CO KROK, TO PRD
Každému se jistě někdy stává, že do svého jídelníčku zařadí ingredienci, která mu pořádně rozhýbá střeva. To se pak člověk různě kroutí a občas má pocit, že ty hektolitry bioplynu, jež se v jeho útrobách hromadí, ho musí zákonitě roztrhnout a najít si cestu ven. Pak se konečně dostaví obrovská úleva, to když nežádoucí plyn konečně všechen vyjde z těla. Někdy se ale začne uvolňovat postupně.
„By mě zajímalo, co jsem snědla špatnýho“, stěžovala jsem si Salimbabě. „Jsem nafouknutá jako balón.“ Salimbaba se potichu uchichtla. „Buď ráda, že to aspoň není slyšet.“ Zamračila jsem se. „Slyšet to sice není, ale jestli tady budu ještě chvíli, tak ti zaručuju, že si budeš připadat jako v plynový komoře.“ Popadla jsem do ruky sedlo s uzdečkou a odkráčela odlapit svého bujného oře.
Po dvaceti minutách, během nichž byl zrzoun zlehka oprášen a osedlán, jsem se vydrápala na jeho hřbet a vyrazila do lesa. Brodili jsme se hlubokým, navátým sněhem a Zafir mi s každým krokem dával najevo, jak moc ho ta hnusná, bílá věc na zemi obtěžuje a že by se nejraději vrátil do svého slámou nastlaného boxu a zabořil hlavu do plného žlabu. „Máš smůlu, kamaráde,“ bručela jsem potichu skrz šálu, jíž jsem měla přetaženou přes pusu. „Když už jsem se v téhle kose přinutila přijet, tak koukej šlapat.“
Pomalu, co noha nohu mine, jsme se dovlekli na nedalekou louku. Lehce jsem si zkrátila otěže, ale než jsem stačila dát pobídku do klusu, kůň mi vystřelil zpod zadku, jako raketa, až mi cvakly zuby. „Co děláš ty vole!“ houkla jsem vztekle a začala se rozhlížet kolem sebe, ve snaze vypátrat zdroj ořova zděšení. Pak jsem i já nastražila uši. Co je to za podivné cvakání? Za zatáčkou se objevilo tmavě modré auto, až po střechu nacpané pytli se senem, mrkví a suchým pečivem a s mužem v zeleném oblečku za volantem. Na kolech měl vůz nasazené sněhové řetězy a jak se kola divoce protáčela na kluzkém povrchu, konce řetězů chrastivě pleskaly do plastových zástěrek. Zvíře pode mnou hlasitě frkalo a snažilo se od nebezpečného hluku co nejrychleji prchnout. „To určitě,“ procedila jsem mezi zuby na adresu svého koně. „Žádný úlety nebudou, budeš pěkně, spořádaně klusat.“ Pobídla jsem a frkající zrzoun se dal do pohybu. Moje, za normálních okolností, naprosto flegmatické zvíře, se během okamžiku metamorfovalo do podoby nezkrotného mustanga a k mému hlubokému úžasu, ho šílenství neopustilo ani tehdy, když už jsme toho modrého strašáka nechali daleko za sebou.
Odbočila jsem na rovnou lesní pěšinu a poté, co jsem se přesvědčila o způsobilosti terénu, nacválala jsem. S několika prvními cvalovými skoky se ovšem opět ozvaly moje útroby. Střeva se dala znovu do pohybu a tentokrát nešlo jen o občasné jedovaté, leč tiché zasyknutí. S každým ohlušujícím výbuchem, vyskočil nebohý oř vysoko do vzduchu a s šíleným výrazem v oku začal prchat. Netušil chudák, že onoho zlotřilého a nebezpečného střelce nese na svých zádech a tak když jsme na konci cesty přešli do klusu a poté do kroku, cítila jsem, jak zrzounovi splašeně buší srdce tak, až mi odskakuje noha od jeho boků. Seděla jsem na koňském hřbetě a zápasila se záchvatem smíchu, což ovšem toho rezavého cvoka stresovalo ještě víc.
Přestože jsem měla stále pocit, že sedím na soudku se střelným prachem, podařilo se mi během několika minut zrzouna uchlácholit natolik, že byl schopen jít v kroku. Když jsem ale zabočila na širokou cestu, vedoucí z lesa ven, stál přede mnou onen vůz, jež vlastně celé to zrzounovo šílenství způsobil. I oř ho zaregistroval. Ten tam byl klidný krok. Srdce se opět rozběhlo na plné obrátky, oči vylezly z důlků, uši se našpicovaly, krk se vyklenul, ocas zavlál jako bitevní zástava a kopyta začala bušit do země tak, až od nich odletovala oblaka sněhu. A co hůř. Jakmile začal Zafir znovu poskakovat, opět se ozvaly ony neblahé rány. Chudák zvíře. Nejen, že se děsil toho, co bylo před ním, ale ještě bylo potřeba prchat před střílejícím kulometem, ačkoliv před ním pro něj nebylo úniku. Pán, stojící vedle vozu, nevěřícně sledoval ten podivný výjev. S každým výskokem se ozvalo hlasité, „prd, bum“ a pak moje hysterické „chacha, hehe.“ Když jsem ho přískoky míjela, ozvala se rána ze všech nejhlasitější. „Promiňte, slečno,“ ozval se muž. „Doufám, že jsem vás moc nevyděsil. To by mě mrzelo.“ Otočila jsem se přes rameno a zahlaholila pouhé, „nápodobně.“ Pak mě přemohl další nezastavitelný záchvat smíchu, to když jsem si představila, co se milému myslivci asi právě honí hlavou.
Konečně jsme se vynořili z lesa, prošli kolem hřbitova a po široké cestě dorazili ke stájím. Před maštalí stála Salimbaba, její kobyla a kolem nich pobíhal kovář s rašplí. To už byla pro zrzouna poslední kapka. Ve vratech se nejprve zarazil a na pár vteřin stanul jako socha, vytesaná do mramoru, pak se přizvedl na zadních, otočil se o stoosmdesát stupňů a pokusil se prchnout. Velmi razantně jsem ho zastavila a donutila projít vraty. Seskočila jsem. Zrzoun stál, ani se nehnul a jako v transu zíral na skupinku před sebou. Musela jsem do něj šťouchnout, aby se probral a vstoupil do svého boxu.
Říká se, že koně se bojí jenom dvou věcí. Těch, co se hýbou a potom těch, co se nehýbou. Nevím, do které z těchto dvou skupin bych měla zařadit hlasitý prd. Možná mezi věci, které se hýbou, pak by totiž bylo možné, že mého oře neděsí ani tak zvuk, ale spíš proud horkého vzduchu, jenž onen prd doprovází.