S DEALEREM DO LIHOVARU
Kdyby mi někdo položil otázku, jak má vypadat správný teambuilding, odpověděla bych, že na něm musí být hlavně veselo. O veselí na tom našem, posledním, nouze rozhodně nebyla.
„Takže panstvo,“ zněl rozlehlou zasedačkou lehce ochraptělý hlas. „Končím naší poradu. Teď se pod vedením Hanky přesunete ubytovat do hotelu a pak už záleží jenom na vás, jestli se půjdete courat po Praze nebo jestli dorazíte až večer k parníku. Kdyby si některá z Vás myslela, že z hotelu netrefíte, domluvte se zase s Hankou a ona vás hromadně a bezpečně k Čechově mostu dovede.“ Zaplaťpánbůh, říkala jsem si v duchu a ze srdce mi spadl obrovský kámen. Při představě, že já se svým dokonalým orientačním nesmyslem, budu zoufale bloudit po Praze a hledat jakýsi most, se mi dělalo lehce nevolno. Nakřáplý hlas pokračoval v udílení instrukcí. „Sejdeme se všichni v půl sedmé před parníkem. Nejpozději ve třičtvrtě se musíme nalodit! Parník odplouvá v sedm a nemůže na nikoho čekat, nepustili by nás totiž na zdymadlo.“ Všichni jsme sborově zahučeli, že rozumíme a za hlasitého vrzání židlí a stolů jsme se odebrali k východu.
Cesta do hotelu proběhla naprosto hladce a za necelou půl hodinu už jsme se upisovali, na recepci hotelu Pyramida. Jé, super. Bydlím s Hankou. To je fajn, aspoň si ohlídám, aby mi neutekla. „Holky,“ mávala na nás Hanka. „Kdo bude chtít jet se mnou, tak se sejdem v šest tady před recepcí.“
Popadla jsem svůj minibatůžek, hupsla do výtahu a v devátém patře se po chvíli váhání a přemýšlení, kterým směrem by se mohl nacházet můj pokoj, začala dobývat do zamčených dveří číslo 927. Vítězoslavně jsem popadla kartu a vstrčila ji do otvoru, pro ni určeném. Uchopila jsem kliku a nakročila. BUM! Dveře zůstaly pevně zamčené, já jsem svůj pohyb vpřed nestihla včas zbrzdit a vrazila jsem čelem do tvrdého dřeva. „Sakra, co s tim je!“ cedila jsem mezi zuby a masírovala si bouli na čele. Než mi došlo, že musím kartu nejprve vytáhnout a teprve pak se dveře otevřou, uběhlo několik předlouhých vteřin. Konečně jsem byla uvnitř. „Doufám, že tady mají nainstalovaný všude kamery a královsky se teď na můj účet baví,“ mumlala jsem si pro sebe. „To zas jednou vidlák přijel do velkoměsta.“
Za pár minut cvakly dveře a dorazila Hanka. „Jé, to je super,“ hlaholila vesele. „Do šesti je času dost, to stihnu i sprchu,“ a zmizela v koupelně. Seděla jsem u okna v křesle, četla si historický bulvár s názvem History Revue a ubíhajícímu času jsem nevěnovala příliš pozornosti. Zvednu se, až se zvedne Hanka. „Ty vole,“ zaznělo najednou. Odtrhla jsem oči od časopisu a tázavě zdvihla obočí. Hanka seděla na posteli a vyděšeně zírala do jízdního řádu pražské MHD. „Vono nám to jede v šest nula jedna. To je průšvih,“ podívala se na mě. „Já všem řekla, že se srazíme v šest na recepci. To nám ta tramvaj ujede.“ Neochotně jsem odložila časopis. Holt si ten článek o sexuálních praktikách na dvoře Ludvíka 14. dočtu později. „Tak obejdeme pokoje a řeknem všem, že se sejdem dřív,“ navrhla jsem. Hanka souhlasila. „Asi jo, na recepci nám snad řeknou čísla pokojů.“ Zvedly jsme se, oblékly si bundy a odebraly se o devět pater níž. Ochotná slečna recepční nám vytiskla seznam pokojů a za chvíli už jsme v osmém patře zuřivě bušily na dveře. Marně. Vypadalo to, jakoby se po našich spolubydlících slehla zem. Popadla jsem do ruky telefon a rychle začala mačkat tlačítka. „Zavolám Zuzce, na tu jedinou mam číslo.“ Rychle jsem do telefonu vychrlila pár vět a za okamžik se otevřely dveře, z nichž vyběhly rozesmáté, Budějovické kolegyně, Zuzka s Verčou a i ony, poté co nahlédly do seznamu pokojů, obcházely chodbu a pěstmi mydlily do dveří tak, až se třásly dveře od výtahu. Nic. Žádná odpověď. Ani náznak pohybu za pevně zamčenými dveřmi. Hanka pokrčila rameny. „Tak jdeme dolů a počkáme na recepci. Holt pojedem tou pozdější tramvají, to se nedá nic dělat.“
Hodiny ukazovaly za pět minut šest, my jsme netrpělivě přešlapovaly před vchodem do hotelu a vrhaly nervózní pohledy směrem k výtahům. „Hele to není možný,“ rozhodila rukama Hanka. „Za pět šest a nikde nikdo.“ „Třeba ostatní šli po vlastní ose,“ navrhla jsem nesměle. „Já bych jela.“ Hanka se kolem sebe nerozhodně rozhlédla. „Ale co když jim ujedem a oni pak netrefí?“ „Tak mají telefony,“ přidala se Zuzka. Po pár vteřinách váhání jsme se tedy vydaly na tramvajovou zastávku, odkud jsme se tramvají přesunuly na stanici Malostranská, kde jsme, podle plánku, jež měla Hanka vytištěný a toho času odpočíval, pečlivě složený v její kapse, měli přestoupit na tramvaj číslo 12. Ta nás za necelou čtvrthodinu měla dovézt přímo na místo vyplutí.
