ŠTĚSTÍ, CO JE ŠTĚSTÍ
Kolikrát za život každý z nás zatouží po bohatství a štěstí. I já, když se dívám na pěkné auto, dům či na nádherného koně, říkám si. „Jo, kdybych byla bohatá …“ Pak se ale rozhlédnu kolem sebe a dojde mi, že jsem daleko bohatší než leckterý milionář. Mám kde bydlet, co jíst, jsem obklopena partou úžasných lidí, ať už se jedná o rodinu nebo o kamarády, či kolegy a hlavně, mám spoustu nádherných vzpomínek z dětství a ty jsou, aspoň dle mého skromného názoru, penězi k nezaplacení.
Vyrůstala jsem s o dva roky starším bratrem. Přestože není příliš velké postavy, má a vždycky měl neuvěřitelnou sílu. Ani já nejsem příliš velké postavy. Coby malý capart jsem byla opravdu drobné a hubené hádě, ale na rozdíl od svého bratra jsem nikdy příliš síly neměla. Oč jsem byla slabší, o to jsem vždycky byla zákeřnější. Jak to tak bývá, půl svého dětství jsem strávila šarvátkami se svým bráchou. Rvali jsme se v podstatě pořád. Dlužno říci, že většinu těchto šarvátek jsem vyprovokovala já, svou nevymáchanou hubou a štiplavými poznámkami, jež jsem z ní vypouštěla. Vždycky následovalo bratrovo vzteklé zavrčení, pak po mě rychle hmátnul a buď mě začal škrtit, nebo mi zkroutil bolestivě ruce za záda a trval na okamžité omluvě. Tento útok samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy z mojí strany a protože silou paží jsem se mu rovnat v žádném případě nemohla, začala jsem ječet na plné obrátky. Za výrazivo, které ze mě v těchto okamžicích padalo, by se nemusel stydět ani ten nejsprostší dlaždič. „Ty debile jeden,“ vřískala jsem na plné obrátky. „Vyškrábu ti oči, rozšlapu ti angličáky a vyrazim ti všechny zuby!“ Během několika vteřin se rozrazily dveře dětského pokoje a v nich se objevil jeden z rodičů. „Co je to tady zase za bordel?“ vrčela na nás nevrle máma. „Koukej jí pustit, nebo ti zmaluju prdel.“ „Ona si začala,“ zapíchnul do mě bráška ublíženě ukazovák. V odpověď jsem na tváři vykouzlila ten nejnevinnější výraz, jakého jsem byla schopna a upřela jsem na matku obrovské, uplakané oči. Co na tom, že se jednalo o slzy vzteku. Výsledný efekt byl přímo ukázkový. „To je ti jedno, že proti tobě Janina nemá šanci? To je teda hrdinství, troufnout si na slabšího!“ Jakmile naše rodička opustila pokoj, objevil se mi v oku potměšilý plamínek, vyplázla jsem na Tomáše jazyk a rychle jsem se prchla schovat do kuchyně.
