AŽ PŘÍLIŠ DIVOKÝ SEX
Připouštění může být někdy velmi riziková záležitost. V některých případech jsou problémoví hřebci, u nás ale k potížím dochází díky bázlivým či nevychovaným klisnám a jejich nezkušeným majitelům.
„Paldíku, dneska asistovat nemusíš, on přijel Jirka a kobylu si chce podržet sám,“ oznámila mi Salimbaba. „Buď ale radši někde poblíž.“ Zaběhla zpět do stáje a vstoupila do boxu k malé, haflingské kobylce. Její majitel stál u ní a tvářil se trochu bezradně. „A co mám jako dělat?“ ptal se. „Jenom si s kobylou stoupneš na dvůr a počkáš, až vyvedu hřebce,“ vysvětlovala Salimbaba, zatímco klisně bandážovala ohon. „Prostě jí budeš pevně držet, aby nikam neutíkala. Ona se ze začátku asi bude trochu bát. Salík je totiž dost uřvanej a některý kobyly z něj mají strach,“ usmívala se.
Jiřík stál na dvoře, šeptal kobyle chlácholivá slůvka a vyčkával příchodu hřebce. Znenadání se maštal začala otřásat v základech a z jejích útrob se ozývalo burácivé hřebčí řehtání. Klisna vytřeštila oči a začala se nervózně ohlížet. I Jirka poněkud zneklidněl. Když se ve dveřích stáje objevila Salimbaba s dlouhým vodítkem v ruce, na jehož konci se vzpínal plemeník, neváhal ani okamžik, otočil se a začal prchat. Naneštěstí pro něj byla vrátka na ulici zavřená a tak mu na konec stejně nezbývalo nic jiného, než se zastavit. Na to Salim čekal a jakmile klisna stanula ve vhodné pozici, neváhal ani vteřinu, přeběhl přes dvůr a vykonal, co se od něj očekávalo. Za Salimbabou, jíž vláčel na vodítku za sebou, zůstaly ve vlhké hlíně hluboké koleje, vyryté podrážkami jejích tenisek. Jirka stál zády opřený o vrata a s nevěřícným pohledem sledoval hřebcovo počínání.
„Prosimtě kam jsi zdrhal?“ mračila se na majitele Salimbaba. „Salík už byl nachystanej a připravenej, jak jsem ho asi měla udržet?“ Jirka chvíli neodpovídal a pak vyhrkl. „Ty vole! Takovej divoch jsem nebyl ani za mlada. Já se normálně bál, že tu kobylu rozpůlí,“ vysvětloval. „A bál jsem se i o sebe. Tak jsem radši utek.“ Při dalším připouštění už se ke kobyle nehrnul a asistenci mi milerád přenechal.
Za pár týdnů oslovila Salimbabu naše tehdejší stájová kolegyně Miluška a požádala jí, zda by nepřipustila její klisnu Fatru. Salimbaba, ač s jistými obavami, souhlasila. „Jestli mi toho hřebce zmrzačí, tak vás pak ubezdušim obě, tebe i kobylu,“ vyhrožovala. Fatra byla totiž poněkud přísnější a na ostatní koně velmi často útočila. „Klidně jí svážem nebo jí dáme fajfku,“ slibovala Miluška. „Cokoliv, co si řekneš.“
Bylo horké, letní odpoledne a Miluška po dlouhém přemýšlení rozhodla, že bude lepší, když akci zorganizujeme na co největším prostoru, aby měl hřebec případnou možnost úniku. Odvedly jsme tedy klisnu na louku a jaly se jí nasazovat pouta, která jsou jedním z opatření proti kopání po hřebci. „Tak já jdu pro něj,“ oznámila Salimbaba v okamžiku, kdy usoudila, že jsme pro Salimovo bezpečí učinily maximum. „Za chvíli jsem tady, tak se připravte. Miluško, vy s Míšou držte kobylu u hlavy a Paldo ty jí, až se budu blížit, zvedni přední nohu. Jakmile na ní Salík skočí, tak jí pust a odkliď se.“ Salimbaba odběhla a my ostatní se připravily na určená místa. Jakmile se hřebec objevil na cestě, Fatra zastříhala ušima a začal poskakovat, točit se kolem vlastní osy a přestože měla spoutané zadní nohy, vláčela obě holky pryč. Po chvíli boje se podařilo klisnu stabilizovat tak, abych jí mohla zvednout nohu. „Tak pojď, ale rychle,“ volala jsem na Salimbabu. „Dlouho jí neudržíme.“
Sotva se hřebec přiblížil na metr, začala Fatra znovu poskakovat a vyhazovat. „Jau,“ vykřikla znenadání Miluška, pustila kobylu a padla k zemi jako podťatá. „Ta mrcha mi rozšlápla palec.“ Zatímco Salimbaba s hřebcem kroužila opodál, Miluška si opatrně sundala botu a zděšeně zkoumala napáchané škody. „Ten prst je napadrť,“ vzhlédla směrem ke kobyle. „Počkej ty ludro, my tě připustíme i kdyby ses na hlavu stavěla,“ vyhrožovala jí. „Původně jsem si myslela, že když to nepůjde, tak se na to vykašlem, ale teď jsi mně fakt naštvala,“ soptila.
