NÁŠ VELKÝ DEN
„Jak že se to místo jmenuje?“ ptá se nás postarší paní matrikářka, když sedíme v její kanceláři, jíž sdílí se svou o něco mladší a sympatičtější kolegyní a vyplňujeme žádost o sňatek na jiném vhodném místě, než je radnice. Petr si netrpělivě poposedává na židli a již poněkolikáté opakuje. „Jmenuje se to vyhlídka Kozí bouda. Jestli vám to pomůže, najdu vám to v telefonu na mapě.“ Mladší matrikářka se usmívá. „Já vím, kde to je. Jezdíme tam s manželem na kole.“ Starší matrikářka se na nás mračí a ve formuláři nám ukazuje řádku, kde se píše o vhodném místě. „Je vám jasné, že pokud to nebude VHODNÉ místo, tak vám to nemusíme povolit? Jaký je tam vlastně přístup? Dostaneme se tam autem?“ Horlivě přikyvujeme. „Jasně, že se tam dá dostat autem. S hajným už jsme mluvili, říkal, že nám otevře závoru a pustí nás tam. Povolení od městských lesů už máme vyřízené, přijde nám poštou do týdne, takže je všechno v pořádku.“ Paní podezíravě kouká do mapy. „Opravdu se tam dá dojet autem?“ Rychle mrkám na Petra a se sladkým úsměvem odpovídám. „No, nedá se dojet úplně až tam, ale když se nechá auto u lávky, tak pak už je to jenom dvě stě metrů pěšky.“ Po vteřině rozpačitého ticha dodávám. „Maximálně tři sta metrů… Do kopce… Ehm, po úzké lesní pěšině.“ Stále se na paní matrikářku zářivě usmívám. „No,“ odpovídá mi matrikářka zamračeně. „Uvědomujete si, že kolegyně, která tam pojede, bude mít po vás ještě další svatby? Vzhledem k tomu, že vy jste ten den úplně první, tak si přece nemůže umazat lodičky. Co když bude pršet?“ Můj úsměv se mění v úšklebek a jen tak tak se udržím, abych neprotočila oči v sloup. „Tak si lodičky nechá v autě a na nohy si vezme, pro mě za mě, třeba pohorky. Mě to rozhodně urážet nebude. Vzhledem k tomu, že ještě nemám ani zamluvené šaty, je vysoce pravděpodobné, že je budu mít taky.“ Nakonec se paní matrikářka vzdává a poté, co domlouváme poslední podrobnosti ohledně času, konečně jedeme domů.
Čas utíká a já najednou s hrůzou zjišťuji, že do svatby zbývá sotva čtrnáct dní a já pořád ještě nemám vybrané šaty. Horečně přemýšlím, co budu dělat. Rozhodně potřebuji pomoct, protože co se šatů, líčení a česání týká, jsem naprostý analfabet. Volba osoby, na kterou se obrátit, je hned jasná. Beru do ruky telefon a vytáčím číslo svojí bývalé kolegyně. „Ahoj Pepinko,“ zdravím rozjařeně, jakmile se na druhém konci ozve Štěpánky hlas. „Potřebuju nutně pomoct.“ Jakmile ze sebe vysoukám, že se za čtrnáct dní budu vdávat, ozve se na druhém konci rozjařené vypísknutí. „Já to věděla,“ jásá Pepina a směje se na celé kolo. „Štěpánko,“ varuji jí. „Jestli to někomu řekneš, tak tě přerazim!“ „Neboj, budu jako hrob.“ Ozve se ujištění. „S čím můžu pomoct?“ „Potřebuju šaty,“ odpovídám. Na chvíli se rozhostí hrobové ticho. „Děláš si ze mě prdel?“ ptá se mě překvapené Pepina. „Ty mi chceš říct, že se za dva týdny vdáváš a ještě nemáš šaty?“ Rozpačitě si odkašlávám. „No, nemám.“ Pepina se začíná hlasitě smát. „Co jinýho by se taky od tebe dalo čekat. Hele, já mám kámošku, co má v Přešticích svatební salon, tak jí zavolám a zajedem tam. Dám ti vědět, až se s ní domluvím.“ „Tak jo,“ souhlasím. „Děkuju.“
