HISTORICKY SE ZNEMOŽNIT
A jsou tady historicky první hobby závody u nás doma, v Újezdě. Původní myšlenkou bylo odměnit „naše“ děti za celoroční píli na hřbetech koní i při práci kolem nich a nějak vesele a slavnostně uzavřít jejich prázdninové nicnedělání. Po několika týdnech hektického organizovaní (pravda, já jsem ruku k dílu z nedostatku času téměř nepřiložila), nadešel onen slavný den.
Když mi v sobotu ráno zvoní budík, chce se mi trochu brečet, trochu nadávat, hrozně moc spát a žízeň mám jako velbloud po čtrnáctidenním pochodu napříč Saharou. Aby také ne. Včerejší oslava s kolegy z práce se trochu protáhla a tak jsem se do peřin dostala až k ránu. Po opatrné snídani se vydávám do maštale. Cesta, jež mi za normálních okolností zabere necelou čtvrthodinu svižné chůze, mi dnes připadá naprosto nekonečná. Třesoucí se rukou odemykám branku, ta tichounce vrže a rázem se přes dvůr rozléhá dvojí, hlasité řehtání. Zrzoun i ponička mě nadšeně vítají a netrpělivě se tlačí na dveře boxů. „Kdepak, darmožrouti,“ říkám jim potichu, téměř pomstychtivě. „Dneska nebude žádnej výběh. Makat budete!“ Oba na mě vyčkávavě zírají. Otevírám dveře poničky boxu a než jí stihnu zarazit, vrhá se proti mně, s ohonem zdviženým prchá na dvůr, kde spokojeně boří hlavu do trávy. Zrzoun ve vedlejším boxu hystericky řve tak, že mi praskají bubínky, chvíli předvádí naprosto ukázkovou piaff, chvíli cválá na místě, až podlaha duní a tak s hlubokým povzdechem otevírám i jeho a ustupuji stranou. Aspoň se mi nebudou v boxu plést, až budu kydat. Zrzoun se přidává k poničce na dvoře a i on se začíná pást s takovou vervou, jako by minimálně měsíc nedostal nažrat.
Parkuji kolečko před poničky boxem, beru do ruky lopatu a nořím se do práce. Za chvíli slyším vrznout branku. Přichází neteř majitele stáje Blanka a s ní tři děti. Okamžitě se vrhají na poničku, přivazují ji na vodítko a hřbílkem se snaží vyčistit její zlehka zašedlý a zaprášený kožich. Zrzoun líně popochází kolem a jakmile se od Ginger vzdaluje dál než na deset metrů, začíná se ponička na vodítku mohutně zmítat a marně se snaží utrhnout, aby mohla jít za svým kamarádem. Mám sice trochu obavy, aby děti nezašlápla, ale nechávám je, aby se s kobylkou vypořádaly samy. Až teprve poté, co ponička shazuje malého Honzíka do hnoje, měknu a přivazuji zrzouna vedle kobylky. Ta se jako mávnutím kouzelného proutku zklidňuje a děti jí mohou v klidu vybrat z kopyt.
Stojím na plastovém kbelíku v zrzounově boxu a pečlivě vyleštěnému Zafirovi zaplétám hřívu. Adam, jenž dorazil s doprovodem svých rodičů, dědy a malé sestřičky, stojí pode mnou a poctivě mi asistuje. „Tak, hotovo!“ dívám se zálibně na svůj výtvor, pak letmo mrkám na hodinky. Za chvíli to vypukne, máme nejvyšší čas sedlat. Za deset minut už si Adam nasazuje přilbu a šplhá do sedla. Přesouváme se na kolbiště, které je uklizené, nazdobené a v půli přehrazené červenobílou páskou, jež odděluje prostor pro diváky. Těch už se tady shromáždilo překvapivě velké množství, děti pobíhají všude kolem, výskají na celé kolo a ustaraní dospělí se je marně snaží krotit. Protože Adam se zúčastní až druhé dnešní soutěže, odvádím ho do vedlejšího výběhu, kde bude se zrzounem chodit, občas zakluše a počká tam, až na něj přijde řada.
