MEŠUGE
O tom, že ani v městské hromadné dopravě si nemůžete být jisti tím, že jste v bezpečí, obzvláště, pohybuje-li se kolem vás zubaté individuum, jménem Cholera, svědčí následující řádky.
Bylo letní odpoledne a Cholera se svým pejskem Bobem a se Salimbabou nastoupily do tramvaje. Živě diskutovaly na nějaké, jistě hodnotné, téma. Seděly spokojeně na konci vagónu, když tu náhle prostředními dveřmi nastoupil do tramvaje chlapec, asi čtrnáctiletý a v ruce držel pistolku na skobičky. Nedbaje přísných, káravých pohledů okolo sedících důchodců, střílel kolem sebe a náramně se přitom bavil. Ubohý Bobeček se krčil pod Cholery sedačkou, přitisknutý k její noze a klepal se strachy, neboť, jak známo, většina psů se hlasitého práskání bojí a Bobeček rozhodně není výjimkou. Po chvíli se zvedla jedna z důchodkyň, velmi pohoršeným hlasem se jala chlapce kárat a nakázala mu, aby si z tramvaje vystoupil, protože obtěžuje ostatní cestující. Chlapec se s paní asi nechtěl hádat a tak skutečně vystoupil. Ale místo aby pokračoval dál pěšky, popoběhl k zadním dveřím a chystal se nastoupit zpět do vagónu. To ovšem svým chatrným, periferním viděním zaregistrovala Cholera, nerušeně se zvedla, aniž by přerušila větu, kterou právě Salimbabě vyprávěla a v okamžiku, kdy chlapec položil nohu na první schůdek, razantně do něj strčila se slovy. „Padej!“ Hoch se rozplácnul na nástupišti, dveře se nehlučně zavřely a Cholera se v klidu posadila zpět na své místo a pokračovala v rozhovoru, jako by se nechumelilo. V Tramvaji se rozhostilo hrobové ticho a všechny zraky se obrátily jejím směrem. Salimbaba chvíli lapala po dechu. „Zbláznila ses?“ zeptala se polohlasem. „Co to mělo znamenat?“ Cholera se na ní podívala a pak odpověděla. „No co, stejně to byl nějakej mešuge.“
Asi rok poté jsem jela se Salimbabou tramvají já. Byl vlahý večer, v poklidu jsme seděly v tramvaji, když se najednou kdesi za námi začalo ozývat kvákání. „Ty hele, slyšíš to?“ zeptala jsem se Salimbaby. „A co?“ divila se. „No to kvákání. Tady normálně někdo kváká,“ říkala jsem. Kvákání stále zesilovalo. „Kvak … kvak … kvak,“ ozývalo se v pravidelných intervalech. „No jo, už to taky slyšim,“ přisvědčila Salimbaba. „To bude asi nějaký mladý recesista.“ Chvíli jsme pokračovaly v předchozím rozhovoru, ale kvákání nám výklad nepříjemně přerušovalo. „Říje žab už skončila!“ pronesla Salimbaba velmi nahlas, jen tak do éteru. „Kvak … kvak,“ znělo v odpověď. Blížily jsme se k naší cílové stanici a chystaly se k výstupu. Hned vedle dveří seděl starý pán, opíral se o dřevěnou sukovici, ruce se mu třásly, ne, vlastně celý se třásl. Z bezzubých úst se linulo ono monotónní, protivné, „kvak.“ Chvíli jsme na něj s úžasem koukaly, po chvíli jsem se naklonila k Salimbabě a do ucha jí šeptla. „No vidíš. Myslely jsme, že je to mladý recesista a on je to starý senila.“ Salimbaba kývla a prohlásila. „Kvak.“ Ještě dlouho poté jsme na sebe při každém setkání, ať už na jízdárně nebo na ulici, kvákaly a kuňkaly.
Poslední příhoda, na níž si ve spojitosti s městskou hromadnou dopravou vzpomínám, se mi přihodila jednoho chladného rána, cestou do práce. Nastupovala jsem do tramvaje a protože jsem zrovna přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, nezvedla jsem nohu do dostatečné výšky, zakopla jsem a do tramvaje takřka vplachtila. S roztaženýma rukama jsem přistála na zemi a když jsem vzhlédla, zaregistrovala jsem překvapený pohled jakéhosi lepého mladíka. Horečně jsem přemýšlela, jak situaci aspoň trochu zachránit a nevypadat před oním výstavním mladým mužem jako absolutní střevo. S úsměvem jsem se zvedla, oprášila si kolena a pak jsem prohlásila. „Teda to je strašný. Sotva vidim pěknýho chlapa, hned se mu kácim k nohám.“ Mrkla jsem na něj, otočila se a odkráčela na druhou stranu tramvaje, kde jsem se pohodlně uvelebila na sedadlo. Nenápadně jsem se ohlédla přes rameno a pak jsem vybuchla v nezastavitelný záchvat smíchu. Mladík totiž stál jako socha, tváře mu hořely a s otevřenými ústy na mě upřeně zíral. Možná jsem mu na chvíli udělala ze života peklo. Vedle něj totiž stála dívka a hysterickým hláskem se dožadovala mladíkovy pozornosti. „Kam to koukáš? Já jsem přece tady! Teda já se divim, že se někdo vůbec sníží k takhle průhledné balící technice. Slečna by se měla stydět!“ Chňapla mladého muže za ruku a jakmile se otevřely dveře, vyvlekla ho za sebou z tramvaje ven.
Jak je vidět, městská hromadná doprava je velmi nebezpečné místo. V mžiku zde můžete přijít nejen o peněženku, ale také o partnera, případně o iluze. O tom, že mnoho lidí z dopravních prostředků MHD zamíří rovnou na lékařskou pohotovost ani nemluvím. Na druhou stranu, jízda tímto způsobem může být pro leckoho velkým dobrodružstvím. Nikdy nevíte, co se zrovna vám může přihodit.