nevšímá a těsně před námi přecházejí cestu. Jeden šimlík je ale zvědavý a zastavuje se přímo u mě. Strká mi nos do ruky, asi zkoumá, jestli v ní nemám něco na zub. Má ale smůlu. Ruka je prázdná a tak se musí spokojit s pohlazením. Vypadá, že mu to stačí. Když pokračujeme dál, dívá se za námi a chvíli to vypadá, jako by se k nám chtěl přidat. Nakonec si to rozmýšlí, přechází na druhou stranu a mizí uprostřed stáda.

                Po pár metrech usedáme pod vysoký smrk a čekáme na opozdilce. Když se k nám připojují, opouštíme širokou cestu a po louce kráčíme směrem k nedalekým kopečkům. „Za chvíli nás čeká naše první jeskyně,“ oznamuje nám nadšeně David. „Je to jenom taková ochutnávka na začátek. Jmenuje se Pestera Padis.“ Z louky odbočujeme mezi smrčky a najednou se před námi v zemi otevírá černá díra. Vytahujeme čelovky a po kluzkých kamenech slézáme do jeskyně. Přelézáme padlé kmeny a na dně se rozhlížíme kolem sebe. „Že já sem lezu,“ bručím si pro sebe. „Vždyť je to jenom tmavá, špinavá a vlhká díra do země.“ Petr nadšeně hopsá po kamenech a šmejdí v každé prohlubni, prolézá každé zákoutí. Unaveně se dívám nad sebe. „Ach jo.“ Povzdychnu si a namáhavě šplhám po mokrých balvanech ven. Ti co byli chytřejší, zůstali venku a jakmile vystrkuji hlavu na denní světlo, dychtivě se ptají, jak to v jeskyni vypadá a zda o něco nepřišli. Odpovídám, že za tu námahu to opravdu nestojí.

                Od jeskyně pokračujeme přes další louku a přicházíme k čerstvě vyasfaltované silnici. David se mračí. „To tu vloni nebylo.“ Silnice tu nahradila prašnou cestu, vedoucí do osady Padis, kde je náš dnešní cíl. Kráčíme tedy po ní. V kotníku mi pulzuje bolestí a zdá se, že na prstech budu mít nejeden puchýř. Není divu. V pohorkách jsem chodila naposledy před dvěma lety v Norsku a od té doby jsem je neměla na nohou. Jo, za blbost se platí. Nejsem v tom ale sama. Když se ohlížím za sebe, vidím, že i téměř všichni ostatní vlečou nohy velmi ztěžka. Konečně mezi stromy probleskuje střecha jakéhosi stavení. Před námi se vynořuje osada Padis. A hele! Támhle stojí náš autobus. Přidáváme do kroku a za chvíli už vytahujeme ze zavazadlového prostoru krosny a táhneme je na tábořiště, kde si postavíme stany. „Támhle, za potokem.“ Ukazuje nám David. „Tam, co stojí ty krávy.“ Přicházíme na rovný palouk a namáhavě hledáme místo, kde si postavit naše přenosné obydlí. Je to vcelku těžký úkol. Loučka je sice rovná, ale je poseta kravským trusem v takové hustotě, že nalézt čisté místo je vcelku nadlidský úkol. Nakonec tedy odkopáváme suchý trus stranou a rozkládáme zavazadla. Když je dílo dokončeno, vytahujeme plynový vařič, s úlevou zouváme pohorky, hroutíme se na zem a klohníme pytlíkovou polévku k večeři. Každou chvíli musíme vstát a odehnat zvědavá telata, které naše tábořiště přímo fascinuje. „Krávo jedna blbá,“ rozbíhám se proti obzvláště zarputilému teleti s vypůjčenou nordickou holí v ruce. „Brekekeke!“ Tele se zděšeně otáčí a celé stádo se dává na ústup. Všichni se smějí, až se za břicha popadají. „To vypadá, jako bys v tom měla praxi.“ Usmívám se a znovu usedám k ešusu. Jenže za chvíli jsou dotěrné krávy zpět a tak musím opět na nohy. Na štěstí za pár minut se objevuje domorodý pasák s holí v ruce a odvádí všechny krávy na jejich nocoviště.

                „Davide,“ volá na našeho vůdce Verča. „V průvodci bylo napsáno, že na prvním nocovišti je k dispozici sprcha. Kde to je?“ „To je napsáno v průvodci?“ diví se David. „O tom nic nevím. Vloni to tady nebylo.“ Když vidí naše protažené obličeje, dodává. „Ale když je to tam napsaný, tak já to jdu zkusit domluvit.“ Zvedá se a odchází. Zanedlouho se vrací zpátky. „Takže sprcha tady sice je, ale paní chce deset Leu za umytí.“ Nad tím máváme rukou. Za smytí celodenní špíny a potu rádi i tuhle přemrštěnou cenu zaplatíme. „No, já jí řekl, že je to moc a že jí deset nedáme. Dojděte si tam po jednom, nějak nenápadně. Je to támhleten malej zelenej baráček,“ ukazuje rukou přes louku. „Kdyby na vás měl někdo kecy, tak ho pošlete za mnou,“ usmívá se. Chvíli ještě sedíme, povídáme si a díváme se, jak se ostatní trousí do sprchy a zpět. Pak i my vytahujeme z krosny ručník a mýdlo a loudáme se přes celou louku k zhruba půl kilometru vzdálené sprše. S ručníkem kolem krku jsme jistě velmi nenápadní. Když staneme před zelenou budkou, zjišťujeme, že je obsazeno. Usazujeme se tedy na lavičku a čekáme, až na nás přijde řada. Jsme ještě nenápadnější. Před námi se sprchuje Jana. Jirka se poté, co zjišťuje, že je pánská sprcha zamčena, k ní snaží proplížit. Je ale odchycen rumunským domácím a důrazně upozorněn, že se dobývá do DÁMSKÉ sprchy. Jirka tedy čeká, až se mohutný muž ztrácí za rohem a s kradmým pohledem přes rameno a s lišáckým úsměvem se vplíží dovnitř. Za deset minut vychází ze sprchy zbrusu nová dvojice. „Ty jo,“ usmívám se. „Který vy jste? Vás neznám.“ Oba se smějí a se zamáváním odcházejí. Rozhlížíme se opatrně kolem, zda někde nečíhá nepřítel. Vzduch je čistý. Vstupujeme tedy do zeleného domečku a zavíráme za sebou dveře. Je to sice zbytečné, neboť dveře nedovírají a klíč v zámku chybí, ale aspoň pro ten pocit. Vedle kabinky se sprchou je toaleta, kterou hned využívám. „Fuj,“ prskám štítivě. „Zítra jdu do lesa. Tady aby se člověk bál na něco sáhnout.“ K mému nemalému úžasu toaleta splachuje. Svlékáme se a opatrně vstupujeme do sprchy. Obezřetnost je na místě. Dřevěná podlážka je polámaná, některé latě zcela chybí a mokré dřevo pekelně klouže. Hned nad našimi hlavami je díra ve zdi, kterou na nás ledově táhne. Rychle se mydlíme a sprchujeme. Jsou to sice trochu bojové podmínky, ale stejně je to paráda. Po celém dni na slunci se cítíme jako znovuzrození.

                Když se vracíme ke stanu, nacházíme zbytek skupiny v družném rozhovoru. Přidáváme se k nim a okamžitě dostáváme do ruky kolující hrnek se zdejším borůvkovým likérem. Hrajeme další Davidovu hru, během níž má každý za úkol představit se celým jménem a říct ostatním něco o sobě. Tak se dozvídáme, že je mezi námi pracovnice sázkové kanceláře, právnička, učitel na základce, doktorand na univerzitě, čerství maturanti i studenti vysokých škol a další, jiné profese. Za chvíli si bere slovo David a informuje nás o zítřejším programu. Čeká nás soutěska Cetatile Radesei a brodění říčky Somes Cald. „Oproti dnešku to bude lehká procházka,“ usmívá se na nás. Takto uchlácholení odcházíme spát.

DEN 3.

                Ráno nás budí Davidův pokřik. „Kykyryký!“ Nemotorně se hrabeme ze spacích pytlů. „Do háje, to už je ráno?“ Vytahujeme vařiče a vaříme si k snídani kávu a čaj. Za chvíli přichází místní paní s tácem v ruce, plným výborných placek, které jsme si včera objednali. Těm plackám se tu říká placenta a popsat by se to dalo jako cosi kříženého mezi palačinkou a langošem. Placky se plní tím, co dům dá. Borůvkami, třešněmi, jablky, čokoládou nebo místní bryndzou. Na chvíli se nad tábořištěm rozprostírá hluboké ticho. Všichni jsme totiž plně zaměstnáni pojídáním výborných placek. Za chvíli je tác téměř prázdný. To, co zbylo, si David balí do batohu k obědu. Balíme se tedy i my. Za půl hodiny jsme připraveni na další dobrodružství.

