ZEMÍ BÍLÝCH KONÍ A ČERNÝCH BÝKŮ
Naše letošní dovolená se začíná otřásat v základech. Poté, co jsme za opravu auta zaplatili víc, než činí jeden můj měsíční plat, nám na plánovanou dovolenou, kdy jsme chtěli dojet až na Gibraltar a do Portugalska, mnoho nezbylo. Nakonec ale přeci jen vyrážíme, jen destinace se trochu změnila. Vydáváme se prozkoumat taje francouzské Camargue, kraje mokřadů, nekonečných písečných pláží, sněhobílých koní a černých býků.
Je nedělní odpoledne na sklonku srpna a my nakládáme do auta naše objemné tašky, stan, karimatky, spacáky i plynový vařič a vydáváme se na cestu, dlouhou více než dvanáct set kilometrů. Cestou ještě nakupujeme proviant a naftu, a tak skutečně vyrážíme poněkud později, než bylo původně v plánu. Začíná pršet. Déšť monotónně bubnuje do střechy vozu a zdá se, že cesta po dálnici příliš neubývá. Zesiluji rádio, protože se mi pomalu začínají klížit víčka. Po více než pěti hodinách nepřerušované jízdy vjíždíme do Francie. Stále prší. Chce se mi spát. Strašně se mi chce spát. Předávám řízení Petrovi a pokračujeme dál. Po dalších čtyřech hodinách zastavujeme na odpočívadle, pokládáme sedačky a na chvíli s úlevou zavíráme oči.
Jakmile se začíná rozednívat, pokračujeme v cestě. Po pár kilometrech nám i našemu autíčku začíná kručet v žaludku a tak sjíždíme na odpočívadle, kde na benzínce zastavujeme u stojanu s nápisem gazole. Petr vystupuje, zasouvá pistoli do nádrže a mačká. Nic. Ukazuji na cedulku, kde je napsáno, že zákazníci jsou povinni platit předem. „Co je to za blbost?“ rozčiluje se Petr. „Jak mám zaplatit předem, když nevím, kolik se tam vejde?“ Odchází do nitra benzínky, kde se snaží domluvit se slečnou, která obsluhuje pokladnu. Jenže slečna mluví pouze francouzsky a anglicky umí pouze „sorry“, které pronáší s přihlouplým úsměvem. Nakonec nám dochází, že slečna chce do zástavy Petrovu platební kartu, to abychom neodjeli bez placení. Konečně máme natankováno. Po vyčerpávajícím zážitku popojíždíme k nedalekému bistru, kde si dáváme k snídani kávu a vynikající, čerstvé croissanty. Protože konečně svítí sluníčko a modrá obloha je téměř bez mráčku, jdeme se ještě projít do přilehlého parčíku a po necelé hodině opět nastupujeme do auta a pokračujeme dál.
Naše první, opravdu dovolenková zastávka je v městečku Arles, které je přímo prošpikováno antickými památkami. Na místních informacích si kupujeme výhodnou vstupenku, která platí pro návštěvu tří památek a sami si můžeme vybrat, které to budou. Začínáme v antickém amfiteátru. Procházíme branou a vstupujeme na prostorné prostranství, kolem něhož se v kruzích zvedají ohromné kamenné schody. I dnes se tu pořádají koncerty pod otevřeným nebem, o čemž svědčí i moderní pódium, které tu stojí. Na jeho okraji sedí mladík s klarinetem a nad celým amfiteátrem se linou krásné tóny, jež ze svého nástroje umně vyluzuje. Prolézáme každičkou škvírku, skáčeme po rozvalinách, celý amfiteátr obcházíme několikrát dokola a nakonec ho opouštíme. Noříme se do labyrintu uzounkých uliček a přicházíme k nádhernému koloseu. I tato památka slouží do dnešních dnů. Místo kulturních akcí sem ale diváci chodí sledovat jinou, pro mě zcela nepochopitelnou a odpornou zábavu. Býčí zápasy. Přicházíme sem dva dny před touto velkou událostí a přípravy arény jsou v plném proudu. Z nejvyšších pater kolosea sledujeme armádu dělníku, kterak staví ochranné hrazení, navážejí písek a bujaře na sebe pokřikují. Obracíme zrak a díváme se okny stavby ven, kde vidíme další dělníky, navážející seno a slámu pro býky. Odcházíme z kolosea a míříme k poslední památce, kterou tu navštívíme. Jedná se o římské lázně, které zde nechal postavit císař Konstantin. Zatímco první dvě stavby nadchnuly i mojí, historii neholdující duši, z lázní jsem velmi zklamaná. Není tu nic, než pár vysokých obvodových zdí, uvnitř kterých jsou zbytky dalších zdí. Lázně tu nepřipomíná vůbec nic. Opouštíme lázně a podél blankytně modrých vod řeky Rhony se vracíme k autu.
