BLÍZKÁ SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU
Bydlení v lůně přírody má své nesporné kouzlo. Sotva člověk ráno rozlepí oteklé oko a namíří pohled oknem ven, nedívá se na šedivou, betonovou džungli, ale spatří zelenou hradbu stromů, nad jejichž vrcholky krouží rodinka ukřičených dravců. Dva mladíčci na sebe nalétávají v plné rychlosti a ve vzduchu provádějí takovou leteckou akrobacii, až to jednomu bere dech. Bdělí rodiče ladně krouží několik desítek metrů nad nimi. Nakonec se táta káně střemhlav vrhá ke svým ratolestem a jejich vzdušnou bitvu rázně končí. Celá rodinka pak ve velikých kruzích stoupá do výšky, až z nich jsou jen malé, tmavé tečky na blankytně modré obloze a i ty po chvíli nedokonalému, lidskému zraku mizí. Obracím tedy pohled dolů a hele! V sadu se pase plachá srna s odrostlým srnčetem. Pomalu popochází od jednoho stromu k druhému a sousta trávy zajídá spadanými jablky. „Potvory jedny nenažraný,“ bručím si pod vousy, zatímco neohrabaně vstávám z vyhřáté postele. „Zase mi pro koně nic nezbyde.“ Znovu se dívám z okna a s úsměvem pozoruji, jak se nasycené srnky pomalu ztrácejí mezi stromy, skáčou přes potok a nakonec dlouhými skoky mizí v protilehlé stráni.
Oblékám si teplý župan, silné ponožky, obouvám gumovky a jen tak, v noční košili vycházím s pejskem ze dveří a pomalu, za nepřetržitého zívání, se šourám po úzké pěšince. Pejsek vesele pobíhá kolem mě a plete se mi pod nohy tak, že o něj každou chvíli zakopávám. Po mé levici cosi šustí v křoví. Pes se zastavuje a pár vteřin stojí, jako vytesaný do kamene, pak se rychlostí blesku rozbíhá a mizí v houští. Volám ho zpět. Můj pejsek je velmi poslušný, vrací se téměř okamžitě. Vrací se bohužel i s tím prasetem, které před vteřinou zvedl mezi keři. Teď pro změnu tuhnu já. Neodvažuji se ani mrknout. Safra, co mám dělat? Stojím na uzounké cestičce, po mé pravici je příkrá stráň, porostlá trnitými keři a končící několik metrů pode mnou na břehu potoka. I po mé levici je příkrá, trnitá stráň, pro změnu stoupající prudce vzhůru. Po pěšině proti mně běží obrovský štětinatý divočák, jenž má v patách mého potrhlého psíčka. Divočák se zprudka zastavuje dva metry ode mě a svýma malýma, černýma očkama na mě upřeně zírá. V mozku mi vyvstává děsivá představa mé chatrné tělesné schránky, zmírající ohavnou a bolestivou smrtí pod ďábelskými kopýtky téhle zuřivé obludy. Už, už se chystám ke skoku do potoka, naštěstí to ale vypadá, že divočák se mě bojí víc, než já jeho a i on zvažuje, která úniková cesta pro něj bude snazší. Možná, že i jeho fantazie pracuje na plné obrátky a představuje si sám sebe se zelím nebo se šípkovou. Konečně se rozmyslel! Vyskakuje do stráně a za mohutného funění a praskání větví se dere kamenitým svahem vzhůru. Pejsek přibíhá ke mně, nadšeně mi strká čumák do zpocené dlaně a radostně vrtí ocasem. V jeho zářících očích čtu neskonalou radost z tohoto milého setkání. „Vole jeden!“ hladím ho roztřesenou rukou po hlavě a znovu se pohledem ujišťuji, že divočák je opravdu pryč a nečíhá na mě někde za dubem. „Ty jsi takovej blbec!“
Na vratkých, klepajících se nožkách se obracím zpět. Po cestě přede mnou pochoduje nádherný, žlutočerný mlok. Beru ho do ruky a chvíli pozoruji, kterak mi hbitě leze po rukávu. Pak ho opatrně pokládám zpět do trávy, dlouhým krokem ho překračuji a kráčím dál. V květinovém záhonku se v posledních teplých, podzimních dnech vyhřívá metr a půl dlouhá užovka, její hladká kůže se na slunci blyští jako drahokam. Dva sytě žluté půlměsíce na jejím krku září do dálky. Když se pejsek přiblíží příliš blízko, had vztekle zasyčí, párkrát vystrčí z tlamy rozeklaný jazyk a rychle mizí ve vysoké trávě.
S hrnkem kávy a snídaní se usazuji na zápraží a spokojeně pozoruji veselé slunce, kterak se třpytí na zvolna se probarvujících listech okolních stromů. Široko, daleko není nikdo, jen divoká zvěř, můj pejsek a já. Dneska mě určitě čeká krásný den. Přímo pohádkový!