BALZÁM NA DUŠI
Každou chvíli se mě někdo zeptá, k čemu toho koně vůbec mám. Cpu do něj skoro celou výplatu, ale vlastně z něj nemám žádný užitek. „Že ne?“ odpovídám pokaždé. „Je to můj osobní psychoterapeut. Víš jaký je to balzám na duši, když člověk přijde po celém dnu v práci a může si s hajtrou v lese vyčistit hlavu?“ Je konec prosince, po mrazu a sněhu ani stopa, jen teploty nad nulou, déšť a spousta bahna a já budu muset svojí odpověď asi poněkud přehodnotit.
Úderem třetí hodiny zavírám notebook a opouštím kancelář. Těším se, že dneska se mi konečně podaří dorazit k zrzounovi včas a po několika dnech se zase dostanu do sedla. Jaký to nemístný optimismus. Když dorážím do maštale, zjišťuji, že dnes má ten zrzavý mezek v boxu opravdu extrémní mrdník. Mohla bych nad tím sice mávnout rukou, koně zavřít, odjezdit a vykydat až po návratu. Ale copak můžu? Od malička mi bylo do hlavy vtloukáno, že zavírat koně do nevykydaného boxu se rovná zločinu téměř hrdelnímu. A tak se s hlubokým povzdechem chápu kolečka, lopaty a vidlí a zavrtávám se do hnoje. Paráda. Už se stmívá. Jeden box je hotový, zbývá ještě ten poniččin. Ta je naštěstí vcelku čistotné zvíře a tak čas strávený kydáním jejího obydlí je nesrovnatelně kratší. Hotovo. Rychle pro koně do výběhu a sedlat. Opírám vidle do kouta, beru do ruky dvě vodítka a peláším k výběhu. „Ginger, zrzku!“ volám na koně, které už na druhé straně výběhu sotva vidím. „Pojďte domů.“ Ponička zařehtá svým vysokým hláskem a okamžitě ke mně běží. Zrzoun stojí jako socha a podezíravě si mě prohlíží. „Však ty přijdeš, zmetku,“ bručím potichu. Znám svého koně. Je to závislák a sám by ve výběhu nezůstal ani za nic. Jakmile zjistí, že to myslím opravdu vážně a vyvedu kobylku z výběhu, přižene se jako velká voda. Připínám poničku na vodítko a otevírám výběh. Tmou se rozléhá napůl hysterické, napůl vzteklé zařehtání a za pár vteřin je zrzoun u mě. „No těbůh!“ vydechuji zhnuseně. „Ty zas vypadáš.“ Je už sice tma jako v pytli, ale pohmatem zjišťuji, že můj oř je zválený a obalený bahnem od hlavy až k patě. To mi snad dělá schválně. Kdykoliv mu naordinuji volný den, zůstane čistý. Jakmile ale chci jít jezdit, najde si ve výběhu tu největší a nejčvachtavější louži a vyválí se v ní, jak ten dobytek. Jakoby mezi námi fungoval nějaký zvrácený druh telepatie. Vidina poklidné vyjížďky pomalu mizí v nenávratnu.
Teprve až v osvětlené stáji vidím, jak moc byl můj oř při tom válení důkladný. Vypadá jako hrouda bahna, z níž jsou vidět jenom dva bílé plácance na hlavě a zářící, poťouchlá očka. Tiše zaúpím, pak beru do ruky hřbílko a zajíždím do blátem slepené srsti. Okamžitě se zvedá oblak černého prachu, jenž se mi usazuje ve vlasech, na obličeji, na oblečení a písek, který ze srsti vypadává, mi nepříjemně skřípe mezi zuby. Po deseti minutách usuzuji, že lepší už to nebude. Kůň je relativně čistý, pro změnu teď ale jako hrouda bahna vypadám já. Myji si ruce a obličej a kartáčem se snažím dostat aspoň trochu prachu ze svých svršků. Marně. Venku už je úplná tma a moje chuť jít jezdit se dávno změnila v nechuť. Jsem utahaná jako kotě, kýchám o sto šest, z nosu mi teče černý sopel a z očí černé slzy. Chvíli nerozhodně přešlapuji na místě. „Čert tě vem, šmejde!“ mávám odevzdaně rukou. „Přece nejsem otrok. Zítra je taky den.“ Házím oběma ořům do boxu seno, dolévám jim vodu a sypu do žlabu večeři. Zametám zaneřáděnou uličku, uklízím žrádelnu a připravuji krmení na ráno.
„Dobrou noc, hajtro jedna mizerná.“ Hladím zrzouna po krku. „Zejtra už tomu vážně neujdeš.“ Oř po mě hází potměšilým okem. Přísahala bych, že se na mě vyzývavě usmívá a jeho pohled jako by říkal, „uvidíme zítra.“ S úsměvem přikyvuji. „Uvidíme zítra.“ Zrzoun netuší, že zítra je štědrý den, nemusím do práce a mám tudíž moře času. K vánocům ode mě dostane pořádnou nálož práce. Dnes sice vyhrál on, ale zítra budu vítěz já!