EMÍLEK
Každý jezdec může za svůj život potkat pouze jednoho koně, jehož lze nazvat životním. Někdo se s tím svým třeba nikdy nepotká. Já jsem to štěstí měla. Pro mě jím byl naprosto výjimečný plnokrevný hřebec, jménem Exakt, jenž už měl za sebou předlouhou cestu po světě, když se jeho domovem stala naše stáj.
Narodil se v Rusku, kdesi nedaleko Moskvy, kde také započal svojí dostihovou kariéru. Po mnoha vítězstvích, mezi nimiž to nejvýznamnější bylo Moskevské derby, ho ale zradilo zdraví a při jednom z dostihů si přetrhl šlachu na levé přední noze. Tento úraz znamenal konec dostihové kariéry a začátek té sportovní, skokové. Zcela přesné informace nemám, nicméně do naší stáje byl zakoupen od v té době nejvýznamnějšího slovenského jezdce, jenž se s ním zúčastnil mnoha závodů světového poháru po celé Evropě.
Několik let jsem procházela kolem jeho boxu téměř bez povšimnutí. Zpočátku na něm jezdil trenér a postupem času se v jeho sedle začala objevovat majitelova dcera, pro niž byl hřebec původně zakoupen. Jenže počáteční úspěchy byly ty tam a po dvou sportovních sezonách téměř každý start v soutěži, znamenal pád jezdkyně. Nakonec, shodou okolností, ve stejný okamžik, kdy byl můj tehdejší čtyřnohý oblíbenec prodán, odešla majitelova dcera pracovat na veterinární kliniku do Německa a tak jsme si s Exaktem zbyli.
Ze začátku mi tenhle oř nebyl nijak výrazně sympatický. Do té doby jsem totiž pracovala se samými koňskými mazly, kteří by pro pohlazení či pamlsek udělali snad i kotrmelec. Tenhle kůň byl úplně jiný. Kdykoliv jsem k němu vstoupila do boxu, blýsklo na mě bělmo v koutku obrovského, hnědého oka, hřebec připlácl uši ke krku a kolem nozder se mu objevilo několik vzteklých vrásek. Když jsem se k němu otočila zády, slyšela jsem, jak těsně za mnou na prázdno cvakají zuby a pokaždé, když jsem procházela kolem jeho zádě, švihnul mě ocasními žíněmi do tváře. Nikdy mě ale nekousl, nikdy se po mě neohnal ničím jiným, než ohonem.
Byl konec sezony a majitel hřebce trval na jeho účasti na posledních podzimních závodech v Hořovicích i přesto, že jeho nechuť ke skákání byla každým dnem větší. Do sedla se tedy opět, ač nerad vyhoupl trenér. Po krátkém opracování vjel do kolbiště, pozdravil a odstartoval. Po bezchybném absolvování čtyř skoků se dvojice svižným tempem blížila k širokému oxeru. Hřebec natáhl cvalové skoky, zlehka přizvedl hlavu, zatáhl za udidlo, naznačil odskok a pak, zlomek vteřiny po tom, co se jezdec postavil do třmenů, aby mu nepřekážel při skoku, bleskurychle zastavil. Trenér vylétl ze sedla a ukázkovým přemetem, při němž byl natažený jako struna, přeletěl přes skloněnou koňskou šíji. Na poslední chvíli se ještě snažil svůj let zbrzdit a něčeho se zachytit, ale podařilo se mu pouze sundat hřebci uzdečku z hlavy. Ten nelenil a radostně se rozběhl k východu. Trenér se pracně vyškrábal na nohy, pomalu pajdal za hřebcem a volal na všechny, kteří se ho marně snažili odchytit. „Hlavně ho nebijte, on za to nemůže.“ Pak dodal. „Ona si ho Palda chytí.“ Podlezla jsem zábradlí a vstoupila do kolbiště. Jakmile si mě Exakt všiml, zamířil ke mně vznosným klusem, zastavil se dva kroky přede mnou a bez hnutí čekal, až mu navleču ohlávku a odvedu jej pryč.
