DEJTE MU SVATOZÁŘ
„Šmarjá, co je to za kreaturu?“ stáli jsme před maštalí a sledovali malého hubeného mužíčka, jak se potácí kolem přepravníku. Majitel stáje ho vedl dovnitř a ukazoval mu, kam si má ustájit koně a kam si může uklidit své věci. Mužíček během této prohlídky mluvil o svém koníkovi. „Můj hřebec běhá špičkový rovinový dostihy. Budu ho tady trénovat,“ rozhazoval rukama. „Doufám, že tady jsou někde louky, na kterých ho můžu pořádně prohnat.“
Za chvíli se otevřela rampa přepravníku, z něj vystoupil malý, tmavě hnědý, plnokrevný hřebeček a zvědavě se rozhlédl po dvoře. Majitel ho nejistým krokem zavedl do stáje. „Jen pojď Tondo. Tady budeš ode dneška bydlet,“ mumlal. Zavřel dveře boxu a odvrávoral do klubovny, kde ztěžka dopadl na židli. Všichni jsme si vyměňovali výmluvné pohledy, z nichž každý, jen trochu bystrý pozorovatel, mohl jasně vyčíst naše myšlenky.
Za pár dní jsme všichni velmi dobře věděli, s kým máme tu čest. Ano. Pán byl opilec. Nebylo dne, kdy by dorazil ke svému koni střízlivý. Pokaždé přijel na dvůr ve své stařičké škodovce, vypotácel se z ní a kolem něj se linula těžká alkoholová vůně. Doklátil se do stáje, osedlal koně a šel jezdit. Všichni jsme se ptali sami sebe, jak je možné, že takový člověk má tak hodného a poctivého koně. Ačkoliv se mu páníček sotva držel na hřbetě, hřebec poslušně plnil jeho zmatené příkazy a poctivě reagoval na sebemenší pobídku.
Jednoho deštivého podzimního odpoledne se pan opilý rozhodl jít jezdit do haly. Po několika marných pokusech o nasednutí zastavil kolegu. „Prosimtě vyhoď mě nahoru,“ koktal. Kolega ho tedy uchopil za nohu a jedním mocným švihem vyhoupl do sedla. Jenže alkoholem značně posilněný mužíček neudržel rovnováhu a sesunul se jako žok na druhou stranu. Spadl po hlavě do pilin a zůstal ležet pod svým koněm. Chudák Tonda stál jako přikovaný a neodvážil se ani pohnout, aby na svého páníčka nešlápl. Opilec se pracně postavil na nohy, chytl koně za otěže, rozkročil se před něj a rozkřikl se. „Co to mělo znamenat?“ škubal otěžemi. „To si nezvykej, takhle mě shazovat.“ Ubohý kůň neměl ani tušení, za co je kárán. V ten okamžik jsme se s kamarádkou rozhodly, že se pomstíme místo chudáka hřebce.
Druhý pokus o vysazení pána na koně byl již úspěšný. Dvojice se motala po hale a pletla se ostatním jezdcům do cesty. Během několika vteřin všichni pochopili, že chtějí-li předejít kolizi, musejí se vyhýbat sami, nehledě na pravidla provozu na jízdárně. Vykradly jsme se s kamarádkou z haly a posbíraly pár kamínků. Hala měla střechu z vlnitého plechu a jakýkoliv drobný předmět, jež na ní dopadl, vydával ohromný rachot. Myslely jsme si, že se nám podaří Tondu vylekat a ten svého jezdce shodí. Nic jiného by si přece nezasloužil.
Plížily jsme se podél zdi, stanuly pod oknem a vyčkávaly, až bude Tonda na blízku. „Už je tady,“ sykla jsem potichu. „Dělej, házej!“ Kamarádka se rozpřáhla a hodila hrst štěrku na střechu. Kamínky na vlnitém plechu zařinčely a zatímco všichni ostatní koně se rozprchli po celé hale, poctivý Tonda dál capkal podél zdi, aniž by pohnul brvou. „Ty bláho, to není možný,“ šeptala kamarádka. „No jo,“ krčila jsem rameny. „Asi to chce větší kalibr. Pojď, zkusíme najít něco jinýho.“ Nasbíraly jsme tedy několik větších kamenů, vrátily se na místo činu a celou akci zopakovaly, ovšem s navlas stejným výsledkem. V hale bylo boží dopuštění. Všichni koně frkali, vyskakovali do vzduchu a vyhazovali, jediný Tonda i se svým ovíněným majitelem na zádech nevzrušeně cválal dál. „Ty vole, ten kůň musí mít nad hlavou svatozář,“ vrtěla hlavou kamarádka. Zklamaně jsme se vrátily do haly a znechuceně hleděly na jezdecké kreace onoho pána.
Po pár týdnech se intenzita opilcových návštěv rapidně snížila. Za svým hřebcem docházel jednou či dvakrát týdně a ostatní dny kůň pouze stál v boxu a smutně pozoroval ostatní oře, procházející uličkou. V té době jsem byla, co se ježdění týká, vcelku nevyužitá a tak jsem si vzala Tondu na starost. Při jedné z majitelových návštěv jsem se nabídla, že za jeho nepřítomnosti Tondu budu brát ven. Rozsvítily se mu oči a spokojeně souhlasil. „Ale opatrně. To je špičkovej dostihák,“ šermoval mi ukazovákem před obličejem. „Je zvyklej běhat a jakmile se před ním otevře nějaký prostranství, tak není k zastavení.“ Popsal mi svého koně v těch nejčernějších barvách, takže když jsem na něj poprvé sedala, trochu se mi klepaly ruce. Naštěstí nic z toho, co majitel říkal, nebyla pravda. Tonda byl ten nejhodnější kůň, na němž jsem do té doby seděla, ač se v jeho případě o jakékoliv přiježděnosti opravdu nedalo mluvit.
Po zhruba půlroce si majitel sbalil všechny své věci, naložil Tondu a přestěhoval ho do jiné stáje. Za nějaký čas, když už jsem na Tondu skoro zapomněla, jsem si v televizi pustila záznam dostihového dne v pražské Chuchli. Na Výsledkové listině jsem zahlédla Tondovo jméno a rázem se mi vybavil opilecký proslov o špičkovém dostihovém koni. Tohle byly ale výsledky z dostihu čtvrté kategorie, tedy závodu nejnižší úrovně a hřebec Golden Tadema se v něm umístil mezi posledními. Nu, není divu, říkala jsem si. S takovým tréninkem, jaký mu poskytuje jeho majitel, ani jiné výsledky mít nemůže.
Tonda byl prostě průměrný kůň. Pro mě byl přesto svým způsobem výjimečný a dodnes na něj s úsměvem vzpomínám. Snad se mu poštěstilo zbavit se svého opileckého majitele. Ale i kdyby ne, jistě nemá či neměl úplně špatný život. Jeho pán, přestože utápěl své radosti i strasti v alkoholu, svého koně měl rád a i ve své opilosti se k němu choval vcelku důstojně.