                Vycházíme z kempu. První část trasy vede stejným směrem, odkud jsme včera přišli. Nechceme ale chodit po silnici a tak se hned za kempem vydáváme po lesní cestě, jak jinak, než do kopce. I když, v místních podmínkách se tomuhle vlastně ani kopec říkat nedá. Slunce už zase rozbalilo celý svůj arsenál a svítí o sto šest. „Co je to támhle v trávě?“ ptá se kdosi a ukazuje rukou před sebe. „Koně! Co jiného?“ U cesty se pase několik koní, jeden z nich si teď dokonce lehá do vysoké, mokré trávy a labužnicky se v ní válí. Nevstává. Nenechá se naší skupinkou nijak vyrušovat. Jen lhostejně odvrátí hlavu, když procházíme kolem, aby na nás nemusel koukat a spokojeně leží dál. Vycházíme z lesa a míříme k napajedlu, kde jsme včera prvně potkali volné stádo. Cesta vede kolem pěkné chaloupky, kolem níž stojí několik chatiček. „Tady si cestou zpátky můžeme dát pivo,“ usmívá se David. U napajedla odbočujeme. Cesta začíná opět pomalu stoupat, ne ale na dlouho. Za chvíli se zužuje a míří mezi vzrostlé stromy. Jakmile mineme první smrky, začínáme sestupovat. „Tady je ten pramen, o kterém jsem vám včera říkal,“ hlásí David, když zastavujeme u malého, průzračně čistého lesního potůčku. „Naberte si vodu, další už dneska nebude. Zase až tady, cestou zpátky,“ upozorňuje nás. Všichni tedy vytahujeme láhve z batohů a jeden po druhém je plníme čirou tekutinou. Pro místního starého pastevce, jenž kolem nás prochází, jsme opravdu vydařenou atrakcí. Zastavuje u nás, usmívá se na nás bezzubými ústy jako sluníčko a neustále nám cosi vykládá svojí rumunskou hatmatilkou. Nerozumíme mu samozřejmě ani za mák. Zatím jsme se naučili říkat jen dobrý den a na shledanou. Když jsou láhve plné, máváme na staříka, sborově hlaholíme „La revedere,“ a kráčíme dál.  

                Přicházíme k místu, kde pěšina končí. Pod námi je hladká skála, na níž je připevněno ocelové lano. Chudák Jana zlehka bledne. Má totiž strach z výšek a na tuhle atrakci ji nikdo neupozornil. „To mam jako sešplhat po tomhle dolů?“ ptá se zděšeně. „Ani za nic!“ Nakonec jí ale nic jiného nezbývá. Jiná cesta totiž není. Statečně se tedy chytá lana a opatrně, krůček po krůčku sestupuje. Když slezeme dolů, otevírá se nám pohled na obrovský kamenný portál, který tu tvoří vstup do jeskyně. Naše další cesta vede skrz ni a tak všichni vytahujeme čelovky, takže za chvíli vypadáme jako družina podivných permoníků. „Pozor na kameny,“ varuje nás David. „Dost to klouže.“ Vstupujeme do jeskyně. Oproti té díře, do níž jsme lezli včera, je tohle opravdu nádhera. Obrovský prostor a průzračná řeka, tekoucí na dně. Cesta skrz jeskyni ale zahrnuje další ocelová lana, řetězy či žebříky, po nichž šplháme nahoru a dolů. Když po půl hodině opět vycházíme ven, vděčně nastavujeme tváře slunci a ohříváme si prokřehlé ruce. Ocitli jsme se v soutěsce řeky jménem Somes Cald. Usedáme na kameny, vytahujeme oběd a hladově se na něj vrháme. Když je vše zkonzumováno, převlékáme se do plavek a přezouváme do sandálů. Další úsek naší cesty totiž vede vodou.

                Když poprvé smáčíme nohy, mrzne nám úsměv na rtech. Voda, vytékající z jeskyně je opravdu jako led. Máme ale štěstí, že je sucho a vody v řece poměrně málo. Můžeme totiž většinu času přeskakovat z kamene na kámen a tak se vyhnout případným omrzlinám. Musíme si jen dávat velký pozor, kam šlapeme. Dno řeky a i některé kameny jsou pokryty černou řasou, jež tvoří na povrchu horniny slizovatou, velmi kluzkou vrstvu. Přicházíme k místu, kde se k sobě skály přibližují a řeka zde tvoří hlubokou, asi pět metrů dlouhou tůňku. Do tůně se lze dostat pouze po zadku, jakousi přírodní skluzavkou. Abychom udrželi naše zavazadla v suchu, musíme spolupracovat. Já prolézám vodou jako první a vylézám na břeh. Kluci se staví do tůňky zhruba metr od sebe, vytvářejí řetěz a podávají si batohy, jeden po druhém, až se dostanou ke mně a já je skládám na suchý břeh. Proti nám jde dvojice rumunských cestovatelů, a když už tam jsou kluci tak pěkně naskládání, posíláme i jejich zavazadla, pro změnu proti proudu. Když je vše bezpečně uloženo na břehu, kluci rychle vylézají z vody a každý z nich se snaží nalézt místo, kam svítí slunce, aby si rozehřáli promrzlé nohy. Za chvíli už pokračujeme dál. V jednom místě se David zastavuje a ukazuje na úzkou skalní průrvu. „Támhleto je kaskáda Mogul. Je tam vodopád. Kdo chcete, nechte si tady batohy a půjdeme se tam podívat.“ Pohodlně se usazuji na vyhřátém kameni. Nejsem blbá. Nikam nejdu. Pozoruji Petra a některé další, kterak nadšeně šplhají po skále a za chvíli mi mizí z dohledu. Za čtvrt hodiny se vracejí. Všichni, kromě Petra. „Kde zas je?“ ptám se otráveně. David krčí rameny. „Povídal, že leze ještě dál a zmizel.“ Nechápavě vrtím hlavou. Jestli se nepřerazí sám, přerazím ho já, až se objeví. Po dalších deseti minutách konečně slézá i Petr a můžeme pokračovat v cestě.

                Po dalších několika desítkám minut se opět přezouváme do pevných pohorek. Tady se totiž se soutěskou rozloučíme a vydrápeme se suťovým svahem několik stovek výškových metrů vzhůru, abychom si mohli Somes prohlédnout i z ptačí perspektivy. Stoupání je tak prudké, že si místy musíme pomáhat i rukama. Kameny nám ujíždějí pod nohama a každou chvíli se některý z nich s rachotem kutálí dolů. „Pozor!“ volám přes rameno, když podkluzuji v suti. „Letí kamení.“ Ti, kteří šplhají pode mnou, tedy vlastně skoro všichni, rychle zdvihají pohledy a uhýbají padajícím balvanům. Šplháme dál. Tenhle výstup se mi zdá naprosto nekonečný. Mám chuť si sednout na zem a už se ani nehnout. Zatínám zuby a odhodlaně lezu dál. Pod nohou se mi uvolňuje další kamení a letí dolů. Ohlížím se za sebe, abych zjistila, zda se všem podařilo uhnout a pak opět zakláním hlavu a upírám zrak vzhůru. Sakra, vždyť už tam přeci musíme být. Konečně jsme nahoře. Sedíme na skále, vysoko, převysoko nad Somesem a zvědavě hledíme pod sebe. Široko, daleko ale nevidíme nic, než stromy a mezi nimi uzounkou linku, kterou tvoří naše soutěska. Když doráží i poslední opozdilci, chvíli ještě sedíme, aby se i oni mohli vydýchat a pak se opět zvedáme. Teď pro změnu zase klesáme. Musíme se totiž dostat zpět k jeskyni a znovu jí projít, chceme-li se dostat do Padise. Cesta jinudy nevede. „Paráda,“ bručím si potichounku.

                Před jeskyní se zastavujeme a opět čekáme na pomalejší kolegy. „Davide,“ volá Petr. Tak my půjdem a počkáme na vás u pramene.“ David souhlasí a tak se, dnes již po druhé, noříme do tmy a chladu jeskyně, abychom se po pár minutách na druhé straně vyškrabali zase ven. Po ocelových lanech šplháme vzhůru a pak po kamenité a úzké pěšině stoupáme k potoku. Tady doplňujeme zásoby vody a pohodlně se usazujeme na kamenech. Nemusíme naštěstí čekat dlouho. Vidina občerstvení a odpočinku očividně všem vlila novou energii do žil a zrychlila krok. Když si natočí vodu i všichni ostatní, vracíme se zpět k tábořišti stejnou cestou, kterou jsme sem přišli.