Bylo jasné, že Emílek potřebuje prázdniny. Půl roku jsem s ním chodila na volné otěži do terénu. Žádná jízdárna, žádné skákání, jenom les, louky, rovné cesty i kopce. Po půl roce, opět na majitelův nátlak, začal hřebec zase pomalu skákat. A světe div se, stará nechuť a neochota byla pryč a hřebec, přestože míval na zádech mě, coby mladé, nešikovné střevo, znovu skákal. I jeho chování se změnilo. Tedy jeho chování ke mně. Pořád se na mě šklebil, ale vrásky kolem nozder zmizely a oční bělmo zůstávalo schované pod víčky. Jakmile se však v jeho blízkosti objevil kdokoliv jiný, starý vztek byl zpět.
Stačilo pár dnů a toho hřebce jsem milovala. Každý den jsem přiběhla ze školy domů, praštila s batohem o zem, rychle se převlékla, skočila na kolo a uháněla na jízdárnu. Když jsem se pak dostala na vysokou školu do Prahy, odmítala jsem zůstávat na koleji a místo toho jsem dojížděla autobusem tam a zpět, přestože to znamenalo denně vstávat v půl čtvrté ráno. Nevadilo mi to. Tenhle hřebec si to zasloužil. Naučil mě spoustu věcí a vždycky se mnou měl trpělivost, ať už jsem mu na hřbetě vytvářela cokoliv.
„Paldo!“ volal na mě trenér z nitra jezdecké haly. „Pojď ho vzít vykrokovat ven. Už jsme skončili.“ Seskočil z Exakta, podal mi otěže a obrátil svojí pozornost k ostatním jezdcům v hale. „Vyhoď mě,“ požádala jsem Irenku. Ta ochotně přistoupila, prohlásila, „na tři,“ pak se mohutně rozmáchla a vyhodila mě na koně. Jenže právě v tom okamžiku udělal hřebec krok vpřed a já jsem mu sice přistála na zádech, ale těsně za zadní rozsochou sedla. Než ho Irena stačila zastavit, Exakt se rozešel, pak se rozklusal a zamířil si to ven z haly. Poskakovala jsem mu na zádech jako pytel hnoje a marně se snažila přehoupnout přes vysokou zadní rozsochu. Emílek zřejmě usoudil, že když ho nikdo nebrzdí, může přidat, zaskočil do houpavého cvalu a namířil si to přímo proti stěně. Půl metru před ní udělal ostrý obrat vpravo a já se s dutým žuchnutím sesunula do pilin. Hřebec procválal vraty a pokračoval po silnici ven z areálu. Zmocnila se mě panika, to když jsem si představila, jak vběhne na nedalekou, velmi frekventovanou silnici, bleskurychle jsem se zvedla a vyřítila se za ním. S očima upřenýma k silnici jsem pelášila k vratům. Najednou se zpoza plotu vynořila zrzavá hlava, hřebec na mě chvíli překvapeně koukal a pak se s jemným zaržáním rozklusal přímo ke mně. Irenka, jež doběhla chvíli za mnou, se smála na celé kolo. „No jo, Emil si uvědomil, že mu na hrbu něco chybí a šel tě hledat. Vždyť on je bez tebe, jako tělo bez duše.“
Byl tu červen a na naší jízdárně se konal veřejný trénink, tedy závody pro licencované, ale i nelicencované jezdce a koně. Trenéra to sice stálo hodně přemlouvání, ale nakonec majitele přesvědčil, aby nás s Irenou nechal startovat a protože soutěž ve štafetovém skákání byla vypsána pro tři jezdce a koně, doplnila naší sestavu i Cholera se svou tehdejší kobylkou Cholstovkou. Štafetu jsme vyhrály a majitel nás po celý zbytek dne plácal po zádech a naparoval se, jak ty jeho holky dobře jezdí. O tom, že kdyby záleželo pouze na něm, žádné vítězství by se nekonalo, už nepadlo ani slovo a všeobecné nadšení nám všem vydrželo velmi dlouho.