Pokračujeme do městečka Saintes Maries de la Mer, které je posledním kouskem civilizace, pomyslnou branou do rozlehlého národního parku Camargue. Míjíme úhledná políčka a vinice, které se po pár kilometrech vytrácejí a ustupují mokřadům, hustě porostlým rákosem a ostřicí. Silnice je lemována farmami a u každé farmy je vývěska s nápisem „Promenade a cheval“. Místní mají očividně pocit, že kdo se neprojel mokřinami v koňském sedle, jakoby v Camargue ani nebyl. Vjíždíme do městečka a parkujeme před jedním z mnoha kempů. Před odjezdem jsme si Camping de la Brise našli na netu, ale ceny, které tam byly uvedeny nás poněkud nemile překvapily. Naštěstí se ukázalo, že informace na webu nebyly úplně aktuální. Máme vcelku štěstí, protože paní na recepci hovoří plynně anglicky, což jak později zjistíme, není ve Francii vůbec běžné. Paní nám dává k dispozici mapku kempu, kde nám přesně vyznačuje jedno z posledních volných míst, kde si máme postavit stan. Dokonalá organizace kempu na nás opravdu zapůsobila. Celý prostor je rozčleněn na několik sektorů. V každém ze sektorů je budova se sociálním zařízením a každý sektor je pak rozčleněn na několik očíslovaných míst, ke každému z nich patří zásuvka pro připojení elektřiny. Uprostřed kempu je nádherný bazén, malá restaurace a obchůdek, kde si můžeme doplnit docházející zásoby.
Parkujeme pod nádherným, voňavým tamaryškem, kolem něhož poletuje spousta obrovských, barevných vážek. Vykládáme cestovní ledničku, kterou připojujeme k elektrice a stavíme stan. Poté se vydáváme na průzkum. Zjišťujeme, že naše provizorní obydlí stojí na téměř ideálním místě. Na toaletu to máme doslova pár kroků, stačí obejít vzrostlý živý plot. Za dalším živým plotem je pak zadní branka, vedoucí přímo na písečnou pláž na jedné straně a do mokřadů na straně druhé. Na koupání je už pozdě, koneckonců moře a pláže si v příštích dnech užijeme jistě dost. Vyrážíme tedy na krátkou procházku do bažin. Zadní brankou vycházíme na prašnou cestu a kousek kráčíme podél pláže. Slunce už je nízko a jeho zlatavé, hřejivé paprsky se odráží od modrých vln středozemního moře, které jemně a neúnavně narážejí do břehů azurového pobřeží. Po několika stech metrech se obracíme k moři zády a po jedné z mnoha pěšinek, poseté koňským trusem, který je tu doslova všude, vstupujeme do labyrintu mokřin. Kolem nás poletuje ohromné množství všemožných ptáků a jejich pokřik se nese nad krajem. Přicházíme k velikému, mělkému jezeru a na jeho břehu zůstáváme stát. Díváme se na jednu z největších zdejších atrakcí, na důvod, proč sem každoročně cestují spousty lidí. Před námi se brodí obrovské hejno světle růžových plameňáků. Jejich zahnuté zobáky neúnavně filtrují vodu, občas zamávají křídly a jejich kejhání je slyšet široko, daleko. Obcházíme jezero kolem dokola. Petr se tu a tam shýbá a sbírá z písku sytě růžová pírka. Slunce se pomalu sklání k západu a i nebe barví do růžova. Jsme tu jen my a ptáci. Ještě chvíli se kocháme pohledem na tu nádheru a pak se pomalu vracíme do kempu.