Je jasné, že občas se v zápalu boje objevilo i nějaké to zranění, nikdy to naštěstí nebylo nic vážného. Vzpomínám si, jak mi jednou bratr v záchvatu vzteku rozrazil hlavu bomparem, který po mě v návalu zuřivosti mrštil. Nejhorší z těchto zranění byl bratrův vykloubený palec. To bylo tak. Seděla jsem jednoho víkendového odpoledne na křesle v obývacím pokoji a opírala jsem si nohy o zárubeň dveří, vedoucích do ložnice. „Sundej ty nohy dolů,“ rozkázal mi bratr. „Podívej se, jak je to od tebe odřený.“ Šlehla jsem po něm nevrlým pohledem. „Polib mi prdel.“ Ve zlomku vteřiny byl brácha u mě, jedním úderem mi srazil nohy dolů a pak mě chytil pod krkem. Nemohla jsem se ani nadechnout, natož začít ječet. Zmítala jsem se v jeho sevření v němém, zuřivém odhodlání se z těchto kleští dostat, ale marně. Nebýt toho, že moje rty začínaly chytat lehce fialový nádech a oči se mi protáčely v sloup, Tomáš by mě tam asi škrtil dodnes. Nicméně pohled na přidušenou sestru ho lehce zneklidněl a tak povolil svoje sevření. Toho jsem okamžitě využila a jakmile se mi podařilo chytit dech, rychle jsem vyskočila a přesně mířeným kopem jsem se trefila do Tomášovy ruky. Ozvalo se hlasité LUP a pak už jsem jenom v hrůze zírala na jeho levý palec, kterak mu trčí z ruky v naprosto nepřirozeném úhlu. S vykulenýma a uslzenýma očima jsem běžela do kuchyně. „Mami, mami,“ volala jsem lehce hysterickým hláskem. „Pocem honem, já jsem Tomášovi vykopla palec.“ Oba moji rodičové vyletěli, jako by je píchla vosa a následoval rychlý přesun na pohotovost. Celou cestu jsem polykala slzy a potichu vzlykala na zadní sedačce vozu, zatímco bratr mlčky a se stoickým klidem pozoroval provoz za okénkem. „Neřvi prosimtě,“ šťouchnul do mě loktem. „Vždyť se vlastně nic nestalo.“ Náš předešlý spor byl rázem zapomenut. Usadili jsme se v čekárně a vyčkávali příchodu lékaře. Ten se ve dveřích ordinace objevil za několik málo minut a upřel na mě soucitný pohled. „Copak se ti stalo, maličká?“ usmíval se na mě dobrácky. To už jsem otevřeně propukla v usedavý pláč a se zadrháváním jsem mu odvětila, že mě přece vůbec nic není. Táta panu doktorovi vysvětlil, že mě mají s sebou pouze proto, abych byla pod stálým dohledem a neudělala během doby jejich nepřítomnosti z bytu kůlničku na dříví a že zraněný je syn. Taky neopomněl vykulenému lékaři sdělit, že jsem to právě já, kdo je za toto zranění zodpovědný. „Ale tati,“ vložil se do hovoru bráška. „Vždyť to nic neni.“ V ordinaci bratříkovi nahodili palec zpět na své místo a vytvořili mu na ruce roztomilou dlahu. Tu jsme ovšem společnými silami během několika málo dní zlikvidovali, takže když šel po týdnu Tomáš na kontrolu, nemohl lékař tu věc, co mu žalostně visela na ruce, vůbec poznat.
Přestože doma jsme se mydlili hlava, nehlava, mimo domov jsem v bratrovi měla neúnavného ochránce. Tomáš se držel zásady, že řezat si mě může jen on sám a tak jakmile se na mě ve škole kdokoliv křivě podíval, bylo mu rázně vysvětleno, že takhle tedy ne. Stejné to bylo, když jsme jezdili na dětské tábory. Zatímco všechny ostatní malé děti, které byly na táboře tak, jako já, poprvé, po nocích plakaly steskem po domově, já jsem rozhodně slzy stesku neprolévala. I když jsme se s bratříkem během pobytu příliš nepotkávali, vždycky jsem věděla, že tam někde je a že mi pomůže, když bude třeba. Vzpomínám si na jedno léto, kdy jsme byli na dětském táboře u Václavského rybníka, pořádaném turistickým oddílem Stopa. Nebydleli jsme v chatkách, ale pod stany a místo toalety jsme měli po zálesácku vykopanou nefalšovanou latrínu. Pro mě to byl ten nejlepší tábor, na němž jsem kdy byla. Nikdo po mě nechtěl, abych se každý večer myla, nikdo mě nekontroloval, zda jsem si