Čas utíkal a znenadání přišel podzim. Jabloně byly obsypané sladkými jablky a my jsme je trhávali z koňských hřbetů. Jablka v našem dosahu byla ale velmi brzy otrhaná a mě jednoho dne nenapadlo nic chytřejšího, než si stoupnout Exaktovi na hřbet a trhat ovoce vstoje. Že pod stromem vedle něj stojí říjící klisna s nejezdcem na hřbetě? Nezájem. Natrhala jsem několik šťavnatých plodů, usadila jsem se zpět do sedla a s chutí chroustala. Když jsem je, s Exaktovou pomocí, dojedla, měla jsem chuť na další. Znovu jsem si tedy stoupla a trhala. Měla jsem už plné ruce, když mi jedno jablko vyklouzlo a spadlo Exaktovi přímo mezi uši. Ten se pochopitelně polekal, uskočil do strany a já jsem se s roztaženýma rukama rozplácla na asfaltu pod jabloní. Jablka, která mi při pádu vyletěla z rukou, se na mě snášela z dvoumetrové výšky jako malé, šťávou nasáklé bomby. Nebohý hřebec byl z mého krkolomného pádu tak vykolejený, že místo aby využil své náhlé volnosti a šel se dvořit klisně, stál na místě jako přikovaný a upřeně zíral na osobu, lapající po dechu a válející se na zemi. Pak, když už usoudil, že se dlouho nezvedám, udělal dva kroky ke mně a začal do mě šťouchat čumákem. Teprve když jsem se posbírala ze země a vydrápala se zpět do sedla, vyklenul krk, poskakoval před kobylou a roztouženě na ní řehtal a bublal.
Po dvou měsících, během nichž se s koňmi chodilo pouze do terénu, aby si po závodní sezoně odpočinuli nejen na těle, ale i na duchu, jsme s nimi opět začali pracovat. Trenér si u majitele vymínil, že už s Exaktem závodit nebude. „Já se nebudu ztrapňovat v L s koněm, kterej má vyskákaný T,“ prohlásil před majitelem. „On už nikdy tak vysoko skákat nebude a Palda se na něm aspoň naučí. Stejně ho v tréningu jezdí ona a já si sedám jenom na závody.“ Bylo tedy rozhodnuto.
Při jednom ze skokových tréninků nám trenér v hale postavil kolmý skok a za ním na šest cvalových skoků oxer. Pak se ďábelsky usmál a otočil se ke mně a k Cholerce. „Tak, dámy. Jedem.“ Obě jsme přikývly a Cholerka se připravila k nacválání. „Počkat!“ zadržel ji trenér. „Mezi skoky budete počítat cvalový … NAHLAS.“ Vyměnily jsme si s Cholerou zmatené pohledy. „Nekoukejte tak blbě a jedem,“ zněl halou jasný povel. Cholera zaskočila do cvalu a zamířila na skok. „Jedna… jedna… jedna…“ snažila se marně dopočítat šesti. Najela jsem já s Exaktem a stejně jako Cholerka se svojí kobylkou, jsme řadu absolvovali naprosto předpisově, s šesti cvalovými skoky mezi překážkami. Počítala jsem. „Jedna… dvě… tři…“ a jak se blížil druhý skok, soustředila jsem se na něj tak mocně, že ze mě během těch tří posledních cvalových skoků vypadly číslice v tak rychlém sledu, že jsem se dopočítala závratného čísla. Trenér stál uprostřed haly a smál se, až se za břicho popadal. Vyřknout správný počet číslic, ve správném pořadí a rytmu, se nám podařilo až po několika dalších pokusech. Když se konečně povedlo, zazněl další povel. „Tak a teď pískat. Můžete i zpívat, to si vyberte.“ Nevím, čím jsme si tyhle zákeřnosti vysloužily, každopádně jsme byly obě velmi rády, když byla hodina u konce a my jsme mohly, s naprosto prázdnými mozky a ochraptělými hlasy, opustit halu.
