A UŽ JE TO PALEČEK
„Tatínku, máš číslo na Milana Pěchoučka?“ zeptala jsem se jednoho červnového večera, asi měsíc po prvním neúspěšném pokusu o koupi koně. Táta se na mě podíval. „Tebe ten šílený nápad ještě nepustil? Číslo samozřejmě mám, ale rozhodně se na téhle kravině nehodlám podílet. Vyřiď si to s ním sama!“ V ten moment se do rozhovoru vložila máma. „Honzo, ona si toho koně stejně koupí, ať už chceš nebo ne. Když tomu Milanovi bude volat sama, tak jí třeba bude chtít vzít na hůl. Navíc když to necháš jenom na ní, tak si koupí první, co jí přijde pod zadek a pak jí to bude mrzet. Pomoz jí s tím přece,“ přemlouvala tátu. Ten byl ale neoblomný a zarputile si trval na svém. Zklamaně jsem se odebrala trucovat do svého pokoje. Za chvíli se otevřely dveře a dovnitř rázným krokem vpochodoval táta. „Má tam jednoho plnokrevníka, který by se ti mohl líbit, máme zavolat zítra a domluvíme se, kdy se tam pojedeme mrknout.“ Otočil se na patě a zase odešel, nestačila jsem se ani nadechnout, abych poděkovala.
Druhý den večer jsme seděli v kuchyni, táta telefonoval, já ho napjatě pozorovala a snažila se zachytit každé slovo. „Jo, dobře … já se s ní domluvím a dáme vědět kdy a jestli dorazíme. Zatím díky.“ Rozhovor skončil. „Tak co? Co říkal? Kdy můžeme přijet?“ „No,“ odmlčel se táta, „toho plnokrevníka, co o něm včera mluvil, už prodal.“ Protáhla jsem obličej a moje zklamání z něj bylo jasně patrné. „Ale má tam dva nebo tři koně, kteří by mohli být pro tebe, takže máme přijet co nejdřív. Docela se mu to tam točí, což znamená, že pozítří už tam taky být nemusejí. Zítra je pátek, nemám odpoledne nic v plánu, tak jestli chceš, pojedeme hned zítra.“ Vyskočila jsem ze židle jako postřelená, začala skákat po kuchyni a hlasitě jásat. „Jasně, hned zítra. Děkuju tatínečku, děkuju!!!“
Nazítří jsem se přihnala z práce jako velká voda a nedočkavě popoháněla zbytek rodiny k vyšší rychlosti. Že s námi jela i máma bylo celkem pochopitelné, vždyť na zorganizování celé akce měla skrytý, lví podíl, ale překvapilo mě, že se s námi na výlet chystá i koňmi netknutý bratr. Nasedli jsme tedy do auta a vyrazili sborem do Tachova.
Zaparkovali jsme v Oldřichově před stájí, vystoupili z auta a protahovali si své ztuhlé končetiny. V tom okamžiku se zpoza rohu vynořil pan Pěchouček na drobném ryzákovi. „Jé, mami podívej, ten je. Toho si koupím,“ pošeptala jsem směrem k mámě. „Hm, jak tak na něj koukám, ten asi nebude za tvoje peníze k mání. Myslím, že tohle bude trochu jiná cenová kategorie,“ odpověděla. Dvojice jezdec a kůň si to zamířila rovnou k nám. „Ahoj, tak jste dorazili,“ vítal nás pán s úsměvem. Seskočil z koně a podal si s rodiči ruku. Pak se podíval na mě. „Tak povídej. Jakou máš představu, kolik peněz, na co koně chceš využívat?“ Po chvíli ostýchavého váhání jsem se rozpovídala a vyjmenovala všechny svoje požadavky. „Hlavně to musí být chodivé zvíře, nechci nic, co se nedá ukopat. Chci koníka pro radost, sem tam si s ním třeba skočit malý parkur nebo military, ale nemusí to být žádný super skokan.“ Najednou jsem měla pocit, že takové zvíře snad ani neexistuje a že částka, kterou mám k dispozici, musí každého obchodníka s koňmi jenom pobavit. Zrzavé zvíře, z něhož pan Pěchouček před chvílí slezl, do mě šťouchlo nosem a já ho hladila po hlavě a v duchu si přála být bohatá, abych si mohla koupit právě tohoto rozčepýřeného drobka. „A co říkáš na tohohle? Líbí? Přivezli ho teprve včera, teď jsem na něm seděl poprvé. Nic moc sice neumí, je teprve čtyřletej, ale jestli chceš, můžeš ho rovnou vyzkoušet.“ Srdce se mi rozbušilo a v očích začala doutnat jiskřička. „Líbí se mi moc. A toho bych vážně mohla mít?“ raději jsem se ujišťovala. „No, sice jsem myslel, že za něj dostanu víc, ale jestli si ho tady vybereš, tak je tvůj,“ zněla odpověď, která mi v tu chvíli připadala jako rajská hudba.
