BAGRAD TASY
„Zítra pro tebe budu mít bojový úkol.“ Kuchyní se rozhostilo hrobové ticho. „No, já zítra nebudu doma. Celý den.“ Táta se na mě překvapeně podíval. „A kde budeš? Nic jsi neříkala.“ Po krátké pauze jsem konečně odpověděla. „Víš, jedu se Salimbabou do Náměšti nad Oslavou,“ další chvíle ticha, „kupovat koně.“ Táta se na mě pobaveně podíval. „Co bude Salimbaba dělat s dalším koněm?“ „No, víš, ona ho nebude kupovat Salimbaba, ale já. Salimbaba se mnou jede jako veterinář, aby ho zkoukla, jestli třeba nemá tři nohy,“ snažila jsem se celou situaci zlehčit. Moji rodičové na mě zůstali zírat v němém úžasu. „To má být nějaký vtip? Kde na něj vezmeš peníze? A co je to vůbec za hajtru?“ Trvalo mi skoro hodinu, než jsem rodinu přesvědčila o vážnosti svého úmyslu. „Část peněz jsem si našetřila a část jsem dostala od babi k osmnáctinám,“ vysvětlovala jsem. „No, tak to až se babi dozví, co sis za ty peníze koupila, klepne ji pepka,“ uculovala se máma. „Jestli si dobře vzpomínám, tak ti ty peníze věnovala na pořízení výbavy do domácnosti.“ „Jenže já se vdávat nehodlám, takže není žádný důvod si ty peníze na něco takového schovávat!“ Zatímco máma se s mým střeštěným nápadem vyrovnala celkem snadno, s tátou to bylo trochu horší. Ačkoliv jsme debatu na téma koupě koně uzavřeli a víc už se o tom nebavili, bylo na něm vidět, že pořád přemýšlí, jak by mi to vymluvil.
Druhý den ráno jsme se sešly se Salimbabou na nádraží, zakoupily si jízdenky a několik časopisů a vydaly se pátrat po správném vlaku. Kupodivu jsme se trefily hned napoprvé a tak jsme po chvilce uháněly, sedíce spokojeně v kupé, směr Brno.
Cesta trvala dlouhých šest hodin, během nichž jsme probraly spoustu drbů a přečetly hromadu bulvárních článků. Konečně jsme stály v Náměšti nad Oslavou na nádraží. Majitel koníka pro nás měl přijet až za hodinu, měly jsme tedy dost času na pořádný oběd. S plnými žaludky jsme pak seděly na lavičce před restaurací a očekávaly příjezd onoho pána. Zanedlouho se do mého zorného pole přiřítilo malé otřískané autíčko, smykem před námi zastavilo a z něj se vysoukal rozložitý chlapík v kraťasech a pantoflích. „Jste to vy, co se přijely podívat na toho mýho valacha?“ Přikývly jsme, podaly jsme si s ním ruku (příšerný zlozvyk, tohle potřásání rukou) a usadili se k němu do auta. Že nebude všechno úplně v pořádku, jsem začala tušit v okamžiku, kdy pánovi zazvonil telefon a on ho zvedl. Ozvalo se. „No nazdar … Ne, teď jsem v Náměšti … Jo, přijely dvě baby, podívat se na toho černýho zmrda … Jo, tak potom. Ahoj.“ Doufala jsem, že tato konverzace byla pouze projevem svérázné osoby a že třeba ještě všechno dobře dopadne.
„Tak jsme tady, pojďte dál.“ Vystoupily jsme z auta a vkročily do dvora. Vstříc se nám hnal veliký, krásný dobrman a radostně svého pána vítal. V závěsu za psem letěl černý havran, který se usadil dotyčnému na rameni a jemně do něj ťukal zobákem. „No jo, dej pokoj, teď pro tebe nic nemám.“ Havran uraženě odplachtil a usadil se na obrovském špalku na štípání dřeva. Stály jsme uprostřed dvora a vyjeveně se rozhlížely kolem sebe, protože to vypadalo, jako bychom se ocitly v malé, soukromé zoo. Bylo tam několik klecí a v nich liška, jezevec, mýval, párek sov a spousta dalších rozmanitých zvířat. Pan domácí nám navykládal mnoho historek a pomalu se dostával k tomu, proč jsme vlastně přijely. V tom ohromení jsme na to téměř zapomněly.