Závodní sezóna pro nás v těch dobách začínala tradičně březnovými, halovými závody na sousední jízdárně. Trenér dostál svému předsevzetí s Exaktem již nezávodit a přihlásil mě, coby jeho jezdce do soutěže stupně Z. Pro mě to tenkrát byly první oficiální skokové závody a protože jsem od přírody trémista, byla ve mně před soutěží velmi malá dušička. Na opracovišti jsem se několikrát málem srazila s některým z ostatních jezdců, to proto, že kdykoliv jsem nacválala a najela na cvičný skok, vždycky se objevil někdo, kdo mi zkřížil dráhu a skok najel těsně před hřebcovým nosem, takže jsem ho několikrát musela zastavit v nájezdu. „Hergot Paldo!“ zuřil trenér. „Snad máš hubu a mluvit umíš dobře. Tak když najíždíš, prostě zařvi kolmák a skákej.“
Když jsem vstoupila do jezdecké haly, měla jsem stažený žaludek, klepaly se mi nohy i ruce a měla jsem neodolatelnou chuť utéct. Zčásti kvůli trémě, ale hlavně proto, že na opracovišti se mi nepodařil ani jeden korektní nájezd na skok. Trenérova rada – hlavně nezapomeň dýchat, mi také k pohodě příliš nepřispěla. Zazvonil zvon, já si zkrátila otěže, pohladila hřebce po krku a pobídla ho do cvalu. Zkušený Emílek pochopil, že musí vzít situaci pevně do své režie a svižným tempem přelétl celý parkur bez sebemenšího zaváhání. Vše co jsem musela dělat, bylo držet se, jít s pohybem a včas točit na skoky. Počítání odskoku, prodlužování či zkracování cvalových skoků si Exakt spočítal sám. Nečekaně hladký průběh základního kola a spokojené úsměvy trenéra i majitele mě sice těšily, nicméně stále si nebylo možno oddechnout, protože mě čekalo ještě rozeskakování, sice na zkráceném parkuru, ale zato s vyššími překážkami. Na opracovišti jsem opět všem přihlížejícím předváděla, jak se to rozhodně dělat nemá. Nervozita se mnou přímo cloumala a přestože se Exakt opravdu velmi snažil, opět se mi ani jednou nepovedlo se na cvičný skok trefit.
„Vydrž,“ říkala jsem Emílkovi v duchu, když jsem, toho dne už naposledy vjížděla do haly a rozhlížela se po překážkách. „Vydrž. Za chvíli budeš mít to trápení za sebou.“ Exakt zafrkal, nacválal a tak jako předtím převzal velení. Vypadalo to, jakoby měl každý nájezd perfektně vypočítaný, každý odskok vyšel na centimetr přesně a za necelou minutu jsme byli bez jediné chybičky v cíli. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv a zaplavila mě obrovská úleva. Zvládli jsme to. Dokonce jsme byli povoláni i k slavnostnímu dekorování a dostali jsme barevnou stužku.
