JEŠTĚ SI TO ROZMYSLÍM
„Šmarjá zrzoune, co to tady máš?“ ptala jsem se svého koně, i když jsem si byla jistá, že odpovědi se nedočkám. Zblízka jsem zkoumala ohavnou vyrážku, která se mu objevila na kůži přímo v místě, kde se zapíná podbřišník. Bylo uplakané léto a před necelým měsícem se našimi končinami (a nejen jimi) prohnala stoletá povodeň. Výběh jsme měli zatopený úplně celý a z louky, kde byl postavený parkur, nám uplavaly všechny překážky, přestože starousedlíci se dušovali, že v těch místech voda nikdy nebyla a není tedy třeba skoky uklízet. Živě jsem si představovala, jak se bude moje bláznivé zvíře tvářit, jestliže nebude mít přísun pravidelného pohybu pod sedlem. Do výběhu jsem ho pouštět nemohla a vlastně ani nechtěla. Povodeň ho totiž značně zdevastovala a pak jsem měla podezření, že vyrážku způsobila právě velká voda. Co teď s tím? Jak to vyřešit? Inu, jednoduše. Jezdit se přeci dá i bez sedla. Nechápu, kde se ve mně berou podobné sebevražedné sklony. V té době totiž můj oř nebyl zrovna z těch nejovladatelnějších, ba právě naopak.
Navlékla jsem zrzounovi uzdečku a abych předešla zapařenému pozadí, položila jsem mu na záda podsedlovou podložku, na níž jsem se posléze uvelebila. Spokojeně jsem vyrazila do terénu. Rozhodla jsem se pro trasu kolem kopce Chlumu. Prudce inteligentní rozhodnutí, jak jinak. Cesta na Chlum totiž vede podél železniční tratě, po níž každou chvíli jezdí rychlík z Plzně do Prahy či opačně. V oněch dávných dobách připadalo mému oři nanejvýš vtipné s rychlíkem závodit. Když jel vlak proti nám, nehnul ani brvou, ale jakmile jel zezadu, zrzoun zastříhal ušima a odskočil do dostihu. Brzdila jsem většinou o nějaké křoví, ovšem protože jsem touto cestou chodila poměrně často, keře postupem času a vlivem našich ataků stále řídly, takže brzdná dráha se pořád více prodlužovala. Naštěstí jsme toho dne žádný vlak nepotkali. Odbočila jsem od trati, vystoupala na louku pod lesíkem a tu jsem obklusala. Louka je od lesa oddělena mezí, na níž se bylo potřeba vyšplhat. Můj oř překvapivě nebral ohledy na absenci sedla a mez zdolal jedním mohutným skokem. Podložka mi ujela pod zadkem a zatímco kůň stál na mezi a překvapeně se ohlížel, já zůstala sedět v trávě pod ním. Zvedla jsem se ze země, vzala koně za otěže a vydala se hledat vhodný pařez, z něhož se budu moci vysápat zpět na koňský hřbet. Měla jsem za sebou první, zdaleka ne však poslední pád ze svého vlastního koně.
Uběhl týden a já vyrazila na poslední vyjížďku bez sedla. „Ještě dneska tě nechám být a zítra už tě osedlám,“ slibovala jsem zrzounovi. Opět jsem zamířila na Chlum, šplhat do kopců. Oklikou jsem dojela až na vrchol k rozhledně a pak se vracela nejkratší cestou zpět do stáje. Od rozhledny vede široká, značně strmá a velmi kamenitá cesta dolů a napojuje se v pravém úhlu na silničku, vedoucí podél trati. A právě po této cestě jsem se vydala. Začala jsem sestupovat. Neušli jsme ani pár kroků a vtom se za námi objevil cyklista, jemuž od kola odletovaly drobné kamínky a s mírným rachotem dopadaly na kamenitou cestu. Můj oř zřejmě situaci vyhodnotil jako velmi kritickou a život ohrožující a neuvěřitelnou rychlostí se rozběhl z toho příkrého srázu. Podsedlová podložka mi vyletěla zpod zadku asi po dvou cvalových skocích a zatímco jsem se od ní vzdalovala rychlostí blesku, snesla se vyděšenému cyklistovi k nohám. V hlavě se mi rodily katastrofické scénáře a všechny měly velmi podobný konec. Představila jsem si odbočku na silničku a usoudila jsem, že než se v zatáčce rozplácnout i s koněm, raději spadnu hned. Chvíli jsem se odhodlávala a pak jsem se pustila. V letu jsem koutkem oka zaznamenala další osobu, stojící opodál. V kotrmelcích jsem přistála na zemi, zrovna v tom nejkamenitějším úseku celé cesty a pak už jsem jen sledovala vlající koňský ohon, jak mizí za zatáčkou.
Seděla jsem uprostřed cesty, levou ruku jsem měla na několika místech roztrženou až na kost, na triku díru přes celá záda a hlínu i malé kamínky jsem měla mezi zuby. Chvíli jsem si počítala kosti v těle a po zjištění, že jsem nejspíš celá, jsem se začala smát na celé kolo. Roztřesený cyklista ke mně dojel a za ním v závěsu paní, které jsem si letmo povšimla. Pán mi přivezl mojí podložku a snažil se ze mě vymámit pár kloudných, souvislých slov. Zalykala jsem se smíchem a nebyla jsem schopna žádného artikulovaného projevu. Chudák nade mnou bezradně stál asi pět minut a očividně nevěděl, jak má situaci řešit. Když jsem se trochu uklidnila, s díky jsem si od něj podložku vzala a ujistila ho, že jsem v pořádku a že rozhodně není třeba volat záchranku. Cyklistovi se viditelně ulevilo a poté, co jsem ho znovu ujistila, že se opravdu nic nestalo, odjel. Šokovaná paní na mě ještě chvíli v úžasu zírala. „Slečno, vážně jste v pořádku?“ ptala se asi po desáté. „Někdo by vás měl domů doprovodit, co když máte otřes mozku!“ Následoval další záchvat smíchu. „To nebude potřeba, děkuju, já se praštila do ruky a z toho otřes mozku nekouká,“ chechtala jsem se na celé kolo. Paní nevěřícně kroutila hlavou. „No, já jsem se chtěla začít učit jezdit na koni, ale jak tak na vás koukám, slečno, já si to ještě pořádně rozmyslím,“ prohlásila na rozloučenou, otočila se a odjela.
Pracně jsem se posbírala ze země a belhala se lapit svého oře, který vesele pobíhal po Chlumu. Cestou jsem potkala spoustu lidí. Někteří se na mě uculovali, někteří mě znechuceně obcházeli obloukem a bylo i pár takových, kteří na mě škodolibě povykovali. „Vám utekl kůň, co? Běžel tudy. Proběhl kolem nás už dvakrát.“ Nakonec jsem milého zrzouna našla. Poklidně se popásal na šťavnaté trávě uprostřed veliké louky a jakmile mě spatřil, radostně zařehtal a přišel mi v ústrety. No copak jsem se na něj mohla zlobit? Pohladila jsem ho a zkontrolovala napáchané škody. Naštěstí neměl na těle ani škrábnutí. Chopila jsem se tedy své podložky a pomalu odváděla koně domů.
Ve stáji jsem si vydrbala ruku kartáčkem, polila ji desinfekcí, kterou jsem měla pro všechny případy schovanou ve skříňce a poté, co jsem nakrmila všech osm koní, jsem se odebrala domů. A jaké ponaučení z této příhody plyne? Asi žádné. Snad jen to, že blbost někdy strašně bolí. A pak ještě něco. Nesnáším cyklisty!