Rychlostí blesku jsem se převlékla do jezdeckého a za pár vteřin už jsem seděla na hřbetě onoho adepta na domácího mazlíčka. Jezdila jsem zhruba půl hodiny a něco málo jsem si s ním i skočila. Pravda, mnoho neuměl, ale to mi v daný okamžik vůbec nevadilo. „Tak co?“zeptal se Milan. Přestože jsem byla v podstatě rozhodnutá, nechala jsem si přivést ještě jednu tříletou klisnu a pak osmiletého plnokrevného valacha. Zatímco na kobyle jsem chvíli jezdila, na plnokrevníka jsem se pouze bez valného zájmu podívala. Táta, který stál vedle mě, chvíli přemýšlel a pak povídal. „Mně se nejvíc líbila kobyla. Moc pěkná, figurantní, výborně se pohybuje. Ten valach, cos na něm seděla, taky není špatný, ale připadá mi, že má krátký krk, bude se hůř jezdit. Navíc už má přeci jen něco za sebou, kdežto kobyla je nezkažená, čerstvě obsednutá.“ Dnes vím, že v tomhle měl táta pravdu, ale tenkrát jsem si neuměla představit, kolik práce je s mladým pokaženým koněm. A i kdybych představu měla, stejně by to moje rozhodnutí neovlivnilo. „Mně se kobyla nelíbí, je to velká, kostnatá krabice. Takovou já nechci. Koupím si toho zrzavého valáška,“ oznámila jsem svoje rozhodnutí. „A nechceš si to ještě rozmyslet?“ táta očividně nebyl šťastný z toho, že se okamžik, kdy nám do rodiny přibude nový člen, přiblížil. „Přeci jen, moc jsi toho zatím neviděla, vyzkoušela jsi jenom dva koně, třeba bys někde jinde pořídila líp.“ Jenže já měla vybráno a nikdo a nic už moje rozhodnutí nemohlo zvrátit.
„Výborně, tak to sepíšeme. Půjdeme si sednout na bar a dáme dohromady smlouvu,“ pan Pěchouček nás vedl ze stájí. V restauraci jsme se usadili ke stolu, já podepsala potřebná lejstra a domluvila poslední detaily, týkající se převozu koně do jeho nového domova. Když byly všechny formality vyřízeny, připojil se k nám známý mých rodičů a Milanův kamarád, Ondřej. „Panáky sem! Koupě prvního koně se musí pořádně zapít, neexistuje, že jedete domů. Domluvte se, kdo bude řídit, ale rozhodně to nebude tadyhle mladá. Ta má povinnosti se skleničkou,“ hartusil na celou místnost. Co se dalo dělat, pozvání se neodmítá. Samozřejmě, že nezůstalo u jedné skleničky. Když se točila čtvrtá runda, táta už nechtěl pít a tak panáky nenápadně posouval přede mě a já, mladé tele, jsem je do sebe lila závratnou rychlostí.
Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se dostala z restaurace do auta. Cesta z Tachova domů se mi vybavuje jen velmi mlhavě, ovšem na zastávku mezi Křimicemi a Plzní si živě vzpomínám. „Je mi blbě, zastav brácha, potřebuju se vyvětrat.“ Zaskřípěly brzdy a auto zastavilo u krajnice. Po chvilce úsilí se mi povedlo otevřít dveře, jenže nohy mě poněkud zradily a já jsem zahučela hlavou napřed do rigolu, plného vody, hned vedle silnice. Seděla jsem tam a svíjela se v záchvatu smíchu. „Šmarjá, ty jsi střevo. Podívej se na sebe, jsi celá mokrá. Koukej se vyždímat, než vlezeš zpátky do auta,“ procedil bratr mezi zuby.
