A CO TEN KONTRACVAL?
Je tomu už vcelku dávno, co jsem se v rámci zvyšování své koňácké kvalifikace rozhodla pro složení cvičitelských zkoušek. V té době byl můj vlastní oř díky zranění mimo provoz a já jsem tomu byla vcelku ráda, protože v jeho sedle bych nejspíš u zkoušek naprosto pohořela. V oněch prehistorických dobách bylo totiž ježdění na zrzounovi nefalšovaným, adrenalinovým zážitkem. Domluvila jsem se tedy s holčinou, která měla svého koně ustájeného na Slavii, jež bývala celých deset let mou domovskou stájí. Zuzka nadšeně souhlasila. Před několika dny totiž z Polara, tak se její oř jmenoval, spadla a ošklivě se potloukla, byla tedy ráda, že se o koně někdo postará a ona tak bude mít čas na řádnou rekonvalescenci.
Do slávistického areálu jsem vstupovala s notnou dávkou nostalgie. Za ty dva roky, co jsem odtud byla pryč, se vlastně skoro nic nezměnilo. Ano, přibyl nový mycí box za stájí a místo starých, smradlavých kadibudek tu vyrostly nové toalety, ale maštal byla přesně taková, jakou si ji pamatuji a v šatně stály pořád stejné, od myší prokousané, plechové skříňky. Odložila jsem si věci na lavici a vydala se do kanceláře za majitelem. Chtěla jsem mu oznámit, že budu chvíli chodit za Polarem místo Zuzky já. Brala jsem to čistě jako formalitu, přeci jen jsem tu strávila dlouhá léta, ani můj odchod odsud nebyl nikterak dramatický a s majitelem jsem měla vždycky dobré vztahy. Netušila jsem, že on má poněkud jiný názor. Když jsem vstoupila do jeho kanceláře a vysvětlila, jak se věci mají, následoval hysterický výkřik. „To nepřichází v úvahu! Jak si to ta Zuzana vlastně představuje, aby mi sem tahala kde koho!“ Koukala jsem na ten záchvat nepříčetnosti jako tele na nová vrata a musela jsem se hodně snažit, abych zaplašila slzy lítosti, jež se mi nemilosrdně draly do očí. Kde se v tom člověku vzalo tolik zášti? Čím jsem tohle způsobila? Stála jsem tam jako opařená a marně se snažila hysterického pána uklidnit. Nakonec mi Zuzka musela napsat plnou moc, v níž mě pověřovala k manipulaci s koněm a jeho vybavením a hned následující den jsem si Polara odvezla k sobě domů.
Po šesti týdnech nastal den D. Polar už byl čtrnáct dní zase zpátky doma a protože jsem se tam už nechtěla vracet, domluvila jsem se s Irenkou, která tam tou dobou měla ustájeného svého koně, že mi Polara přivede na místo určení. Zkoušky se totiž konaly na jízdárně, vzdálené pouhý kilometr od Slavie. Úderem deváté hodiny jsme se všichni, jak adepti, tak zkušební komise, shromáždili v neveliké místnosti a zkoušky byly oficiálně zahájeny. Zkouška se skládala z teoretické části, tedy testu a praktické části a ta se skládala z drezurní úlohy stupně L, parkuru stupně Z, vedení jezdecké hodiny, včetně správné povelové techniky a nakonec lonžování koně s žákem v sedle. Pro každou část praktické zkoušky byl určen komisař specialista. Hned, jak jsem zjistila jméno komisaře pro drezuru, mi bylo jasné, že mám problém. Byl jím starý, zkušený drezurní jezdec, o němž bylo známo, že je přísný pedant a bazíruje i na nepatrných maličkostech.