                Když přicházíme k domku s chatkami, zastavujeme a čekáme na zbytek skupiny. „Tak co?“ ptá se Petr. „Dáme to pivo?“ Všichni nadšeně souhlasí. Ze dvora nám přichází v ústrety starý, kulatý pán a rozmáchlými gesty nás zve dovnitř. Usazujeme se kolem dlouhého stolu a vzápětí se před námi objevuje celý karton místních piv, jménem Ursus. Pivo mizí v našich vyprahlých hrdlech, jen to syčí. Dokonce i já, zarytý pivní nepiják, si jedno otevírám. Že vypiju sotva půlku? Nevadí. Petr se rád obětuje a zbytek dopíjí. „Co takhle polívku?“ ptá se David. „Vaří tady vynikající.“ Pár hlav se rozkývá na znamení, že polévku by si dali. David se tedy obrací ke staříkovi. „Ciorba?“ ptá se. Děda se na chvíli zarazí, pak mizí v baráčku a když se vrací, ukazuje nám osm prstů. „Musíme si dát osm porcí,“ tlumočí David. Zájemců je přesně tento počet. Za okamžik už na stole stojí dvě mísy, po okraj naplněné hustou, zeleninovou polévkou. Posíláme talíře kolem stolu a my, co jsme si polévku nedali, aspoň ochutnáváme místní chléb. „Jé, to je dobrý,“ pochvaluji si po prvním ochutnání. „To bych klidně mohla jíst doma místo buchty.“ Když je dojedeno, ještě chvíli sedíme a povídáme si. Je tady příjemně. Zpoza rohu se batolí malé, chlupaté štěně a nadšeně se k nám vrhá. Takovou hromadu pozornosti asi ještě nikdy nepoznalo. Každý ho hladí, drbe, všichni mu ochotně nastavují ruce a štěně se do nich nadšeně zakusuje. Jeho radost ale netrvá dlouho. Ve dveřích se objevuje stařík, napřed štěně hubuje a nakonec ho nešetrně zvedá a odnáší ho pryč. „Chudák malej,“ mračí se Iva. „Takhle zacházet se štěnětem.“ „To víš,“ odpovídá jí David. „Tady na sentiment moc není místo. Zvířata tu živí proto, aby pracovala, ne aby se radovala ze života. Takový luxus si nemůžou dovolit.“

                Po příjemně strávené hodince se zvedáme. Safra, jak je možné, že přestože jsem nevypila skoro nic, mám nohy těžké, jako z olova. Sotva je vleču za sebou. Do kempu už je to naštěstí jenom kousek. Poslední úsek cesty vede z mírného kopečka a tak jsme v táboře coby dup. Opět nás vítá stádo krav. „Ty krávo jedna,“ křičí David a rozbíhá se s holí proti teleti, které se mu ochomýtá podezřele blízko kolem stanu. Zvíře utíká, David obchází svoje provizorní obydlí a kontroluje stav. „Trochu mi to prošlápla, ale žádné velké škody nevidim,“ usmívá se. „Je to dobrý.“ I my si kontrolujeme svoje stany. Kromě několika dalších čerstvých kravinců, které nám na tábořišti přibyly, ale zůstalo vše ostatní bez úhony. Hladově se tedy vrháme na svoje zásoby a klohníme si večeři. Pak se opět jeden po druhém rádoby nenápadně plížíme do sprchy, následuje večerní posezení a Davidova instruktáž, týkající se programu dalšího dne. A pak už šup do stanu, zavrtat do spacáku a dobrou noc.

 DEN 4.

                Probouzí nás jakési dupání a frkání. „Co je?“ ptám se rozespale. Všude je ještě tma a kolem nás je rachot, jako by se na nás řítil uragán. Rozepínám stan a vystrkuji hlavu. „Jé,“ rozlévá se mi po tváři blažený úsměv. „To je nádhera.“ Za potokem, jen pár metrů od nás se pase stádo koní. Další kličkují mezi našimi stany, přeskakují potok a přidávají se ke svým kamarádům. V nočním šeru jsou vidět jenom jejich siluety na pozadí pomalu blednoucí oblohy. „Pojď se podívat,“ šeptám na Petra. Ten jenom něco nesrozumitelně zabručí, obrací se na druhý bok a spí dál. Ještě chvíli se kochám, je ale chladno a já mám na sobě jen triko s krátkým rukávem. Po chvíli tedy zapínám stan a zalézám zpět do spacáku. Frkání a podupávání stáda mi vypráví o svobodě a nekonečných zelených dálavách. Tohle je lepší, než jakákoliv ukolébavka.

                Po několika hodinách se znovu probouzím a poslouchám, kterak si ostatní vyprávějí o pro ně děsivém, nočním zážitku. „Já jsem měla hrůzu, že nám zboří stan a udupou nás k smrti,“ poslouchám ze všech stran. Nechápavě vrtím hlavou. Opět snídáme lahodné placenty, zapíjíme je instantní kávou a mátovým čajem a poté rychle skládáme stan a balíme všechny své věci. Dopoledne nás čeká přechod s plnou polní na tábořiště v La Grajduri. Náš původní plán, totiž ponechání části věcí v autobuse, ztroskotal hned v samém začátku. Dozvídáme se, že do konce zájezdu už se k autobusu nedostaneme a tak si s sebou musíme odnést opravdu úplně vše. „Jak je to daleko?“ ptáme se opatrně Davida. „Je to kousek,“ odpovídá nám. „Půjdeme to tak dvě, dva a půl hodiny.“ „Doufám, že to nejsou nějaké kozí stezky a suťáky,“ obracím se na průvodce. „Ne, to ne. Půjdeme vcelku lehkým terénem a v podstatě jenom z kopce. Nečeká nás žádné stoupání.“

                Když je všechno sbaleno, házíme si krosny na záda a vyrážíme. Přecházíme louku, na níž jsme tábořili, procházíme malým remízkem a po další louce jdeme do mírného kopce. Po dvaceti minutách chůze přicházíme k lesu. Na jeho okraji je roztroušeno několik velikých kamenů, na které s úpěním usedáme a čekáme na ostatní. Slunce pálí i dnes a je vedro až k zalknutí. Zpocená trika se nám lepí na záda a popruhy batohů řežou do spálených ramen. Vstáváme a pokračujeme v cestě. V lese šplháme do mírného kopce a pak začínáme sestupovat. Je tu celkem příkrý sráz a s krosnami na zádech, které nám značně ovlivňují rovnováhu, je hopsání po kluzkých kamenech a kořenech opravdu legrace. Každou chvíli objímáme stromy, to jak se snažíme neuklouznout a neupadnout. Konečně jsme dole. Les končí a před námi se otevírá pohled na rozlehlou louku, jejímž středem se jako had kroutí malá říčka. „To je Poiana Ponor,“ oznamuje nám David. „Ponorná louka. Řeka se tady totiž po pár stech metrech vrací zpátky pod zem.“ Popocházíme ještě kousek. „Nechte tady batohy a běžte se podívat zhruba dvě stě metrů proti proudu. Je tam vývěr.“ Poslušně se tedy rozebíháme po uzounké pěšince, vedoucí po břehu. Ta se za chvíli ztrácí a my pokračujeme přeskakováním z jednoho balvanu na druhý, až přicházíme k malé jeskyni. Ta je kompletně zatopená průzračnou vodou. Otužilec Standa se svléká a nadšeně se noří hlubin. I Petr se rozhoduje vodu vyzkoušet. Na rozdíl od Standy si ale zouvá jenom boty a namáčí se pouze po kolena. Ani jeden z kluků ve vodě dlouho nevydrží. Voda ve vývěru je ještě o několik stupňů studenější, než Somes v soutěsce. Po kamenech se vracíme zpět k brodu, kde jsme nechali Davida hlídat naše zavazadla a spokojeně se rozvalujeme v trávě. Následuje další kapitola z knihy o Karpatech.

                „To už jako jdeme?“ ptáme se otráveně, když David zavírá knížku a vstává. „Jasně. Do kempu už je to jenom kousek.“ S námahou tedy usazujeme batohy na záda, přecházíme brod a kráčíme po cestě podél řeky. Voda vesele hopsá přes různobarevné oblázky a její žbluňkání nám hraje písničku do kroku. Cesta se po chvíli stáčí vpravo a začíná šplhat. Nad ní se táhne travnatá stráň, na níž jsou vyšlapané desítky uzounkých pěšinek od toho, jak tady stáda ovcí neustále přecházejí sem a tam. Protože cesta je hodně kamenitá a nejde se po ní moc dobře, šplháme do stráně a kráčíme po ovčí stezičce. Opět šplháme do kopce a pak už staneme na vrcholku, z nějž je vidět přímo do tábořiště. Oproti Padisi je tady opravdu živo. Nejen, že je to tady o mnoho větší, ale dnes je pátek a tak se sem ze všech stran sjíždějí rumunští táborníci se svými stany či karavany. Radostně scházíme dolů. „Ještě kousek,“ ukazuje nám David místo, kde si postavíme stany. „Až za potokem.“ S úlevou shazujeme krosny ze zad a znaveně se na ně hroutíme. Času ale není nazbyt. Je třeba rozbít tábor, uvařit oběd a odpoledne nás čeká výlet k jeskyním. Dáváme se tedy do práce. K naší radosti shledáváme, že země je tu čistá, žádné kravince, pouze sem, tam ovčí bobek. Můžeme si tedy bez starosti postavit stan, kde je nám libo. Když je obydlí připraveno, opět vytahujeme vařič a klohníme polévku z pytlíku.