Když jsme dorazili domů, byla jsem schopná tak maximálně zalézt do postele a snažit se usnout. Ale i to byl vcelku těžký úkol, protože ať jsem měla oči otevřené nebo zavřené, točil se se mnou celý svět a bylo mi neskutečně zle. Bratr se odebral na trénink se slovy, že s ochlastou sdílet pokoj nehodlá a rodiče vzali psa a šli se vykrokovat do parku. „Jdeme ven, cestou se stavíme v základní škole, jsou volby, tak tam naházíme nějaké lístky. Ty bys taky měla být zodpovědná a jít volit,“ apelovala na mé vlastenectví máma. Pak se na mě zadívala a prohlásila. „No, možná bude lepší, když půjdeš až zítra. My pojedeme hned ráno na chatu, nebudeme tě budit, ale koukej to stihnout, volební komise je tam jenom do dvanácti.“ Na odpověď jsem se opravdu nezmohla. Upřímně řečeno, v dané chvíli mi byly nějaké volby absolutně ukradené a jediné moje přání bylo usnout a nevědět o tom, že se země točí. Ráno bude určitě líp. Veliký omyl!
Pomalu jsem otevřela oči. Sláva! Židle u klavíru stojí na jednom místě, všechno je v pořádku, vstávat a jde se k volbám. Posadila jsem se, ovšem v dalším okamžiku jsem sebou opět praštila na postel a snažila se zastavit kolotoč všech věcí kolem sebe. Zběsile jsem přemýšlela, jak se dostat na toaletu bez toho, abych sebou praštila o zem. Po dvou to asi nepůjde, zkusíme to tedy po čtyřech. Pomalu jsem se překulila na bok, svalila se z postele na koberec a pak jsem se po všech čtyřech plazila přes chodbu. První překážka byla překonána, ale co teď? Přece nepolezu celý den po čtyřech. Musím se sebou něco udělat. Chňapla jsem tedy po mobilním telefonu – čistě jen pro všechny případy a odplazila se do koupelny, kde jsem si napustila plnou vanu vlažné vody. Při přelézání okraje vany jsem zakopla, takže svůj včerejší let do rigolu jsem si zopakovala a naprosto stejným způsobem jsem přistála ve vaně, jejíž obsah se vlivem Archimédova zákona částečně přemístil na podlahu. Bylo mi to úplně jedno, však je teplo, ono to uschne. Ze stavu naprosté letargie mě vytrhlo zvonění telefonu. Hmátla jsem po něm. „Prosím?“ Na druhé straně se ozvalo. „Tak co, jak je ti? Už jsi byla volit? Já ti vůbec nevím, komu že jsem tam vlastně tu obálku hodila. Jediný co vím je, že jsem nevolila komunisty,“ smála se do telefonu máma. „No, víš, mami, já jsem volit nebyla a asi ani nepůjdu. A na chatu taky asi nepřijedu. Je mi hrozně zle, cestu sockou bych určitě nepřežila. Nebyla jsem pomalu schopná dojít ani na záchod,“ stěžovala jsem si. „Prosím tě vysvětli mi, jak jsem se mohla pod dohledem rodičů takhle strašně zřídit. Jak to, že jste mi to dovolili? A táta mi ten chlast ještě přihrával!“ Mojí drahé mamince se mě zželelo. „Víš co, já stejně potřebuju jet nakoupit, tak až pojedu z nákupu, stavím se pro tebe a odvezu tě na chatu. Ty hele, nevíš náhodou, proč mám prasklé brýle? Já si nějak nepamatuju, že bych s nimi něco prováděla.“ Pomyslela jsem si něco o nespravedlivém světě, protože ačkoliv na tom máma předešlý večer nebyla o moc lépe než já, ráno se probudila v kondici, odpočatá a s úsměvem na tváři.
Ale co. Koně mám šikovného a krásného a podle toho, jakým stylem jsem ho zapila, se s ním v budoucnu kvalifikuji nejméně na olympijské hry.