„Je to osmiletej valach, ruskej trakén, jmenuje se Bagrad Tasy. Do republiky byl importovanej jako čtyřletej hřebec zhruba za milion korun.“ Vytřeštila jsem oči. „Za milion?“ Podivila jsem se. Salimbaba se na něj podezřívavě podívala a zeptala se. „Jak je tedy možné, že ho prodáváte jenom za padesát tisíc? Co jeho zdravotní stav?“ Pán se chvíli zamyslel a pak odpověděl. „No, pojďte se na něj podívat. On je naprosto zdravej, já ho kupoval pro dceru, jenže dcera si našla bouchače a místo aby se starala o koně, tak se s tím chlapem pořád jenom válí v posteli. Chtěl jsem, aby měla koně do sportu, protože pro sport je přímo narozenej, ale ona se mi na to vysrala, tak já teď seru na ní a koně prostě prodám. Nechám si jen svýho hřebce. Víte, já se s ním chci kvalifikovat na paralympijský hry. Jsem postiženej, mám špatnou páteř.“ V podobně laděném monologu, plném pohádek a výmyslů, prošpikovaném vulgarismy, pokračoval ještě pěknou chvíli. Vešli jsme do stáje.
Na úzkém vazném ustájení tam stál pěkný, černý koník, ovšem při bližším pohledu bylo vidět, že toho už má chudák hodně za sebou. Jednu zadní nohu měl oteklou od hlezenního kloubu až ke kopytu a když otočil hlavu, aby se na nás podíval, všimla jsem si, že ze spodní čelisti mu cosi trčí. „Na tu nohu se nekoukejte,“ řekl majitel, „to je jenom estetická vada. Takhle tu nohu měl, už když jsem ho kupoval a za celou dobu, co ho mám, je to furt stejný.“ „A co to má na té hlavě?“ opatrně jsem se zeptala. Skoro jsem ani nechtěla slyšet odpověď. „Jo tohle! No, to měl zlomenou čelist. Bejvalej majitel ho vzal lopatou po hlavě, když ho nasral. No a on se mu tam úlomek kosti vzpříčil a takhle to přirostlo. To je taky jenom vada na kráse. Ničemu to nevadí. Kůň žere, uzdečka mu na hlavě drží, tak co.“ Salimbaba ke koníkovi přistoupila a hlavu si zblízka prohlédla. Nakonec dala pánovi za pravdu, protože i při celkem silném promačkávání nejevil kůň známky, že by ho to bolelo nebo jinak obtěžovalo. Pak se mu jala prozkoumávat nateklou nohu, u níž už si až tak moc jistá nebyla. „Ježiš, a co je tohle?“ Vyhrkla, když se podívala vzhůru. Valachovi se přes celé břicho táhla obrovská jizva. „Jó, to se porval s tim mym hřebcem, proto jsem ho taky nechal kastrovat. Aby se tak nervali. Hřebec mu rozpáral břicho, tak jsem volal doktora, aby ho přijel utratit. Jenže doktor si zapomněl injekci. Tak mu prostě ty vyhřezlý střeva nacpal zpátky do břicha a zašil ho. No, a on to přežil.“ Salimbaba se na mě podívala a pak pomalu prohlásila. „Já myslím, že už jsme toho viděly dost. Nezlobte se, ale tohle je trochu silné kafe.“ Majitel se usmál a povídal. „Jestli ho nechcete, nevadí. Půjde na jatka. Já už mam připravenej pojistnej podvod. Vyměníme ho za pojištěnýho šampiona o kterym řeknem, že uhynul na koliku. Místo něj dáme na jatka tohohle černýho a šampiona ještě za slušnej peníz střelíme. Od pojištovny dostaneme pěknej balík.“
Téměř jsem zkameněla. Střelila jsem po Salimbabě rychlým pohledem a pak jsem se zhluboka nadechla. „No, když už jsme tady, tak bych si na něj třeba mohla sednout, pak uvidíme.“ Dnes vím, že tohle byl pravděpodobně cíl majitele. Vzbudit u mladé naivní holky lítost a ta si pak klidně koupí koně za trojnásobek jeho skutečné hodnoty.
Převlékla jsem se do jezdeckých kalhot, které jsem si s sebou hrdě přivezla, mezitím pan domácí osedlal valacha a vyvedl ho na malou jízdárnu za domem. „Nemohl byste ty průvlečky sundat?“ zeptala jsem se, „jsou strašně dlouhé, vždyť se do nich zamotám.“ „Já bych ti je tam radši nechal, jenom pro jistotu.“ Zněla odpověď. Nasedla jsem tedy, vykrokovala a pak jsem si začala řemení pomalu zkracovat. Byl to celkem heroický výkon, protože průvlečné otěže byly asi tak o metr a půl delší, než být měly a aby se do nich koni nezamotaly nohy, musela jsem si je čtyřikrát omotat kolem ruky. Koník na zkrácení otěží reagoval poněkud jinak, než bych si představovala. Začal zrychlovat a opírat se mi do rukou a já nebyla téměř schopná přejít s ním zpět do kroku. Jezdila jsem asi patnáct minut, během nichž jsem zjistila, že se jedná o téměř neovladatelné a naprosto pokažené zvíře, takže jsem raději slezla a s díky koníka vrátila majiteli. Převlékla jsem se zpět do civilního oblečení a doufala, že nás pan majitel zase co nejrychleji odveze na vlak.