                Po obědě nenásleduje chvíle odpočinku, ale další výlet. Tentokrát si bereme jen malé batůžky, nesmíme zapomenout na čelovky a většina z nás se vydává na pochod. V táboře zůstávají pouze Jana s Hankou. Procházíme kolem lesa. „Ty vole,“ valím oči. „To je teda masakr. Fuj.“ Podlaha lesa je pokryta toaletním papírem v takové hustotě, že kromě pár pěšinek by nebylo kam šlápnout. „To víš,“ krčí rameny David. „Toalety se tady nevedou a lidi jsou líní chodit do lesa na druhou stranu, protože to je do kopce.“ Odbočujeme na širokou lesní cestu. David nás zastavuje. „Tak vážení,“ usmívá se. „Dáme si další hru.“ Vysvětluje nám, kterak jihoameričtí indiáni běhali pro vodu velké vzdálenosti a protože neměli dostatek nádob, nosili ji v ústech. Tahle historka se mi zdá trochu přitažená za vlasy, ale budiž. „Takže,“ pokračuje David. „Kdo se chce soutěže zúčastnit, nabere si do pusy vodu, nesmí ji spolknout a tomu, kdo ji v těch ústech donese až na vrchol tohohle stoupání, umeju večer ešus.“ Soutěž vzdávám rovnou. Stejně máme s Petrem jenom jeden ešus, nemusíme tedy soutěžit oba. Většina se ale zúčastňuje a tak za chvíli začínáme stoupat. Všichni mají vyboulené tváře a již po prvních pár metrech příkrého stoupání jim námahou vylézají oči z důlků. Každou chvíli se někdo zastavuje a snaží se smrkat, aby si usnadnil dýchání, ale s vodou v ústech to není nijak jednoduchý úkon. Jsou i tací, kteří svoje úsilí vprostřed kopce vzdávají a vodu vyplivují. Jsme nahoře. David počítá ešusy, které bude muset večer drbat. „Osm. To jde. Vloni jsem jich měl čtrnáct.“ Rozesmátí pokračujeme v cestě. Ta stále stoupá, i když už ne tak brutálně, jako před chvílí. Přicházíme na rozcestí. Na kmeni mohutného stromu je tu namalováno několik turistických značek. „Co to je?“ valíme na to všichni oči. David se chechtá na celé kolo. „To je rumunské turistické značení.“ Obcházíme strom kolem dokola a užasle zíráme na změť žlutých šipek, ukazujících všemi možnými i nemožnými směry. Z tohoto značení opravdu nelze pochopit, kterým směrem se dát. My máme naštěstí zkušeného průvodce, který tu zná každý kámen a tak po chvilce odpočinku kráčíme dál.

                Po další půl hodině pochodu začínáme sestupovat. Uzounká pěšinka se kroutí mezi kameny, každou chvíli musíme přelézat spadlý kmen. Zastavujeme před vstupem do černé jeskyně Pestera Neagra. „Nechte si tady batohy,“ instruuje nás David. „S sebou si vezměte jenom čelovky.“ Zuzka se rozhoduje počkat před jeskyní. „Aspoň vám pohlídám batohy. S těma svýma bolavýma kolenama bych to asi jenom těžko prolezla.“ Pohodlně se usazuje na kameni a s úsměvem sleduje, kterak se ztrácíme z povrchu zemského. Portál do jeskyně je o mnoho menší, než všechny ty, které jsme dosud měli možnost vidět. Už tento fakt mě měl varovat. Jeden po druhém vstupujeme do tmy a rozsvěcujeme čelovky. Po pár prvních metrech se průrva ve skále začíná zužovat a za chvíli už není možné jít ani vzpřímeně, ani čelem. Bokem se snažíme protlačit uzounkou průrvou ve skále. Začíná se mi dělat špatně, točí se mi hlava a potí se mi dlaně. „Doprdele,“ vrčím vztekle, neboť se mi tu opravdu pranic nelíbí. „Co to je? Proč sem já kráva lezu?“ V podlaze pod našima nohama se objevuje půlmetrová díra a když do ní namíříme baterku zjišťujeme, že je pod ní zhruba dvacetimetrový volný prostor. Sakra, jak mám tohle asi překročit? Stojím k tomu bokem, nemůžu se ani rozběhnout, ani odrazit, nemůžu prostě nic. Chvíli přešlapuji na místě. „Tobě není moc dobře, viď?“ ptá se mě starostlivě Iva, která se plazí přede mnou. Na sucho polykám. „Moc ne.“ Iva se chytá ruky, která se k ní napřahuje ze tmy a opatrně díru překračuje, pak se otáčí a napřahuje svojí ruku ke mně. „Chyť se.“ Za normálních okolností bych se zdráhala přijmout pomocnou ruku, tady ale neváhám. Vděčně se Ivy chytám a i já úspěšně překonávám tuto hrozivou propast. Po další chvíli plazení se zastavujeme. Kdesi před námi je další otvor v podlaze a kdosi se u něho zasekl. Zpátky to nejde, vpřed to nejde, nezbývá nic jiného, než stát a čekat. Studená skála mě studí do zad i do břicha. Tak úzká je naše cesta. Moje nepohodlí ale ještě není nic proti tomu, jak se musí cítit dvoumetrový Petr. Průrva ve skále je opravdu velmi uzoučká a navíc klikatá, takže Petr musí stát s koleny pokrčenými, v předklonu a s hlavou zakloněnou tak, aby škvíru ve skále svým tělem kopíroval. Při pohledu na něj se musím smát.

                Konečně pokračujeme dál. Úspěšně překonáváme další díru v podlaze, zlézáme velmi obtížný úsek, kde tápeme nohama ve tmě, aniž bychom si mohli prohlédnout, kam šlapeme a přicházíme ke skalnímu oknu. Konečně světlo a trochu prostoru. „Davide,“ volám na průvodce. „Tak já tudy vylezu ven, jo.“ David vrtí hlavou. „To nikam nevede. Musíme jít dál.“ Nezdá se mi to. Nerada se vzdávám pohledu ven, ale pomyslím si, že David se tu vyzná a že snad nekecá. Prolézáme tedy dalším skalním oknem, které ale nevede ven, nýbrž do další chodby. Tady to vcelku jde. Rozhodně je tady víc prostoru, než tam, odkud jsme právě vylezli. Jen chvilku. Zničehonic se tu začíná snižovat strop. Já jdu zatím ještě vzpřímeně, ale Petr už musí být v předklonu. Za chvíli i já začínám brousit strop hlavou. Po pár metrech už jdeme v předklonu všichni, pak musíme na bobek, potom na kolena a nakonec se plazíme jakousi malou dírou. V hlavě mi duní a sama pro sebe si opakuji, že jsem blbá, pitomá, kráva, že tohle nemám zapotřebí, že chci domů. Pak ale zatínám zuby a říkám si, že snad David není debil a nevedl by nás někam, kde není východ a kde se to nedá prolézt. S touhle myšlenkou lezu dál. Před námi se pomalu začíná objevovat světlo. Strop opět stoupá a my se konečně můžeme postavit na nohy. Ocitáme se pod dalším skalním oknem, do nějž se musíme vyšplhat, abychom se dostali z jeskyně ven. Když se podívám doprava, zírám na další okno. Ano, na to skalní okno, kolem kterého jsme se plazili před třičtvrtě hodinou a o němž mi David tvrdil, že nikam nevede. Obracím se na průvodce, který se na mě nevinně usmívá s výrazem cherubína. „Já tě zabiju, Davide,“ syčím na něj krvežíznivě. Davidův úsměv se rozšiřuje. Protože se mi nechce čekat, až se ostatní vyšplhají po kluzké stěně nahoru, prolézám k vedlejšímu oknu a vztekle se škrábu ven. Jsem špinavá jako prase, to jsme ostatně všichni, ruce mám rozedřené a zuby mi drkotají zimou. „Tak co?“ ptá se Zuzka. „Jaký to bylo?“ „Strašný,“ odpovídám a hroutím se na kámen vedle ní. „Hnusný a odporný a už nikdy nechci nic podobnýho zažít.“ Nakonec jsme všichni venku, bez ztrát na životech. Jenom právnička Lenka má do krve rozdřené koleno. „Dám tě k soudu!“ volá na oko pohněvaně na Davida. „Prý Rumunskem pohodově!“ Bere si od Veroniky desinfekci, stříká si jí na koleno a syká bolestí. „Chci vrátit peníze. Vždyť vy jste v těch prospektech normálně lhali.“ Všichni se smějeme. „No,“ neodpustí si rýpnutí Petr. „Ono to tady vloni určitě nebylo.“ David se tváří naprosto andělsky. „Jen počkej,“ ukazuju na něj prstem. „Od teď už všichni víme, že jsi sedmilhář a nebudeme ti věřit ani slovo.“

