MRAČNA NAD TAXISEM
Přesně tři roky po prvním pardubickém mistrovství Evropy v jezdecké všestrannosti se mělo konat další, tentokrát určené pro věkovou kategorii mladých jezdců. Když jsem byla i tentokrát organizátory požádána o účast v roli tlumočníka, neváhala jsem ani vteřinu. „No jasně, že přijedu!“ Několik dní před zahájením šampionátu jsem ale chytila jakousi nepříjemnou střevní virózu a moje účast byla silně ohrožena.
„Hergot,“ skuhrala jsem, zatímco jsem ležela v posteli a opatrně usrkávala po malých dávkách čaj. „Jestli tohle mistrovství doslova proseru, tak budu fakt naštvaná.“ Moje rodička se na mě soucitně dívala. „Odjíždíme až za dva dny, do tý doby se to určitě spraví,“ konejšila mě. „V kuchyni máš termosku s neslazenym čajem a jsou tam suchý rohlíky a banány. Nic jinýho bych, být tebou, zatím nejedla.“ Zvedla se. „Až přijdu z práce, tak ti uvařim třeba suchou rýži. Tak ahoj.“ Celé dopoledne jsem se povalovala v peřinách a marně se snažila aspoň na chvíli usnout. Kolem třetí hodiny odpolední mě hlad vyhnal z postele, pomalu jsem tedy zamířila do kuchyně, nalila si další šálek čaje a chopila se suchého rohlíku.
Ztěžka jsem otevřela oči a nechápavě se rozhlížela kolem sebe. Ležela jsem na kuchyňské podlaze, v jednom koutě ležel rohlík, v druhém prázdný, leč nerozbitý hrnek a všude kolem se povalovala spousta skleněných střepů. Pomalu jsem se posadila a pak se po čtyřech odplazila zpět do ložnice, kde jsem se vydrápala na postel a tam zůstala bezvládně ležet. V hlavě mi hučelo jako v úle, na čele mi vyrašila obrovská boule a obě předloktí jsem měla pořezaná. Po několika minutách zarachotil klíč v zámku a do dveří vstoupil táta. „Co se tady stalo?“ rozhlížel se vyděšeně kolem sebe. Uklidnila jsem ho s tím, že se do bytu nikdo nevloupal, že jsem jenom příliš zprudka vstala z postele a byla jsem svým oslabeným organismem, nechtěně a poněkud nečekaně, uzemněna.
Jakkoliv to se mnou vypadalo bledě, za dva dny jsem byla vcelku fit a tak jsem nakonec do Pardubic odjela. Vypadala jsem ale, jakoby přese mě přejel parní válec. Boule na čele sice splaskla, ale krev z ní mi stekla pod oko a na obličeji se mi vytvořila elegantní, mnohobarevná podlitina, jež se rozprostírala od horního víčka až do půlky tváře. Téhle mé ozdoby si samozřejmě nešlo nevšimnout. Jakmile jsem v Pardubicích vystrčila nohu z auta, hned jsem byla nucena odpovídat na desítky zvědavých dotazů, kde že jsem k té nádheře přišla. „Ale,“ odpovídala jsem zpočátku s úsměvem. „Drobná nehoda.“ Postupem času se mi ale úsměv vytrácel a ke konci dne už jsem na tyto otázky odpovídala lehce nevrle.
„Vážení,“ rozléhal se nad otevřenou tribunou hlas ředitele pardubického závodiště. „Vítám vás tady a děkuju, za vaší účast v tak hojném počtu.“ Po půlhodinovém ředitelově projevu nám byly přiděleny ekipy zahraničních jezdců, které budeme mít během šampionátu na starosti. Když bylo vyhlášeno moje jméno, zvedla jsem se a potřásla si rukou se sympatickým, usměvavým Finem, jménem Seppo a odebrala se s ním do stájí, vyhledat a seznámit se s ostatními členy finského týmu. Ten se, k mému lehkému zklamání, skládal ze čtyř sympatických dívek. Pro jednu z nich šampionát bohužel skončil ještě dříve, než byl vůbec oficiálně zahájen. Její kůň se totiž zranil při přepravě, a přestože jeho zranění nebylo nikterak vážné, z tak obtížné soutěže, jakou Evropský šampionát beze sporu je, ho definitivně vyřadilo.