Dva dny na to sedíme se Štěpánkou v autě a míříme do Přeštic. Vstupujeme do svatebního salonu, a když se rozhlížím kolem sebe a vidím to množství šatů, které tu visí a z nichž bych si měla vybrat, není mi zrovna nejlépe. „To jsem si zase jednou vymyslela kravinu,“ bručím si sama pro sebe. Majitelka salonu si mě prohlíží a ptá se na moji představu. „No,“ zamýšlím se. „Chtěla bych něco úplně jednoduchýho.“ Když se ale rozhlížím kolem sebe, nic takového tady nevidím. Všechny šaty mají blýskavé korálky, volány, kanýry případně stříbrnou krajku. Paní se na mě usmívá. „Tak něco vyzkoušíme.“ Bere z ramínka cosi jako bílou obruč, pošitou plátnem a podává mi ji. Zmateně si to od ní beru, a když to rozkládám, zjišťuji, že je to několika drátěnými kružnicemi vyztužená spodnička. „A do háje.“ Neobratně si ji na sebe navlékám. Paní mi přináší první šaty a bílou stuhou mi je vzadu šněruje. Když vylézám z kabinky ven, abych se mohla prohlédnout v zrcadle, Štěpánka vzdychá. „Ježiš Jani, ty jsou nádherný. Ty ti naprosto úžasně sluší.“ Prohlížím se v zrcadle a nějak nemůžu pochopit, že ta princezna, co se z něj na mě kouká, jsem opravdu já. „No, já nevim,“ vrtím pochybovačně hlavou. „Já měla představu něčeho hladkýho, jednoduchýho, bez kanýrků nebo korálků. Zkrátka něco obyčejnýho.“ Štěpánka si pohrdavě odfrkává. „Blbost. Ve svůj svatební den musíš být za princeznu.“ Poté, co si mě Pepinka několikrát nadšeně fotí, šaty svlékám a navlékám jiné. Zkouším ještě několikery, ale musím uznat, že má Pepinka pravdu, když mi opakuje, že ty první jsou nejhezčí. Nakonec tedy kapituluji. „Tak jo,“ usmívám se. „Vezmu si ty první.“ Pepinka nadšeně tleská a pak se zamračí. „To je taková škoda, že u toho nebudu.“ Mrkám na ni. „Tak zruš letenku a leť k ségře o dva dny dýl.“
Stejný problém, jako jsem měla se šaty, mám ale i s líčením a česáním. Do svatby zbývá už pouhý týden a já nemám nikoho, kdo by ze mě udělal aspoň na tenhle jeden den člověka. Ještě že mám tolik úžasných kolegů kamarádů, na které se můžu obrátit. A tak tedy opět žhavím telefon a opět volám, tentokrát Šebískovi, jehož paní je moc šikovná kadeřnice. Paní Šebísková je naštěstí ochotná vstávat kvůli mně v pět ráno, aby mě stihla učesat a namalovat, než bude muset odjet na jakýsi kurz, který už má zaplacený a tak se poté, co dva dny před dnem D absolvuji zkoušku účesu a líčení domlouváme, že v sobotu dorazím v šest ráno. „No vidíš,“ říkám pak doma s úsměvem Petrovi. „Žádný stresy měsíc před svatbou. Týden bohatě stačí, když víš, komu zavolat.“
V sobotu ráno mi zvoní budík v pět hodin. Rychle vstávám, oblékám se, házím do sebe rohlík a pak usedám za volant a jedu k Šebískům. Paní Šebísková mě usazuje na židli v kuchyni, zatímco Šebísek krmí jejich malou dcerku. Ta se nadšeně vrtá v cornflakách s mlékem a se širokým úsměvem rozhazuje rozmočené vločky všude kolem. Paní Šebísková mi s vervou vjíždí do vlasů a její šikovné prsty jen hrají. Za půl hodiny je účes hotov a přichází na řadu její ohromný kosmetický kufřík, jehož obsah mě fascinuje a trochu děsí zároveň. U poloviny malovátek vůbec netuším, k čemu vlastně jsou. „Ty se moc nemaluješ, viď,“ směje se paní Šebísková. „Vůbec,“ vrtím hlavou. „Nemám na to trpělivost, neumim to a hlavně, malovat se do maštale mi přijde trochu zbytečný,“ krčím rameny. Za další půlhodinu jsem nalíčená a nevěřícně se koukám do zrcadla. „Ty jo! Skoro bych se nepoznala. Moc děkuju.