ANI JEDEN PORTUGALEC
A je to tady. První mistrovství Evropy v jezdecké všestrannosti v České republice a já se toho mohu zúčastnit. Samozřejmě že ne jako jezdec. Za prvé už nejsem junior a tohle mistrovství je určeno pouze pro juniory a za druhé, kdyby mě posadili na koně a postavili na trať terénní zkoušky, asi bych omdlela strachy. Jsem povolána, abych se starala o ekipu portugalských jezdců.
Bylo slunné a parné srpnové dopoledne a já seděla na betonových schodech a poslouchala projev ředitele celého šampionátu. Poté, co všechny přivítal, pohovořil o našich povinnostech a představil program následujícího dne, kdy se mělo na pardubickém zámku konat slavnostní zahájení. Mou povinností bylo zajistit, aby se celá portugalská skupina dostavila na ceremoniál včas. Myslela jsem si, že to nebude nejmenší problém, ovšem to bych nebyla já, abych situaci nezkomplikovala.
Večer před slavnostním zahájením jsme se já a moje spolubydlící Jana vrátily na ubytovnu a přemýšlely, co provedeme s načatým večerem. „Tak vyrazíme někam na pivo nebo na skleničku.“ rozhodla Jana. „No, proč ne,“ souhlasila jsem. Vyrazily jsme tedy do pardubického centra a po malé procházce usoudily, že si raději koupíme lahodný mok v lahvi a uděláme malý, soukromý mejdan na ubytovně. Hodina už byla velmi pokročilá a tak jediným otevřeným podnikem, kde bylo možno pití koupit, byla benzínová pumpa. „Co piješ?“ zeptala se mě Jana. „No já vlastně nepiju nic,“ pokrčila jsem rameny. „Jen nekecej,“ ušklíbla se nevěřícně spolubydlící. „Tak koupíme ledový jahody. To je slabý jako limonádička, bude ti to chutnat.“ S litrovou lahví lahodného moku jsme se zavřely na pokoji a ač se jednalo o večírek o dvou babách, za chvíli byla zábava v plném proudu. Bohužel jsem si nějak nestihla povšimnout, že valná většina obsahu lahve skončila v mých útrobách.
Jana měla pravdu, chutnalo mi to moc. Tak moc, že když jsem se ráno vzbudila, bylo mi šíleně špatně a připadala jsem si, jako bych seděla na zběsile pádícím řetízkovém kolotoči. V domnění, že studená sprcha mě postaví na nohy, došourala jsem se do umývárny, jež byla jedna pro celé patro. Pokradmu jsem nakoukla do koupelny a pak jsem si s ulehčením oddychla. Byla prázdná. Vyčistila jsem si zuby a poté jsem se pomalu začala svlékat.
Sakra proč je mi taková zima? A proč je ta postel tak tvrdá? Herdek a proč vlastně ležím v mokru? Mžikala jsem víčky a snažila se přimět mozek k činnosti. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ležela jsem na tvrdé a chladné podlaze v umývárně a noční košili jsem měla nasáklou krví. Vůbec jsem si nepamatovala, jak jsem se ocitla na zemi a o co jsem si rozsekla bradu. Opatrně a velmi pomalu jsem se postavila na nohy a opřela se o umyvadlo. Aha, tak tohle je původce té rozšklebené díry, hleděla jsem na hranu umyvadla. Pustila jsem vodu a snažila se umýt tu spoušť kolem sebe, ale obávám se, že se mi to moc nepodařilo. Pak jsem si opláchla bradu a jako hlemýžď se vlekla zpět do pokoje. „Ježiš, co se ti stalo?“ vytřeštila na mě Jana oči. „Já nevim,“ dosedla jsem ztěžka na postel. „Asi jsem sebou švihla nebo co. Já si to nepamatuju.“ Jana se ušklíbla. „Nemáš chlastat, když to neumíš.“ Pak se na mě soucitně podívala a prohlásila. „Zalez do postele, já tě omluvím a pošlu ti sem mámu.“
Moje nebohá starostlivá matka, místo aby se věnovala svým povinnostem rozhodčího (pravda, ty měly začínat až den následující), za mnou přiběhla a s vyděšeným výrazem na mě hleděla. „Já ti to říkám pořád, že máš nosit čepici, když svítí sluníčko,“ spustila. „A málo piješ. Musíš víc pít!“ Koukala jsem na ní značně nechápavě. „Cože? O čem to mluvíš?“ Máma nalila minerálku do hrnečku a nekompromisně mi ho vrazila mezi zuby. „No máš úpal. A z čeho máš ten úpal?“ ptala se mě trpělivě. „Asi ze sluníčka ty troubo,“ usmála se na mě. „Ale neboj, dneska za tebe na ten ceremoniál půjde někdo jiný a zítra už budeš fit.“ Nechápala jsem vůbec nic. Jaký úpal sakra, vždyť mám úplně normální kocovinu. Máma pokračovala ve svém monologu. „Janina byla pěkně vyděšená, když mi to říkala. Povídala, že jste byly včera celý den na sluníčku a nebylo se kam schovat.“ Soucitně mě pohladila po hlavě. „Ty holt jsi na tohle citlivější.“
Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Tak úpal! V duchu jsem si gratulovala, že jsem se nepodřekla. „No jo no,“ zamumlala jsem zkroušeně. „Mě to sluníčko fakt nedělá dobře.“ Máma se ke mně zase otočila a pohlédla na mě zkoumavým pohledem. „Ale ta brada by chtěla asi pár stehů,“ přemýšlela nahlas. „Měly bychom zajít k doktoru.“ Při představě, že se budu muset zvednout z horizontální pozice, mě jímala hrůza. „Já nikam nejdu! Maximálně můžeš říct veterinářům, jestli by se tu nezastavili a neudělali mi pár štychů, jinak to klidně nechám srůst bez šití a je mi úplně jedno, že tam budu mít jizvu.“
Proležela jsem v posteli celý zbytek dne. Další den ráno jsem byla sice ještě trochu roztřesená, ale schopná vstát a ujmout se svých povinností. Dorazily jsme s Janou na závodiště a zamířily do tiskového centra. „Jé, ty teda vypadáš,“ ozývalo se ze všech stran. Zastavila mě kolegyně, která mě zastupovala při včerejším slavnostním ceremoniálu. „Teda ti povim,“ culila se na mě, „že ti tvoji Portugalci jsou pěkný zmatkáři.“ Nechápavě jsem povytáhla obočí. „Proč jako?“ „Včera se ztratili ve městě a na to slavnostní zahájení dorazili s půlhodinovým zpožděním, když už bylo vlastně po všem. Připadala jsem si jako totální blbec,“ pokračovala. „Stála jsem tam s portugalskou vlajkou úplně sama. V okruhu pěti kilometrů ani jeden Portugalec a když pak moderátor představoval jednotlivé jezdce, tak to byl pěknej trapas.“ Jana na mě šibalsky mrkala. „No tak to máš štěstí,“ hlaholila, „že jsi měla ten úpal. Aspoň ses tomuhle vyhnula,“ smála se na celé kolo a já s ní.
