KDE JE SEDMIČKA!
„Po pětce to tady migneš a pěkně si to zkrátíš,“ prohlásila suverénně zkušená závodnice Cholera. „Jsi se zbláznila?“ Vykulila jsem na ní oči.“ „To si jako myslíš, že až se mi Emil rozběhne, že ho budu schopná otočit takhle na pětníku? Laskavě si uvědom, že my máme trochu delší brzdnou dráhu!“ krotila jsem Cholery nadšení.
Byla slunná, červnová sobota a na jízdárně se pořádaly jezdecké závody, jichž jsem se měla zúčastnit i já s Exaktem, Irena s Libarem a Cholera se svou kobylkou Cholstovkou. Trenér nás přihlásil do dvou soutěží, z nichž jednou bylo štafetové skákání.
Celý předchozí týden jsem sháněla korektní závodní úbor. Přilbu jsem měla svoji, ale to bylo také všechno. Bílé kalhoty jsem si musela vypůjčit od kolegy - byly mi poněkud kratší, neboť kolega je nosil coby malé dítko, červené sako jsem vyfasovala na jízdárně a místo jezdeckých bot mi posloužily černé, kožené návleky, které mi půjčila Salimbaba. Naštěstí moje obavy, že budu vypadat jako strašák, se nevyplnily a výsledek kupodivu vypadal vcelku obstojně.
Onoho rána jsem se přiřítila ke koním jako velká voda, odstavila kolo ke šrotovníku a vrhla se do víru předstartovního nadšení. Nebo to byla nervozita? Pravděpodobně obojí. Vyčistila jsem svého oře do vysokého lesku, znovu zkontrolovala, zda mám všechnu výstroj připravenou a pak jsem se zhruba hodinu do zahájení prohlídky parkuru přetahovala s Irenkou o kliku u kadibudky. V tu dobu už totiž, a nejen u mě, na plné čáře zvítězila ona zrádná tréma, která podstatně zrychlovala můj krok.
Stály jsme uprostřed kolbiště a už asi po desáté si opakovaly vytyčenou trasu parkuru. „Jednička je támhleten kolmák, dvojka oxer na pravou ruku, pak čtyřka, pětka, šestka za voďákem, …“ opakovala jsem si nahlas. „A kde je sedmička!?“ vyhrkla jsem zděšeně. Cholera s Irenou se na sebe překvapeně podívaly. „No,“ odmlčela se Cholera. „Tak to ještě jednou obejdeme, někde tady bude.“ Ale ať jsme hledaly sebevíc, číslo jenom trochu podobné sedmičce jsme na kolbišti neobjevily. Irena se rozhlédla kolem sebe a spatřila trenéra, sedícího ležérně na jednom ze skoků a živě diskutujícího s několika renomovanými jezdci. „Tak se zeptáme. Paldo, tebe má trenér rád. Jdi tam.“ Jako hejno vyjukaných slepic jsme napochodovaly před trenéra a aniž bych čekala, až dořekne slovo, vyhrkla jsem. „Nemůžeme najít sedmičku!“ Trenér se zarazil v půlce věty, podíval se na mě a pak suše odvětil. „No, jestli to nebude tím, že žádná sedmička tady není.“ Cítila jsem, jak mi hoří tváře a když jsem viděla rozesmáté obličeje okolostojících špičkových jezdců, měla jsem chuť, zahrabat se do písku aspoň metr hluboko. „Aha,“ procedila jsem mezi zuby. „Tak děkujem.“ Otočila jsem se a zahanbeně prchala pryč. „Tak ti pěkně děkuju,“ rozčilovala jsem se na Irenku. „Teď vypadam jako totální trubka. Až budeš příště chtít něco vědět, jdi se laskavě zeptat sama.“
Štafeta byla zahájena. Po krátkém opracování koní byl náš tým povolán na kolbiště. První jsem skákala já. Exakt nasadil závratné tempo, při němž mi tekly slzy z očí. Lépe řečeno, první dvě překážky jsme absolvovali celkem přiměřenou, svižnou rychlostí, ale pak už se Emílek začal ohřívat, jak trenér říkával, na svou provozní teplotu a poslední čtyři skoky jsme přelétli jako raketa. Nestačila jsem se ani dvakrát nadechnout a byli jsme v cíli. Jakmile se Emílek dotkl země po absolvování poslední překážky, odstartovala Irena s Libarem. Líba, ač při každodenní práci líný a neochotný, přeřadil na svoji závodní rychlost a přeskákal s Irenkou všechny překážky v rekordním čase a bez sebemenšího zaváhání. Štafetu uzavírala Cholera. Přestože z nás byla nejmladší, měla se závoděním nejvíce zkušeností a tak jí, ani její kobylce těch šest překážek nečinilo nejmenší potíže. Suverénně projela celou trať, včetně onoho obratu, k němuž se snažila původně donutit i mě.
Všechny jsme byly v cíli a kolbiště jsme opouštěly s napjatým očekáváním, jaký byl náš výsledný čas. Když se z amplionu ozval hlasatelův hlas, propukly jsme v jásot. „Viděli jsme excelentní výkon domácí trojice a ta se zaslouženě ujímá průběžného vedení.“ Sice zatím nebylo nic rozhodnuto, protože po nás startovalo ještě několik dalších trojic, přesto jsme měly obrovskou radost. Stály jsme na zeleném paloučku hned vedle opracoviště, jako na trní sledovaly výkony ostatních a zcela nesportovně se radovaly z každé shozené překážky. Srdce nám bušila stále rychleji a hlasitěji a to napětí bylo téměř k nesnesení. Ještě poslední závodníci. Ti by nás mohli ohrozit. Ale ne! Jsou pomalejší, než my. Sláva! Vyhrály jsme.
S rozzářenýma očima a ústy od ucha k uchu jsme nastoupily na slavnostní dekorování, nechaly se opentlit žlutými stužkami a pak hrdě absolvovaly čestné kolo před tleskajícími diváky a nastoupenými rozhodčími. Chvíli mi bylo líto, že zrovna dnes tady táta není, aby mě viděl, ale za chvíli zbyla jenom radost. Však já to doma tátovi i mámě všechno povím. A třeba bude i nějaká fotka.
Přestože se jednalo o bezvýznamnou soutěž té nejnižší obtížnosti, cítila jsem se, jako bych právě vyhrála olympiádu. A o tomhle pocitu to přeci všechno je. Proto většina z nás, bláznů, jezdíme. Ne pro výsledky, ne pro peníze, ale právě pro tenhle úžasný pocit.