“ Loučím se, paní Šebísková mi přeje hodně štěstí a ať si to užiju a Šebísek na mě mrká, že se uvidíme odpoledne. Cestou domů vyzvedávám slečnu houslistku, která nám bude při obřadu hrát a okolo půl deváté parkuji na dvoře. Irenka, která se uvolila mi moji mladickou nerozvážnost dosvědčit, už je tu. „Nazdar,“ vítám se s ní. „Ty jo Paldo,“ valí na mě Irča oči. „Ty jsi za dámu. A já si myslela, že se budeš vdávat v otrhaných rajtkách,“ směje se. „Moc se netlem,“ ušklíbám se na ní. „To ještě nevíš, že mě budeš muset ušněrovat do šatů, protože sama si to monstrum rozhodně neoblíknu.“
V devět hodin jsem oblečená, obutá a připravená k odjezdu. Všichni už se odebrali na místo určení, někteří vozem, někteří pěšky, zbývá tedy jenom nevěsta a její tatíček. „To by mě zajímalo,“ popotahuji zamyšleně za šaty, „jak se s tou pitomou spodničkou vejdu do auta.“ Beru do ruky ohromnou a nádhernou kytici bílých růží, kterou zajišťoval Petr, jak jinak než na poslední chvíli, tedy ve čtvrtek u svojí kamarádky květinářky. Ještě, že máme tolik kamarádů a známých. Bez nich a bez mých rodičů by naše svatba nejspíš byla naprostým fiaskem. Scházím ze schodů. Taťkovi se v očích už teď lesknou zrádné slzičky. „Opovaž se mě rozbrečet,“ varuji ho. „Nerada bych, aby se mi to, co na mě Lucka tak pracně namalovala, hned rozteklo,“ usmívám se na něj. Opatrně usedám na sedadlo spolujezdce a s námahou se snažím nasoukat všechnu látku do útrob vozu. Podařilo se. Taťka za mnou zavírá dveře a vyrážíme. Přestože předpověď počasí nebyla nikterak příznivá, máme nad hlavou blankytně modrou oblohu, na níž se jen sem, tam objeví malý mráček a sluníčko nám vesele svítí na cestu.
Přicházíme s tátou pod vyhlídku a zastavujeme se za bukem. Čekáme, až začne hrát hudba. Zdáli se k nám ozývá vzrušený hlahol. „Neděje se něco?“ mračím se zlehka. Přibíhá k nám vyděšená máma. „Petr nemá občanky.“ Nevěřícně vrtím hlavou. „Má je v náprsní kapse u saka. Hlavně, že jsem mu to říkala, když jsem mu je tam dávala.“ Máma se vrací zpět a hlahol utichá. Usmívám se na celé kolo. „To jsme zkrátka celí my.“ Začíná hrát hudba. Tklivé tóny Gounodovy Ave Maria se nesou nad sluncem prozářenou Berounkou a převalují se na jejích vlnkách. Kdesi nad našimi hlavami krouží pár majestátních dravců. Jejich hlas hudbu neruší, naopak ji zvláštně doplňuje, jakoby k těm tónům odjakživa patřil. Pomalu kráčíme směrem k hloučku lidí a zastavujeme se u stolu s bíločerveným ubrusem a bílou květinou, jenž stojí pod starým, vzrostlým a křivolakým dubem. Vedle stolu stojí paní matrikářka. A hele, riskla to a má lodičky. Koušu se do rtů a snažím se zahnat záchvat smíchu, který se mi při pohledu na ní dere z hrdla. Paní matrikářka vyzývá přítomné, aby povstali a oznamuje jim, proč jsme vlastně tady. V duchu se ušklíbám. Jako by to všichni nevěděli. Tyhle kecy by si fakt mohli ušetřit. Nakonec vyzývá pana ženicha, tedy Petra, aby si od otce převzal nevěstu, tedy mě a všechny ostatní, aby se opět posadili. Vzlykající táta se odebírá k mamince, na jeho místo si stoupá Petr a bere mě za ruku. Následuje další proslov, tentokrát z úst pana oddávajícího, jenž má na krku masivní zlatý řetěz s jakousi pečetí. Za mými zády se ozývá hromadné vzlykání a smrkání. Moc nevnímám, co vlastně pan starosta říká. Jeho projev není příliš poutavý a tak se raději věnuji pozorování veverek a ptáků ve větvích. Konečně přichází ta část, na níž všichni tak netrpělivě čekají. „Berete si, pane ženichu zde přítomnou slečnu nevěstu za svoji právoplatnou manželku?