Ráno nás budí slunce, prosvítající skrz červenou celtu našeho stanu. Protahujeme se ve spacích pytlích a vychutnáváme pocit, že není kam spěchat a že tu nemáme žádné povinnosti. Snídáme ve stínu tamaryšku, pozorujeme vážky, které nám poletují nad hlavou a kolem deváté hodiny vyrážíme na pláž. Rozkládáme si náš nový plážový stan a pak se noříme do průzračně čisté vody. Je to už vcelku dlouho, co jsem byla naposledy u moře. Posledních několik let se naše letní dovolené odehrávaly v divočejších končinách, s pohorkami na nohou a s batohy na zádech. Slastně se čvachtám v chladné vodě a pak se s Petrem oba natahujeme na písku a dáváme svá těla slunci k dispozici. Zatímco Petr usíná, já se za chvíli opět vrhám do chladných vln.
Kolem poledne si balíme věci a vracíme se do kempu. K obědu si dáváme gulášovou polévku z pytlíku, zajídáme ji zbylým pečivem a po krátké chvilce odpočinku vyrážíme opět na průzkum močálů. Včera večer jsme sem jen nahlédli a tak jsme dnes velmi zvědaví, co zde objevíme. Bohužel pytlíková strava se neblaze podepsala na mém zažívacím ústrojí, a tak se nevydáváme nijak zvlášť daleko, ale raději se držíme v blízkosti kempu. I přesto si ale procházku velmi užíváme. Opět míříme k jezeru, kde jsme včera pozorovali plameňáky v západu slunce. Po prašné cestě pak pokračujeme dál do mokřadů. Ve vzduchu, na zemi i ve vodě je tu neuvěřitelný ruch. V jednom z jezírek pozorujeme hejna rybek, kterak proplouvají sem a tam, velké kraby, kteří si hledají potravu pod kameny a zlostně na sebe cvakají klepety, když se navzájem příliš přiblíží a malé ptáčky se špičatými zobáky, kterak se střemhlav vrhají do vody ve snaze ulovit nějakou tu rybičku. Začíná se zlehka šeřit a tak se pomalu vracíme do kempu.
Další den ráno se opět vydáváme na pláž. Tentokrát si vybíráme tu vpravo od nás. Opět rozkládáme plážový příbytek a jdeme do vody. „Hele,“ ukazuje mi nadšeně Petr. „Támhle je půjčovna windsurfů.“ Vylézáme z vody a jdeme si jeden surf půjčit. Petr dostává plovací vestu a energicky se vrhá s prknem do vln. Já vytahuji foťák, rozbíhám se po kamenném vlnolamu, který vybíhá několik set metrů do moře a pozoruji Petrovy pokusy plachtit. Jeho počáteční nejistota pomalu mizí a za chvíli už brázdí vlny jako profík. Když mi mizí z dohledu, vracím se na pláž, uklízím foťák a jdu plavat. Míjím vlnolam a hele, Petr. Míří ke mně. „Chcete svézt, madam?“ culí se. „Tak jo,“ souhlasím a šplhám na prkno. Petr natáčí plachtu, chytá vítr a surf se doslova rozletí po hladině. Po půlhodině se vracíme k pláži. Petr seskakuje z prkna. „Chceš si to taky zkusit?“ Souhlasím a nadšeně šplhám na prkno. Dokud leží plachta ve vodě, tak to jde. Jakmile se ale chápu lana a snažím se plachtu z vody vytáhnout, ztrácím rovnováhu a mizím pod vodou. Zkouším to ještě několikrát, ale bez úspěchu. Nakonec tedy s úsměvem vracím prkno Petrovi, který se jede ještě jednou projet a pak ho vrací zpět do půjčovny.
