PŘÍŠTÍ ŠTACE – DOBŘANY
Nenávidím zimu. Tedy, aspoň tu její současnou formu, kdy se teploty už třetí týden nepřetržitě pohybují kolem dvaceti stupňů pod nulou v noci a maximálně osmi pod nulou přes den. Na zemi je jen milimetrový poprašek sněhu a země je zmrzlá, tvrdá jako kámen a příšerně hrbolatá. Už ani nevím, jak vypadá pohled z koňského hřbetu, protože nehledě na omrzliny, jež by se mi během deseti minut v sedle jistě vytvořily, lézt hajtře v tomhle počasí na záda, mi přijde vyloženě nefér. Nejraději bych byla celé dny a noci v posteli, pěkně zavrtaná pod hřejivou peřinou, ale to bohužel nejde. Zima nám totiž značně komplikuje nejen sportovní vyžití, ale výrazně ovlivňuje i chod domácnosti. Vlastně se dá říct, že celý únor byl jednou velkou katastrofou. Nebo spíše sérií katastrof, po sobě jdoucích ve velmi rychlém sledu.
Pod naší zahradou teče roztomilý, čisťounký, lesní potůček. Celých osmdesát let, co stojí náš dům, se dalo přes potok přejít po úzké lávce, kterou vyrobil můj pradědeček. Kromě toho, že železniční pražce, z nichž byla lávka zhotovena, začaly postupně uhnívat a čas od času bylo třeba některý z nich vyměnit, byla celé ty roky lávka stále na svém místě. Až do loňského léta. V červenci přišla prudká bouře, během níž se hladina v potoce zvedla zhruba o dva metry a voda podemlela pěšinu, která vede podél potoka, zaplavila nám studnu a strhla lávku. Od té doby, když jsme se chtěli vydat do lesa, bylo nutno potok přebrodit. Pro nás to nebyl žádný velký problém, přeci jen jsme ještě mladí a po kamenité stráni k potoku dokážeme sešplhat bez výraznějších problémů (i když obzvlášť po dešti hlína i kameny pekelně kloužou). Máme ale starého a chromého chlupáče a pro toho se přechod potoka stal velmi složitou záležitostí. Proto se Petr před časem rozhodl, že je na čase lávku obnovit.
Pustil se do toho s vervou, sobě vlastní. Bohužel, díky obrovskému množství povinností, které má na svých bedrech naložené, se výroba mostku poněkud protáhla. V pondělí vítězoslavně oznámil, že lávka je téměř hotova, k její dokonalosti chybí sice ještě pár drobných úprav, ale přejít se přes ni v pohodě dá. V úterý jsme vyrazili s pejskem do lesa. Byla jsem zvědavá, jak si s přechodem lávky poradí. Jaké bylo mé nadšení, když po chvilce váhání statečně přes lávku překlopýtal i když se mu packy na neopracovaných kulatinách rozjížděly všemi směry. Se zářivým úsměvem od ucha k uchu jsem se rozběhla za ním. Pak se ozvala ohromná rána a v příštím okamžiku jsem se válela pod lávkou, s kotníkem zkrouceným v podivném úhlu a vyděšeným Petrem nad sebou. Zrádná krajní kulatina se mi totiž pod nohou překulila a můj vyskakovací kotník to nevydržel. Přestože jsem měla pevnou obuv, vymknutému kotníku jsem se neubránila. „Sluníčko, můžeš vstát?“ ptal se nešťastný Petr, zatímco já jsem se držela oběma rukama za nohu a hlasitě klela. Po chvíli jsem se s Petrovou pomocí vydrápala na nohy a zkusila udělat pár kroků. „Je to dobrý,“ prohlásila jsem se zaťatými zuby. „Jdeme.“ Petr nerozhodně přešlapoval na místě. „Hele, radši se vrátíme.“ Razantně jsem zavrtěla hlavou. „Ani náhodou. Pejsek se potřebuje vyvenčit.“ Než stačil můj drahý cokoliv odpovědět, začala jsem se škrábat kamenitou pěšinou vzhůru, směrem do Zábělé.