Celé následující dva dny jsem strávila v dřevěné budce u drezurního obdélníku sledováním výkonů soutěžících juniorů. Zapisovala jsem body, jež mi diktoval rozhodčí a lámanou angličtinou smolila jezdecké prohřešky do poznámky. Bylo úmorné vedro, slunce pražilo do dřevěné stříšky a malá budka se během chvíle proměnila v saunu. Nevím proč, ale každou chvíli naším směrem zamířila holčina, která měla na starost zásobování tekutinami a v půlhodinových intervalech kontrolovala, zda máme co pít, přestože množství vody, naskládané na podlážce našeho přístřeší by nezvládl vypít ani regiment žíznivých vojáků. Byly to předlouhé dva dny.
Konečně tu byla sobota, den konání nejzajímavější části celého šampionátu, totiž terénní zkoušky. Vyfasovala jsem opět několik lahví vody, píšťalku, červený praporek a čepici s logem závodů. „Koukej to mít pořád na hlavě, ať to s tebou zase nepraští,“ napomínali mě téměř všichni. Podobné poznámky mě velmi rozčilovaly, ale pravdu jsem říct nemohla a ani nechtěla. Nezbývalo mi tedy než zatnout zuby a nereagovat.
Vyrazila jsem přes půl závodiště ke svému stanovišti, totiž ke startu. „Výborně že jsi tady,“ vítala mě rozhodčí. „Já neumim anglicky ani kváknout. Tady máš startku s rozpisem časů a budeš jim to odpočítávat. Já si budu obsluhovat stopky.“ Celý den jsem navigovala jezdce a vykřikovala na ně, kolik že mají vteřin do startu, popřípadě je naháněla na opracovišti. Přestože mě belgický technický delegát, přísný a strohý to pán, velmi chválil, odpoledne už jsem měla ochraptělý hlas a neuměla anglicky do pěti počítat. Než jsem z otupělého mozku vypotila výkřik „twenty seconds,“ zbývalo do startu už pouhých deset vteřin a mohla jsem začít navigovat jezdce do startovacího boxu a odpočítávat. „Five, four, three, two, one, go!“ neslo se v prostoru startu. Kůň vyrazil vpřed a od kopyt mu odletovaly trsy trávy a hlíny, před kterými se mi někdy podařilo uhnout, ovšem někdy také ne a pak jsem mezi výkřiky povelů na dalšího jezdce plivala kamínky.
Ač jsem si celý den velmi užívala a byla jsem, takříkajíc ve svém živlu, v okamžiku, kdy stál na startu poslední soutěžící, jsem si oddechla. Těšila jsem se na večeři, na to, že si konečně na chvíli sednu a hlavně na chladivou sprchu. Celý den slunce pálilo, rtuť teploměru neklesla pod třicet stupňů a ve startovacím prostoru nebylo mnoho možností, kam se před spalujícím žárem schovat.
Nadešel poslední soutěžní den a vyvrcholení celých závodů. Pro mě den vyloženě odpočinkový. Dopoledne jsem vyhledala ve stájích své Portugalce a ti mě ujistili, že nic nepotřebují. Popřála jsem jim tedy mnoho úspěchů v soutěži jednotlivců - do soutěže družstev se zapojit nemohli, protože terénní zkoušku dokončili pouze dva ze tří jezdců a šla se usadit pod stan, odkud jsem sledovala skákající dvojice.
Domů jsem odjížděla s několika památkami na tento vydařený šampionát. Kromě trika, čepice a šátku s logem závodů, jsem měla spálená ramena a pak také oteklou a modrofialovou bradu.
Uběhlo několik let, než jsem se doma přiznala, že tenkrát v Pardubicích jsem neměla úpal, nýbrž opici velikosti gorily, díky níž mám dnes malou bílou jizvu na bradě. Ta mi připomíná Jany moudrou větu, „když to neumíš, tak nechlastej.“