Poté, co jsem napsala test, jsem se odebrala na opracoviště, kde už na mě čekala Irenka s Polarem, vydrápala jsem se do sedla a po dvaceti minutách přiježďování se přesunula na parkur. Bodrý komisař se na mě povzbudivě usmíval a já jsem si ještě naposledy opakovala sled jednotlivých skoků. Vzpomněla jsem si na to, jak na mě můj trenér před každým parkurem pokřikoval, že hlavně nesmím zapomenout dýchat a poctivě se soustředila na každý nádech. Za necelou minutu jsem měla parkur za sebou a dle komisařova spokojeného výrazu soudě, jsem ho absolvovala úspěšně. Odebrala jsem se tedy k drezurnímu obdélníku a pomalu se připravovala k drezuře. „Tak prosím,“ pokynul mi komisař koženě. „Předveďte, co umíte.“ Usadila jsem se hluboko do sedla, spustila patu co nejníž k zemi a v pracovním klusu jsem vjela do drezurního obdélníku. X stát, pozdrav, pracovním klusem vchod, C na pravou ruku. Všechno šlo hladce, až do okamžiku, kdy jsem měla předvést kontracval. Zaskočila jsem vpravo, ale po dvou cvalových skocích následoval přeskok. Vzala jsem tedy Polara zpět do klusu a znovu zaskočila do kontracvalu. Opět přeskok. Opět oprava a opět přeskok. Co taky chtít od starého, parkurového koně, po němž něco takového, jako je kontracval, nikdy nikdo nechtěl. Naopak, vždy ho učili přeskakovat na správnou nohu. V potu tváře a s velmi nepříjemným pocitem jsem dokončila zbytek drezurní úlohy, opět korektně a bez chyb. Ale zkáza už byla dokonána. Když jsem opouštěla drezurní obdélník, komisař mě zastavil a změřil si mě pronikavým pohledem. „Vy jste Palečková?“ Přikývla jsem. Komisař si něco nesrozumitelného zabrumlal pod vousy a gestem ruky mi naznačil, že mám odejít. Lonžování i vedení hodiny proběhlo v poklidu a bez sebemenších zádrhelů, teď už jsem mohla jenom čekat na závěrečný ortel.
Po dlouhém dni jsme se opět všichni natěsnali do malé ratejny a hromadně předstoupili před komisi. Komisaři nás postupně jmenovali a poté, co se každý z nich vyjádřil k tomu, jak jsme obstáli v jeho části praktické zkoušky, vyhlašovali, zda dotyčný uspěl, či nikoliv. Výčet těch, kteří neuspěli, se povážlivě zvětšoval a světe div se, všichni neuspěli v drezurní zkoušce. „Jana Palečková,“ ozvalo se. Žaludek se mi sevřel nervozitou. „Parkur jste absolvovala jako jedna z nejlepších,“ usmíval se na mě kulatý, parkurový komisař. „U mě jste jednoznačně uspěla.“ Uspěla jsem i u lonžovacího komisaře, zbýval ještě ortel drezuristy. „U mě jste neuspěla,“ mračil se komisař. „Ten kontracval vám rozhodně odpustit nemůžu. Tím spíš, že jste Palečková.“ Tázavě jsem povytáhla obočí. „Nechci, aby pak někdo řekl, že jsem vám to dal jenom kvůli vašemu otci.“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. To, že jsem drezuru neudělala, mi bylo jasné hned, po opuštění obdélníku. Výsledek neuspěla by býval bohatě stačil, přijala bych ho zcela bez debat. Tím spíš, že jsem věděla, že byl zasloužený. Trapný výrok o tom, čí jsem dcera, si komisař mohl ušetřit.
Po půl roce jsem mohla praktickou zkoušku opakovat. Tentokrát mi táta domluvil půjčení zkušené a šikovné kobylky z Bernartic, s níž jsem napodruhé ve všech částech zkoušky obstála. Konečně jsem měla cvičitelák v kapse. Ne, že bych ho nějak zvlášť potřebovala, protože kdo by se chtěl učit od nešiky, jako jsem já. Cvičitelská licence je ale podmínkou k získání licence rozhodcovské a proto jsem tohle celé vlastně absolvovala.
Dnes už se všem těm vzpomínkám usmívám. Dokonce i onomu nechutnému výstupu slávistického pana majitele. Tenkrát mi ale do smíchu moc nebylo. Takové rozloučení se Slavií jsem rozhodně nečekala, nerozuměla jsem tomu a pořádně jsem si ho obrečela. Co se neúspěchu na cvičitelské zkoušce týká, i ten mě tehdy hodně mrzel. Styděla jsem se, protože jsem si myslela, že jsem svým rodičům, kteří jsou oba v koňáckých kruzích velmi dobře známi, udělala ostudu. S desetiletým odstupem mi dochází, že to vlastně žádná ostuda nebyla. Vždyť člověk nemůže prožívat jen samé úspěchy a slavné chvilky, nemyslíte?