První soutěží je jízda zručnosti s vodičem, určená pro nejmenší děti. „Jé Jani,“ mává na mě hlavní organizátorka Jana z valníku, provizorní to věže rozhodčích. Když se vydrápu na vůz, dostávám do ruky megafon, zvonek, tužku, barvičky, diplomy a stopky. Aniž bych o to stála, dostávám funkci. Je ze mě komentátor i rozhodčí v jedné osobě. Startovní listina, na níž byl původně jen nízký počet malých jezdců, se stále rozrůstá, to když rodiče chodí jeden za druhým a přihlašují své malé ratolesti. Co na tom, že jsou to úplně cizí lidé s úplně cizími dětmi. Majitel statku nemá to srdce malá, dychtivá dítka odmítnout a tak se nakonec na startu představuje dvacet dětí, které se střídají na čtyřech koních. Vodiči, kteří běhají vedle koní v hlubokém písku, jsou už po prvních třech kolech zpocení, červení v obličejích a zaprášení od hlavy k patě. „Ano,“ halekám do megafonu. „Na trati máme dalšího jezdce. Zdá se ale, že vodič už je poněkud unaven a svou roli trochu fláká.“ Sleduji, jak dítko přebírá od asistenta na trati plyšového pantera a na koňském hřbetě ho převáží na místo určení. Vodič pak táhne unuděného koně na další stanoviště, kde ho zastavuje a oba, tedy vodič i dítko, cvičí. „Jezdec by si měl srovnat svého vodiče,“ hulákám přes celé kolbiště. „Vodič málo zvedá kolena, to je skoro na jeden trestný bod!“ Splavená Blanka se na mě pokřiveně usmívá, mám takový pocit, že by mě asi v tu chvíli nejraději uškrtila. V duchu si pochvaluji svoji funkci, která mi umožňuje sedět pěkně ve stínu na voze.
Konečně se soutěž chýlí ke konci. Na trase je poslední dítě a pak už můžeme vyhlásit vítěze. Všechny děti dostávají nějakou tu drobnost a barevný, pamětní list a s rozzářenýma očima se šťastně rozbíhají ke svým rodičům. První tři děti vyhrávají bábovku, nějaké sladkosti, medaili a diplom a nakonec se za bujarého jásotu vydávají v sedlech koní a opět s vodiči absolvovat závěrečné, čestné kolo.
Další soutěží je jízda zručnosti, tentokrát ale bez vodiče a v téhle soutěži mám své želízko i já. Adam startuje jako čtvrtý v pořadí. Zrzoun rozvážně, co noha nohu mine, vchází do kolbiště a Adam se ho marně snaží rozpohybovat. Hlas zvonku oznamuje, že start je povolen. Adamovi se na tváři usazuje odhodlaný výraz, pobízí a projíždí startem. „Jsem naprosto nestranný rozhodčí,“ hulákám do megafonu. „Ale přidej, Adame. Přidej. Nahoru na pešunk, za pešunkem pro kočku a honem, jedu, jedu, jedu!“ Adam pobízí zrzouna do klusu, zastavuje a na stanovišti odevzdává plyšáka. Pak opět pobízí a ve velmi pomalém klusu se pokouší prokličkovat slalom mezi břízkami, zasazenými v bílých, plastových kbelících. Podařilo se a dvojice pokračuje, krouží kolem pneumatiky z traktoru a opět zastavuje na stanovišti, kde si jezdec s mírnými obtížemi obléká oranžovou, reflexní vestu. Megafon stále burácí. „Přidej, Adame, honem na stanoviště a sundat vestu.“ Klučina mohutně pobízí, nakonec zastavuje u dlouhého prkna, položeného na zemi, po němž musí pěšky přeběhnout na druhou stranu, tam odevzdává koně připravenému držiči a rychle se po svých rozbíhá k nejbližší překážce. Přeskakuje ji, pak druhou a s upoceným obličejem se řítí do cíle. „Ale no tak dámy a pánové,“ snažím se vyhecovat přihlížející diváky. „Povzbuzujte přece! Chci slyšet pořádný potlesk.“ Diváci poslušně tleskají a povykují.
I druhá soutěž je za námi. Adam se umístil na šestém místě a teď stojí se zrzounem na kolbišti a očekává, až na něj přijde řada při slavnostním dekorování. Na rameno mu připínám fialový flot, za svůj vynikající výkon dostává ještě pár sladkostí, pamětní list. Nakonec opět následuje čestné kolo.
„Tak kam tě mam napsat?“ ptá se mě Jana, držící v ruce startovní listinu pro poslední dvě soutěže. Do malýho nebo do velkýho parkuru?“ „Napiš mě do velkýho,“ odpovídám s úsměvem. „V malým máme málo soutěžících,“ mává mi Jana startkou před očima. „Nechceš napsat i do toho malýho?“ Souhlasím a odebírám se ke svému oři, jehož Adam pase za valníkem. Koně si od Adama beru a se slovy, „jdu se historicky znemožnit,“ nasedám. Zlehka opracovávám a pak se uklízím do stínu pod strom a čekám, až na mě přijde řada. A hele! Naši se přišli podívat a s nimi i Petr. Zatímco rodičové se mísí do davu a vítají se se všemi známými, Petr míří přímo ke mně. „Tak co, sluníčko? Jak vám to jde?“ Odpovídám, že perfektně jako vždy a znovu si v duchu opakuji sled deseti skoků tak, jak jdou za sebou. „Už vidim, že po těch pneumatikách určitě zabloudim,“ bručím si pro sebe. Petr se na mě usmívá. „Bloudit můžeš, jak chceš. Hlavně jeď pomalu a opatrně.“ „No jasně,“ kývám souhlasně hlavou. „Jak jinak.“ V duchu si ale říkám, že ta bábovka, která je první cenou, bude zkrátka moje.
