KULATÉ OBDÉLNÍKY
Kolikrát už jsem zaslechla z úst mnoha lidí ostrou kritiku na účet drezurních rozhodčích? Kolikrát jsem podobná slova vyslovila i já sama? Přestože občas může být kritika oprávněná, od teď s ní budu velmi šetřit. Proč? I já jsem drezurním rozhodčím a po absolvování svých prvních závodů v roli sudího mohu upřímně říci, že to není vůbec jednoduchá práce. Obzvláště pro ty z nás, kteří trpí silnou trémou a po každé, když mají udělit známku za provedený cvik, žaludek se jim otočí dvakrát kolem své vlastní osy.
Večer před zahájením závodů jsem seděla v obývacím pokoji, na stole přede mnou ležela drezurní pravidla, drezurní úlohy, jež byly vypsány v rozpisu závodů a texty pro začínající drezurní rozhodčí. Jezdila jsem tužkou po obdélníku, namalovaném na papíře a snažila se zapamatovat jednotlivé cviky a jejich sled. „A vjezd pracovním klusem, X stát, pozdrav,“ předčítala jsem si nahlas. „Prosimtě, proč si ten obdélník neotočíš tak, abys ho měla z pohledu rozhodčího?“ ptal se zvídavě táta, sedící na židli vedle mě. Upřela jsem na něj zmatený zrak. „Cože?“ „No, jestli sis toho ještě nevšimla, tak rozhodčí nesedí v Áčku, ale na protější straně. Ty máš ten obdélník namalovaný z pohledu jezdce.“ Chvíli jsem přemýšlela. „No, to jo, ale já teď tu úlohu jako jedu, abych si jí zapamatovala,“ odpovídala jsem nejistě. „Jak, chceš, ale zbytečně si to komplikuješ.“
Po chvíli jsem musela dát tátovi, zkušenému to rozhodčímu, za pravdu. Otočila jsem tedy papír s nakresleným obdélníkem vzhůru nohama a pokračovala v předčítání úlohy. „Pracovním klusem vchod, C na pravou ruku.“ „Na PRAVOU ruku!“ ozval se zase táta. „Sedíš proti jezdci. Když jede na pravou ruku, je to na tvojí levou.“ Párkrát jsem zamrkala a upřeně jsem civěla na spletitou změť čar uvnitř obdélníku. „Ajo.“ Zabodla jsem tužku zpět do C a pokračovala kostrbatou čarou dál, tentokrát již správným směrem. „Hlavně dávej pozor, aby jezdec při pozdravu držel otěže v jedné ruce. Když to neudělá, bere se to jako omyl.“ Chrlil na mě otec jednu zásadní informaci za druhou. „V kroku koukej na zadní nohy, jestli přešlapují přední stopu a všímej si přechodů. Když je změna z pracovního kroku do středního, musí být protažení kroků opravdu zřetelné.“
Po hodině mi v hlavě bzučelo jako v úlu a měla jsem pocit, že nepoznám rozdíl mezi krokem a cvalem. „Neboj,“ utěšovala mě máma. I ona je dlouholetou rozhodčí. „Po prvních dvou drezurách si zvykneš a pak už to bude dobrý.“ „To jsem teda zvědavá,“ bručela jsem zkroušeně. „Slib mi, že když udělám velkou botu, že do mě pořádně kopneš.“ Do hovoru se vložil táta. „Hele Evo,“ šermoval prstem ve vzduchu. „Ne že do toho budeš Janě kecat. Soudcovat bude ona.“ Máma se ohradila lehce ukřivděným tónem. „Já tam jdu jenom jako morální opora a zapisovatelka. Budu mlčet jako hrob.“ „No jenom jestli to vydržíš,“ rýpnul si naposledy táta a odebral se do peřin.
Ráno v půl sedmé mě probudilo drnčení budíku. Rozespale jsem se vyhrabala z postele a vyhlédla z okna. Jaké to zachmuřené a šedivé jitro, jako by odráželo moje vlastní pocity. Oblékla jsem se, vytáhla ze skříně zimní bundu, zkontrolovala, zda mám v kufru auta flaušovou deku a pak jsem se došourala do máminy kuchyně, kde jsem si udělala velký šálek kávy. „Nasnídej se,“ nabádala mě máma. „Nemam hlad. Je mi šoufl.“ Žaludek jsem měla stažený nervozitou, jež se stupňovala s každým, neúprosným tiknutím hodin. „Tak holt jedem.“ Vstala jsem a vykročila do deštivého rána.
