VELKÁ VODA VŠECHNO SMETE
Jednoho srpnového odpoledne jsem seděla na zápraží a smutně vzdychala. Tak ráda bych jela letos na vodu, jenže nemám s kým. Jistě, mohla bych jet v lodi sama, ale na to nejsem dostatečně zdatný vodák. Vtom zazvonil telefon.
„Prosim,“ zavrčela jsem otráveně. Z telefonu se ozvalo. „Nazdar, mám pro tebe sparing partnera do lodě,“ hlásila nadšeně Irenka. „Fakt?“ rozzářila jsem se. „A koho?“ Irena se zasmála. „Jednoho hustýho týpka. Seznámila jsem se s ním na Oliny svatbě, je to ženichův bratranec. A upozorňuju tě, že jestli mi teď řekneš, že nejedeš, tak tě uškrtim,“ vyhrožovala. „Už jsem to totiž všechno domluvila.“ Přestože mi hlavou bleskly jisté pochybnosti o tomto, jak ho Irča označila, hustém týpkovi, neváhala jsem ani na okamžik. „Jasně že jedu.“ Irenka zajásala. „Super. Sežeň si pádlo, jinak se o nic nestarej.“ „A co se vlastně pojede?“ zeptala jsem se. „Berounka. Ještě se domluvíme, kde si dáme spicha. Zatím čau.“
Nastal den D. Stála jsem v kempu pod Dolanským mostem a zvědavě se rozhlížela kolem sebe. „Tohle je Petr.“ Irena ke mně za rukáv přitáhla dvoumetrového, vousatého a dlouhovlasého hubeňoura. „A tohle je Palda. Tak, už se znáte a můžeme vyrazit.“ „Nazdar,“ napřáhl ke mně dlouhán ruku, v níž držel prádelní šňůru. Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Uvaž ji, já jdu zatím naložit bagáž.“ „A kam ji mám přivázat?“ povytáhla jsem tázavě obočí. Petr se ke mně překvapeně otočil. „To myslíš vážně nebo si ze mě jenom utahuješ?“ Teď jsem pro změnu nerozuměla já. „Proč bych si z tebe měla utahovat?“ divila jsem se. „Tak co teda s tou šňůrou?“ Myslím, že v tomto okamžiku Petr v duchu proklínal Irenu, co mu to šoupla do lodě za nemožné střevo. „Slyšela už jsi někdy slovo koňadra?“ zeptal se jedovatě. „Aha,“ pípla jsem zahanbeně. V duchu jsem si nadávala. „Palečková, to ses zase jednou projevila jako úplnej debil.“
Poté, co jsem na šňůře vytvořila přímo umělecké dílo, naskákali jsme všichni do lodí a vyrazili vstříc línému proudu. „A pádlo držet umíš?“ culil se na mě dlouhán. „Trhni si nohou,“ šeptala jsem si pro sebe.
Přestože jsem si usmyslela, že osobu na zádi budu demonstrativně ignorovat, příliš dlouho jsem to nevydržela, neboť z Petra se vyklubal velmi milý a vtipný společník. Většinu cesty jsme se hromadně nechávali unášet pomalým proudem a po svázaných lodích kolovalo kuřivo a lahve s různým obsahem. Nad řekou se nesl veselý smích, přerušovaný hlasitými výkřiky. „Ahooooj,“ volali jsme hromadně na každého rybáře, chataře i na kolem plující posádky lodí.
K večeru jsme zakotvili v kempu, vytáhli lodě na břeh a jali se rozbalovat a stavět stany. „Kde máš stan?“ ptala se Irena Petra. „Nemám, budu spát pod širákem.“ Irča se zazubila v odpověď. „To jsi teda odvaha. Co když bude lejt?“ Petr se zkušeným okem podíval na zamračenou oblohu a pak přesvědčivě zavrtěl hlavou, až mu zavlál knír. „Nebude,“ prohlásil. „Za chvíli se to roztrhá a v noci bude jasno.“ Otevřel svůj lodní pytel a ponořil se do jeho útrob, odkud po chvíli vítězoslavně vytáhl roličku toaletního papíru, zamával nám s ní a odebral se rozjímat. Pytel zanechal vedle lodi, otevřený dokořán.
