KRÁSNÝ KONÍČKY SE NEHONÍ!
Jako malá holka jsem strávila téměř každý víkend jezdecké sezony na závodech a zbožně pozorovala oba své rodiče při vykonávání rozhodcovské činnosti. Nejraději jsem jezdila na Zlatou podkovu do Humpolce, kde se pořádaly a dodnes pořádají, kromě sedlových soutěží i soutěže spřežení. Bývaly časy, kdy s vozataji na kočárech jezdili rozhodčí jako přísedící, dnes už se od toho z bezpečnostních důvodů ustoupilo a místo toho jsou rozhodčí rozmístěni na stanovištích na trati tak, aby byl pokryt celý kurz. Ono takové čtyřspřeží, když kličkuje ve velké rychlosti mezi stromy a plným cvalem projíždí různými terénními nerovnostmi, se dost snadno vymkne kontrole, crossové kočáry jsou navíc vcelku nepohodlné, velmi to na nich drncá a hází a nezřídka se stane, že se v zápalu boje spřežení v překážce zasekne nebo se dokonce kočár převrátí. Občas se samozřejmě vyskytnou i úrazy, obyčejnými modřinami počínaje – těm se ostatně nikdo, kdo sedí na kočáře, nevyhne, vymknutými či zlomenými končetinami konče. Vzhledem k tomu, že dobrých rozhodčích je jako šafránu, v zájmu jejich ochrany byli z kočárů definitivně odstraněni.
Arbitři na kočárech museli být svým způsobem trochu praštění. A protože moje matička je tak trochu praštěná, jezdívala na kočárech ráda a často a většinou s těmi největšími a nejbláznivějšími závodníky. Měla tedy mezi vozataji spoustu známých a kamarádů. Jedním z nich byl i pan Huňáček. Byl to koňák tělem i duší, všechny své koně do jednoho miloval. Jezdil jak dvojspřeží, tak čtyřspřeží a přestože byl excelentním vozatajem, málokdy se objevoval na stupních vítězů. Když s ním máma jela na kočáře poprvé, bylo vedro k zalknutí. „Měl byste trochu přidat, jinak budete přes čas,“ upozornila ho s pohledem na hodinky na svém zápěstí. Odpovědí jí bylo lehké zavrtění hlavou a široký úsměv. „Ale paninko. Podívejte se, jaký mám krásný koníčky. Přece je v tomhle vedru nebudu honit.“ A nehonil. V překážkách byl jako vždy excelentní a precizní, ale se suverénně nejpomalejším časem. Přesto na dekorování vypadal nejspokojeněji ze všech vozatajů a jeho koně vykračovali nejenergičtěji ze všech, v maratonu ušetřená energie z nich doslova sršela..
Jedním z těchhle krásných koníčků byl Paša, můj oblíbenec. Byl to neuvěřitelně hodný, nádherný, obrovský valach, tenkrát jsem mu sahala sotva k plecím. Pokaždé, když jsme dorazili do Humpolce, okamžitě jsem běžela do stájí a nesměle obcházela kolem Paši a když se nikdo nedíval, tajně jsem mu dávala rohlíky a jiné laskominy, jež jsem mu schovávala od snídaně. Paša vždycky sklonil svojí obrovskou hlavu a jemnými pysky si opatrně pamlsek sebral z mé titěrné dlaně. Kdyby chtěl, mohl mi ukousnout celou paži až u ramene, ale lehký dotek jeho huby jsem na své ruce vlastně skoro necítila. Jednou mě tam pan Huňáček načapal, ale místo toho, aby mi vyčinil a vyhnal mě z maštale, postavil mi k Pašovi obrácenou přepravku na ovoce, vrazil mi do ruky hřbílko a kartáč a nechal mě valacha čistit. Tenkrát jsem byla v sedmém nebi. „Jen mi ho neprodři,“ smál se, když jsem Pašu leštila, pořád dokola, jen proto, abych nebyla hotová a nemusela odejít. Od té doby jsem se stala jeho nejvěrnějším a nejnadšenějším fanouškem a Pašu jsem poctivě chodívala čistit a starat se o něj na všech závodech, kde jsme se potkali. Za odměnu jsem se mohla po každém úspěšně dojetém maratonu, svézt na kočáře, občas mě vysadili přímo Pašovi na záda a já jsem seděla na tom širokém, koňském hřbetě a z té závratné výšky se nadšeně usmívala na všechny kolem.
Jednoho dne jsem ale Pašu v maštali nenašla. Místo něj přivezl pan Huňáček čtyřspřeží zrzavých koní a když jsem se se slzičkami zklamání v očích po Pašovi ptala, smutně mě pohladil po hlavě. „Prodali mi ho. Místo něj mám tyhle čtyři,“ ukázal na koně před sebou. „Nebreč,“ usmál se. „Paša se bude mít moc dobře.“ Nešťastně jsem se odšourala ze stáje. Poprvé jsem přišla o koňského kamaráda, věc, jež se mi potom stala ještě mnohokrát. Nikdy jsem se nenaučila na koně koukat jako na sportovní náčiní a každé takové rozloučení jsem více či méně oplakala, ať už mi bylo šest nebo dvacet. A to je také důvod, proč ze mě nikdy nemohl být dobrý závodník – pomineme-li tedy nedostatek financí a talentu. Sentiment totiž ke sportovním koním nepatří. Proto jsem, po vzoru svých rodičů, svojí koňskou kariéru nasměrovala raději mezi rozhodčí. A víte co? Soudcování je někdy daleko větší adrenalin, než samotné ježdění.