JAK JEDNODUCHÉ!
„Jé, to je ale krásnej koník,“ tleská nadšeně ručkama malá, blonďatá holčička a pohodlně se opírá o hrazení. Z toho, že mám diváky, přihlížející mému upocenému a mnohdy naprosto marnému snažení, jsem vyloženě nadšená. Že já sem vůbec lezu, nadávám si v duchu. Nebylo by mi doma, na gauči, před televizí líp?
Po dlouhé zimě, kterou můj oř strávil bezcílným bloumáním po výběhu, případně lehkými procházkami v kroku, protože terén žádnou větší práci nedovoloval, konečně přišlo jaro. Poté, co jsem zjistila, že zrzoun není schopen chůze po rovné linii a neustále je zkroucený tu k levé ruce, tu k pravé, jsem došla k názoru, že nastal čas. Čas, abych mu zlehka připomněla, jak vypadá přilnutí, jak vypadá podsazený a uvolněný kůň na pomůckách a abych se i já po té dlouhé zimě v sedle trochu porovnala. A co že mě vedlo k tomuto rozhodnutí? Totiž když mě jednoho slunečného odpoledne můj oř už asi po čtvrté namáčkl kolenem na strom, přestože pomůcka holení k ustoupení stranou tam BYLA, zdvihla se ve mně vlna vzteku a rozhodla jsem se svému oři pomstít. A jak se mu pomstím? Přece prací! To je totiž pro mého koně ten nejhorší trest. Bohužel, krvelačná pomstychtivost mě přes noc neopustila a tak jsem teď tady, na nevelikém, prašném kolbišti a už asi deset minut si v duchu nevybíravě nadávám za tenhle idiotský nápad.
„Jé,“ jásá malé děvčátko u hrazení. „Podívej, mami. Ten koník couvá! Jak to ta paní asi dělá?“ Prý jak to dělá! Sakra, vím já? Jediné, co jsem po svém koni chtěla, bylo klidné stání. Ten se ale místo toho zakusuje do své vlastní plece a couvá. Razantně pobízím vpřed. Zrzoun se neochotně dává do pohybu. Lehkým pohybem zápěstí se snažím udržet stálé přilnutí. Zafir moji snahu tvrdošíjně sabotuje a tak místo onoho kýženého přilnutí si chvílemi hledíme z oka do oka, místy mu hlava mizí mezi předníma nohama a délka otěží se pohybuje v rozmezí od několika centimetrů až po jeden metr. Že já sem lezu, opakuji si už asi po sté. Přihlížející maminka si povídá se svou blonďatou dcerou a jejich konverzace, bohužel, doléhá až k mým uším. „To je ale hezkej sport, viď mami,“ usmívá se blondýnka. Její matka povýšeně ohrnuje nos. „Co je tohle za sport, prosimtě. Vždyť paní jenom sedí na koni a ten všechno dělá sám!“ Pot se ze mě valí proudem, prach mi skřípe mezi zuby a nebýt toho, že jsem právě uprostřed pokusu o obrat kolem zádě, na nějž se musím pekelně soustředit, skočila bych po paní a dala jí pořádnou ránu do zubů. Já ti dám, babo jedna, že kůň všechno dělá sám. V každé ruce mám pytel cementu, a kdybych jeden jediný krok nepobídla, jsem si jistá, že by zrzoun vrostl nohama do země a nepohnul se ani o píď.