                Rozesmátí pokračujeme dál. Za chvíli jsme u další jeskyně – Pestera Barca. Tentokrát se usazuji na padlém kmenu já. Do žádné další jeskyně už mě nikdo nedostane. Rozhodně ne dnes. Zuzka s Verčou se ke mně přidávají a usazují se vedle mě. Budeme tedy batohy hlídat ve třech. Máváme na ostatní a pozorujeme je, když se ztrácejí ve tmě. Chvíli ještě slyšíme hlahol jejich hlasů, ale za chvíli se kolem nás rozprostírá ticho. Vesele si povídáme a čas příjemně utíká. Za několik desítek minut se nad námi odkudsi z houští objevuje usměvavá Iva. Je zabahněná ještě daleko víc, než po průlezu Neagrou. „Je tam další zranění,“ hlásí. „Rozbitá hlava.“ „No, tak to je Petr,“ povzdychnu si. Iva krčí rameny. „Nevím, kdo to byl. Byl dost daleko za mnou.“ Za chvíli se začínají trousit i ostatní. Všichni jsou špinaví od hlavy až k patě, Lenčino koleno je opět rozedřeno do krve a když se objevuje Petr, má na hlavě díru jako vrata a v obličeji je zlehka pobledlý. „A safra,“ vstávám. „Je ti blbě?“ Petr přikyvuje, že trochu ano. Usazuji ho na padlý kmen, půjčuji si Verčinu desinfekci a liju mu jí na ránu. „Jauvajs!“

                Pár minut odpočinku a vydáváme se na zpáteční cestu. Když se škrábeme do zalesněné stráně, snažím se zelenému Petrovi vzít batoh. „Dej mi ho. Já to vezmu.“ Petr zarputile vrtí hlavou. „Batoh mi nevadí. Vždyť to nic neváží.“ Zhruba po hodině chůze stojíme na hřebenu, pod nímž se vine místní silnice. No, silnice. Je to široká prašná cesta, plná balvanů a výmolů. Na protější stráni stojí dráty vysokého napětí a vyvolávají v nás představu opilých postav. Žádný z nich nestojí rovně. Každý se naklání na jinou stranu a pod jiným úhlem. David opět bere do ruky svojí knihu a poté, co se pohodlně natahujeme do trávy, nám čte o diamantovém zdraví. Cestovatel popisuje svoje toulky přírodou tak sugestivně, že mám pocit, jako bych cítila smrad jeho měsíce nemyté tělesné schránky. Nebo že by to nebylo zdání? Pravděpodobně smrdíme všichni. Ne, že bychom se nemyli tak dlouho, jak to autor popisuje ve své knize, ale i po jednom dni, kdy je třicetistupňové vedro a člověk prolézá všelijakými dírami v zemi, se kolem něj šíří prazvláštní aroma. Jsem zvědavá, jak budeme vypadat po čtyřech dnech v La Grajduri, kde není ani sprcha, ani záchod.

                Zvedáme se, scházíme na silnici, která nás zavede až do kempu. Znenadání se za zatáčkou objevuje Hanka. „Tak co,“ voláme na ni. „Neseš nám pivo?“ Hanka s úsměvem vrtí hlavou. Přinesla s sebou jenom láhev vody pro svého manžela. Za dvacet minut jsme na okraji tábořiště. Procházíme kolem stanů, mezi nimiž se v poklidu pase a prochází stádo koní. To je ale romantika. U svých plátěných přístřešků shazujeme batůžky a začínáme s přípravou večeře. S Petrem máme na jídelníčku čínskou směs s rýží. V ešusu to začíná vřít a line se z něj klasická, glutamátová vůně. Nevím, jestli zrovna tohle je důvodem, ale stádo koní se pomalu přesunulo k nám. Romantika končí. Jeden z nich na mě upřeně hledí, pak přecapkává potok a zastavuje se přímo u mě. „No,“ hladím ho po nose. „Jseš pěknej, ale vypadni. Jestli nám zboříš stan, tak z tebe nadělam buřty.“ S běloušem moje hrozby nijak nepohnou. Plácám ho přes plece, pak se ho snažím odtlačit, ale marně. Šiml začíná pomalu sklánět hlavu, natahuje horní pysk a míří s ním do NAŠEHO EŠUSU. „Hajtro jedna drzá. To je naše večeře. Jdi si najít svojí někam jinam.“ Nakonec mi nezbývá, než popadnout hůl a mohutným máváním oře vystrnadit. Ne, že by se mě bál. Sice se stahuje, ale jeho tempo není nikterak vysoké. Loudá se přes potok, co noha nohu mine. To nám ale nevadí. Hlavně, že večeře je zachráněna. Po prvním soustu však zjišťuji, že bránit tak vehementně něco takového je vyloženým plýtváním energie. „Kdybych věděla, jak to chutná, tak bych to snad tej hajtře nechala sežrat.“ Po celodenním chození jsme ale hladoví jako vlci a tak v nás směs zanedlouho mizí.

                Po večeři se zlehka oplachujeme u nedalekého pramene a oblékáme si teplejší svršky, neboť noci jsou tu velmi chladné. Zatímco přes den se škvaříme ve vlastní šťávě, v noci teplota klesá hluboko pod deset stupňů. Když se vracíme ke stanům, v ohništi už vesele plápolá táborák a zábava je v plném proudu. David vyhlašuje na druhý den novou hru. „Budeme hrát na strážného anděla. Každý si vylosuje jednu osobu,“ ukazuje nám pytlík s patnácti malými lístečky uvnitř. „Nikomu lísteček neukazujte. Kdo by si vytáhl sám sebe nebo svého partnera, tak mi lísteček vraťte a vylosujete si nový. Každý bude mít během zítřka za úkol tomu, koho si vylosoval nenápadně pomáhat. Ale pozor! Ten dotyčný to nesmí odhalit.“ Vstává a jednoho po druhém nás obchází. Losuji skoro poslední a vytahuji si sama sebe. „Davide,“ volám a mávám lístečkem. Vracím ho zpět do pytlíku a losuji si nový. Krátce na to se s Petrem odebíráme do hajan.

DEN 5.

                Ráno vstáváme rozlámaní a nevyspalí. Dnes nás sice neotravovala žádná zvěř, ale rumunští táborníci dělali neuvěřitelný randál až do pozdních nočních hodin a tak o vydatném a posilujícím spánku nemůže být ani řeč. Dnes nás čeká náročný celodenní pochod. Zuzka zůstává v kempu, kvůli bolavým kolenům si ordinuje další odpočinkový den. Zůstávají i Vašek s Hankou. Václavovi se v noci udělalo nevolno, je zelený jako sedma a sotva stojí na nohou. Jeho choť Hana obětavě zůstává s ním, aby se o něj mohla starat. Škoda. Včera večer jsem si totiž vylosovala právě Vaška a měla jsem být jeho strážným andělem. Z tábora vycházíme stejnou cestou, jako včera, opět šplháme do příkrého svahu, tentokrát bez vody v ústech a znovu zastavujeme u stromu, pomalovaného žlutými šipkami. Tady se od nás odděluje Verča s tím, že jí není dobře a vrací se zpět do tábora. My odbočujeme vlevo a po uzounké lesní pěšince kličkujeme mezi stromy. Znovu šplháme vzhůru. Před námi je skála Pietra Galbenei. Škrábeme se na ní a tady se nám úžasem zastavuje dech. Několik set výškových metrů pod námi je malebné údolí a za ním opět zalesněné svahy Bihoru. Je to nádhera. Usedáme na kameny, já se samozřejmě sápu na samý okraj a Petr z toho, také samozřejmě, nemá moc velkou radost. David ze svého kouzelného batůžku vytahuje ananasový kompot a lžíci a posílá plechovku kolovat. „Něco pro vás mám,“ usmívá se. Jeden po druhém lovíme z konzervy lahodné ovoce, rozhlížíme se po kraji a posloucháme čtení další kapitoly. „Tak,“ sklapne David knížku. „Teď půjdeme tak dvě hodiny dolů, až se dostaneme do soutěsky řeky Galbeny.“ Natahuje ruku a ukazuje na tři malé, žluté flíčky, prosvítající mezi stromy. „To jsou květné louky. Přes ně půjdeme.“ Zdá se nám, že je to opravdu hodně daleko a hlavně hodně nízko pod námi. Sestup bude asi stát za to.

