JAKÁ TO NÁDHERA
Na vlastní kůži jsem se přesvědčila o tom, že škola smyku je opravdu užitečná věc. Myslím, že každý, kdo usedá v zimě za volant, by si měl na bezpečném místě vyzkoušet, jak reaguje, nebo spíš nereaguje vůz na kluzkém povrchu.
„Cholero, pohni s tim převlíkánim,“ seděla jsem v klubovně na židli a čekala na toho zubatého opozdilce. Z šatny se ozývalo Cholerky halekání na nápěv známé písně. „Jaká to náááádhera, převlečená chooolera.“ Za chvíli se zpoza rohu vynořila vychrtlá postavička v plandavých teplácích a neforemných sněhulích. „To jsem dneska ale rychlá, viď,“ mrkala na mě rozpustile. „Cholerko, jako blesk, ostatně jako vždycky,“ zamumlala jsem.
Prošly jsme stájí, Cholera před boxem svého koně popadla do ruky připravené hrnce, v nichž kobyle denně vozí vařenou kukuřici a vydaly jsme se přes dvůr k autu. Z nebe se celý den sypal mokrý, těžký sníh. Než jsme došly k vozu, sněhové vločky se proměnily v drobný déšť a kapky vody se vytrvale snášely k zemi. „Hm,“ zabručela jsem. „To by mě zajímalo, jestli vůbec odjedem.“ Zamračeně jsem se dívala na cestu, pokrytou nemalou vrstvou rozbředlého sněhu. Naložila jsem psa a zatímco se Cholera soukala na sedadlo spolujezdce, nastartovala jsem.
Auto se kupodivu dalo do pohybu bez sebemenšího zaváhání. Výborně, hodná žabička, říkala jsem si v duchu. Jakmile se dostaneme na silnici, máme vyhráno a už nám nic nehrozí. Odbočila jsem z příjezdové cesty a pomalu sešlápla pedál plynu. Žába začala plynule zrychlovat. Projela jsem mírnou zatáčkou a pokračovala po rovném úseku, když jsem začala cítit, jak auto podkluzuje a během zlomku vteřiny se stává naprosto neovladatelným. S ledovým klidem jsem pozorovala přibližující se krajnici a za ní hluboký příkop s potokem a očekávala náraz. Znovu jsem lehce sešlápla plyn a pokusila se srovnat volant. Auto se stočilo a začalo se klouzat směrem ke krajnici v protisměru. Cholera, sedící na sedadle spolujezdce, pevně držela svoje hrnce a celou situaci komentovala. „A blížíme se k příkopu. Ano, vůz se otáčí do protisměru a řítí se k druhému příkopu, ten naštěstí není hluboký. Plyn, srovnat volant! A sakra, tady už jsme jednou přece byly!“ vykřikla, jakmile se splašené auto opět začalo blížit k hlubokému příkopu s potokem. I podruhé se mi podařilo žábu stočit a po několika vteřinách, které mi ovšem připadaly jako nekonečná věčnost, se auto zastavilo. „Hele,“ culila se Cholera. „To bylo teda o fous. Já už nás viděla v tom pangejtu“ Stály jsme v protisměru, obrácené předkem opačným směrem, než jsme měly namířeno a nezbývalo nám nic jiného, než se vrátit o několik set metrů zpět, kde bylo možno se otočit.
Opět jsme se blížily k onomu kritickému úseku. Cholera se najednou začala vesele smát a ukazovala před sebe. „Koukej na ty koleje, který tady po nás zůstaly.“ Opravdu. Ze stop, jež po nás na silnici zbyly, se dalo poměrně dobře odhadnout, co se tady před několika minutami odehrálo. „Ještě že jsem dneska nechala Bobečka doma,“ pokračovala Cholera na adresu svého malého pejska, který většinou jezdí na zemi před sedadlem spolujezdce, přesně tam, kde měla položené kastroly. „By mi ho při tomhle krasobruslařskym kousku asi hrnce umlátily,“ zubila se vesele.
Dojeli jsme k autobusové zastávce, z níž zrovna vyjížděl autobus. „Hergot,“ zaklela jsem při představě, že ho nemůžu předjet. Pak jsem se usmála. „No, ono je vlastně dobře, že ten autobus jede před námi,“ střelila jsem po Choleře rychlým pohledem. „Aspoň mě to donutí jet pomalu.“ Cholera nadšeně souhlasila.
Teprve doma jsem si uvědomila, jak obrovské štěstí jsem tentokrát měla a jak tenounká je vlastně hranice mezi bytím a nebytím. Jestli je pravda, že každý má svého strážného anděla, který nad ním bdí a ochraňuje ho, pak ten můj je opravdový kabrňák.