Po obědě, opět z pytlíku, se vydáváme na průzkum městečka Saintes Maries de la Mer. Opět kemp opouštíme zadní brankou, ale místo rovně na pláž odbočujeme vpravo a kráčíme po krásně upraveném nábřeží, které je lemováno kavárnami a restauracemi. Po čtvrt hodině volné chůze se obracíme od moře a noříme se do spletitého labyrintu uzounkých uliček. Procházíme kolem různorodých obchůdků s oblečením, kořením, vínem, místní rýží i se suvenýry. Na rozdíl od jiných turistických destinací tu ale po kýči nikde není ani stopy. Ze všeho tu dýchá slunce, pohoda a zvláštní poklid. Procházíme kolem obchůdku s jezdeckými potřebami. Nemohu odolat. Vcházíme s Petrem dovnitř a zhluboka vdechujeme vůni kůže. Jsou tady nádherná zdobená sedla, uzdečky, ohlávky, ale i jezdecké boty všech možných barev a tvarů, od jednoduchých kožených holínek přes bohatě zdobené boty, tvořící součást tradičního, slavnostního oděvu místních camargueských honáků. Na stěně visí nádherná jezdecká kalhotová sukně s vysokým zdobeným pasem. Je to opravdový skvost. Chvíli uvažuji o její koupi, ale pak si představuji sama sebe, kterak se zrzounem brázdím Chlum nebo Zábělou, oblečená v tomhle oděvu. Asi bych vypadala jako úplný trotl. Naposledy tedy promnu látku mezi prsty, beru Petra za ruku a s úsměvem tenhle kouzelný obchůdek opouštíme. Přicházíme na malé náměstí, na němž stojí kamenný kostel. Kupujeme si vstupenku a po uzounkém schodišti šplháme vzhůru na kamennou střechu. Je odsud překrásný výhled na celé městečko i na tyrkysově modré moře. Obcházíme střechu kolem dokola, pak se usazujeme přímo na hřebeni, vychutnáváme si nádherný výhled, slunce, teplý vítr na našich tvářích a posloucháme zvony, které se nám rozeznívají nad hlavou.
Opouštíme centrum městečka a podél hlavní silnice se jdeme podívat do jedné z místních jezdeckých škol, na níž jsme v kempu dostali doporučení. Mám trochu obavy, v jakém budou turističtí koně stavu, ale když přicházíme do areálu Les Arlettes moje obavy mizí. Nejen že o koně je očividně dobře postaráno, ale na vývěsní ceduli je logo vyhlášené École Nationale d'Équitation, pod níž je toto centrum zaregistrováno. Na recepci nás milým úsměvem vítá mladá blondýnka, hovořící dokonalou angličtinou. Kupujeme si tedy na zítřejší dopoledne dvouhodinovou vyjížďku po pláži a mokřinami a spokojeni se vracíme do kempu. Cestou se zastavujeme v obchodě, kde si kupujeme pečivo, omáčku na těstoviny, zeleninu a ovoce. Když procházíme branou do kempu, projíždí kolem nás malá dodávka s amplionem na střeše, který hlásá, že večer se bude konat taneční Flamenco představení. Petr se na mě nadšeně usmívá. Je rozhodnuto. Podaří-li se nám vypátrat, kde se představení koná, půjdeme se podívat.