“ Následuje Petrovo „ano“. „Berete si, slečno nevěsto zde přítomného pana ženicha za svého právoplatného manžela?“ Ustupuji od Petra půl kroku a přejíždím ho pohledem od hlavy až k patě. Petr na mě zmateně kouká a za našimi zády se začíná ozývat tiché pochechtávání. Nakonec se zářivě usmívám, vracím se o onen půlkrok zpět a i já říkám, „ano“. Poté si s Petrem vyměňujeme prstýnky a dáváme si polibek. Pan starosta pronáší ještě pár posledních slov. „Tímto bych ukončil oficiální část,“ říká s úsměvem a rozhlíží se kolem sebe. „A neoficiálně vám musím říct, že máte výborný nápady.“ Následují gratulace a hromadné fotografování. Pan starosta s paní matrikářkou odcházejí a nakonec Petr s mým tátou a se svým švárou Pavlem vytahují zpoza obrovského padlého dubu přívěsný vozík a začínají na něj nakládat stůl a plastové, zahradní židličky. „Nechceš svézt?“ ptá se mě s úsměvem Pavel. „Jasně, že jo,“ odpovídám a v těch ohromných šatech s obručí šplhám nahoru a usedám na jednu z židlí. Přítomné děti se samozřejmě chtějí také svézt a tak nakonec kluci táhnou plně naložený vozík. U lávky slézáme a kolona vozů i s vozíkem odjíždí. Zůstáváme pouze my s Petrem, Irenka, slečna houslistka a fotograf. Následuje další focení. Fotograf Aleš běhá kolem nás a mačká spoušť. Fotíme se na lávce, vedle lávky, pod viaduktem i na louce u řeky, mezi rozkvetlými ocúny. Když po nás Aleš chce, aby mě Petr vzal do náručí a zatočil se se mnou, zvedá se mi žaludek. „Končíme,“ oznamuji rázně. „Z toho točení je mi blbě. Jedem na oběd.“
Doma se i přes protesty přítomných převlékám do pohodlnějšího oděvu, opět s pomocí Irenky, která mě musí rozuzlovat. „Díky,“ vydechuji, když ze sebe svlékám tu bílou hromadu látky. „Je to fakt úleva.“ Na verandě už na nás čekají nádherně prostřené stoly, obrovský kotel výborné hovězí polévky s domácími nudličkami a vynikající svíčková. Po slavnostním přípitku, během jehož pronášení se taťkovi dojetím třese hlas, sedíme s Petrem v čele stolu u jednoho talíře a dostáváme pouze jednu lžíci. Odmítám se nechat krmit. „To je blbost,“ vrtím hlavou, když nás kolemsedící pobízejí k jídlu, chápu se lžíce, nabírám polévku a vkládám si jí do své vlastní pusy. Nakonec se s Petrem o lžíci střídáme. Následuje svíčková, tentokrát už naštěstí dostáváme každý svůj talíř a svoji porci. Moje maminka zřejmě vytušila nebezpečí, že kdyby nám dala pouze jeden talíř mého oblíbeného jídla, mohlo by se stát, že na Petra nic nezbyde. Po výborném obědě přichází na řadu třípatrový svatební dort. Dostávám do ruky megakudlu a neobratně se snažím dort rozkrojit, aniž bych ho zcela zavraždila. Daří se. Nějak na tu hromadu máslového krému a piškotu nemám chuť. Vzhledem k tomu, že svatební koláčky a jiné cukroví ujídám už dva dny, není mi při pohledu na sladké moc dobře. A tak talířky s kousky dortu posílám dál.