Co bych to natahovala. Petr měl samozřejmě pravdu. Měli jsme se vrátit. Kotník, který původně jen zlehka pobolíval, se po hodinovém klopýtání přes kameny, kořeny a zmrzlé hroudy bláta, rozbolel s nevídanou intenzitou. Domů jsem se dobelhala jen s největším sebezapřením a nebýt Petra, který mě do kopce od potoka k našemu domu v podstatě vynesl, asi bych musela zbytek zimy strávit bivakem v sadu. Večer jsem tedy na nohu napatlala silnou vrstvu jakéhosi chladivého, léčivého gelu, jenom abych ráno zjistila, že zázračné účinky, které na příbalovém letáku slibovali, se kupodivu nedostavily.
Dva dny po mém zranění chytil náš pejsek jakousi záhadnou infekci. Když jsme odpoledne přišli z práce, otevřeli jsme dveře do bytu, vyvalil se nám v ústrety naprosto nesnesitelný zápach a s hrůzou jsme hleděli na podlahu v předsíni, jež byla kompletně pokryta velmi řídkým, lehce načervenalým bobkem. Axík vystřelil ven jako blesk a odebral se hnojit zahradu. Obešla jsem s ním dvakrát sad a Petr mezitím uklidil tu šílenou spoušť. Pak jsem položila pejska na pelíšek, nacpala jsem do něj čtyři tabletky živočišného uhlí a doufala, že to brzy přejde. Chlupáč se příliš zdrchaně netvářil, myslela jsem si tedy, že prostě jenom někde něco sežral. Když ale za půlhodiny vstal a ze zadku mu začaly cákat gejzíry krvavého cosi, bylo mi jasné, že se o normální průjem nejedná. Okamžitě jsem tedy vystlala kufr auta nepromokavou dekou a několika vrstvami starého povlečení, naložila psa a odfrčela k veterináři. Když jsem vystoupila před klinikou z auta, pejsek vesele vyskočil z vozu, našel si klacík, jenž nadšeně popadl do tlamy a zvědavě začal očichávat odpadkový koš.
Do ordinace jsem vstupovala nejistým krokem a roztřeseným hlasem jsem panu doktorovi popisovala příznaky. „Je v tom krev?“ ptal se veterinář. „No,“ zamyslela jsem se. „Já myslim, že jo.“ Pan doktor v klidu pokýval hlavou, pak si navlékl chirurgickou rukavici a s ledovým klidem strčil pejskovi prst do zadku. Ten se nahrbil a vytryskl z něj proud jasně červené krve. Zděšeně jsem na tu obrovskou kaluž koukala. „To je úplně klasická infekce,“ prohlásil pan doktor téměř s úsměvem. „I když vlastně, úplně klasická není. Většinou u toho ti psi ještě zvrací.“ Neříkala jsem nic, ale jakýsi hlásek uvnitř mé hlavy ječel na celé kolo. „Doprdele doktore, jak můžeš bejt tak klidnej? Vždyť mi tady ten pes vykrvácí a ty se tu na mě směješ. Dělej něco, dej mu kapačku, umělý dýchání, transfúzi. Nebo mu dej všechno najednou, hlavně tam tak v klidu neseď!“ Pan doktor, nemaje ani ponětí o smršti emocí, jež ve mně vřela, pomalu naťukal cosi do počítače a pak se ke mně obrátil. „Dáme mu antibiotika injekčně, zítra odpoledne přijedete na kontrolu, dostane další injekci a pak mu nasadíme antibiotika v tabletkách.“ Hlásek uvnitř mé hlavy se opět rozječel. „To má být jako všechno? To jseš veterinář? “ S kamennou tváří jsem přikývla. Pan doktor natáhl jakousi tekutinu do stříkačky a píchnul jí Axíkovi do kožichu. „Teda,“ mrknul na mě, „musím říct, že vás obdivuju, že jste tak v klidu. Většina majitelů, když jim pes takhle krvácí, je dost vyděšená a hysterická. Někteří jsou dokonce až sprostí.“ Beze slova jsem pokrčila rameny. Jó doktore, kdybys jen tušil, co se odehrává pod povrchem.