Jakmile byly stany a spací pytle připraveny k přenocování, odebrali jsme se do nedalekého kiosku, kde jsme povečeřeli česnečku, párek či sekanou a někteří z nás zapili tuto krmi několika pivy. „Tak a teď si dáme dýmku míru,“ prohlásil kdosi a vzápětí se na stole objevila malá sklenička, plná jakési zelené sušené směsi. Ta byla během chviličky zkušenou rukou zabalena do papírku a za malý okamžik už tato cigareta putovala kolem stolu od jednoho k druhému. Nekuřák Irenka, sedící vedle mě, zhluboka potáhla, labužnicky se usmívajíc a pak mi cigaretu podala. „Ne díky,“ odmítla jsem téměř štítivě. „Zkus to, je to super. Budeš mít skvělou náladu,“ halekali na mě kluci z druhé strany stolu. „Já jsem vysmátá i bez toho. Žádný podobný hnusy k tomu, abych měla dobrou náladu, nepotřebuju,“ trvala jsem tvrdošíjně na svém. Po půl hodině jsem si připadala jako exot a marně jsem se snažila pochopit, čemu se vlastně kamarádi smějí. Znechuceně jsem se zvedla, zavrčela na půl úst dobrou noc a odebrala se do stanu, kde jsem se spokojeně zavrtala do spacího pytle a za pár minut nevěděla o světě.
Probudila jsem se do zachmuřeného, uplakaného rána, vyhrabala se ze spacáku a opatrně vykoukla ze stanu. Zvedla jsem tvář a rozespale pohlédla k obloze, odkud mi přímo mezi oči dopadla obrovská kapka. „Sakra!“ zazněl opodál rozhořčený výkřik. Petr stál nad svým lodním pytlem a v ruce držel mobilní telefon, z nějž kapala voda. „Co se děje?“ volala jsem na něj. Dlouhán na mě nešťastně pohlédl. „Ale, zapomněl jsem včera večer zavřít loďák a navíc jsem nechal telefon ležet úplně navrchu. Ten už to asi nerozchodí.“ Nešťastně se zhroutil na opodál stojící barel. „Všechno oblečení i spacák můžu vyždímat.“ „Kde jsi vlastně spal?“ ptala jsem se se zájmem. Petr po mě hodil rychlým pohledem. „V kiosku. Nějak jsem tam usnul v sedě a když jsem se probral, lilo jako z konve, tak jsem tam zůstal.“
Po skromné snídani jsme vyrazili na další úsek cesty. Na všech přídích jako pirátské vlajky vlály rozvěšené svršky a Petr místo pádlování jediným suchým kapesníkem sušil svůj promočený mobilní telefon, potichu si přitom brumlaje nekončící vodopád nadávek na svou vlastní adresu. „Tak už na to kašli,“ otočila jsem se k němu. „To se ti snadno řekne,“ zamračil se na mě. „Představa, že budu dneska spát v mokru, je dost hrozná. Pochybuju, že mi ty věci stačí uschnout.“ Mrkla jsem na něj. „Klídek, já mam ve stanu dost místa i pro tebe a tvojí zmoklou bagáž.“
Kolem poledne konečně vykouklo za mraky slunce a začalo příjemně hřát. Projížděli jsme kolem stánku nad starým, provaleným jezem, když nás do nosů uhodila vůně přepáleného oleje. „Hlasuju pro oběd,“ otočila se Irenka na Martina, svého zadáka. „Ty bys taky furt jenom žrala, otesánku,“ zavrtěl Martin hlavou a schválně přistál u opačného břehu. „Já mam taky hlad,“ přidala jsem se a aniž bych čekala na odpověď, vyskočila jsem z lodi a začala se brodit na druhou stranu. Za všeobecného mručení mě ostatní následovali. „Jé, já si zapomněla peněženku v barelu,“ hleděla jsem nešťastně ke vzdálenému břehu, kde se na slunci leskla naše loď. „Zvu tě,“ usmál se Petr. „Ber to jako platbu předem, za poskytnuté přístřeší.“