vyčistila zuby a hlavně, nikdo nestrhával mému oddílu body za to, že je v mém stanu bordel jako v tanku. Celé dny jsme běhali s buzolou a mapou po lese, koupali jsme se v rybníku a hráli jsme různé, bojové hry. Notoricky známá stopovačka z nich byla ta nejobyčejnější. Tenkrát jsem si oblíbila praktikanta s přezdívkou mungo. Byl to mladý kluk, asi osmnáctiletý – mě tenkrát připadal jako úplný kmet. Pokaždé, když se někde objevil, číhala jsem na něj za rohem a zákeřně jsem ho přepadala ze zálohy a rvala jsem se s ním jako o život. Bavilo nás to oba. Taky jsme se nepřetržitě vzdělávali a byli jsme nadšení z toho, že nám praktikanti i vedoucí bez zaváhání odpovídají na otázky, které nám naši rodičové osvětlit odmítají. „Mungo,“ volal jeden malý chlapec, na jehož jméno už si nevzpomínám, přes celý tábor. „Co je to impotent?“ Mungo se na chvíli zamyslel a pak odvětil. „Víš, to je ten co chce, ale nemůže.“ Když za několik dní dotyčného chlapce navštívili rodiče, nestačili se divit. Jejich synek jim s naprosto vážnou tváří oznámil, že je impotent. „Cože?“ valila na něj vyděšené zraky jeho matka a před očima jí vyvstávala představa nevázaných orgií vedoucích, praktikantů a malých dětí, všech dohromady. „No měli jsme k obědu guláš,“ vykládal rodičům synek. „A já jsem strašně moc chtěl dojíst ten poslední knedlík, ale už jsem prostě nemohl. To tedy znamená, že jsem impotent.“ Nevinně se na své rodiče usmál, zamával a spokojeně odběhl za svými kamarády. Rodičům se očividně ulevilo, ale hlavou jim to vrtat nepřestalo. Zaslechla jsem je, jak se opatrně ptají munga, který se jim připletl do cesty, co to má znamenat. Naštěstí se s jeho vysvětlením spokojili.
I naše matka nás na tento tábor přijela zkontrolovat. Zřejmě znepokojena absencí obvyklých dopisů typu: „Milá mamynko, je tady pěknje, ale jídlo stojí za prt. Pošly balíček, hlavně pošly hodně čokolády. Bombóny by taky bodli. Tvoje Janička.“ Případně: „Milá maminko, Jana mi tady dělá ostudu. Přijeďte si pro ní. Tomáš.“ Jednoho slunečného dne tedy nasedla do vlaku, který ji vyhodil uprostřed území nikoho, po levé straně kolejí rozlehlá pole, po druhé hustý les. Když se od vlakové zastávky v potu tváře vyhrabala do kilometrového kopce, konečně spatřila náš tábor, toho času dětí prostý. Když se u vedoucích ohlásila, že přijela navštívit svá dítka, bylo jí sděleno, že jsou někde v lese a že když chvíli počká, tak se určitě časem objeví. Za necelou půlhodinku se z lesa začal ozývat jakýsi hluk, zprvu jen slabě, postupem času však sílil a za pár minut už se mezi stromy počali objevovat první táborníci. Jestli matka očekávala vřelé přijetí, musela být naší, více než chladnou reakcí poněkud zklamaná. „No nazdar,“ utrousil otrávený bratr. „To jsi nás jako přijela zkontrolovat?“ Matka s úsměvem přikývla. „To ti pěkně děkujem,“ protočila jsem oči v sloup. „Taková ostuda.“ Pak jsem spatřila balíček, jenž máma držela v ruce. „Bezva! Čokoláda! Dík.“ Chňapla jsem po čokoládě a s „Ahoj,“ utroušeným jen tak přes rameno, aby se neřeklo, jsem opět zmizela v lese. To samé učinil i bratr a tak naší nebohé rodičce nezbylo nic jiného, než se opět odebrat na kilometr vzdálenou zastávku a doufat, že vlak pojede brzy.
Jak šla léta, naše vzájemné šarvátky pomalu ustávaly. Zjistili jsme, že si vlastně docela dobře rozumíme a že je daleko větší zábava, jestliže v boji proti dospělým táhneme za jeden provaz. Místo toho, abychom líčili pasti na sebe navzájem, bavili jsme se vymýšlením kulišáren, jejichž obětmi byli většinou nebozí rodičové. A jak je to dnes? Dnes vím, že mám toho nejlepšího brášku pod sluncem, na kterého se můžu s čímkoliv obrátit a vím, že mě vždycky podrží. Není snad tohle to opravdové bohatství?