V kempu si k večeři děláme těstoviny a pak se opět vydáváme na procházku do močálů. Tentokrát volíme trochu jinou trasu a i dnes potkáváme několik jezírek, plných plameňáků. Zpět se vracíme skoro za tmy. Petr se najednou zastavuje a ukazuje nad močály. Nad jedním z jezírek se vznášejí čtyři temné stíny plameňáků. Poslední paprsky zapadajícího slunce se odráží na spodní straně jejich křídel a tmavě růžové peří barví do krvava. Je zvláštní, jak tiše se tito ohromní ptáci pohybují. Člověk by řekl, že jejich veliká křídla budou při letu šustit tak, jako třeba křídla labutí. Ale není slyšet nic, než křik racků a volavek, hašteřících se o ulovenou rybu. Plameňáci proplouvají vzduchem jako tiché přízraky a pomalu nám na ztemnělém nebi mizí.
V půl desáté se vydáváme opět do města. Představení se koná v městské aréně. Jedná se o kruhovou stavbu, podobnou antickému koloseu, jen méně zdobenou, postavenou z betonu. Na plakátech, vyvěšených před arénou se píše, že se jedná o jezdecké představení v kombinaci s tancem flamenca. Začínám se těšit. Usazujeme se na jednom z betonových schodů vysoko nad kruhovitým jevištěm, které je vysypáno silnou vrstvou písku. Po aréně se pohybuje jezdec na bílém camargueském koni a krouží kolem tanečnice v krásných šatech. Jezdecká čísla následují jedno po druhém a já si uvědomuji, že se jedná o opravdu bravurní jezdecké výkony. Kam se hrabe slavná Appassionata se svými blýskavými světélky a kýčovitými výstupy. Tohle je opravdové umění. Ne snad tak nablýskané a načančané, ale zato poctivé a z každého čísla sálá obrovská energie. Ačkoliv se mi sem původně moc nechtělo, jsem ráda, že mě Petr nakonec přemluvil. Kolem půlnoci představení končí. Opouštíme arénu a ruku v ruce se vracíme.
Ráno snídáme a pak se vydáváme do jezdecké školy Les Arlettes. Ve čtvrt na deset stojíme ještě s několika dalšími na dvoře školy. Jedna z instruktorek se nás vyptává, na naše jezdecké zkušenosti. Odpovídám jí, že já sice jezdec jsem, ale Petr na koni seděl jen párkrát. Ona přikyvuje, rozhlíží se kolem sebe a pak Petrovi přivádí podsaditého šimlíka jménem Santé. Lámanou angličtinou Petrovi vysvětluje, že je to velmi hodný koník, možná trochu línější a že chodí pomalu. Ukazuje mu, jak ho v případě potřeby přimět k rychlejšímu pohybu pomocí dlouhých, westernových otěží. Petr přikyvuje a nasedá. Jiná instruktorka pro mě přivádí nohatého hnědáka. Jsem trochu zklamaná, protože jsem chtěla bílého camargueského koníka, ale nehodlám se s nikým dohadovat. Naštěstí se do toho vkládá Petr a tak slečna koníka zase odvádí a místo toho mi ochotně sedlá malého, sněhobílého koníka jménem Tridon. Jedná se o velmi živého valáška s rozpustilým výrazem v oku.
Koně jsou rozděleni, a tak vyrážíme. Petrův koník kráčí jako poslední bez ohledu na to, že se ho Petr snaží mohutně pobízet. Santé má svojí hlavu a svůj rytmus. Tridon se naopak dere dopředu a vypadá to, že koně před ním ho poněkud provokují. Má ale smůlu. Nechci nechat Petra o samotě a tak zatímco Santé pomalu ťapká vpřed, kroužím na Tridonovi kolem. Petr se usmívá. Očividně mu to pomalé tempo nijak zvlášť nevadí. Koneckonců, je na to zvyklý od zrzouna. Vjíždíme do mokřadů. Na jedné z pěšinek klušeme. Tridon vyráží vpřed a dokonce i Santé se po chvilce přemlouvání dává do pohybu. Přicházíme k největšímu zdejšímu jezeru a z koňských hřbetů se kocháme pohledem na kejhající plameňáky. Zastavujeme. Instruktorka se ptá, kdo chce cválat. Petr vrtí hlavou, ale já si to nemohu nechat ujít. Ti, kteří se na cval necítí, tedy odjíždějí na konec písčité pláně a my ostatní trpělivě čekáme na povel ke startu. Instruktorka určuje pořadí, v jakém poběžíme. Při pohledu na některé odvážlivce, kteří se sotva drží v sedle, se ani nedivím, že nás nechce pustit všechny najednou. Přišla na mě řada. Tridon už dávno tancuje a se zadníma nohama podsazenýma pod břichem mi dává najevo, že to čekání je příliš dlouhé. Povoluji mu tedy otěže a pobízím. Malý Camargueský koník pode mnou vyráží a nadšeně se řítí vpřed, až mu bahno odletuje od kopyt. Nemohu se zbavit blaženého úsměvu, jenž se mi přihlouple usadil na tváři.