Kromě několika porcí hranolků si každý z kluků zakoupil doutník s třešňovou příchutí a těšili se, jak se v lodích pohodlně usadí, zapálí si a budou labužnicky vypouštět kolečka dýmu. „Jedem,“ zavelel Martin a všichni se poslušně zvedli k odchodu. „Počkejte, já si musim ještě odskočit,“ zaprosila jsem. „Tak my pojedem pomalu napřed.“ Irena stála ve vodě a mávala na mě. „Vy nás doženete.“
Když jsme se s Petrem i my přebrodili na druhý břeh a spustili kanoi do vody, po ostatních posádkách už nebylo ani vidu, ani slechu. Ponořili jsme pádla do vody a vyrazili rychle vpřed. Zhluboka jsem se nadechla nosem. „Jsme jim v patách.“ Pak jsem se otřásla. „Teda tenhle puch by vzbudil i mrtvýho, opovaž se to zapálit,“ utrousila jsem přes rameno, směrem ke svému kormidelníkovi. Nad řekou se linul nasládlý zápach s rádoby třešňovým nádechem. „Buď ráda,“ culil se Petr poťouchle a škrtnul zápalkou. „Aspoň na nás nepůjdou komáři.“ Zlomyslný vítr nám vál do zad a tak zatímco si dvoumetrový zadák lebedil na zádi a s neskrývanou rozkoší kouřil svůj doutník, já jsem kašlala, prskala a zuřivě kolem sebe mávala pádlem, abych aspoň trochu rozehnala ten odporný oblak dýmu, jenž se kolem mě vznášel.
Jakmile se začalo stmívat, zakotvili jsme v prvním možném kempu. Večerní aktivity byly téměř navlas stejné, jako předchozího dne, tedy k večeři opět česnečka, pivo, kuřivo a nakonec všeobecné veselí a přihlouplé chichotání se všem a všemu.
„Jdu spát,“ zvedla jsem se ze židle. „Dobrou.“ Petr na mě pohlédl. „Počkej, tak to já jdu taky, abych tě pak nebudil, až se budu ukládat.“ Nakonec se na kutě odebrali i všichni ostatní. Zabalila jsem se do spacáku a spokojeně zavřela oči. „Ehm …“ ozvalo se vedle mě zakašlání. „Co je?“ zabrumlala jsem ospale. „Můžu rozepnout ten vchod?“ zeptal se mě Petr. Zvědavě jsem se na něj podívala. „A proč jako?“ „No, mě se sem nevejdou nohy. Potřeboval bych si je vystrčit ven,“ pípnul téměř stydlivě. Vyprskla jsem smíchy a zatímco Petr rozepínal zip na plátěném obydlí a opětovně se ukládal do spacáku, tichounce jsem si broukala písničku. „Mám malý stan, mě na nohy táhne, snad ze všech stran.“
Po dalším podobném dnu jsme dorazili do Liblína, kde jsme postavili stany a vydali se do místní samoobsluhy na nákup a na procházku do Liblínského parčíku. V údolí Berounky nám byly mobilní telefony k ničemu, jakmile jsme tedy zahlédli nenápadnou telefonní budku na náměstíčku, vrhli jsme se na ní jako líté šelmy na nebohou kořist a začali se přetahovat o sluchátko, lační po kontaktu s okolním světem. Když byly naše choutky ukojeny, sbalili jsme rohlíky a odcupitali zpět k tábořišti.