Mezi jednotlivými výjezdy na závody se samozřejmě konala spousta skokových tréninků a ty se odehrávaly přesně podle hesla „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Vzpomínám si na jeden z nich, kdy nám trenér postavil nejdříve jednoduchý kolmák, pak oxer a nakonec dvojskok, složený z kolmého skoku vysokého zhruba sto deset centimetrů a na dva cvalové skoky oxer na sto dvaceti. Při skákání jednotlivých překážek neměl ke mně ani k Exaktovi sebemenší připomínku, zato na stájového kolegu, jenž také seděl v sedle velmi zkušeného, plnokrevného hřebce jménem Loven, řval téměř nepříčetně. Pak ale přišel dvojskok a naše pozice se obrátily. Zatímco Ondra s Lovenem skákal bezchybně, s poctivými dvěma cvalovými skoky mezi překážkami, Exakt se rozhodl pro kapku rychlejší tempo a místo dvou dělal cvalový skok pouze jeden. „Seď na zadku a drž!“ ječel na mě trenér. „Nemůžeš ho nechat takhle utíkat. Počítej trochu!“ Po čtvrté jsem nacválala a po čtvrté Exakt přelétl dvojskok s jedním cvalovým. „DO PRDELE PALDO!“ Trenér stál se vztekem zčervenalou tváří uprostřed kolbiště a máchal rukama ve vzduchu. „To se chceš zabít?“ pokračoval. „Uvědom si, že rodiče už máš starý a novou už si neudělají, tak na ně laskavě mysli, když jezdíš.“ Když jsem znovu najela a opět absolvoval dvojskok navlas stejně jako všechny předešlé pokusy, vysloužila jsem si jen naprosto znechucený pohled, mávnutí rukou a vzteklé zavrčení. „Já se na to taky můžu vysrat. Na tohle nemám nervy. Jděte vykrokovat a aspoň tejden mi nelezte na oči.“
Sezona pokračovala a přišly další závody, tentokrát na domácí půdě. Trenér nás přihlásil, ale tentokrát do soutěže stupně ZL, protože ta nejlehčí, Zková, byla přístupná pouze pro mladé koně nebo pro děti. Když jsem vcházela do kolbiště, ustaraný trenér mi běžel v patách a přilepil se na zábradlí. Pozdravila jsem sbor rozhodčích a jakmile zazněl zvon, nacválala jsem. I tentokrát se Exakt snažil o hladký průběh, ale vystresovaná a trémou ztuhlá osůbka na jeho zádech mu jeho snahu dost komplikovala. Na překážce číslo sedm, což bylo široké trojbradlí, nám nájezd vysloveně nevyšel a Emílek se odrazil o metr dříve, než bylo vhodné. Vyletěla jsem ze sedla a se smrtí v očích sledovala hřebce pod sebou, kterak se, s nohama vytaženýma až pod břicho, snaží doletět. Počítala jsem s pádem, ale když hřebec dopadl na zem, zlehka přibrzdil a otočil hlavu mým směrem, zřejmě aby se podíval, kde mě ztratil. Tenhle zlomek vteřiny stačil k tomu, abych s žuchnutím dopadla zpět do sedla a hned jak se tak stalo, hřebec plynule pokračoval svižným tempem k dalšímu skoku. Bylo to neuvěřitelné, ale i přes všechna ta zvěrstva, co jsem Emílkovi vytvářela na zádech, jsme zatím neudělali, tedy lépe řečeno hřebec neudělal ani jedinou chybu. Čekaly nás poslední dva kolmé skoky, na něž už se plnokrevný Exakt hnal závratnou rychlostí. První z nich byl za námi, ale po jeho skočení se mi nepodařilo včas zatočit a poslední skok jsem minula, musela jsem se k němu obloukem vrátit a tak jsme si za tenhle nedovolený kroužek vysloužili čtyři trestné body. Že na mě majitel prská, protože jsme nešli čistě? Nezájem. Byla jsem šťastná jako blecha, že už je parkur za námi a že nemusím absolvovat rozeskakování.
Trenér se mi smál ještě hodně dlouho poté a fotku, kterou pořídila kamarádka na osudném skoku číslo sedm, s poťouchlým úsměvem ukazoval každému, koho potkal. „Tak takhle nějak vypadá jezdec, který svému koni absolutně nepřekáží,“ seděl v klubovně a mával fotografií. „Ty se tady totiž toho koně vůbec nedotýkáš.“ Opravdu. Na obrázku byl skok, půl metru nad skokem kůň a pak půl metru nad koněm já. Dodnes se divím, jak je možné, že mě tenkrát Exakt chytil. Stačilo, aby po doskoku pokračoval svým tempem a z té dvoumetrové výšky bych se rozplácla na zemi.
