DÁDO! ŽIJEŠ?
„Drž se za námi a hlavně nás v žádném případě nepředjížděj!“ zdůraznila jsem dvanáctileté Dádě, která se chystala usednout na potrhlého, šedobílého valacha, jménem Čečen. „Jdeme jenom na krokovku, ale kdyby se s tebou Čenda rozběhnul, klidně ho zastav o mě nebo o Irenu. Hlavně se drž pořád za námi,“ zopakovala jsem ještě jednou. Vyrazily jsme do terénu na pohodovou procházku. Tedy takový byl původní plán.
Seděla jsem na svém milovaném, plnokrevném hřebci Exaktovi, za mnou jela kamarádka Irena na obrovském hnědákovi, jménem Libar a ekipu uzavírala právě Dáda. Půl vyjížďky jsme absolvovaly v relativním poklidu, ale v okamžiku, kdy jsme se obrátily směrem k domovu, začal Čenda dávat důrazně najevo, že pomalé tempo je pro něj nevyhovující. Když jsme scházely z malé, leč vcelku příkré meze, rozběhl se plným tryskem a jen s obrovským úsilím se malé Dádě povedlo koně po pár metrech zastavit a znovu se zařadit na konec. Obě, já i Irča, jsme si oddechly. Jak se později ukázalo, značně předčasně.
Pokračovaly jsme pár desítek metrů po asfaltce, vedoucí napříč celým Českým údolím a po chvíli jsme odbočily do táhlého kopce, mířícího k železniční trati. Protože jsme nechtěly riskovat další prudký sestup, který by tu šedou tryskomyš mohl vyprovokovat k nějakým nepravostem, zamířily jsme si to na úzkou pěšinku, která vedla dvěma serpentinami zpět do údolí a napojovala se znovu na již zmíněnou asfaltovou cestu. Pěšina vedla hustým, neprostupným křovím, prostor tam byl právě a jen pro jednoho koně a jezdce. Když jsem se skláněla pod větvemi, zaslechla jsem za sebou podivný hluk. Otočila jsem se a s očima dokořán sledovala, jak Čenda nabírá obrovskou rychlost a jako had se protahuje kolem Libara, jehož Irena, ve snaze zbrzdit jeho let, postavila napříč přes uzoučkou cestičku. Podobný manévr jsem zopakovala i já, ale opět bez úspěchu. Po Čendovi zbylo jenom rozedrané křoví a pak také nechápavý úžas v našich pohledech. Kůň i s Dádou na zádech zmizel za zatáčkou a pak se znovu objevil pod námi na asfaltce, ovšem už bez jezdce.
Rozhostilo se hrobové ticho. S Irenou jsme na sebe chvíli hleděly a pak jsem se odhodlala ticho přerušit. „Dádo!“ Žádná odpověď. „Dádo! Kde jsi! Žiješ?“ Zase nic. Popojely jsme pár metrů za zatáčku, ale nikde nebylo vidět živáčka. „No tak, Dádo. Ozvi se,“ volala už trochu zoufale Irča. „Já jsem tady,“ ozvalo se konečně. „Ale nemůžu vstát.“ Vedle cesty rostla veliká líska a právě z ní se linul Dády hlas, nasměrovala jsem tím směrem tedy svůj zrak a po chvíli hledání jsem jí objevila. „Ježiš, jak ses tam dostala?“ vytřeštila jsem oči. Dáda byla do lísky zamotaná tak, že to vypadalo, jakoby její končetiny byly z gumy a neměla na nich žádné klouby. Seskočila jsem z koně, podala otěže Ireně a pomohla Dádě vstát. „Můžeš chodit? Co nohy? Co ruce? Hlava tě nebolí?“ vychrlila jsem na ní vodopád otázek. „Nic mi asi není, jen mě trochu bolí rameno. Ale hýbat se můžu normálně,“ uklidnila nás Dáda. „On jak Čenda říznul tu zatáčku, tak mě to katapultovalo do toho stromu a jak jsem se odtamtud snažila vymotat, tak jsem se tam nějak zaklesla.“ Oprášila si kalhoty, já jsem se vyšplhala zpět na koně a pomalým krokem jsme zamířili do stáje.
Když jsme vcházely do areálu jízdárny, zaslechly jsme úpěnlivé, zoufalé řehtání. To drahý Čenda stál před maštalí a hlasitě se dožadoval přístupu ke své večeři. Nechápu, jak je možné, že si toho koně nikdo nevšiml. Než jsme se totiž dostali z místa nehody ke stáji, uběhla dobrá půlhodina, během níž Čenda pobíhal volně kolem stáje a rozhodně u toho nebyl potichu. Dáda se tedy chopila otěží a zavedla koně do jeho boxu. Chvíli jsme s Irenou přemýšlely, že tenhle kaskadérský kousek zatajíme a budeme se tvářit, jakoby nic. Dáda solidárně mlčela a neřekla ani slovo. Přesto jsme nakonec raději celý incident ohlásily, ale jen proto, že Dády rameno si zasloužilo zásah lékaře.
Naštěstí se nejednalo o nic vážného. Po týdnu klidového režimu se Dáda zase škrábala na koňský hřbet. Ovšem to, co jsme si tenkrát musely vyslechnout my s Irenou, to vážné bylo. Dostaly jsme obě velmi hlasitě a velmi nevybíravě vynadáno a s námi i kolega, který Dádu na Čendu posadil. Ale všechno zlé, je pro něco dobré. Dnes je Dáda dospělá a její první krkolomný pád na ní žádnou viditelnou stopu nezanechal. Nebo vlastně zanechal. Dnes jí totiž koně živí.