LEDNOVÁ SPRCHA
Po dlouhých zachmuřených týdnech konečně na chvíli vysvitlo slunce. Stále sice mrzne, až praští a po obloze se honí černé mraky, ale mezi nimi se čas od času objeví i kousek modré oblohy a zlatavé paprsky se na sněhu třpytí a blýskají tak, že musím chvílemi zavírat oči. Navíc se mi dnes po dlouhé době podařilo vyrazit na vyjížďku včas a tak mi slunce svítí ještě i na zpáteční cestu.
Před stájí slézám a s blaženým úsměvem na tváři odvádím zrzouna dovnitř. Roční Sorinka, která se mnou běhá volně po lese, se ještě chvíli vrtá v hnoji, pak i ona parkuje způsobně ve svém boxu a když procházím kolem, boří se mi svým všetečným čumákem do kapsy. „Tu máš, plesnivko,“ vytahuji poslední kousek mrkve a kobylka ho spokojeně chroustá. S úsměvem jí hladím po hlavě, na což potvora reaguje úšklebkem, oklepáním a okamžitou otočkou zádí ke mně. „Ty jseš ale ludra!“ Připravuji krmení, sypu ho herkám do žlabu a pak ještě chvíli poslouchám, jak chroupají. Je to ten nejhezčí zvuk na světě. Už zbývá jenom připravit vodu na ráno.
Sundávám si rukavice a otáčím kohoutkem. Když je kbelík plný, vodu zavírám. „Do prdele co to je?“ Ať kohoutkem točím a kroutím, jak chci, voda pořád teče. Co teď? Rychle pod hadici strkám prázdný kýbl a ten plný běžím vylít na hnůj. Poklusem se vracím zpět do maštale, chápu se druhého kýble a pro změnu běžím s ním. Tak pokračuji dál a dál. Mezitím telefonuji majiteli stáje a hystericky, s telefonem v jedné ruce a kýblem v druhé, mu popisuji situaci. Jeho odpověď mě moc netěší. „Já jsem mimo město, budu zpátky tak za hodinu.“ Při představě, že tu budu hodinu běhat s kýbly, se o mě pokoušejí mrákoty. „A kde je hlavní uzávěr vody?“ ptám se ho skoro plačky. „K tomu se nedostaneš,“ ozývá se z telefonu odpověď, která mi definitivně vhání slzy bezmoci do očí. V běhu zakopávám a polovina obsahu kbelíku, který zrovna třímám v rukou, končí v mých zimních botách s kožíškem. „Musela bys mít žebřík a baterku.“ Žbluňk! Telefon mi padá z promrzlé, mokré ruky a přistává v louži pode mnou, hovor končí. Sbírám ho a strkám do kapsy. Znovu se snažím kroutit kohoutkem a v duchu se modlím, aby se voda zastavila. Má to ale poněkud jiný efekt, než jsem si představovala. Po druhém otočení mi zůstává kohoutek v ruce a teď už voda neteče jen z hadice, ale tryská přímo ze zdi, rovnou mě do obličeje. Můj drahý pejsek se mi motá pod nohama a nadšeně plácá svými obrovskými tlapami do každé louže. Z boxu přímo přede mnou na mě se zájmem hledí plesnivka a přísahala bych, že jí v očích blýskají pobavené plamínky. Na zrzouna naštěstí nevidím, ale jak ho znám, jistě se také dobře baví, o poťouchlé poničce ani nemluvě. Kolik kýblů už jsem odnosila a vylila? Netuším. Přijde mi, že jich bylo snad tisíc. Znovu lovím z kapsy telefon a znovu vytáčím číslo majitele. „Už jsi někde tady?“ vybafnu na něj, jakmile telefon zvedne. Dozvídám se, že ani zdaleka. „Zkus zaklepat na tu stavební buňku vedle ve dvoře, jestli tam někdo nebude. Když jo, tak mi znovu zavolej.“