Opouštíme mokřady a přes prašnou cestu přecházíme na pláž. Cestou míjíme mnoho dalších skupin jezdců na koních. Instruktoři se s úsměvem zdraví a mávají na sebe. I tady absolvujeme cvalový úsek. Petr sbírá odvahu a připojuje se k těm, kteří si chtějí zacválat. Jenže Santé má jiný názor. Zatímco stádo koní mizí za písečnými dunami, Santé spokojeně kluše, ačkoliv se ho Petr snaží marně přimět k rychlejšímu pohybu. „Co dělám špatně, sluníčko?“ ptá se mě nešťastně. S úsměvem mu odpovídám, že je moc měkký. Moc dobře vím, že stejný problém má Petr i se zrzounem. Bojí se přitlačit. Instruktorka se usmívá a ujišťuje Petra, že ještě dostane šanci Santého rozhýbat. Stáčíme se na levou ruku a po mořském břehu se pomalu začínáme vracet. Opět se noříme do spletité sítě mokřin. Před námi se najednou otevírají zelené pastviny, na nichž se pase stádo černého camargueského skotu. Je to poslední cvalový úsek. Tridon opět tancuje jako baletka a snaží se odstartovat dřív, než je určeno. Nevadí mi to. Miluju ten pocit. Tu obrovskou energii svalů, ty rozšířené nozdry, jež hlasitě nasávají slaný, mořský vzduch, ty šlachovité nohy, bušící do vyprahlé země. Neexistuje nic lepšího. Pobízím vpřed a letím s větrem o závod. Na konci pláně zastavuji a obracím se zpět. Teď je řada na Petrovi. Několik set metrů ode mě jsou poslední tři jezdci, připravení běžet. Vyrážejí a já s úsměvem sleduji, kterak i Santé zaskakuje do houpavého cvalu a po chvilce zastavuje přímo u mě. Nadšený Petr se usmívá od ucha k uchu. „To bylo super!“
Odcházíme z jezdecké školy a míříme do města. Tady si v příjemné restauraci dáváme výborný oběd. Já si jako předkrm objednávám Salad Camarguese, Petr rybí polévku s rozpečenou bagetkou. Jako hlavní chod máme steak z camargueského býka s gratinovanými brambůrky, k tomu popíjíme místní růžové víno a jako dezert pak domácí jablečný koláč v případě Petra a vynikající zmrzlinu v případě mém.
Odpoledne opět trávíme na pláži, kde si tentokrát půjčujeme mořské kajaky. Pádlujeme podél pobřeží a zpět a necháváme se pohupovat na vlnách. Když se dosyta vydovádíme a vycachtáme, vracíme se do kempu, odkud po večeři, skládající se z chleba s máslem a kedlubnou, vyrážíme k několik kilometrů vzdálenému majáku. Můžeme jít buď po prašné cestě, nebo po písečně, zhruba třicet kilometrů dlouhé pláži. Rozhodujeme se pro pláž. Nohy se nám boří do písku, a tak po chvíli zouváme sandály a jdeme bosí. Cestou potkáváme různě velké skupinky jezdců na koních i povozy tažené koňmi. Míjíme velké písečné duny, na které šplháme a rozhlížíme se z jejich vrcholu do kraje. Připozdívá se a je jasné, že až k majáku nedojdeme. Nevadí nám to. Pomalu opouštíme pláž a přes jakýsi plůtek šplháme do kopce. Roste tady podivná tvrdá tráva a sukulenty, jejichž ostré listy se zapichují do našich bosých nohou. Znovu tedy nazouváme sandály, a jakmile vyšplháme na širokou prašnou silnici, obracíme se na cestu zpět. Procházíme kolem jednoho z jezírek, na jehož hladině se odráží zapadající slunce a barví vodu i ptáky, kteří se v ní brodí do oranžova. Je nám trochu smutno, protože konec naší dovolené se pomalu ale jistě blíží.