„Asi máš pravdu mami,“ připouští holčička. „Vypadá to vážně jednoduše.“ Barva mého obličeje se už dávno změnila na jasně červenou a moje, po zimě změklé a zchoulostivělé ruce, v místech, kde se dotýkají otěží, pálí jako deset čertů. Mozoly už se dávno oloupaly a než se vytvoří nové, bude to chvíli trvat. V pracovním klusu se snažím o korektní projetí malého kruhu. Zrzounova záď se ne a ne ohnout, místy zpomaluje tak, až skoro přechází do kroku, dávám-li silnější pobídku, místo návratu do kýženého tempa a taktu, zaskakuje do cvalu. Mezitím mi ještě stíhá prudkým trháním hlavy vytahovat otěž z ruky a v oněch vteřinách, během nichž se snažím otěže znovu posbírat, fascinovaně čumí přes plot sousedům a pozoruje cvrkot na dvoře. Bolavé ruce pomalu slábnou a záda se začínají víc a víc hrbit, jak si jimi pomáhám, abych odolala tlaku koňské huby. Proč já? Úpím potichu a přecházím do zastavení. Zafir předpisově stojí, všechny čtyři nohy u sebe, zadní končetiny pod břichem a hlavu perfektně na kolmici. Že by předchozí půlhodinová dřina konečně přinesla ovoce a kůň začal měknout? Bezva! Radost mě ale opouští hned poté, co dávám pobídku do cvalu, neboť za plotem se rozbíhá cirkulárka a veškeré přilnutí, podsazení a pozornost mého oře jsou fuč. „Koník asi rád běhá,“ raduje se děvčátko. Rád běhá? Soptím v duchu. Ty jedna malá pipino! Vždyť můj kůň je chronické netáhlo, které neudělá zadarmo ani krok! Přecházím do kroku, pak opět do zastavení a za zvuků cirkulárky opakuji přechod do cvalu. Tentokrát se daří bez toho, aby kůň vyletěl z kůže, pro změnu se ale plazí jako zdechlina. Následuje přechod do pracovního klusu, v kruhu změnit směr a nacválání na druhou nohu. „Jé, maminko,“ slyším opět mrňavou blondýnku. „Jak to paní dělá, že koník kouká doprava, ale jede doleva?“ Sakra, to přece není úmysl! Zrzoun opět zírá sousedům na dvůr a ignoruje splavenou osobu na svém hřbetě, jež se ho snaží přistavět ke správné ruce a ohnout ve směru pohybu. „Šmejde jeden,“ cedím přes zaťaté zuby a nemilosrdně se věším do levé otěže, což má ovšem za následek pouze to, že zrzoun zvedá hlavu a dál fascinovaně hledí na slepice a kozy za plotem.
Opět přecházím do kroku. Mám pocit, že víc už nemůžu vydržet. Tvrdošíjně se ale rovnám v zádech, znovu přistavuji koně doleva a znovu cválám. Haleluja! Vypadá to, že mi zrzoun konečně začal věnovat pozornost. Po víc, než půl hodině bylo načase. Najíždím na neveliký křížek, stojící uprostřed kolbiště. Vypadá to, že se můj oř konečně probral. Skoro bych řekla, že až moc. Před křížkem se zakusuje do udidla, zvedá hlavu a nepříjemně protahuje cvalové skoky, za křížkem se pro změnu tváří, že je v posledním tažení a když ho nutím korektně procválat oblouk, kroutí se odporem. Má ale smůlu. I když jsem na pokraji fyzického vyčerpání, mám tvrdou hlavu a nedám pokoj, dokud to nebude vypadat aspoň zhruba podle mých představ. Křížek skáčeme ještě jednou, pak dvakrát z druhé ruky a nakonec si párkrát skočíme oprýskanou bednu. Přestože k ideálu to má stále ještě hodně daleko, překonali jsme poslední skok v přijatelném tempu na nájezdu i výjezdu, korektně se nám podařilo procválat oblouk bez toho, aby kůň v půlce zdechnul a tak s obrovskou úlevou přecházím do klusu, povoluji otěže a s idiotským úsměvem plácám svého oře po krku. „Ach jo,“ povzdychne si holčička u hrazení. „To je škoda, že už paní končí. To kdybych na tom koni seděla já, jezdila bych klidně celý den.“ Chytá matku za ruku a obě spokojeně odcházejí. Užasle zírám za odcházející dvojicí a přemítám, jak je možné, že si ty dvě nevšimly, kolik úsilí mě tohle bezmála hodinové představení stálo.
Ve stáji odsedlávám a vztek se vrací. Krucinál, jak je možné, že zatímco já jsem zpocená od hlavy až k patě, zrzoun je jen zlehýnka opocen na krku a pod sedlem, jinak je ale úplně suchý a vesele, téměř vyzývavě se na mě dívá. Proč já vlastně nezměním koníčka? Oč jednodušší a klidnější je chov akvarijních rybek. Nebo bych si mohla pořídit papouška. Ušetřila bych nejen peníze, ale hlavně svojí stárnoucí, tělesnou schránku. Dle svých momentálních pocitů soudě, se zítra, až se namožené svaly ještě rozleží, nehnu. A vlastně, dobře mi tak! Chtěla jsem se pomstít chudáčkovi koníčkovi a to ode mě vůbec není hezké. Jak to tak ale vypadá, daleko víc, než já jemu, se pomstil on mně. Jo, kdo jinému jámu kopá … Však to znáte.