Nebe bylo potaženo jednolitou vrstvou šedých mraků, z nichž se k zemi vytrvale snášel vydatný déšť. Jindy líná a klidná řeka začínala bublat a zurčet a zatímco jsme poklidně seděli v putyce, nenápadně ukusovala z břehů stále větší sousta. Když jsme se druhý den vyhrabali ze spacáků, pořád pršelo a my jsme s ohromením zírali na tu obrovskou masu vody, jak se valí korytem a bere s sebou téměř všechno, co se jí postaví do cesty. Martin stál na okraji a zamyšleně pozoroval obrovské, polámané kmeny, plovoucí kolem protějšího břehu. „Hm,“ mračil se. „Tak dneska asi nikam dál nepopojedem.“
Téměř celý den jsme strávili ve stejné hospodě, jako předchozí večer. Občas se někdo z nás zahalil do pláštěnky a vydal se zkontrolovat řeku. Zatímco kluci bujaře popíjeli a pokuřovali, rozhodly jsme se s Irenou vyrazit do kempu zkontrolovat lodě. „Ty vole,“ vydechla ohromeně Irča. „Koukam, že jdeme akorát včas. Ještě chvíli a bylo po lodích.“ Společnými silami jsme vytáhly všechny čtyři kanoe a odnesly je z místa, o němž jsme si ještě předchozího večera myslely, že je naprosto bezpečné a od řeky dostatečně vzdálené. „Ty hele,“obrátila jsem se k Ireně. „Já už zpátky nejdu. Je tam děsně nahulýno.“ Irča se rozhlédla. „Tak zůstaneme tady. To jsem zvědavá, jestli si pánové vůbec vzpomenou, že jim tam někdo chybí.“ Pak se zazubila. „Taky chci vidět, jak se budou tvářit, až se vrátí a nenajdou lodě.“ Zalezly jsme na zastřešenou verandu místního kiosku a za družného hovoru popíjely kofolu.
„Kde jsou lodě?“ Donesl se k nám překvapený Martinův výkřik. Irča na mě mrkla a s ledovým klidem odpověděla. „Nejspíš už budou v Berouně.“ Vzápětí se na naše hlavy snesla smršť výčitek, což ovšem blonďatou Irenu silně namíchlo a rozhořela se ostrá výměna názorů. „Vy nám budete něco vyčítat?“ syčela vztekle. „Koho z vás, chlapů, napadlo, jít se sem podívat a odnést lodě do bezpečí. Ani jednoho. Dřepíte si v hospodě, chlastáte a pak nedokážete nic víc, než řvát. Kdyby ses trochu rozhlídnul kolem sebe, viděl bys, že lodě jsou támhle,“ mávla prudce rukou směrem k hromádce čtyř kánoí.
Večer jsem vyhlásila bobříka odvahy. „Dámy a pánové, jde se na Libštejn!“ Kamarádi, sedící u oroseného půllitru zrzavého moku na mě vrhali nevrlé pohledy. „Ty jsi fakt cvok. To tam chceš jít v týhle tmě?“ vrtěla hlavou Irenka. „Ani omylem.“ Zatvářila jsem se asi velmi zkroušeně, protože Petr dopil svoje pivo, rázně položil sklenici na stůl a vstal. „Já jdu s tebou.“ Prošli jsme celou vesnici a kousek za ní jsme sešli na polní cestu, o níž jsme se domnívali, že by mohla vést k hradu. Obloha byla stále zakrytá šedými oblaky, z nichž nevykukoval měsíc ani hvězdy, pro tuhle chvíli ale nepršelo. Nevím jak Petr, ale já neviděla vůbec nic. Když už jsem asi po páté položila svojí v polobotce obutou nožku do hluboké louže, usoudila jsem, že tento výlet opravdu nebyl nejšťastnější nápad. „Petře,“ zastavila jsem se. „Nemáš mokrý boty? Jestli jo, tak se otočíme a půjdem zpátky.“ Odněkud z hluboké tmy přede mnou se ozvala odpověď. „Ne nemam. Jdeme.“ Rozpačitě jsem přenesla váhu z jedné nohy na druhou a z mých bot se ozval hlasitý, čvachtavý zvuk. „Ale já jo. Nateklo mi tam horem už asi před čtvrt hodinou.“ Popotáhla jsem nosem. „Je mi děsivá kosa. Já jdu zpátky.“ „Ach jo, já se těšil na noční romantiku,“ povzdechl si Petr. „Z tý romantiky tak akorát dostanu zápal plic,“ prohlásila jsem, drapla jsem ho za ruku a rázně táhla zpět.