Je tu pátek. Náš poslední den v tomhle ráji. Petr navrhuje další vyjížďku, ale nakonec se rozhodujeme jinak. Dopoledne se opět rozkládáme na pláži, ale protože je dnes docela větrno, za chvíli se balíme a místo koupání vyrážíme na výlet do Aigues – Mortes. Jedná se o ohromnou středověkou pevnost nebo spíš město, obehnané kolosálními hradbami s cimbuřími, strážními věžemi i kaplí. Parkujeme nedaleko pevnosti a klenutou bránou vstupujeme. Je to tu opravdu monumentální. Při placení vstupného mě velmi pobaví paní u pokladny, která se mě naprosto vážně ptá, zda mi už bylo patnáct. Chvíli na ní nevěřícně koukám. Nejsem si jistá, jestli jsem jí dobře rozuměla, neboť její angličtina není zrovna nejlepší. Když ale přichází její kolegyně a otázku mi plynnou angličtinou opakuje, dostávám záchvat smíchu. Po chvíli kuckání a slzení přikyvuji, že patnáct už mi opravdu bylo, dokonce dvakrát. Paní povytahuje obočí a překvapeně si mě prohlíží. Když od ní přebírám lístky, s úsměvem jí děkuji za její laskavost. Je ovšem otázkou, zda si pouze ráno nezapomněla nandat kontaktní čočky.
Vystupujeme na hradby a začínáme s prohlídkou. Vně hradeb se díváme na veliké solné jezero a na obrovské haldy soli, která se tady těží. Když obracíme pohled dovnitř, díváme se na starobylé domy a nádvoříčka, která jsou porostlá kvetoucími keři. Obcházíme hradby kolem dokola, prohlížíme si strážní věže, prevéty, kapli i palác a nakonec hradby opouštíme. Vzhledem k tomu, že jsou opravdu obrovské, zabírá nám celá prohlídka téměř dvě hodiny. Není tedy divu, že nám už pořádně kručí v žaludcích. Usedáme tedy na zahrádku jedné z místních restaurací. Bohužel, čas oběda jsme prošvihli, takže si můžeme vybrat pouze z několika druhů baget, případně vaječnou omeletu. Dáváme si bagetu s parmskou šunkou, džus a poté kávu a vychutnáváme si poklidnou atmosféru města.
Z Aigues – Mortes pokračujeme do Port Camargue, který leží na hranici Camargue samotné. Tady není nic zvláštního k vidění, kromě rozlehlého přístavu, kde kotví mnoho lodí všech možných tvarů a velikostí. Krátce se procházíme po pláži, v přístavu chvíli okukujeme lodě a nakonec nasedáme do auta a vydáváme se na cestu zpět do Saintes Maries de la Mer. Cestou zastavujeme u krámku s místními plody, zde nakupujeme slaďoučké švestky, meruňky a hroznové víno. Když se blížíme k městečku, všímám si po pravé straně volně se pasoucích koní. Nejsou tu žádné ploty, pastvinu od silnice oddělují kanály s vodou a vysoké rákosí. Jeden z koníků se na nás dívá a pózuje tak, jakoby nás přímo vybízel k fotografování. I mezi koňmi se čas od času najde nějaká modelka, v tomhle případě spíš model. V kempu si opět kuchtíme večeři z vlastních zásob a po krátké procházce po nábřeží se ukládáme k poslednímu spánku v kempu La Brise.
