PITVA K VEČEŘI
Otázka. „Vezmem na ní nůž nebo sekáček?“ Odpověď? „Obojí.“ Následuje chvíle ticha, přerušená jadrnou kletbou. „Sakra. Budem tady muset vytřít, ta krev je všude.“ Můj drahý se na mě provinile usmívá a zkrvavenou rukou se chápe dalšího nástroje.
Sedím, zhroucená na kuchyňské židli a s hrůzou pozoruji, jak se moje malá, útulná kuchyň mění na provizorní pitevnu. Ve dřezu trůní obrovská krůta a nad ní se sklání dvoumetrová mužská postava. „Co je tohle?“ šťouchá prstem do čehosi červeného v krůtích útrobách. „To je brzlík,“ odpovídá sebejistě máma, jež mu u pitvy asistuje. „Ehm,“ odkašlává si Petr. „Jste si jistá? Docela bych se divil, kdyby měla brzlík na zádech.“ Od stolu se ozve smích a kuckání. Tatínek, jenž je vlastně strůjcem toho všeho, neboť objednání krůty byl jeho nápad, se královsky baví.
„Rozřízni to tady,“ diriguje Petra máma. „To nejde, tady je kost,“ zní odpověď. Do hovoru se vkládá otec. „Maminko, Petr je doktor, takže má s pitváním bohaté zkušenosti, tak ho nech řezat podle svého.“ „Pochybuju, že ve škole pitvali krůty,“ mumlám polohlasem. Petr po mě střílí rychlým pohledem a s úsměvem reaguje. „To ne, ale občas nám do toho nějaká postarší krůta kafrala.“ Z matčiných úst se dere bujarý smích, zatímco otec, konzumující večeři se pokouší neudusit bramborem. Petr ztuhne. „Ježiš, neberte si to osobně paní Palečková. Vás jsem fakt na mysli neměl!“ Díky nefalšovanému zděšení, jež se mu zračí v očích, nabírá všeobecné veselí na obrátkách.
Dvojice dál statečně bojuje. „Nechcete pomoct, vy dva?“ ptá se táta nepříliš přesvědčivě. „Cítím se tady tak nějak nevyužitej.“ „Jen seď, akorát by ses nám tady motal,“ odpovídá máma. Otci se očividně ulevuje, neboť stejně jako já, nemá k manipulaci se syrovým masem příliš vřelý vztah. Zato pejsek by s porcováním pomáhal velmi rád. Celou dobu věrně sedí pod dřezem a doširoka otevřenýma očima sleduje každý pohyb. „Co s tou kůží z krku?“ povytáhne Petr obočí. „Dáme to psovi, co s tím jiného,“ odpovídá máma. Pes na ní doslova visí pohledem, když bere kůži do ruky. Pak se otevře obrovská, zubatá tlama, z níž je vidět až do žaludku, ozve se hlasité chlamst a celý obrovský kus krůtí kůže mizí nenávratně a bez jediného kousnutí v psích útrobách. „Ty troubo, kousej to trochu,“ napomíná psa táta. „Když to všechno spolkneš v jednom kuse, tak z toho přece nemůžeš nic mít. Musíš trochu vychutnávat.“ Pejsek na něj nadšeně pohlédne, zavrtí ocasem jako by chtěl říct, že rozumí, ale další kus krůty konzumuje navlas stejným způsobem, jako ten předchozí.
Pitva končí. Kusy masa leží na kuchyňské lince, rozděleny v igelitových pytlících, polepeny papírovými štítky a pečlivě popsány. Tatínek se už před půl hodinou odebral o dvě patra výš se slovy o tom, že porcování krůty je velmi vyčerpávající činnost a že jde spát. Já sedím v obývacím pokoji, neboť pohled na krvavou linku, krvavou podlahu a krví potřísněné nástroje, nedělá mému zažívacímu traktu příliš dobře a dívám se na televizi. Zrovna dávají kriminálku Miami. Doktorka Woodsová má na pitevně mrtvého muže a provádí skalpelem řez hrudním košem. Jaká to úleva.
Mezitím maminka vytírá v kuchyni podlahu a Petr se snaží vydolovat kousky krůty ze sifonu. V zakrvavených pantoflích ťapká v koupelně. Asi omdlím. Už nikdy nevkročím ani do koupelny, ani do kuchyně. Můj životní prostor se díky jedné krůtě neúnosně smrsknul.
„Kuchyně je vytřená,“ hlásí máma. „Pojď si nandat něco do mrazáku a já si zbytek vezmu nahoru.“ Vstávám a nerozhodně přešlapuju na prahu kuchyně. „Já tam nejdu.“ Máma se na mě culí. „Neboj, všechno jsem to pečlivě vydrhla. Už je to tu bezpečný.“ Opatrně, téměř po špičkách se vydávám k mrazáku, otvírám jej dokořán a ustupuji stranou. „Tady je prázdnej šuplík, doufam, že se tam ten pštros vejde,“ otřásám se odporem. Máma mi podává pytlíky s masem. Strkám ruce do kapes v odmítavém gestu. „Fujtajbl, vdyť jsou ty pytlíky opatlaný.“ Máma vrtí hlavou. „Ty toho naděláš!“ Naplňuje zásuvku v mrazáku a zavírá ho. „Tak já jdu.“ S úsměvem se otáčí na Petra. „Děkuju, sama bych se s tim asi nepoprala.“ Hází zbylé kusy krůty do veliké nákupní tašky a odchází.
Obezřetně obcházím kuchyňskou linku. Možná jsem paranoidní, ale na podlaze vidím červený flek. „Fuj, tady je krev!“ ukazuji prstem. Petr se na mě chlácholivě usmívá. „To není krev sluníčko. To je brusinkový čaj, který mi tam ukápl, když jsem vyhazoval pytlík.“ Nevěřím. Volám psa a ukazuji mu skvrnu na podlaze. Ten ji očichává, zhnuseně odchází a s pohrdavým výrazem v očích sebou praští na pelech.
Zalézám do postele. Už nikdy nechci žádnou krůtu ani vidět. Aspoň ne vcelku. Až zase příště moji rodičové zazvoní s úsměvem za dveřmi a budou v ruce držet cosi velkého a podezřelého, zamknu na deset západů a budu se tvářit, že doma nikdo není, nebyl a nebude.
:-D
(Kačka, 7. 1. 2011 9:39)