Ve čtvrtek brzy ráno jsem se vyhrabala ze spacáku a zatřásla se svým dvoumetrovým nájemníkem. „Vstávej! Musim balit, za hodinu mi jede bus.“ Petr na mě ospale zamžoural. „Cože?“ „Potřebuju jet domů. Naši odjíždějí na závody, brácha je pryč a já mam doma psa. Musim za nim.“ Petr se posadil a smutně zabručel. „Hm, tak to už na ten Libštejn asi nedojdem.“
„Tak pojď, ať ti to neujede,“ zabručel dlouhán a chopil se mých věcí. Za pár minut už jsem seděla v autobuse a uháněla směrem domů. Cesta byla velmi dobrodružná, protože díky obrovským povodním, které stále ještě nedosáhly svého vrcholu, bylo mnoho silnic zaplaveno, strženo a bylo nutné je objíždět všemožnými oklikami. Cesta trvala téměř dvakrát tak dlouho, než je na trase Liblín – Plzeň obvyklé, nejednou musel jet autobus téměř krokem, to když mu voda dosahovala do poloviny kol. Byla jsem vlastně docela ráda, že odjíždím dřív. Představa dvou dalších dní v podmáčeném kempu mě ani trochu nelákala. Myslela jsem si, že víkend strávím v suchu a teple domova, což se mi sice podařilo, ale hned v pondělí mě rozvodněná Berounka z toho útulného koutku zase vytáhla.
Když jsem se totiž radostně rozběhla za svým ořem, jehož jsem téměř celý předešlý týden neviděla, odchytil mě majitel stáje. „Dobře že jsi tady. Musíme urychleně uklidit překážky a sundat pásku z výběhu, nebo nám to voda odnese.“ Zvedla jsem mobilní telefon, zavolala posily, vlastně jednu posilu – mámu a společně jsme následovaly majitele na louku, na jejímž okraji jsem zůstala ohromeně stát. Tam, kde se normálně proháníme s koňmi po velikých travnatých lukách, se teď rozkládalo obrovské, ponuré jezero, na jehož hladině plavaly kusy větví. Majitel se na nás otočil. „Jdu nosit klády a stojany a vy zatím smotejte pásku. Kolíky tam, necháme, ty jsou zapuštěný hluboko, měly by to vydržet.“ Vykasala jsem si nohavice, rozběhla se k výběhu, v němž už bylo třicet centimetrů vody a začala odmotávat ohradník z plastových izolátorů.
Jediný, kdo měl z té spouště opravdu radost, byl můj pes. Lítal v zatopeném výběhu ode mě k mámě a zpátky a s nadšením cákal okolo sebe. Jako vítr se proháněl těsně kolem nás a pokaždé, když se na nás snesla sprcha ledové vody, vyvolaná jeho čtyřiceti kily živé váhy, svítila mu v očích veselá světýlka. „Ty potvoro chlupatá,“ nadávala jsem do jeho rozesmáté, psí tváře. „Kdybys radši místo toho blbnutí popad nějakou kládu a trochu pomoh s odklízením.“ Pes, jenž pro tuhle chvíli seděl v klidu opodál, se na mě laškovně podíval, zavrtěl ocasem a pak se plnou rychlostí rozběhl, z vyvýšeného místa se odrazil a s mohutným cáknutím dopadl těsně vedle mě.
Z louky jsme odcházeli po hodině, strávené přenášením klád ve studené vodě. Klepala jsem se jako osika, ale v duchu mě hřál dobrý pocit. Vědomí, že jsme zachránili, co se dalo a že až voda opadne, budeme moci překážky i výběh znovu nainstalovat. Ten dobrý pocit zmizel jako mávnutím kouzelného proutku hned nazítří. Paní, bydlící v domku nad loukou nám druhý den oznámila, že naše překážky, včetně výběhových sloupků, odplavaly v půl třetí ráno z míst, kam nikdy předtím, dle záznamů Bukovecké kroniky, voda nedosahovala.