Po několika minutách zdvořilostní konverzace jsem byla jednou z dívek požádána o pomoc při vyhledání nejbližší opravny obuvi, kde by jí byli do druhého dne schopni spravit jezdeckou botu. Vzhledem k tomu, že Pardubice znám opravdu jen velmi zběžně, sotva najdu cestu na ubytovnu a zpět, byl pro mě tento úkol opravdovým oříškem. V tiskovém centru jsem vyfasovala plán města a místní rodačky mi červeným fixem do mapy nakreslily, kudy se mám dát. Cesta se naštěstí z velké části shodovala s trasou k našemu ubytování. Když jsem potom usedla do auta, za jehož volantem seděla milá, blonďatá Finka, rozložila jsem si mapu na kolenou a sebejistě začala navigovat. K mému naprostému úžasu jsme nebloudily, trefily jsme se hned na první pokus a za deset minut už jsme stály v malém krámku. „Potřebovali bychom, aby to bylo zítra hotové. Slečna v té botě potřebuje zítra odpoledne startovat,“ vysvětlovala jsem. „Ale jistě slečinko,“ usmíval se bodrý, scvrklý pán. „Tady jste ve městě, které má koně ve znaku. Takže tuhle jezdeckou botu uděláme přednostně.“ Mrknul na mě. „Zítra před polednem si pro to přijeďte.“ Finská paní zářila jako sluníčko a několikrát pánovi děkovala jak ve své mateřštině, tak anglicky a dokonce se chvíli pokoušela i o češtinu. Vrátily jsme se na závodiště, kde jsme se rozloučily a já běžela zpět do tiskového, pro instrukce na večerní, slavnostní ceremoniál.
S úderem šesté hodiny večerní jsem vcházela, s finskou vlajkou v rukách a s ekipou finských jezdkyň za zády, na nádvoří pardubického zámku, kde jsem se zastavila na předem vymezeném místě. Následoval projev primátora Pardubic, prezidenta České jezdecké federace a několika dalších funkcionářů, pak zazněla famfára a do dvora přicválal středověký rytíř Rydval na svém věrném oři a předvedl nám lítou bitvu s hordou loupeživých rytířů. Celý slavnostní ceremoniál samozřejmě natáčelo několik profesionálních kameramanů. Všechny kamery byly namířeny směrem k jezdcům a jeden kameraman kráčel od ekipy k ekipě a natáčel detailní záběry. U finské ekipy se zarazil a místo aby se soustředil na za mnou stojící jezdkyně, zasekl se u mého, všemi barvami hrajícího obličeje a několik předlouhých vteřin na něm objektivem kamery spočinul. „Ehm …“ odkašlala jsem si po chvíli a muž se konečně vzpamatoval a pokračoval i se svým přístrojem dál. Po kulturním programu, jenž kromě zmíněné středověké bitky, obsahoval ještě hru na violoncello, následoval bohatý raut a pak už jsme se všichni odebrali do svých ubytoven, abychom nabrali síly na následující perný den.
Celý čtvrteční den jsem strávila s tužkou v ruce, zavřená v malé, překližkové budce a zapisovala známky, jež jezdcům rozdával polský rozhodčí. Vzhledem k jeho velmi lámané angličtině bylo dorozumívání někdy trochu složitější, obzvláště v okamžicích, kdy jezdec provedl mizerný cvik a k udělené známce bylo nutno dopsat ještě poznámku slovy. Nejdřív jsem musela rozluštit, co mi to vlastně pan rozhodčí ve své rodné polštině říká a pak teprve jsem mohla překládat do angličtiny a k tomu navíc ještě stihnout zapisovat další známky, v jejichž diktátu pan rozhodčí plynule pokračoval. V poledne jsem se cítila jako vymačkaný citron a to jsem ještě netušila, že kvůli vyzvednutí jezdecké boty z opravny do sebe budu muset oběd naházet během pouhých pěti minut. V jednu hodinu už jsem zase seděla u obdélníku a pokračovala v zapisování.