                Nemýlíme se. Nejprve zlézáme ze skály a po úzké cestičce kráčíme ze zatím ještě snesitelného kopce. Tenhle stav ale netrvá nikterak dlouho. Svah je čím dál tím příkřejší. Zastavujeme se u ledové jeskyně s propadlým stropem, jménem Focul Viu. Je to jedna z mála jeskyní, do níž je tu vstup zakázán. Nakláníme se přes dřevěné zábradlí a očima prozkoumáváme obrovskou hromadu sněhu a ledopád proti nám. Kromě nás je tady i spousta dalších turistů, abychom jim tedy nepřekáželi, nezdržujeme se nijak dlouho a pokračujeme v cestě. Naštěstí jdeme stále lesem, takže jsme chráněni před slunečním žárem. Po více než hodině přicházíme k první květné louce. Nohy nás bolí daleko více, než kdybychom šplhali vzhůru. Teče tady malý potůček, z něhož si nabíráme zásobu vody. Podle Davida je to jediný dnešní pitný pramen. Chvíli odpočíváme a pokračujeme dál. Znovu se noříme do lesa, ale jen na malou chvíli. Cesta pokračuje přes druhou květnou louku, zase kousek lesem a konečně poslední z luk. „Tohle je ta opravdová květná louka,“ říká David. „Poiana Florelei.“ Rozhlížím se kolem sebe. Tráva je sluncem sežehnutá do žluta a o tom, že se jedná o květnou louku, značí jenom pár uvadlých zvonků, sklánějících znavené květy až k zemi. „Letos je tu fakt sucho,“ mračí se David. „Takhle to tu vloni nebylo.“ Přes poslední květnou louku se dostáváme na širokou, kamenitou cestu. Stále klesáme i když sešup už se trochu umírnil. Za chvíli se před námi zablýskne voda Galbeny, jejíž koryto se zakusuje hluboko mezi okolní skály a kopce. Cesta vede nejprve po jejím levém břehu, po několika stech metrech řeku přecházíme po malém mostku a usazujeme se na ostrém štěrku u cesty. „Tady se naobědváme,“ hlásí David a ukazuje rukou před sebe. „Potom půjdeme tamhletudy.“ Dívám se daným směrem. Po cestě tam není ani vidu, ani slechu, jen na skále je připevněno několik ocelových lan a řetězů. „Hurá,“ usmívám se radostně. „Ferraty!“ Zdaleka ne všichni ale moje nadšení sdílí.

                Po obědě naše batůžky ztratily něco málo ze své váhy, my je bereme na záda a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Odbočujeme ze silnice a vstupujeme do soutěsky. Dle Davidových slov je jindy Galbena veselý, horský tok. Dnes je tu ale vody pomalu a tak hladina našeho adrenalinu nijak zásadně nevzrůstá. Teda až do okamžiku, kdy přicházíme k první ferratové cestě. Po krátké instruktáži šplháme na skálu a jeden po druhém ji přelézáme zhruba metr nad hladinou řeky. Jana raději zouvá pohorky a se slovy „tam mě nikdo nedostane ani párem volů,“ vstupuje do proudu a brodí se k místu, odkud budeme pokračovat suchou nohou. Tady se opět obouvá a přidává se k nám. Další atrakci už se ale vyhnout nemůže. Po skalní stěně šplháme vzhůru, vysoko nad soutěsku, prolézáme skalním oknem a opět sestupujeme na dno. Cesta nahoru je jištěna řetězy, po cestě dolů se držíme ocelového lana. Ještě, že tady je. Náznak pěšiny tu směřuje téměř kolmo dolů a i když je sucho, velmi klouže. Jakmile se dostáváme na dno, pokračujeme dál. Znovu následuje ferratová stezka. Tentokrát ji ale díky nízkému stavu vody lze velmi snadno obejít. Většina si ale chce těžkou ferratu vyzkoušet a tak se opět jeden po druhém věšíme na lano a opatrně ručkujeme po skále. Když jsem zhruba uprostřed, křupe mi v defektním kotníku a bolest mi vystřeluje až do kolena. „Doprdele,“ cedím mezi zuby a opatrně seskakuji na obrovský balvan pod sebou. „A mám po legraci.“ Bolest naštěstí za chvíli vcelku ustupuje a tak můžu opatrně dohopsat po kamenech tam, kde čekají ostatní.

                Stojíme u malého jezírka, do nějž z výšky několika metrů padá vodopád. Přímo nad vodopádem je vstup do jeskyně. Po zkušenosti z Pestera Neagra se moc nerozmýšlím a připojuji se ke skupince těch, kteří budou jeskyni obcházet po skále. „Do žádný další díry už nelezu!“ vrtím rezolutně hlavou, když mě Petr přemlouvá. Beru si od něj batoh a po skále a kamenné suti se s několika dalšími drápu do prudkého kopce. Průlez jeskyní chvíli trvá a tak se u východu usazujeme na kameny a čekáme. Už se začínají objevovat první jeskyňáři. Od hlavy až k patě jsou pokryti bílým prachem, takže vypadají jako mouční červi. „Byla to nádhera,“ rozplývá se Petr. „Ten vstup byl trochu divokej, ale pak už to bylo úplně v pohodě,“ dodává. „Škoda, že jsi nešla.“ Lhostejně krčím rameny. Mě to rozhodně nemrzí. Opět svěřuji batoh dvoumetrovému Petrovi a pak všichni společně pokračujeme dál. Jdeme proti proudu řeky. Ta po naší levici tvoří malé tůňky, z nichž voda přetéká a padá do další tůňky tak, že tvoří nádhernou kaskádu. Šplháme teď po uzounké, sotva znatelné stezičce vysoko nad Galbenou. Místy lezeme po skále a přidržujeme se řetězů či ocelových lan, místy klopýtáme přes kořeny vzrostlých stromů. Přicházíme k vysoké skále a přímo u její paty je hluboká, průzračně čistá tůň. Tady vytéká z podzemí voda Galbeny. Po namáhavém výstupu jsme celí upocení a zaprášení a tůňka jako by na nás volala. Lákala nás. Svlékáme se do plavek a opatrně smáčíme prsty u nohou. „Ty vole!“ valím oči. „To je ledárna.“ Statečně ale klopýtám po kamenech, rychle se nořím pod vodu a pak ještě rychleji vylézám na břeh. „Ty jo,“ pokyvuje uznale hlavou Lenka. „Ty jsi teda odvážná.“ Nakonec jsem jedinou ženou, která se odhodlala namočit. Kluci jsou přeci jen statečnější a koupou se všichni i když někteří opravdu jen kratičce.

                Jsme suší, oblečení a osvěžení. Podle Davidových slov nás teď čeká nejbrutálnější výstup z celého pobytu. „Musíme nastoupat zpátky těch pět set výškových metrů, které jsme slezli dolů,“ usmívá se na nás. „Musim uznat, že tenhle výstup je fakt hnus.“ Jeho slova nás velmi těší. „Až budeme nahoře, udělám tam trojnožku z klacků a postavím jí u cesty. U trojnožky odbočíte vlevo. Je tam devadesátimetrová propast a u ní se sejdeme.“ Přikyvujeme, utahujeme popruhy na batozích a vydáváme se po úzké cestě vzhůru. První úsek je sice náročný, ale není to nic, co bychom tu už nezažili. Po půl hodině ovšem přicházíme k bodu zlomu. Cesta teď vede strmě a přímo vzhůru. Velmi brzy začínají někteří cestovatelé zaostávat. Najednou jsme vpředu jen čtyři. Já s Petrem, David a Standa. „Co takhle zahrát si nějakou hru?“ navrhuje David. Souhlasíme a vybíráme slovní fotbal. Aby to bylo zajímavější, hrajeme ho na poslední slabiku. Musíme se plně soustředit na výstup a cestu před námi a tak nám chvíli trvá, než ze zavařených mozků vyždímáme vhodné podstatné jméno. Hra ale plní svůj účel. Tenhle hnusnovýstup je překvapivě rychle za námi. „To už jsme nahoře?“ divím se, když David sbírá ze země tři silné větve, vytváří z nich chatrnou trojnožku a tu pak instaluje vedle stezky. „Tak to nakonec nebylo tak strašný.“ Zvláštní. Kdybychom museli tenhle výstup absolvovat první den, asi bychom umřeli v půli kopce. Dnes, po téměř pěti dnech běhání po horách, nám to připadá téměř jako procházka růžovým sadem. Odbočujeme z pěšiny a po pár metrech se před námi v zemi otevírá obrovská, devadesát metrů hluboká propast s hromadou špinavého sněhu na dně. „Nelez nikam!“ volá na mě Petr, ale pozdě. Šplhám nad propast, chytám se tenkého smrčku, jenž roste na samém okraji a zvědavě se nakláním dolů. Pak se vracím k Petrovi a uvelebuji se na balvanu vedle něj. Zatímco čekáme na ostatní, vytahujeme doping v podobě sušenek a čokoládových tyčinek.

