IRČOPAD
„Híro, máme jet ven,“ hlaholila jsem ve dveřích do stáje. Irenka na mě pohlédla, pak si povzdechla a prohlásila. „No, holt jo. Co se dá dělat.“ Vzala do ruky kartáč a jala se drhnout svého oblíbeného oře Libara. Proč ten povzdech? Hned vysvětlím.
Libárek byl vždycky poněkud svérázný kůň. Přestože na závodech se choval naprosto ukázkově, doma ve stáji, při tréninku i na obyčejných procházkách to bylo úplně jiné. Vzpomínám si, že když jsem začala do stájí docházet, byl Libar pro všechny postrachem. Nejednou jsem od něj odcházela s roztrhanou bundou a se srdcem bušícím tak, že mi málem vyskočilo z hrudi. Libar neměl nejmenší problém chytit mě za vestu a zvednout deset centimetrů nad zem. Na kolbišti při trénincích zase pro změnu odmítal spolupracovat, plazil se jako šnek, kulhal snad na všechny čtyři nohy a pro zpestření občas vyhazoval tak, že se jeho jezdci pravidelně snášeli z veliké výšky na zem. Vždy, když se blížil podzim a konec sezóny, intenzita pádů z Libara stoupala každým dnem. Tomuto období jsme začali říkat Irčopad. Libárek měl ale štěstí, protože i přes tohle všechno ho Irenka milovala a tak se každý podzim vracela téměř denně s nějakou tou modřinou nebo naraženinou.
Samozřejmě, že tím, že Irena padá, nebyl vinen miláček Libar, alespoň to dodnes Irča tvrdí. Mohla jsem za to já. Nevím, jak je to možné, ale když dělal Irence na vyjížďce doprovod kdokoliv jiný, vracela se s úsměvem a bez pádu. Jakmile ale vyrazila se mnou, spadla nejméně jednou. Scénář byl většinou následující.
Přijeli jsme na louku do českého údolí, první část jsme překlusali, přeskočili škarpu pod mostem a pak jsem se na Irenu otočila. „Tak co? Cváláme?“ ptala jsem se s úsměvem, protože jsem z Libárkova výrazu četla, co bude následovat. Věděla to i Irenka. Povzdechla si, posadila se co nejhlouběji do sedla a podívala se na mě. „Tak jedem.“ Pobídla jsem plnokrevného Exakta, ten poslušně vyrazil kupředu, ovšem asi po dvou cvalových skocích jsem ho zase zastavila a otočila se v sedle. Vždycky jsem přesně vystihla okamžik, kdy se Irena vznášela k nebi a pak s dutým žuchnutím dopadla do trávy. Kolem nás profrčel Libárek a nejvyšší možnou rychlostí utíkal na druhý konec louky, kde se zastavil, poklidně se pásl a čekal, až si pro něj Irenka přijde. Ta se zatím ztěžka zvedla ze země a poslušně svého koně následovala. Jakmile se k němu přiblížila na dva metry, Libar zvedl hlavu, vyhodil po ní a rozběhl se znova na opačný konec louky. Tahle honička většinou trvala zhruba půl hodiny. Po této době se škodolibý oř zaparkoval do nejhustšího houští, které našel, milostivě se nechal odchytit a mohli jsme pokračovat v cestě. Ovšem jakmile se Ireně podařilo Libara odlapit hned, bylo nad slunce jasnější, že bude následovat ještě minimálně jeden pád.
Mám trochu podezření, zda nemá Irča mírné sklony k masochismu, neboť se mnou a s Exaktem jezdila na vyjížďky ráda a často.
Z Libara se ovšem nepadalo pouze na vyjížďkách. „Irenko, mě se dneska nějak nechce Libara jezdit,“ zubil se trenér, sedící v klubovně. „Jé,“ rozhořelo se Ireně v očích světélko. „Tak to já pojedu ven.“ Trenér se zhoupnul na židli a po tváři se mu rozlil široký, škodolibý úsměv. „Kdepak,“ prohlásil. „Žádný flákání. Vezmi ho do haly.“ Irena se snažila protestovat, ale její výmluvnost zřejmě nebyla dostatečná a všechny důvody, proč do haly jít nemůže, byly ignorovány. S povzdechem šla tedy Libárka osedlat, odvedla ho do haly a rezignovaně nasedla. Potměšilý trenér zatím obíhal všechny přítomné a s poťouchlým leskem v oku je zval do haly. „Pojďte se podívat na leteckou akrobacii,“ znělo po celé jízdárně. „Irena šla s Libarem do haly!“ Všichni jsme se poslušně naskládali do vchodu haly a napjatě očekávali, co se bude dít.
