SEKNI PÁDLEM DO LEDU
Můj drahý je vášnivým vodákem. Dlouhé roky svého mládeneckého života trávil v lodi všechny víkendy vodácké sezony. Soužití se mnou mu ovšem přineslo spoustu nových povinností, ale samozřejmě i radostí, jež ho o volné víkendy připravily a tak se stalo, že stará, laminátová kanoe pomalu zarostla trávou, v jejích útrobách si udělaly pelech kuny a záplatované dno prohlodaly myši skrz naskrz.
„Sluníčko“, ozval se jednoho listopadového pátečního rána u snídaně Petr. „Víš, že jsme letos ani jednou nebyli na vodě?“ Zahanbeně jsem na milého pohlédla. „No,“ pokrčila jsem rameny. „Nějak nám to letos nevyšlo.“ Petr se chvíli odmlčel a pak nadhodil. „A co kdybychom jeli zítra. Myslel jsem, že bychom mohli sjet Otavu.“ Díval se na mě s nadějí v očích a rychle pokračoval. „Už jsem to vymyslel. Loď si půjčíme v půjčovně za rohem a úsek ze Sušice do Horažďovic je akorát na jeden den.“ Chvíli jsem přemýšlela. „A kdo nás tam takhle narychlo odveze?“ ptala jsem se. Petr se pousmál. „To už jsem taky promyslel,“ mrknul na mě. „Já tě vyhodim s lodí v Sušici, přejedu do Horažďovic, tam někde u řeky necham auto a do Sušice se vrátim vlakem.“ Nakonec, po chvíli váhání, jsem souhlasila.
Ráno, za svítání, jsme tedy přivázali loď na střechu stařičké Felicie a vydali se směr Šumava. Nad krajinou se válela hustá mlha a teploměr ukazoval pouhý jeden stupeň Celsia. Řidiči kolemjedoucích vozů na náš, v tuto dobu silně netradiční náklad na střeše, zírali poněkud s údivem a někteří z nich nevěřícně kroutili hlavami. Za necelou hodinu svižné jízdy jsme zastavili v Sušici u řeky, a složili loď na břehu. Petr mi do ruky vrazil pádla a malý lodní pytlík, v němž byly bezpečně uloženy peněženky a mobilní telefony, sedl do auta a odjel do Horažďovic. Postávala jsem vedle lodi a netrpělivě kontrolovala hodinky na svém zápěstí. Za třičtvrtě hodiny je zpět. Ač jsem na sobě měla navlečeno několik vrstev oblečení, byla mi už po deseti minutách neskutečná zima a tak jsem se vrhla k několika schodům, jež stoupaly od říčního břehu k nedalekým chatkám a další půl hodiny jsem bez přestání běhala nahoru a dolu.
Konečně! Petr se vynořil zpoza rohu a rychle se ke mně blížil. „To je dost,“ cedila jsem mezi drkotajícími zuby. „Ještě chvíli a našel bys tady jenom rampouch.“ Rychle jsme spustili kanoi na vodu, usedli do ní a mohutnými pohyby pádel se odrazili od břehu. Pádlovali jsme velmi svižně, protože hrozilo, že kdybychom se jen na chvíli zastavili, přimrzli bychom k říčnímu dnu. Během několika chvil jsme dorazili k prvnímu jezu a protože stav vody sjetí neumožňoval, zakotvili jsme. Petr se odvážně zul, vykasal nohavice, chytil koňadru a vlekouc loď za sebou, vstoupil do proudu. „Vždyť je to docela teplý, pojď taky,“ culil se na mě potměšile. „To určitě,“ dělala jsem na něj dlouhý nos. „Nevěřím ti ani slovo.“ Opatrně, abych si ani podrážku nenamočila, jsem se přesunula pod jez a opět se nalodila.
Pokračovali jsme dál. Vody bylo opravdu málo a tak bylo čas od času potřeba uvízlou kanoi vyprostit ručně. Tohoto úkolu se naštěstí Petr ochotně zhostil, protože kdyby to bylo na mě, asi bychom zůstali uprostřed řeky navěky. Představa, že bych musela strčit bosé, už tak zmrzlé nohy do ledových vln, mě vyloženě děsila.
V kanoi jsme strávili několik hodin. Cestou jsme potkali dva svítivě modré ledňáčky, vesele se potápějící pod vodní hladinu a v jeden okamžik se pod břehem mihly dvě drobné vydry. Dle zoufalého ryku a kvikotu soudě, jenž se ozýval odkudsi z houští na břehu, to byly mláďata, jejichž matka jim právě rdousila večeři. Kolem páté hodiny odpolední jsme přistáli u břehu na konci Horažďovic, rozhýbali zkřehlé nohy a vytáhli loď z vody. Znovu jsme ji upevnili na střechu vozu a vděčně se nasoukali na sedačky. „Zatop! Ale fofrem,“ drkotala jsem zuby a mnula si zkřehlé ruce, ve snaze v nich aspoň trochu rozproudit krev. „Ani jsme se necvakli,“ prohlásil Petr posmutněle. Vytřeštila jsem na něj oči. „Děláš si ze mě srandu? To bych tě uškrtila.“
Přestože jsme měli po celou cestu puštěné topení na maximum, rozehřála jsem se až doma, v okamžiku, kdy jsem se ponořila do horké vody ve vaně. Už vím, čemu se říká extrémní sporty. Na těch pěti schůdcích u řeky jsem naběhala několik kilometrů a rychlost i nasazení, s nímž jsem celý den bez přestávky pádlovala, by mi mohl závidět leckterý vrcholový kanoista. Že by nová tréninková metoda pro naší kanoistickou reprezentaci?