                Jsme všichni. Po krátké chvilce odpočinku se zvedáme a pokračujeme dál. Je to sice pořád do kopce, stoupání je tu však daleko snesitelnější, než před chvílí. Přicházíme k okraji další propasti. „Pod námi jsou Ponorné Hrady,“ hlásí David. „Tam půjdeme zítra. Jsou to tři obrovské jeskyně s propadlými stropy. Dneska si je prohlídneme z vyhlídek nad nimi a zítra si je pěkně prolezeme.“ Opět šplhám na samý okraj a snažím se na fotce zvěčnit monumentálnost sto čtyřicet metrů hluboké propasti. Za svými zády slyším Petra, jak tichounce, šeptem prosí Standu, aby mě držel. „Nesahejte na mě,“ vrčím na oba. „Nepotřebuju, aby mě někdo držel. Jenom mi rozhazujete rovnováhu.“ Když se dostatečně pokocháme výhledem na první dolinu, pokračujeme k druhé vyhlídce. Tady si podle Davidových instrukcí leháme na plochý kámen na okraji a vykláníme se, abychom viděli vstup do jeskyně přímo pod námi. Najednou se zdola ozývá jakýsi výkřik. „Hele,“ ukazuje Filip kamsi pod sebe. „Támhle někoho oživujou.“ Za okamžik se údolím rozezní zvuk sirén a další, vzrušené hlasy. „To vypadá, že tam někdo někam spadnul.“ „No,“ říká David. „Jestli se někdo snažil vlézt z téhle doliny suťákem do jeskyně, tak je jasnej.“ Nechápavě na něj koukáme. „Bezpečný vstup do jeskyně je buď z doliny číslo jedna, nebo tři,“ vysvětluje nám. „Z dvojky se tam dostat nejde, ale je tam skalní okno, do kterýho vede suťák a někomu, kdo to tady nezdá, to může připadat jako další vchod. Jenže jak do toho jednou vlezeš, začne to pod tebou ujíždět a už se nemáš jak vrátit zpátky. No a pod tím oknem je pak zhruba dvacet metrů a dopad na dno jeskyně, kde je to samej šutr.“ Moje představivost pracuje na plné obrátky a cítím, jak mi vstávají vlasy na zátylku a naskakuje husí kůže. David má pravdu. Jestli spadnul opravdu tam, tak je jasnej. Za neustávajícího houkání sirén pokračujeme na vyhlídku nad třetí dolinou. Moc dlouho se tady nezdržujeme. Po náročném dni toho máme opravdu dost a už se těšíme do kempu. Po chvíli, během níž se ještě plahočíme po úzké, kamenité cestičce, rozhrnujeme větve a odbočujeme na širokou, prašnou cestu. Po té pak pohodlně kráčíme až do kempu.

                Na tábořišti nás vítají marodi. „Tak jaký to bylo?“ ptají se nás. Odpovídáme, že sice náročné, ale stálo to za to. Jen ten závěr nebyl úplně nejšťastnější. Vaříme si večeři a s ešusy a lžícemi v ruce se pohodlně usazujeme na zemi. Máme dobrý výhled na cestu, procházející kempem a tak nám dvě projíždějící sanitky nemohou uniknout, přestože už dávno nehoukají. Oba vozy zastavují u pramene, vystupuje několik mužů v červených kombinézách a myjí si zkrvavené ruce. Opírají se o kapotu sanitky, dlouze si povídají s domorodci a v poklidu popíjejí pivo, které jim kdosi nabídl. Není kam spěchat. Tomu v sanitce už není pomoci. Po večeři se snažíme aspoň trochu umýt v ledové vodě a pak se usazujeme u praskajícího ohně a povídáme si. Kromě jiného přichází na řadu i vyhodnocení dnešní hry na strážného anděla. V prvním kole má každý za úkol říct, jestli si všiml, že by někdo někomu výrazně pomáhal. Všichni se shodujeme na tom, že ničeho výrazného jsme si nevšimli. „Tady se sešla tak dobrá parta,“ říká Iva s úsměvem. „Od začátku si pomáháme všichni navzájem. Je hrozně těžký říct, jestli někdo někomu pomáhá víc. Prostě když je třeba podat pomocnou ruku, vždycky se jich několik najde.“ Souhlasně pokyvuji. Ani já jsem si nevšimla ničeho neobvyklého. Snad jen David okatě všem nabízel vodu a salám. V druhém kole máme za úkol říct, kdo si myslíme, že byl naším strážným andělem. Když přichází řada na mě, usmívám se. „Mým strážným andělem mohl být buď David, nebo Standa.“ „Jak to?“ diví se David. „Jednoduše. Losovala jsem skoro poslední a vylosovala jsem si sama sebe, takže jsem lísteček vracela a tahala znovu,“ vysvětluji. „No a po mě už jsi tahal jenom ty a Standa.“ „Safra,“ směje se David. „Logika je hrozná potvora.“ Po chvíli váhání označuji Davida. Nakonec přichází na řadu třetí kolo, v němž každý řekne, koho měl jako strážný anděl na starost. Spletla jsem se. Mým andělem byl Standa. Po vyhodnocení soutěže přichází na řadu obvyklá instruktáž ohledně následujícího dne a pak už vděčně zalézáme do spacáků.

DEN 6.

                Dnes dopoledne máme v plánu zevrubně prozkoumat Ponorné Hrady. Odpoledne je pak volitelný program. Někdo půjde s Davidem na výlet k propastem, někdo se vrátí do tábora a udělá si volné odpoledne. Bereme batůžky a vyrážíme. Ponorné Hrady jsou odsud, co by kamenem dohodil. Cesta je zprvu široká, za chvíli ale odbočujeme a vcházíme do lesa. Sledujeme žlutou značku a ta nás vede po úzké cestě, kličkuje mezi stromy a klesá směrem k dolině číslo jedna. Poslední úsek vede po skalní stěně. Na ocelová lana už jsme zvyklí, sestup s jejich pomocí nám tedy nečiní pražádné obtíže. Jenom Jana po nich šplhat odmítá. Naštěstí se dá jít kolem a dostat se do propasti po kamenech. Tahle cesta je ale nakonec daleko nepříjemnější, než ta, vedoucí po skalní stěně. Tudy totiž včera vytahovali tělo a tak jsou tu kameny pokropeny a pocákány obrovským množstvím krve. Při pohledu na ni nám znovu naskakuje husí kůže.

                Do doliny číslo dva se dá dostat pouze pod obrovským, skalním mostem, největším svého druhu v Evropě. Drápeme se do příkrého suťového svahu a na druhé straně opatrně scházíme dolů. Pod námi je další suťák a pod ním obrovské skalní okno, vedoucí do jeskyně. Tak tady včera spadnul. Opatrně kráčíme po pěšině, prozkoumávám dolinu ze všech stran, jen skalnímu oknu se zeširoka vyhýbáme. Nakonec se vracíme a pod skalním mostem prolézáme zpět do první doliny. Tady je vstup do jeskyně, spojující doliny číslo jedna a tři. Vytahujeme čelovky, oblékáme teplé mikiny a bundy a po kluzkých kamenech opatrně vstupujeme do jeskyně. Na dně je voda, ostatně jako snad v každé zdejší jeskyni, nad jejíž hladinu čnějí větší i menší balvany. Ve tmě přeskakujeme z jednoho na druhý. Kdesi před námi se objevuje modravé světlo, to jak sem slunce strká své dlouhé prstíčky skrz skalní okno v druhé dolině. Pod oknem je několik malých tůněk, na jejichž hladině se odrážejí sluneční paprsky a jejich blikání vytváří na kamenných stěnách fantastické, živé obrazce. Světlo i tůňky necháváme za zády a po kamenech jdeme dál. Po pravé straně je boční chodba. Standa s Petrem se vydávají na průzkum. „Tak si aspoň vezmi čelovku,“ sundávám si baterku z hlavy a dávám ji Petrovi. Jsme na konci jeskyně, zbývá jen vyšplhat ven. Se zakloněnými hlavami se díváme na suťový svah před námi. Ten je tak strmý, že se po něm nedá lézt rovně, ale pěšina, která je tu vyšlapaná vede v serpentinách od kraje, ke kraji. Nahoře usedáme na kameny a vytahujeme oběd. Tedy většina vytahuje oběd. Já mám smůlu, neboť Petr i s batohem stále ještě prozkoumává boční chodbu a mě nezbývá než doufat, že nebude příliš dlouhá. „Asi umřu hlady.“ David se nade mnou slituje a nabízí mi chleba, paštiku i salám. Jeden krajíc vděčně přijímám. Konečně vidím Petra. Hurá, oběd je tady!

