SNÁŘ RADĚJI NE
Pokradmu se ohlížím přes rameno, srdce mi tluče tak silně, až mám pocit, že mi každou chvíli musí vyskočit z hrudi a bude se bezmocně plácat na tvrdé a špinavé zemi. Je mi zase třináct let a s igelitovou taškou v ruce mířím do nedalekého obchodního domu na nákup. Podél chodníku roste husté křoví a zlověstně chrastí v chladném větru, větev se otírá o větev, uschlé listí šustí a jeho stín se v pološeru podobá kostnatým, zakrouceným prstíkům, které se po mě nemilosrdně sápou.
Ač za normálních okolností není cesta nikterak dlouhá, dnes se mi zdá nekonečná. Narůstá ve mně neodbytný pocit, že mě kdosi, schovaný za oním křovím, pozoruje. Hrdlo se mi svírá úzkostí a přestože je velmi chladno, po zádech mi stéká pramínek potu. Keře stále chrastí. Za nimi se míhá temný stín a pohybuje se spolu se mnou. Moje kroky zrychlují, ale jsem si docela jistá, že stínu nemohu uniknout.
S trhnutím se zastavuji a vyděšeně zírám na zející trhlinu, jež mi zkřížila cestu. Kde se tady vzala? Vypadá to, jakoby jakési obří ruce uchopily cestu, po níž kráčím a přetrhly jí ve dví. Vzmáhá se ve mně vlna paniky. Upřeně zírám do té černočerné, rozšklebené jámy a zdá se mi, že přede mnou místo trhliny číhá obrovská zubatá tlama a chystá se mně spolknout. Otáčím se a vykročím zpět. Najednou se zpoza křoví vynoří mohutná postava v černém plášti, v ruce svírá obrovský nůž a pomalu se ke mně blíží. Zpod tmavé kápě se blýskají zlověstné oči. Z neviděných úst se dere studený smích, který mi svírá srdce do ledových kleští. Co po mě chce? Co jenom může chtít?
Jak se ke mně postava blíží, krůček po krůčku před ní couvám, přestože vím, že nemohu utéct. Letmý pohled přes rameno mě ujistí, že stojím na samém kraji hluboké propasti. Chvíli zírám do těch chladných a bezcitných očí a to co v nich čtu, se podobá špatnému scénáři velmi laciného hororu.
Zatínám zuby. Znovu se obracím k postavě v tmavém plášti. Radši se nechám probodnout, než bezhlavě skákat do té odporné díry. Třeba se mi podaří nějakým zázrakem uniknout. Právě ve chvíli, kdy se odhodlávám vykročit vstříc té chladné oceli, se mi pod nohou trhá kus chodníku a já se bezmocně řítím do té bezedné propasti.
Vítr mi hučí v uších, rukama se snažím zachytit kluzkého kamene, jenž tvoří stěny oné rokle, ale výsledkem jsou pouze odřené, krvácející ruce. Po nekonečně dlouhé době spatřím dno. Vteřiny se příšerně vlečou. Náraz je nevyhnutelný.
Otvírám oči a zmateně se rozhlížím kolem sebe. Kde to ksakru jsem?! Rukou si utírám zpocené čelo a marně se snažím proniknout tmou, jež mě obklopuje. Doširoka otevřenýma očima zírám na povědomý lustr a vedle sebe slyším důvěrně známé oddychování. Zaplavuje mě nepopsatelný pocit úlevy. Samozřejmě, že to byl jen sen. Po tváři se mi rozlévá spokojený úsměv a po chvíli se začínám smát nahlas. Nemůžu si pomoci. Peřina vedle mě se začne hýbat a zpod ní se ozve rozespalý, ochraptělý hlas. „Co je?“ Tlumím svůj smích. „To nic srdíčko. Jen spi.“
Ráno je ze zlého snu jenom matná vzpomínka. Ten tam je strach. Zamyšleně si prohlížím svoje ruce, jež byly ve snu podrápané a pořezané a přemýšlím, kde se v lidském mozku podobné děsivé sny rodí. Nikdy mě nikdo nenapadl. Nikdy jsem nespadla do žádné díry, nebojím se výšek ani uzavřených prostorů, přesto se mi jeden čas sny o padání do úzkých, bezedných propastí vracely s železnou pravidelností. Nikdy jsem nedopadla až na dno. Vždy jsem se probudila v poslední vteřině před střetem se zemí. Je to už hodně dávno, ale tenhle sen mě vrátil o patnáct let zpět a donutil mě přemýšlet.
Přemýšlet nad významem snů, jestli vůbec nějaký mají. Nemyslím si, že sny předvídají budoucnost. Možná se v nich jen odráží naše obavy, touhy, věci, jež nás děsí nebo nám naopak dělají radost. Možná zrcadlí v modifikované podobě chvíle, které jsme kdysi prožili. A možná nemají význam vůbec žádný a jsou to jen hříčky naší mysli, jež si s námi mozek během spánku hraje. Kdo ví.