Občas se ale vyskytly situace, jež ani kouzelník Exakt nedokázal zachránit. Na posledních závodech, kterých jsme se spolu zúčastnili, se mi podařil opravdu extrémně prasácký nájezd na mohutnou červenobílou zeď tak, že hřebci nezbylo nic jiného, než zastavit, pokud se nechtěl přizabít. Přestože jsem něco podobného čekala, protože už dva cvalové skoky před překážkou mi bylo jasné, že tohle jinak dopadnout nemůže, v sedle jsem se neudržela, vyletěla jsem do vzduchu a dopadla přímo na bednu.
Jak se později ukázalo, tenhle jediný karambol, který jsme kdy na parkuru měli, se nám stal osudným. Majitel se rozhodl, že hřebce prodá a do té doby, že ho bude opět jezdit jeho dcera, která se vrátila z Německa. Bohužel jsem mu nestála ani za to, aby mi tuto skutečnost sdělil do očí a přestože jsem se ho několikrát ptala, jak to tedy s Exaktem vlastně bude, jen mlžil, ale přímo mi nikdy neodpověděl. Přestože mi situace byla naprosto jasná od prvního okamžiku, vysvětlena mi byla až po čtrnácti dnech, kdy jsem majitelovu dceru potkala a zeptala jsem se jí. „Hele, mě nevadí, že Exakta zase jezdíš ty. Koneckonců je to tvůj kůň. Mně jenom vadí, že po tolika letech tvýmu tátovi nestojím ani za to, aby mi to na rovinu řekl.“ „Vždyť znáš tátu,“ prohlásila Janina. „Ten nikdy nikomu nic na rovinu neřekne.“ V duchu jsem s ní musela sice souhlasit, ale pocitu hořkosti mě to nezbavilo. Po čtyřech letech, během nichž jsem hřebce ošetřovala doma i na závodech, starala se o něj v zimě, v dešti i ve vedru, ať byl zdravý nebo nemocný, jsem kolem jeho boxu mohla najednou zase jenom procházet. Nakonec jsme se s Janinou dohodly, že v ty dny, kdy ona bude v Německu, budu brát Exakta na procházky.
Věděla jsem, že je hřebec na prodej, ale netušila jsem za jakou cenu a byla jsem přesvědčená, že částka bude závratná a tudíž nad mé skromné možnosti. Když mi tedy jednoho dne Cholerka přiběhla oznámit, že se majitel nechal slyšet, že mi hřebce za padesát tisíc nechá, rozbušilo se mi srdce. „Vážně to řekl?“ ujišťovala jsem se. „Jo.“ V duchu jsem rychle počítala. Čtyřicet mám na vkladní knížce, co mi babička naspořila na výbavu do domácnosti, tak stačí dvě výplaty z brigády a bude to doma. „Dva měsíce,“ vydechla jsem skoro jako motlitbu. „Cože?“ zamrkala nechápavě Cholera. „Za dva měsíce budu mít peníze a budu si ho moct koupit.“
Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak. Týden před tím, než jsem měla mít vytoužený obnos pohromadě, přivedla dcera majitele kupce z Německa a ti Exakta ihned koupili. „Já vím, že jsi měla o Exakta zájem,“ říkal mi majitel od svého psacího stolu. „Ale oni mi za něj dali hodně peněz. Sto třicet tisíc,“ pokračoval. „To bych od tebe asi nedostal.“ Polkla jsem naprázdno. „Ne, to asi ne.“ S kamenným výrazem na tváři jsem se otočila a odešla z kanceláře, přešla přes dvůr a pak jsem se zavřela do sedlovny, kde jsem se schovala před celým světem. Sen o tom, že Emílkovi zajistím krásný a klidný důchod se rozplynul. Nebudu moci splnit nic z toho, co jsem jemu i sobě slíbila. Nezbývalo, než si vroucně přát, aby se u nových majitelů měl opravdu dobře.