„A nyní bude startovat Jana Palečková, zkušená to matadorka našich kolbišť,“ ozývá se z megafonu. „Tak zkušená jezdkyně, jako je ona, jistě nezapomene sbor rozhodčích pozdravit.“ Zastavuji naproti zelenému valníku a klaním se tak hluboko, až málem ztrácím rovnováhu. Z valníku se ozývá pobavený smích a potlesk. Naposledy se rozhlížím kolem sebe a pobízím Zafira do cvalu. Ten tam je můj čtyřnohý lenochod. Místo toho mám pod sebou zrzavé letadlo, jež se řítí kupředu jako šipka. Už mám za sebou ony kritické pneumatiky a přesně jak jsem čekala, místo doleva točím doprava. Na poslední chvíli si svůj omyl uvědomuji a měním směr. Modro-šedý sušák překonáváme trochu kostrbatě, poněkud rozhozeni nejistotou ohledně směru jízdy, ale pak se opět v sedle rovnám a další dva skoky absolvujeme zase v poctivém tempu a bravurně. Už zbývá jen poslední skok, mrňavý to kolmáček, stojící na oblouku. Závodnická krev ve mně vysloveně vře. Zatím mám jednoznačně nejlepší čas, bábovka už mi neuteče. Rozhoduji si to frajersky zkrátit a místo abych korektně procválala oblouk, zahýbám a na poslední skok najíždím zešikma. Bohužel, až příliš zešikma. Místo skoku najíždím na stojan. Zrzoun je sice poctivec, ale není blbec a kritickou situaci řeší jak jinak, než vyhnutím. BÁC! Ve zlomku vteřiny se ocitám na zemi a vidina vynikající, domácí bábovky se rozplývá v prachu. „Ježiš, to je zase ostuda,“ bručím si pro sebe, pak zvedám ruce nad hlavu a s úsměvem křičím na celé kolo. „Jsem vítěz!“ Rychle vstávám, opravuji překážku, jíž jsem pobořila svým letícím pozadím, probíhám cílem a odebírám se ke svému oři. „Sluníčko, není ti nic?“ běží ke mně Petr a zděšeně kouká na můj zkrvavený a podivně zkroucený prst. S úsměvem mávám rukou. „To nic není, asi jsem si jenom strhla nehet.“ Po chvíli přemlouvání se nechávám odtáhnout do stáje, kde si ruku myju a liju si na ní betadinu, na kolbiště se vracím právě včas, abych se mohla zúčastnit slavnostního dekorování. S lehkými těžkostmi se sápu zpět na koně a odebírám se na kolbiště, kde dostávám flot, gumové medvídky a pochvalu od sboru rozhodčích za to, že šetřím síly technického personálu a pobořený skok jsem si po sobě opravila. Zrzoun velmi dobře vytušil, že mám jakýsi hendikep a při čestném kole se se mnou pere, vytrhává mi otěž ze zakrvácené ruky a nechce se nechat zastavit. Stádový pud naštěstí funguje velmi spolehlivě a tak když zastavují všichni koně před ním, zastavuje nakonec i on.
Měla jsem sice v plánu zúčastnit se i další soutěže, ale protože mě v prstu začíná nepříjemně škubat, otéká do neuvěřitelných rozměrů a pokaždé, když se snažím prst ohnout, vytéká mi zpod nehtového lůžka pramínek krve, nechávám se Petrem přemluvit a další účast vzdávám. Odvádím zrzouna zpět do stáje, odsedlávám a Adam mu vybírá z kopyt. „Tak ahoj,“ loučím se s Áďou a jeho rodiči, nasedám do auta a odjíždím. Po lehce vzrušené diskusi se nakonec nechávám odvézt do fakultní nemocnice na pohotovost, kde mi na památku dělají roztomilý snímek levé ruky. Naštěstí nemám nic zlomeného, jen vykloubený prst a tak dostávám slušivou dlahu, doporučení, že mám ruku chladit, sestra mi ulevuje od devadesáti korun a můžeme frčet domů. Cestou si musím vyslechnout Petrův monolog o tom, jak mám jezdit pomalu a opatrně a přestože si myslím své, všechno mu odkývám. „Jasně Peťulko, příště už budu opatrná.“
Houby opatrná. Je mi jasné, že bude-li nějaké příště, pojedu úplně stejně a je velmi pravděpodobné, že vymyslím opět nějakou podobnou pitomost, díky níž si znovu rozbiju ústa. A stejně jako v tomhle případě, si za to budu moct jen já sama a plně si to zasloužím.