Zatímco Irena krokovala, trenér přijímal sázky. „Vsadim se o stovku, že spadne minimálně jednou,“ hecoval nás. Irena si pomalu zkrátila otěže a začala klusat. Libárek opět nezklamal. Rodeo, které převedl, není možno vidět ani v televizi a troufám si tvrdit, že byste nic podobného nezahlédli ani v Americe při rodeových soutěžích. Zato Irenka zklamala. Přesněji řečeno, zklamala hlavně trenéra. Nejspíš to způsobil silně vyvinutý pud sebezáchovy, Irena zkrátka seděla na tom šíleném, vyhazujícím zvířeti jako přilepená a ať předváděl Libar cokoliv, zůstávala mu sedět na zádech. Trenér pokaždé, když to vypadalo, že už půjde k zemi, skandoval jako při prestižním fotbalovém utkání a my ostatní jsme jenom tajili dech a děkovali osudu, že na tom hnědém ďáblovi sedí někdo jiný. Zhruba po dvaceti minutách se kůň uklidnil a po další chvíli Irenka usoudila, že už jezdí dost dlouho a zastavila před trenérem. „Uź jsem tady skoro hodinu, můžu jít domů?“ ptala se udýchaně. Trenér, jemuž bylo jasné, že zábava skončila, jenom cosi otráveně zabručel, otočil se na patě a vypochodoval z haly. Tvářil se úplně stejně jako malé děcko, kterému se právě porouchala nejoblíbenější hračka. Člověk by ho skoro litoval.
Ovšem s Libárkem byla zábava, aniž by na něm musel nutně někdo sedět. Pár dní poté si Irena přinesla fotoaparát. „Jdeme fotit,“ vybafla na mě ve dveřích. „Ty budeš Líbu honit, aby běhal a já budu cvakat.“ Vydrhla oře do vysokého lesku a odvedla do haly, kde ho odepnula z vodítka. Hala byla ten den uklizená a téměř prázdná. Všechny překážky byly naskládány uprostřed a právě mezi ně si Irena stoupla a připravila svůj aparát do pohotovostního režimu. „Dobrý, můžeš,“ zahlaholila. Chopila jsem se tedy dlouhého lonžovacího biče a jala se honit Libara dokola. Pokaždé, když se kůň rozběhl směrem ke mně, skočila jsem mezi překážky jako do úkrytu.
Když už měla Irča obrázků dostatek, zjistily jsme, že bude veliký problém z haly odejít. Stály jsme uprostřed mezi stojany a kládami a Libar jako hladová šelma číhal opodál. Jakmile jsme jedna či druhá udělaly byť jeden malý krůček směrem ke dveřím, s vyceněnými zuby se vrhal proti nám. „Hele,“ prohlásila jsem. „Je to tvůj miláček. Tak si ho koukej nějak zabavit a já jdu.“ Irena tedy statečně vykročila z bezpečí klád. Libar okamžitě zastříhal ušima a s bojovným výrazem k ní přiskočil. Rychle jsem toho využila a co nejrychleji pádila k východu z haly. Irenka, už zase schovaná mezi překážkami, na mě zuřivě gestikulovala rukama. „A co já?“ volala nešťastně. „Jo, to nevim. Ale jsi chytrá holka, něco už vymyslíš.“
Už si vlastně nevzpomínám, jak se jí tenkrát podařilo vyváznout. Možná čekala, až číhání přestane Libara bavit a pak se jí podařilo opatrně vyklouznout. Možná měla nějaký tajný fígl, jímž Líbu obalamutila. Nevím. Vcelku se divím, že se tenkrát ani jedné z nás nic nestalo.
A jak že to vlastně nakonec s Libárkem dopadlo? Pro něj výborně, ovšem nejsem si úplně jistá, že to samé mohu říci i o Irence. Když totiž Libarův majitel usoudil, že už je starý a natolik chromý, že jezdit s ním na vysoké parkurové soutěže je vcelku ostuda, rozhodl se ho prodat. A komu ho prodal? No přece Ireně. Ten hodný pán moc dobře věděl, jak moc má Irča toho koně ráda a že udělá všechno pro to, aby ho mohla mít. Cena, kterou si stanovil, byla možná trojnásobek Libarovy skutečné hodnoty, ale Irena i přes to Líbu zakoupila.
Dnes se Libárek, společně se svým ještě o něco starším kamarádem, belhá po Irčině zahradě, pojídá voňavé seno a ty nejlepší granule. Dokonce se vlivem harmonického prostředí přestal vrhat po lidech a útočit na kolemjdoucí. Myslím, že o takovém důchodu se může většině koní jenom zdát.