Bohužel, ani tohle přání se mi nesplnilo. Necelý rok poté, co byl Exakt odvezen do nového domova v německém Römhildu za mnou přišel majitel. „Vezu do Römhildu koně, tak jestli chceš vidět Exakta, pojeď s námi.“ Tehdy jsem nadšeně souhlasila. Když jsme po dlouhé cestě dorazili do malého východoněmeckého městečka, zastavili jsme u obrovité haly z vlnitého plechu. Uvnitř stály na jedné straně boxy pro koně a na druhé straně byl prostor pro ježdění, jenž byl od boxů oddělen několika stavebními buňkami, v nichž bylo umístěno zázemí pro jezdce. „Kde stojí Emílek?“ ptala jsem se. Nikdo mi nemusel odpovídat. Jakmile jsem promluvila, ozvalo se z jednoho ze vzdálených boxů důvěrně známé, pisklavé, toužebné a lehce hysterické řehtání. Rozběhla jsem se tím směrem a pak jsem zůstala stát jako opařená. Místo zrzavého klubíčka svalů s kratičkou, lesklou srstí na mě z boxu koukal vyhublý, odřený Exakt s dlouhou a špinavou srstí. Vstříc uličkou mi šla třináctiletá dívka, jeho nová majitelka a široce se na mě usmívala. Slzy lítosti, jež se mi při pohledu na zvíře, které jsem tolik milovala, nahrnuly do očí, rázem vyschly a vystřídal je vztek. Měla jsem obrovské nutkání dívku praštit, aby se vzpamatovala, ale místo toho jsem se smutně pousmála a na její otázku, co si o koni myslím, jsem jen pokrčila rameny. Když potom odvedla koně do uličky, kde z něj sundala deku a začala mu jezdit kovovým hřbílkem po vystouplých žebrech, musela jsem se otočit a odejít.
Odjížděla jsem z Römhildu s velmi těžkým srdcem. Dívčin trenér nejdřív Exaktův stav sváděl na dlouhou nemoc, ale nakonec přiznal, že slečna měla problémy temperamentního hřebce ujezdit a proto ho téměř nekrmila. Slíbil mi, že si s ní i jejími rodiči promluví a že na Emílka dohlédne. Když mi po nějaké době nová majitelka na mojí žádost poslala několik fotografií, vypadal na nich hřebec o mnoho lépe, přestože v takové kondici, v jaké jsem ho znávala já, zdaleka nebyl.
Dnes vím, že jsem neměla nikam jezdit. Měla jsem si vzpomínku na tohoto výjimečného koně zachovat nezkaženou. Člověk by se neměl vracet k věcem, které jsou pro něj uzavřené, protože z toho nikdy nemůže vzejít nic dobrého, jenom trápení. Díky téhle hlouposti se mi dodnes při prohlížení starých fotografií derou slzy do očí a stále si vyčítám, že jsem tenkrát nebyla aktivnější, že jsem vyčkávala příliš dlouho. Mrzí mě to o to více, že jsem se po několika letech dozvěděla, že částka, kterou majitel za Exakta dostal, zdaleka nebyla tak vysoká a blížila se obnosu, jenž by za hřebce dostal i ode mě. Dodnes je mi líto, že místo aby měl Exakt klidné a důstojné stáří, které jsem mu tolikrát slíbila, dostal se do rukou někomu, kdo z něj zakrátko udělal jen stín toho, co kdysi býval.
Nevím, jestli je Emílek ještě mezi živými nebo zda už běhá po nebeských pastvinách a raději to snad ani nechci vědět. Jen doufám, že se o něj jeho majitelka postarala či postará až do konce a snad trochu vyrovná svůj pokřivený obraz v mých očích a dluh, jenž vůči tomuto nádhernému zvířeti má.