Když jsem kolem páté hodiny odpolední budku opouštěla, měla jsem pocit, že česky už neumím ani slovo a na otázky jsem odpovídala směsicí polštiny a angličtiny. Naštěstí mi po chvíli mozek začal opět pracovat a tak jsem se pomalu vrátila ke komunikaci ve své mateřštině. Před večeří jsme se šli projít po trati crossu, která už byla připravena v celé své kráse. „Jano,“ volal na mě od taxisova příkopu domácí stavitel tratě a zuřivě mával rukama. „Pojď sem prosím. Tony a Julianne chtějí dělat nějaký úpravy a já jim nerozumim ani slovo. A tlumočnici jako na potvoru nemůžu sehnat.“ Připojila jsem se tedy ke skupince a pokračovala po trati s nimi. „Tony říká,“ opakovala jsem instrukce anglického stavitele, „že tady je potřeba přisypat hlínu a odskok zpevnit. Sem chce přidat nějakou odskokovou bariéru nebo proutku a sem pod tu kládu chce dát víc chvojí, aby to bylo trochu vyplněný.“ Než jsme obešli všechny překážky a zkontrolovali celou, několikakilometrovou trať, měl český stavitel ve svém notesu zapsaný pěkně dlouhý seznam požadovaných úprav a tvářil se lehce kysele. Angličana ani irskou technickou delegátku to ale z míry rozhodně nevyvádělo, vesele mezi sebou laškovali a Tony na mě spiklenecky mrkal. Po večeři, když jsem pak seděla se svými rodiči před tiskovým centrem na lavičce, přisedl si Tony k nám a za občasných výbuchů smíchu jsme si povídali hluboko do noci.
Páteční den probíhal dle velmi podobného scénáře jen s tím rozdílem, že místo polskému rozhodčímu jsem zapisovala svému tátovi. „To jsem rád, že tě tady mám,“ usmíval se. „Ta holčina, co tady seděla včera, byla špatná. Pořád se ztrácela, přeskakovala cviky a musel jsem jí furt kontrolovat. Na tebe se ale můžu spolehnout.“ To určitě. Svoji spolehlivost jsem dokázala hned u prvního soutěžícího, kde se mi podařilo vynechat jednu známku. Naštěstí jsem si toho všimla včas, takže jeho výsledek to neovlivnilo. Kolem poledne se obloha zatáhla a z nebe začal padat déšť, zprvu mírný, ale s každou přibývající hodinou stále houstl. Vzhledem k tomu, že drezurní obdélník byl postaven na travnatém kolbišti, odpoledne už byly rohy i středová čára pěkně rozčvachtané a koně po mokré trávě nepříjemně klouzali. Když jsme ve čtyři hodiny odpoledne skončili, ztěžka jsme se dočvachtali do suchého a příjemně vyhřátého tiskového střediska, kde jsme se vděčně zhroutili do křesel. „To by člověk neřek,“ kroutila jsem hlavou, „jak je to celodenní sezení na zadku vyčerpávající.“ Zavíraly se mi oči a byla jsem unavená víc, než kdybych celý den seděla na koni. Těšila jsem se na večeři, teplou sprchu a postel. Na tu jsem si musela ale ještě chvíli počkat, protože jsme měli s kolegyněmi v plánu podniknout výlet do nitra Pardubic, za trochou té zábavy. Nakonec jsem se do postele dostala kolem půlnoci a okamžitě jsem upadla do hlubokého bezvědomí.