Mezitím, co jsem se převlékala, konverzovala Salimbaba s pánem na téma výživa psů. Když jsem se k nim znovu připojila, ptala se zrovna, čím krmí svého dobrmana. „Má moc pěknou lesklou srst a je opravdu ve výborné kondici,“ prohlásila, „co mu dáváte za granule?“ „Granule?“ Odvětil pan domácí, „takový sračky mu nedávám. Já ho krmim kuřatama.“ Představila jsem si krásné, do zlatova upečené kuřátko a v duchu jsem si říkala, že se ten pes má opravdu královsky. Jenže pán mě kvapem vrátil do reality, když otevřel dveře do kuřecí líhně, plné malých, sametových, pípajících kuřátek. Sáhnul dovnitř, jedno kuře vzal za nohu, praštil s ním o zárubeň a hodil psovi. Ten kuře chytil v letu a já s hrůzou sledovala, jak mu mizí v uslintaném chřtánu. Nebyla jsem schopna jediného slova a dokonce i Salimbaba byla tímto výjevem poněkud vyvedena z míry. Když pan majitel zavíral líheň, jedno kuře vyskočilo ven, přímo mezi zárubeň a dveře. „Pozor, je tam kuře! Vždyť mu ublížíte!“ Vykřikla jsem. „No jo, kuře,“ řekl pán, vzal ho, praštil s ním o špalek, sekyrou rozčtvrtil a nakrmil havrana. Měla jsem pocit, že se nebohé ptáče pod sekyrkou ještě cuká a musela jsem se hodně přemáhat, abych zůstala stát na vlastních nohách. „Už bychom potřebovaly jet, abychom stihly vlak,“ zachránila mě Salimbaba. Naskočily jsme tedy opět do otřískaného auta a nechaly se odvézt zpět na nádraží. Majitel nás ještě pozval na kávu na benzinku a jenom skutečnost, že nádraží bylo pěšky pěkně daleko, nás přiměla pozvání přijmout. Vyposlechly jsme si opět dlouhý monolog, v němž nám svérázný pán podal podrobný výčet žen, které, jak on to nazval, přeříznul, která ženská je v posteli dobrá a která leží jako mrtvola a ještě mnoho dalšího. Jak jsme byly šťastné, když dopil svůj šálek a konečně nás odvezl na nádraží. Vystupovaly jsme se slovy, že si to ještě rozmyslím a do týdne se ozvu a pak už se jen radostně dívaly za odjíždějícím vozem.
Opět jsme seděly ve vlaku a uháněly směrem k domovu. Salimbaba se na mě podívala a pak se najednou rozesmála. „Čemu se směješ?“ „Měla ses vidět, když dal to kuře psovi. Myslela jsem, že tě budu sbírat ze země. Takhle vytřeštěný oči už jsem dlouho neviděla,“ zněla odpověď. Chvíli bylo ticho, přerušované jen monotónním zvukem kol vlaku. „Ty, Salimbabo, myslíš, že by toho koně vážně dal na jatka?“ zeptala jsem se. „Tenhle hajzlík by s tím problém neměl, to mi věř. Jestli to o tom pojistném podvodu byla pohádka nebo skutečnost, to nevím, ale umím si představit, že když ho neprodá, zbaví se ho u řezníka,“ odpověděla. Okamžik jsem přemýšlela. „Já ho asi koupím. Když mu dám čas, tak se na něm třeba bude dát aspoň trochu jezdit. Je mi ho líto. Tohle si přeci žádný kůň nezaslouží.“ Salimbaba na to. „Vyvracet ti to nebudu. Jestli ho koupíš, tak ten koník ti bude určitě vděčný. Jenom si to opravdu dobře rozmysli, protože jak tě znám, jakmile si koupíš koně, tak už ho neprodáš i kdyby to byl kdoví jaký chcípák.“
Nekoupila jsem ho. Panu majiteli už jsem se neozvala, ale ještě hodně dlouho jsem přemýšlela, zda jsem neudělala chybu. Možná jsem mohla zachránit jedno nešťastné zvíře. Možná opravdu skončil na jatkách a možná, že se našel větší blázen, než jsem já. Doufám, že se našel větší blázen, než jsem já. Kdo ví.