Ráno, po snídani pomalu balíme spacáky, karimatky a stan a skládáme všechny naše věci do auta. Naposledy se ještě jdeme vykoupat a projít se po mokřadech. Musíme se přeci rozloučit s plameňáky, kteří se nám tu celý týden jako stíny vznášeli nad hlavou. Kolem desáté hodiny vyrážíme na cestu k domovu. Nevolíme stejnou trasu, jako při příjezdu. Vzhledem k tomu, že jsme s Petrem oba vyrostli na filmech o četníkovi ze St. Tropez, chceme se cestou podívat právě sem. Že je to trochu zajížďka? Nevadí. Odměnou nám pak bude cesta, vedoucí několik set kilometrů podél nádherného středozemního pobřeží.
Do St. Tropez vjíždíme před polednem. Po poněkud dobrodružném hledání, při němž projíždíme uličkami uzounkými tak, že mám strach, abychom si neodřeli obě zpětná zrcátka, se nám daří najít volné místo k zaparkování. Vystupujeme a vydáváme se na průzkum města. Vypadá to, že je tady víc lidí, než prostor vůbec může pojmout. Ulice na nábřeží jsou doslova přecpány lidmi, kteří přecházejí sem a tam mezi obchůdky, nabízejícími všechny možné druhy zboží. U přístavních mol kotví nespočet nablýskaných, luxusních jachet, malých i velkých. Opouštíme ten přelidněný přímořský blázinec a začínáme stoupat vzhůru k pevnosti, která se jako královská koruna tyčí na kopci nad městem. Vcházíme do úhledně upraveného parku a po dřevěných schodech stoupáme vzhůru. Vstupujeme dovnitř a po dalších schodech, tentokrát úzkých a kamenných šplháme na hradby. Je odsud krásný výhled na moře. Jeho tyrkysově modrá hladina se třpytí ve slunci a jeho vlny křižují desítky člunů a lodí sem a tam. Je tady opravdu velký provoz. Je to taková malá, mokrá dálnice.
Po zevrubné prohlídce pevnost opouštíme a vstupujeme do spletitých uliček. Na každém kroku tu potkáváme obchůdky s luxusním zbožím těch nejdražších značek. Pečlivě nalíčené dámy v šatech poslední módy a v botách na vysokých podpatcích se znuděně probírají zbožím a jejich postarší, plešatící mužské polovičky v drahých oblecích a se zlatými hodinkami na zápěstí se ohánějí svými portmonkami, jen aby dáma jejich srdce, nebo spíš lože, byla spokojená. I my do několika obchodů nakukujeme, ale při pohledu na cenovku i té nejmenší tretky je opět rychle opouštíme. Pokračujeme dál a po chvíli se před námi otevírá malé náměstíčko, na jehož protější straně stojí písková budova se zelenými okenicemi a nápisem Gendarmerie. Hurá, našli jsme četnickou stanici v St. Tropez. Mise splněna! Usazujeme se na zahrádce jedné z restaurací, a přestože na nás servírka nahlíží poněkud pohrdavě, objednáváme si pozdní oběd.
Po třetí hodině odpolední opět usedáme do vozu a vyrážíme na cestu domů. Naše dovolená je teď opravdu u konce. Přestože to zpočátku vypadalo, že letos žádná ani nebude, nakonec to dopadlo skvěle. Camargue nás přímo uchvátila a určitě si ji přidáváme na seznam míst, kam se jednou vrátíme. Vypadá to, že tenhle seznam začíná být dost dlouhý, ale to nevadí. Camargue je určitě jedním z míst, které se dá navštívit i v pokročilejším věku. Takže na to, abychom se sem vrátili máme času víc než dost.
http://palda.rajce.idnes.cz/Camargue_-_26._-_31.8.2013/