Opouštěla jsem ordinaci s ujištěním, že se nejedná o nic vážného a že psíček bude v pořádku. Pan doktor měl naštěstí pravdu, protože hned po té první injekci krvácení ustalo jako mávnutím kouzelného proutku a po dvou dnech to vypadalo, že pejsek se z této epizody vylízal bez jakýchkoliv následků.
Další dva dny uběhly v relativním poklidu a já začínala mít pocit, že už máme to nejhorší za sebou. To byl ale omyl. Celou sobotu byl Petr na cestách a když se kolem půlnoci vrátil a chtěl se osprchovat zjistil, že neteče voda. Když mi to oznamoval, vyjeveně jsem na něj koukala. „Ještě před hodinou to normálně teklo,“ kroutila jsem nechápavě hlavou. „Normálně jsem se sprchovala a taky jsem myla nádobí.“ Petr s povzdechem vylezl ze sprchy, utřel namydlené tělo do ručníku, oblékl se, popadl baterku a vydal se do dvacetistupňového mrazu, zkontrolovat studnu. Za několik desítek minut se vrátil s tím, že ve studni ani v pumpárně problém není. Po chvíli přemýšlení ho napadla geniální myšlenka, totiž že by mohla být ucpaná sítka v bateriích, chopil se tedy francouzáku a zkusil odmontovat baterii nad vanou. Měl pravdu. Po tom, co sítka vyčistil a propláchl, voda zase začala téct. Bohužel ale jen malou chvíli. Během minuty byla sítka ucpaná zas. Druhý den ráno tedy Petr nažhavil telefon, povolal na pomoc mého taťku a společně se jali zkoumat, kde se stala chyba. Bohužel, během onoho zkoumání zjistili, že kromě problému s vodou nám zamrzla nádrž na pročištěnou vodu, vytékající z čistírny odpadních vod, v důsledku čehož voda z čistírny neměla kam odtékat a zatopila veškeré hadičky a elektroniku, tím pádem se čistírna zastavila a zamrzla i ona. Celé odpoledne jsme se tedy střídali u čistírny s horkovzdušnou pistolí v ruce a snažili se jí uvést opět do provozu. To se povedlo až po několika dnech, když Petr vysušil zatopenou elektroniku a kolem hadiček, v nichž měl být jen vzduch, ale teď tam byla voda, omotal topný kabel, aby nezamrzaly. Čistírna sice pískala a hlásila chybu, ale nakonec se rozběhla a fungovala.
Problém s vodou jsme prozatím vyřešili výměnou termostatické sprchové baterie za obyčejnou, z jejíhož kohoutku se dá odšroubovat sítko bez toho, aby se musela ze zdi celá sundat, neboť za čtvrt hodiny sprchování je třeba sítko propláchnout minimálně čtyřikrát. Kde je zakopaný pes se nám zjistit nepodařilo, pokusíme se to vyřešit během jara, až bude počasí trochu příznivější.