Odvedly jsme oba koně zpět do maštale a pro Milušku, jež nebyla schopna chůze, dojela autem její kamarádka Míša. Chvíli jsme se snažily Milušce tuhle rizikovou akci rozmluvit, ale ta si tvrdošíjně trvala na svém. „Když ona zmrzačila mě, tak já jí nechám zprznit, ať to stojí, co to stojí!“ soptila.
Odhodlaly jsme se tedy k druhému pokusu. Miluška zaujala pozici vsedě v bezpečné vzdálenosti a úlohy držiče se zhostila Míša. „Zkusíme jí postavit proti zdi, sice bude vyvádět úplně stejně, ale aspoň nebude nikam utíkat,“ povzdechla si rezignovaně Salimbaba. Znovu jsme tedy Fatru svázaly, Míša se chopila otěží, opřela se zády o stodolu a já se připravila k přední noze. Hřebec se vyřítil ze stáje a jakoby tušil, že musí být extrémně rychlý, aby vůbec přežil, s rozběhem se vrhl k Fatře a bez zaváhání skočil dřív, než jsem stihla klisně nohu zvednout. Objal jí předníma nohama kolem boků a držel se jako klíště. A bylo proč. Jakmile totiž Fatra ucítila hřebce na svých zádech, vzepjala se a za hysterického kvičení a kvílení bila předníma nohama do vzduchu. Salimbaba neohroženě stála těsně za kobylou a snažila se hřebci jeho úkol aspoň trochu ulehčit. Nikdo z nás nevěřil, že by po tomhle akrobatickém výstupu mohla Fatra zabřeznout, ale ukázalo se, že Salim je opravdu výkonný plemeník. Jedenáct měsíců poté se narodil krásný hřebeček, jenž dostal jméno Farlow.
Ale i zkušená a vychovaná klisna dokáže někdy velmi překvapit. „Julko, ty děvko jedna rozdavačná, už bys taky mohla dát pokoj,“ láteřila Salimbaba po týdnu, během něhož jsme denně připouštěly starou arabskou klisnu. Vyvedla jí z boxu a postavila před hřebce, aby zjistila, zda kobyla bude ještě stát. Ta se rozkročila, postavila se na špičky kopyt a se zasněným výrazem v očích učůrávala tak, že se za chvíli v uličce vytvořil malý potok. „Jak jsi stará, tak jsi nenasytná,“ nadávala jí Salimbaba ale přitom jí láskyplně hladila po hlavě. „Tak pojď, ať to máme z krku.“ Vrazila mi vodítko do ruky a já jsem zamířila i s Julkou na dvůr. Jenže v okamžiku, kdy se hřebec přiblížil a chystal se ke skoku, začala klisna točit ocasem, vztekle kvičet a vyhazovat. Bylo jasné, že už na sebe hřebce nepustí a tak, aby ho nemohla zranit, otočila jsem se a popoběhla i s ní o pár metrů dál. Ale co to? Hřebec běžel za námi, přestože do něj Julka zběsile kopala. Oba koně vytvářeli takový rachot, že jsem nejdřív vůbec neslyšela Salimbabu, která na mě cosi křičela a zuřivě u toho gestikulovala rukama. Až po několika dalších metrech jsem zjistila, že vodítko, na němž byl Salim přiveden, se zamotalo Julce do ocasu a chudák hřebec musel tedy klisnu chtě nechtě následovat. Rychle jsme koně rozpletly a oba uklidily zpět do stáje.
Tentokrát Salim vyvázl bez zranění, ale vždycky tomu tak není. Úrazů, vzniklých v souvislosti s připouštěním měl opravdu hodně, naopak žádné z klisen nikdy nezkřivil ani chloupek. Jak vidno, úloha plemeníka není jednoduchá ani pro hřebce, ani pro majitele či ošetřovatele kteří při připouštění asistují. Přesto, když se díváte na to malé, nohaté, novorozené nic, jež už půl hodiny poté, co se prodere na svět, poskakuje kolem matky, vidíte, jak velký smysl má všechno to úsilí.