Chvíli přemýšlím, jakou nádobu strčím pod hadici, zatímco budu zuřivě bušit na dveře u pána, který tu provizorně bydlí a pomáhá majiteli s renovacemi. Žádnou dostatečně velkou ale nemám a tak vodu nechávám téct na zem a tryskem se rozbíhám pro záchranu. Můj drahý psíček nadšeně běží se mnou. Bohužel, ve svém věku je už poněkud méně pohyblivý a tak mi nestíhá včas uhnout, takže se o něj mezi dveřmi přerážím a házím andělíčka do sena. „Ty jseš ale debil!“ Stébla se mi lepí na mokrý obličej, mokré vlasy, mokrou bundu a zapadávají mi do promočených bot. Z maštale se ozývá plesnivky lehké pořehtávání. Ta důra se mi snad směje! Smykem zastavuji před modrou buňkou a hystericky buším do dveří. Ozývá se neméně hysterický psí štěkot. Rozsvěcuje se světlo. Díky, bože. DÍKY! Dveře se otevírají a v nich stojí zarostlý chlap, jako hora, celý nahý, jen s ručníkem kolem pasu a značně vyjeveně na mě zírá. Co asi vidí? Uhnanou a totálně promočenou bosorku, které trčí seno z vlasů. Co si asi myslí? Buď že mě někdo znásilnil, nebo spíš že jsem utekla z psychiatrické léčebny, protože znásilnit něco takového by mohl opravdu jenom naprostý úchyl. Docela se divím, že mi nezavírá dveře před nosem a nevolá policii. Koktavě a udýchaně mu vysvětluji, že nemůžu zastavit vodu a zuřivě mu mávám před nosem utrženým kohoutkem, který stále ještě svírám v promodralé ruce. „Můžete mi prosím pomoct?“ končím s prosebným výrazem v tváři, odhodlaná si před ním klidně i kleknout na kolena. Muž něco nesrozumitelného zabrumlá a zavírá dveře. Co to říkal? Znělo to trochu jako „počkej chvíli“, ale klidně to taky mohlo být „polib si“. Co mám dělat? Mám bušit znovu? Naštěstí nemusím. Za pár vteřin se dveře znovu otevírají a z nich vychází můj udatný zachránce, oděný v montérkách. „Děkuju,“ vydechuji úlevou a sprintuji zpět do maštale. Boxy, v nichž koně stojí, jsou zhruba o dvacet centimetrů výš, než je podlaha uličky a tak jsou hajtřičky naštěstí stále ještě v suchu. Rychle se chápu plného kýble a opět ho vylévám do hnoje.
Pan údržbář mezitím hovoří s majitelem a dle jeho instrukcí šplhá kamsi do útrob sklepení stoleté budovy. Haleluja! Podařilo se mu najít uzávěr a vodu zastavit. Beru si od něj zpět svůj telefon a ochraptěle mu několikrát děkuji. Odpovědí je mi opět jakési zabručení a pán mizí zpět v buňce. Zuby mi drkotají zimou, v botách mi čvachtá, z vlasů mi kape, z nosu taky a o svém oděvu vůbec nemluvím. S obtížemi vytáčím číslo svého drahého a v rychlosti mu popisuji, co se mi přihodilo. Za pár minut před stájí zastavuje vůz a z něj vyskakuje Petr s hromadou suchého oblečení a s dekou a za ním můj taťka, který byl zrovna u nás na návštěvě a pomáhal Petrovi se dřevem. Mám trochu problémy s rozepnutím bundy, protože mě zkřehlé prsty odmítají poslouchat. Nakonec se mi ji daří s Petrovou pomocí sundat. Za chvíli už jsem zabalená do teplé deky a sedím ve vyhřátém autě. Doma si napouštím teplou vanu, ale i po půl hodině mi stále ještě drkotají zuby.
Tahle moje lednová sprcha se kupodivu obešla zcela bez následků na mém zdraví. Nenásledovala ani rýma, ani kašel, jen mě od nekonečného nošení těžkých kýblů asi týden bolely ruce. Taky mi přijde, že na mě ještě dneska moje hajtřičky hledí s poněkud pobavenými výrazy ve svých koňských tvářičkách. Někdy jsem celkem ráda za to, že nerozumím tomu, co si mezi sebou povídají.