A jako koruna všeho se po dalším týdnu pejskovi vrátila infekce, tentokrát ale udeřila v té nejhorší podobě. Jednoho odpoledne jsme byli s Axíkem na procházce v lese. Radovala jsem se, jak je pejsek veselý a jak dneska nebývale dobře běhá. Když jsme kolem šesté hodiny dorazili domů, nakrmila jsem ho a pak jsme se s Petrem vydali na nezbytný nákup, neboť už jsme doma neměli ani skývu chleba. Když jsme se za dvě hodiny vrátili domů, místo veselého chlupáče na nás čekal roztřesený a nešťastný pes, zvracející v desetiminutových intervalech. Když se začala objevovat krev, našla jsem na internetu telefonní číslo na veterinární kliniku, kde mají pohotovost čtyřiadvacet hodin denně a po krátkém telefonátu jsme se tam vydali. Pan doktor pejskovi zrentgenoval břicho, prohlásil, že o torzi žaludku se naštěstí nejedná, píchnul mu injekci proti zvracení a sdělil nám, že jeho stav nejspíš způsobili léky, které mu dáváme kvůli nemocné páteři a že se jedná o preparát, jenž se v žádném případě nesmí užívat dlouhodobě. Zjištění, že už dva roky pomalu trávím svého psa, mnou vcelku otřáslo. Marně jsem pátrala v paměti, zda mě veterinář, který mi tenkrát tenhle preparát naordinoval, na něco takového upozorňoval.
Celou noc jsem chodila pejska kontrolovat. Už nezvracel, ale byl naprosto apatický. Bez zájmu ležel na pelíšku a nechtěl ani zvednout hlavu. Bohužel, odpoledne se jeho stav zhoršil natolik, že mi nezbývalo nic jiného, než ho opět složitě naložit do auta a jet na veterinu. Tam opět dostal několik injekcí. Kromě antibiotik i něco proti zvracení, vzali mu krev na rozbor a dali mi rehydratační roztok, který bych do něj měla jakýmkoliv způsobem, po malých dávkách dostat. Horko, těžko jsem naložila psa, odvezla ho domů, kde jsem ho v podstatě vynesla do schodů. Celou noc jsem strávila se sklenicí rehydratačního roztoku na stole a s injekční stříkačkou v ruce. V půlhodinových intervalech jsem natahovala deset mililitrů roztoku, silou jsem cpala stříkačku psovi do tlamy a skrz zaťaté zuby se do něj snažila nacpat aspoň trochu tekutiny. V hlavě mi zněla Salimbaby slova o tom, že hlavně musím zastavit to urputné zvracení, pokud se mi to nepovede, tak pejsek nejspíš umře. Kdykoliv se zvednul a začal dávit, tlouklo mi srdce jako o závod a z očí se mi hrnuly slzy bezmoci. Ráno se zdálo, že zvracení ustalo. V práci jsem si vzala homeoffice a celý den jsem strávila s notebookem v jedné ruce a se stříkačkou v druhé. Střídavě jsem dávala Axíkovi napít pár hltů čisté vody a po chvíli stříkačku roztoku. Kdykoliv pejsek tekutinu polkl, ozývaly se z jeho útrob zlověstné, hlasité, skřípavé zvuky a já se modlila, aby v sobě ten hlt vody udržel. Pohled na něj byl opravdu žalostný. Nikdy v životě jsem toho psa neviděla takhle odevzdaného a bez jiskřičky života v těch jeho obrovských, hnědých očích. Z mého, sice chromého, ale veselého a statečného psa zůstal jenom smutný stín. 
Ani v pátek jsem nebyla v práci. Naštěstí se zdálo, že antibiotika konečně začala účinkovat a tak jsem zkusila uvařit kousek kuřecího masa a opatrně, po malých dávkách, ho pejskovi nabídnout. Maso si sice vzal, ale bez valného nadšení. Trvalo ještě několik dní, než se mu chuť k jídlu vrátila. Teď, po dvou týdnech, už je to zase můj starý, psí rošťák s rozesmátýma očima a s tenisákem nebo klacíkem v tlamě.
Zdá se, že konečně přišlo jaro. Čistička funguje, voda teče, sítka v bateriích stačí proplachovat tak jednou týdně, pejsek zase vypadá spokojeně a kromě pokročilého věku a bolavých zad se zdá, že ho nic netrápí. Snad to tak aspoň chvilku vydrží. Prosím, ať to tak aspoň chvilku vydrží!