„Hele, to bude prča, až se ztratíme,“ vtipkovala Hanka. Na to Verča hrdě vypnula hruď a prohlásila. „Se mnou se ztratit nemůžete. Já jsem deset let v Praze pracovala, mám to tady perfektně schozený.“ Nastoupily jsme do tramvaje a spokojeně se usadily na plastových sedačkách. Vesele jsme konverzovaly, Verča nás během hovoru znovu několikrát ujistila, že Prahu velmi dobře zná a že jedeme správně, když tu najednou Hanka zkameněla. Zděšeně zírala na digitální display, na němž blikal čas šest hodin a třicet osm minut a pod ním svítil červený nápis. „Příští zastávka: Lihovar“ Zašátrala v kapse a třesoucí se rukou vytáhla zmačkaný jízdní řád. „Ty vole!“ vyhrkla. „My jsme tam měly bejt v šest osmnáct.“ Chvíle ticha. „Přes lihovar ani přes Strahov jsme rozhodně jet neměly! Že my jedem opačným směrem.“ Verča vyhlédla z okénka zkušeným okem. „No jo, to je pravda.“ Zmateně jsme zíraly jedna na druhou a nakonec jsme všechny, tedy až na Hanku, vyprskly smíchy. „To je pěknej průšvih,“ lomila Hanka rukama. „Co budeme dělat?“
Na nejbližší zastávce jsme vyskotačily z vagónu, přeběhly koleje, stanuly na ostrůvku v protisměru a netrpělivě očekávaly příjezd tramvaje, která nás odveze zpět tam, odkud jsme přijely. Poté, co jsme se usadily ve voze, vytasila Hanka mobilní telefon a jala se vyťukávat číslo. „Nesmějte se, to je děsnej průser,“ tišila nás. „Helča mě zabije.“ Jakmile se v telefonu ozval hlas šéfové, nasadila Hanka ten nejkajícnější výraz, jakého byla schopna a začala vysvětlovat vzniklou situaci. „Helčo, stal se nám malér.“ Po těchto vyřčených slovech, jsme opět propukly v hurónský smích a zoufalá Hanka nám posunky naznačovala, že veselí opravdu není na místě. Nemohly jsme si pomoci. Snažily jsme se smích sice dusit, ale výsledný efekt byl snad ještě horší a hlasitější. Stáli jsme nad bledou Hankou, jež se snažila s osobou na druhém konci drátu domluvit a hýkaly, prskaly a chrochtaly smíchy tak, až nám tekly slzy z očí. Po několika minutách hovor skončil. „Máme vystoupit na Andělu a sednout na sedmnáctku. Ta nás prej doveze přímo a nemusíme se vracet na zpět na Malostranskou.“
Na Andělu jsme se vyhrnuly z tramvaje jako velká voda a prodíraly se pospíchajícím davem na zastávku za rohem. Shlukly jsme se u jízdního řádu a nervózně jej luštily. „Hele, můžeme jet i devítkou. Zrovna jede,“ hlásila vítězoslavně Verča. Nacpaly jsme se tedy do příchozí tramvaje a udýchaně popadaly na volná sedadla. Hanka si kapesníkem utírala zpocené čelo a my ostatní slzy smíchu. „Počkejte, až se to někdo domákne a napíše do Seznam blogu, že se jihozápad ztratil v Praze s dealerem,“ prohlásila jsem ochraptělým hlasem. Zuzka se kolem sebe rozhlédla a zasyčela. „Drž hubu, vždyť nás zavřou! Normální lidi netuší, že u Seznamu je dealer označení pro grafika“ Následoval další ohlušující výbuch smíchu. „Hele, vážně tohle staví u Čechova mostu?“ ujišťovala se Zuzka. Odpověděla jí mladá žena, jež seděla hned za námi a pobaveně nás pozorovala. „Kdepak. To musíte jet na druhou stranu.“ Všechny čtyři jsme vyletěly ze svých míst, jako by nás píchlo a rychlostí blesku vyfrčely již napolo zavřenými dveřmi zpět na ostrůvek. „Ty vole,“ utrousila udýchaně Hanka. „Tak to bylo o fous.“
Nakonec se nám přeci jen podařilo nastoupit do správné tramvaje, jedoucí kýženým směrem a v sedm hodin, tři minuty jsme vyskakovaly z vagónu a sprintovaly k řece, jakoby nám za patami hořelo. Konečně schody, vedoucí na nábřeží. Přímo pod schody číhal zákeřný fotograf, krvelačně mačkal spoušť fotoaparátu, namířeného do našich uřícených tváří a na můstku parníku se mačkal skandující dav pobavených kolegyň. V sedm nula pět jsme vbíhaly na parník za mohutného aplausu. „Nechci nic slyšet,“ prohlásila naše šéfová. „Nic neříkejte, popadněte každá svůj welcome drink a někam si sedněte, ať můžeme jet.“ Stále rozesmáté, jsme se každá chopily jedné sklenky a znaveně se zhroutily ke stolu. Lahodný mok v našich vyprahlých hrdlech jen zasyčel, parník se zakymácel a konečně jsme vypluli.
Po výborné večeři se rozproudila bujará zábava. Zdrojem největšího veselí po celý večer, se stala naše dobrodružná, okružní cesta Prahou. Verči hláška, „já jsem v Praze pracovala deset let, se mnou se nemůžete ztratit,“ doprovázená mohutnými výbuchy smíchu a hlasitou hudbou z podpalubí, se ozývala nad noční Vltavou stále dokola, až do pozdních, nočních hodin. Zkrátka vydařený teambuilding!