Když jsou všichni přecpáni, vráží maminka mému bratříkovi do ruky starý talíř a ten s ním s andělským úsměvem na tváři tříská o zem. Při pohledu na střepy, které se rozlétají do všech směrů, protáčím oči v sloup. „To je ale blbá tradice,“ bručím, zatímco se s Petrem snažíme, za všeobecného povzbuzování, všechny střepy uklidit a smést. Na příjezdové cestě se objevuje vůz. Začínají se sjíždět kamarádi, které jsme pozvali na odpolední garden party. Původně jsme jim nechtěli prozradit, že se jedná o posvatební party, ale nakonec jsme vyměkli a všem jsme to oznámili, takže všichni přijíždějí s gratulacemi a svatebními dary. Svíčkovou střídá guláš, kuřecí roláda, sekaná, bramborový salát a spousta dalšího nejrůznějšího jídla. Pivo a slivovice tečou proudem, děti už před hodinou zmizely v lese u potoka, kde se baví stavěním přehrad a nadšeně se rýpou v blátě. Jejich čisté, nažehlené oblečky už dávno změnily svojí barvu, a když pozoruji Petrovu malou neteř, kterak capká po pěšince od potoka v blátem obalených balerínkách, cuká mi koutek. Rodičům to kupodivu nevadí. Jsou rádi, že se jejich ratolesti baví a že je nemusí nikterak hlídat. Kolem šesté hodiny večerní se někteří hosté loučí a rozjíždějí se ke svým domovům. Většina Petrových kamarádů zůstává. Přivezli si s sebou spací pytle a karimatky a hodlají se utábořit na naší rozlehlé zahradě. Narážíme další sud a zábava se rozjíždí na plné obrátky. V jednu hodinu v noci přicházejí ke slovu kytary a zahradou se začíná rozléhat bujarý zpěv. Petr nadšeně béká se svými kamarády a popíjí s nimi pivo i slivovici. Já sedím stulená na židli, zabalená do deky a spokojeně si pobrukuji s nimi. Byl to docela dlouhý den. Zavírají se mi oči, ale nechce se mi jít spát. Je mi tady dobře. Nakonec ale kytarista odpadá a vrávoravým krokem se odebírá ke svému spacáku, do nějž se zavrtává a okamžitě usíná. Ti, kdož vydrželi do těchto pozdních hodin, se také začínají pomalu odebírat k spánku. Při odchodu plácají Petra po zádech a přejí mu, aby se mu podařilo prolomit zrádnou kletbu svatební noci. Když se zvědavě ptám, so je to kletba svatební noci, dostává se mi odpovědi. „Neznáme nikoho, komu by se podařilo o svatební noci zůstat vzhůru a splnit novomanželskou povinnost.“ Petr se uklání. „Nebojte se, já vás nezklamu.“
Odebíráme se do ložnice, Petr se vysvléká a ujišťuje mě, že počká, než si smyju make-up z obličeje. Než ale stačím udělat těch pár kroků do koupelny, začíná se ozývat tiché pochrupování a když se po několika minutách z koupelny vracím, je Petr v limbu. Ani se nepokouším ho vzbudit. Vím, že jakmile upadne do takového bezvědomí, nic ho neprobere. S úsměvem se ukládám do peřin a i já během chvilky usínám.
Když se ohlížím zpět, musím říct, že náš svatební den byl opravdu vydařený. Vyšlo nám úplně vše, počasím počínaje a parádní pařbou konče. Ohromný dík a hluboká poklona patří mým rodičům, kteří vlastně celou akci zorganizovali a zajistili a bez jejichž přičinění by se nic podobného konat nemohlo. A velký dík patří i všem, kteří dorazili, byť jenom na chvíli, aby s námi tenhle Náš den oslavili. To oni mají zásluhu na úžasné atmosféře, která celý den panovala a díky nim budeme na ten Náš den dlouho s úsměvem vzpomínat. Děkujeme!