                Opět jsme na cestě. Ze dna doliny stoupáme kamenitou stezkou, až přicházíme k padlému kmenu. Na něj se všichni usazujeme a David nám čte poslední kapitolu. Když skončí, ptá se, kdo půjde s ním na propasti. Prosebně se dívám na Petra. Včera jsme se sice domluvili, že si dáme odpoledne volno, ale teď, když na to přišlo, se mi nechce ještě zpátky. Je to náš poslední výlet. Zítra už nás čeká jenom cesta s plnou polní k autobusu. Petr se na mě otráveně mračí. „Vždyť jsme se včera domluvili.“ Nakonec tedy smutně souhlasím a ještě s několika dalšími se vracíme do kempu. Tady nás vítá stádo koní, cupující naše odpadky, žvýkající Filipovy trenýrky a Karolíny plavky. „Zmetci mizerný,“ vyháníme je s křikem. Koně se sice dávají na ústup, ale moc se jim nechce. Kája s Filipem totiž vyhodili do odpadků starý chléb a pár drobků na zemi ještě zbylo. Uklízíme po koních spoušť, vaříme si poslední zbytky zásob a pak se s Petrem převlékáme do plavek, bereme si s sebou ručník, mýdlo, šampon a vydáváme se na ponornou louku, abychom se konečně taky jednou pořádně vykoupali.

                Kousek od vývěru nacházíme krásnou, hlubokou tůňku, na jejím břehu ohniště, kolem nějž leží pár kmenů místo laviček. Tady si odkládáme věci a připravujeme si na břeh mýdlo. Když ale strčím nohu do ledové vody, najednou mě chuť na koupel přechází. „Fuj,“ prskám. „Já to dneska snad nedám.“ Nakonec, po dlouhém váhání, vstupuji do nejhlubšího místa tůně, kde mi voda sahá bezmála po pás. „Ach jo,“ mračím se. „Tak já jdu na to.“ S těmito slovy zajíždím celá pod vodu, abych se za pár okamžiku zase vynořila s klením, prskáním a funěním. Beru do ruky šampon a rychle si mydlím vlasy. Oplachuji, pak ještě jednou a znovu opláchnout. Studená voda je bohužel prevít. Šampon ve vlasech zůstává a já se musím ještě několikrát potopit a pod vodou, abych si mohla vlasy pořádně vypláchnout, než můžu vylézt na břeh. Moje osvěžující koupel trvá víc než půl hodiny. Když vylézám ven, drkotají mi zuby, nohy mám zmrzlé tak, že prsty vůbec necítím a po těle husí kůži. Rychle ždímám přebytečnou vodu z vlasů a balím se do ručníku. Teď se myje Petr. Se svým půlcentimetrovým porostem hlavy to má o mnoho jednodušší. Usazujeme se na vyhřátých kmenech, pijeme pivo, které s sebou Petr přinesl v batohu a na sluníčku se snažíme trochu rozehřát. Na zpáteční cestě fotíme stádo ovcí a koní, kterak se pasou bok po boku na stráni naproti nám. Je tu opravdu nádherně. V kempu se setkáváme s těmi, kteří šli k propastem, vaříme si poslední, ryze zdravou večeři z pytlíku a rozděláváme poslední táborák. Zítra už nás čeká cesta domů. Nad hlavami nám svítí miliony zářivých hvězd, nad zalesněnou strání proti nám se třpytí obrovský, jasný měsíc. Po víkendu se tábor téměř vyprázdnil a tak je tu nezvyklý klid. Chvíli ještě povídáme, nakonec se zvedáme a s posledním „dobrou noc,“ zalézáme do stanu.

DEN 7.

                V noci mě budí ohlušující rány, zvláštní bubnování a blikání jasného světla. Chvíli mi trvá, než mi dochází, že se nad námi čerti žení. Rachot hromu je slyšet v kratičkých intervalech, tu zdálky, tu hned nad námi a blesky osvětlují oblohu tak, jako by byl den. První opravdu zatěžkávací zkouška pro náš nový stan. Zatím jsme s ním měli štěstí na počasí. Dnes tedy zjistíme, jak kvalitní přístřeší jsme si pořídili. Ležím ve spacáku a poslouchám plácání obrovských kapek o celtu a nechávám se pomalu ukolébat k spánku. Jenže pokaždé, když už, už usínám, ozývá se přímo nad našimi hlavami obrovská rána, až země duní. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že už asi neusnu.

                Je ráno. Pořád prší a hřmí. Vylézáme ze spacích pytlů a přímo uvnitř, ve stanu vaříme čaj, Petr si ještě ohřívá poslední konzervu, abychom se s ní nemuseli zbytečně vláčet. Vytahujeme pláštěnky, které jsme dosud nepotřebovali, balíme krosny a odnášíme je pod přístřešek u místního kiosku. Nakonec už zbývá sbalit jenom stan. V neutuchajícím dešti je to vcelku komplikovaná záležitost. Ale nevadí. Zvládneme to. Připínáme promočený, špinavý, červený balík na Petrovu krosnu, bereme batohy na záda, přetahujeme přes sebe pláštěnky a na Davidův povel vyrážíme. Oproti včerejšku, kdy svítilo slunce a bylo vidět široko, daleko do kraje, dnes nevidíme zhola nic. Všude kolem je hustá mlha, z lesů stoupá pára a my nevidíme skoro na krok. Kdesi po naší levici cinkají zvonky a tu a tam se ozývá zabečení. Na louce na pravé straně cesty se pase stádo koní. V mlze rozeznáváme jen jejich tmavé siluety a občasné švihnutí ocasem v tom oparu zní, jako švihnutí bičem. Po hodině pochodu dorážíme na křižovatku, kde se máme setkat s autobusem. Dorazili jsme ale o hodinu dříve, než bylo v plánu a protože se nám v tom lijáku nechce stát u cesty a klepat kosu, pokračujeme po silnici dál. Po další hodině dorážíme na rozcestí, kde potkáváme skupinu cyklistů. Ani oni nejsou moknutí ušetřeni. Cyklovlek totiž stojí v údolí, několik kilometrů daleko, protože po zdejší rádoby silnici by autobus s vlekem nevyjel. Musejí se k němu tedy dopravit na svých kolech. Tady sundáváme promočená zavazadla z promočených zad a krčíme se pod vzrostlým smrkem v marné naději, že nás aspoň trochu ochrání před deštěm. Za chvíli u nás na štěstí zastavuje autobus a tak rychle nakládáme a s úlevou usedáme na sedačky.

                Po rozbahněné cestě sjíždíme prudkými serpentinami do údolí. Tady přistupují cyklisté a po malé chvíli zdržení, jíž si vyžádala oprava vleku, vyrážíme. V půl šesté odpoledne parkujeme v Oradei. Konečně civilizace! Převlečení do suchého oblečení, se vydáváme na místní kolonádu a hromadně usedáme do zahradní restaurace. Po týdnu konzumace polévek z pytlíku a konzervovaných pokrmů je pro nás představa teplé, normální večeře zcela neodolatelná. Naše znalost rumunštiny je nulová, v jídelním lístku jsou ale naštěstí pokrmy vyfotografované a slečna servírka navíc hovoří plynně anglicky. Petr si dle obrázku objednává jakousi polévku, vepřový steak s opečeným bramborem a já si dávám kuřecí s hranolkami. Přestože je v restauraci téměř plno, polévku nám přinášejí takřka okamžitě. „Doufám, že to není dršťková,“ otřásá se Petr hnusem. Servírka před něj pokládá velikou misku, plnou bíložluté polévky, v níž plavou kusy zeleniny a jakési podivné hmoty. Petr bere do ruky lžíci a nabírá první sousto. „Ty vole,“ zírá zděšeně na to, co nabral. „Fakt je to dršťková! Jediná polívka, kterou nesnášim a já si jí objednám.“ Nakonec ochutnává a zjišťuje, že to nebude tak zlé. Opatrně nabírá na lžíci tekutinu se zeleninou, až nakonec na dně misky zbývají jenom dršťky. Druhý chod v sobě naštěstí žádnou záludnost neskrývá a tak jsme nakonec všichni nasyceni a spokojeni. Po večeři se zdviháme z lavice, nakupujeme v místním supermarketu několik preclíků, to abychom měli cestou co jíst, několik láhví vína i místního likéru, to abychom měli doma čím podarovat rodinu, a pak už se pomalu vracíme k autobusu. V devět hodin odjíždíme. Teprve až když na hranicích vstupuje do autobusu celník, uvědomujeme si, že po týdnu, stráveném v lůně rumunské přírody, bez vymožeností civilizace, asi voníme poněkud nevábně. Celník totiž s úsměvem nastupuje, kontroluje tři cestovní doklady, pak se zhluboka nadechuje a začínají mu tuhnout rysy v obličeji. Vyjeveně se rozhlíží po cestujících a pak zhnuseně mává rukou a vystupuje. Můžeme jet.

                Co říci závěrem? Snad jen to, že dovolená se nám moc líbila. Po pár dnech jsme přivykli dokonce i rumunskému nepořádku, nějak jsme se naučili ho nevnímat. Kochali jsme se tou krásou kolem nás a nenechali jsme si to ničím zkazit. Přestože jsme dle propozic zájezdu takovou náročnost neočekávali, všichni jsme přežili ve zdraví, pominu-li pár děr a odřenin, poznali jsme partů úžasných a zábavných lidí a domů si odvážíme spoustu zážitků, na něž budeme moc rádi vzpomínat.

palda.rajce.idnes.cz/Rumunsko_-_21._-_28.8.2012/