„Jako první startující se nám na drezurním obdélníku představí …,“ ozývalo se z amplionu. Seděla jsem v dřevěné budce na dlouhé stěně, v ruce jsem křečovitě svírala papír s drezurní úlohou a s doširoka otevřenýma očima jsem sledovala jezdce a koně, pohybujícího se kolem obdélníku. Neodvažovala jsem se ani mrknout, aby mi neunikl žádný důležitý detail. Máma, sedící vedle mě, si pohrávala s tužkou a povzbudivě se na mě usmívala. Ozval se zvonek, oznamující jezdci, že může odstartovat a hlas v amplionu začal předčítat. „A vjezd pracovním klusem, X stát pozdrav, pracovním klusem vchod, C na pravou ruku.“ Bedlivě jsem dvojici sledovala a hlásila udělené známky. „Dovnitř plec. Tady odsud vidim houby, ale vypadá to, že tam něco je, tak šest.“ Máma souhlasně pokyvovala. „Malý kruh. To není kruh, to je šiška, vypadává záď, za pět, napiš tam nepravidelné.“ Propiska hbitě létala po papíře. „Střední klus. To bylo docela pěkný, dej tam sedm, ale za ty přechody jenom šest. To brzdění bylo dost za hubu.“ Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, byl první soutěžící na konci své úlohy a zněl zvonek pro dalšího.
Dobrý je to, říkala jsem si v duchu poté, co skončil čtvrtý startující. Není to taková vražda, jak jsem čekala. Už jenom poslední kůň a pak mám na chvíli volno. Sotva mi ovšem tohle blesklo hlavou, dostavila se k obdélníku poslední dvojice a mě bylo jasné, že budou potíže. Mladý koník se v každém rohu vzpínal a otáčel směrem k východu. Jezdkyně v jeho sedle se marně snažila objet aspoň jednou kolem obdélníku. Po několika marných pokusech přiběhl jakýsi muž, chytil koně za uzdečku a vedl ho kolem. Opět zazvonil zvonek, muž opustil kolbiště a s napjatým výrazem v tváři se opřel o zábradlí. Jezdkyně naklusala a vjela do obdélníku. „Ježiši kam to jede?“ Vykulila jsem oči po pár provedených cvicích. „Piš omyl,“ hlásila jsem mámě. Za dalších pár vteřin jsem byla úplně ztracená, neboť jezdkyně svého koně příliš neovládala a jezdila obdélníkem poněkud chaoticky. „Byl to už třetí omyl nebo teprve druhej?“ ptala jsem se nešťastně mámy. „Sakra, co teď jede za cvik? Já vůbec nevim, kde jsme.“ K mé obrovské úlevě se nad obdélníkem rozezněl hlasitý zvuk zvonu, jenž oznamoval, že jezdkyně se dopustila třetího omylu a je vyloučena. „No zaplať pánbůh,“ ulevila jsem si zcela nesportovně. Klepala jsem se jako osika a opět mi bylo špatně od žaludku. „Tohle bych teda asi neodsoudcovala. Jsem se ztratila hned po pozdravu,“ zubila jsem se na mámu. Ta na mě mrkla. „To já taky.“ Pak se rozesmála. „Prosimtě, ty se klepeš jako ratlík. Neblbni přece. Vždyť o nic nejde.“ „No já jenom doufám,“ přemýšlela jsem nahlas, „že jezdkyně nepřijde podat protest.“ „Proč by měla?" podivila se máma. „No, protože se klepu tak, že vibruje celá budka. Bůhví, jestli to nebyl důvod, proč se ten kůň tak bál,“ smála jsem se.
Po dvou hodinách jsem opět usedala do budky, tentokrát umístěné na krátké stěně, před písmenem M. Tahle drezurní úloha byla o poznání složitější než ta první a i startujících bylo skoro třikrát tolik. Přiznávám, u prvního jezdce jsem trochu tápala, to proto, že cvalové prvky v závěru úlohy šly velmi rychle za sebou a nebylo tedy mnoho času na přemýšlení nad známkami. Nicméně u ostatních dvojic už jsem si, aspoň myslím, počínala vcelku bravurně a sázela jednu známku za druhou. Když jsem po skončení soutěže srovnávala své hodnocení s ostatními dvěma rozhodčími, byla jsem velmi překvapená. Odchylky toho mého od jejich byly minimální a na pořadí jsme se, až na jednu výjimku, perfektně shodli.
Co říci na závěr? Snad jen to, že přestože jsem seděla celý den na zadku, večer jsem se cítila tak vyčerpaná, jako bych sama složila deset metráků uhlí. Ono udržet mozek v pohotovosti a soustředit se na každý detail několik hodin v kuse, není nikterak jednoduché. Navíc se jedná o jezdeckou disciplínu, jejíž hodnocení je, podobně jako u krasobruslení či jiných estetických sportů, do značné míry subjektivní a o to, alespoň pro mě, složitější a značně stresující.