Když jsem se ráno probudila a vyhlédla oknem ven, zjistila jsem, že stále prší, i když už ne tak hustě jako včera. Po rychlé snídani jsem se přesunula na závodiště, kde jsem vyfasovala lejstra, vysílačku, praporek a píšťalku a odebrala se k mému oblíbenému stanovišti, tedy ke startovacímu boxu. Přestože terén byl, vzhledem k včerejšímu dešti, vcelku hluboký a rozblácený, nečinila crossová trať většině soutěžících pražádné potíže. Ano, bylo pár zranění jak na straně jezdců, tak koní, ale žádné vážné úrazy se naštěstí nekonaly, nejhorším z nich bylo pár zlomených žeber, případně lehký otřes mozku. Po obědě jsem byla na svém stanovišti vystřídána a odpoledne jsem mohla strávit dle své libosti. Počasí se konečně umoudřilo, oblaky se protrhaly a místy vykouklo i slunce a tak jsem se vydala na trať, sledovat soutěžící jezdce přímo v akci. Když jsem se pak, po skončení crossové části soutěže, vracela kolem taxisu zpět, spustil se opět liják a než jsem stačila doběhnout do stájí, abych vyhledala finskou ekipu, byla jsem promočená až na kůži. Usměvavého Seppa jsem našla v boxu zraněné klisny. Na moje projevy lítosti, že ani jedna z jeho svěřenkyň terénní zkoušku nedokončila, jen pokrčil rameny a prohlásil, že je to přece jenom sport a svět se nezboří. Hlavně, že jsou všechny holky živé a zdravé. V tu chvíli měl můj obrovský obdiv, protože většina ostatních trenérů nesla neúspěch svých svěřenců velmi těžce a svému okolí a hlavně oněm jezdcům, to dávali patřičně a nevybíravě najevo. Chvíli jsme si povídali a poté, co klisnu vyšetřil veterinář a oznámil nám, že bude za pár týdnů v pořádku, jsme se rozloučili.
Večer se přímo na závodišti konal slavnostní raut, pořádaný Českou jezdeckou federací. Seděli jsme s kolegy u stolu přímo uprostřed místnosti, popíjeli výborné víno, ládovali se vynikající pečení, chlebíčky, ovocem, dorty a dalšími laskominami a probírali události uplynulých dní. Po pár sklenkách byla zábava v plném proudu a naše dobrá nálada a výbuchy smíchu opět neunikly pozornosti všetečného kameramana, jenž byl u našeho stolu pečený, vařený. Zdálo se, že je mým monoklem fascinován, protože měl po většinu času svoji kameru namířenou přímo mě do obličeje. Nevěnovala jsem mu pozornost. Proč bych si měla někým takovým nechat kazit příjemný večer. Když bylo všechno vypito a snědeno, přesunuli jsme se na ubytovnu a zapadli do hajan.
Ráno jsem si zabalila věci, naskládala je k rodičům do auta a naposledy jsme se přesunuli na závodiště. Po veterinární kontrole koní, dokončivších terénní zkoušku, jíž absolvovali všichni bez ztráty kytičky, i když někteří s velmi odřenýma ušima, se z oblohy opět začaly snášet dešťové kapky. Dle kovově šedého odstínu oblaků bylo jasné, že dnes už asi pršet nepřestane. Začalo se soutěžit. Neděle pro mě byla dnem odpočinku, neboť kromě několika maličkostí jsem neměla téměř žádné povinnosti. Seděla jsem pěkně v suchu, pod stanem pro VIP hosty a pozorovala výkony jezdců, když mi zazvonil telefon a v něm se ozval zoufalý Seppo. V hustém lijáku jsem se tedy rozběhla do stájí ke zraněné klisně. Před boxem stál Seppo a vedle něj kovář, který ovšem nerozuměl ani slovo anglicky a tak oba stáli bok po boku a bezradně se rozhlíželi kolem. Když jsem se přiblížila, Seppo se radoval jako malý kluk a vysvětloval, že potřebují klisnu okovat kvůli dlouhé cestě domů. Chtěl znát kovářův názor, zda je to rozumné a zda to klisna s poraněnou nohou vůbec zvládne. „Hele,“ zašeptal mi kovář do ucha. „Já jí okovu, to není problém, ale nohu jí chytni ty. Tobě snadno řeknu, že jí máš dát níž nebo že půjdu zvenku, ale než bych to vysvětlil jim, tak tady strávim mládí.“ Zvedla jsem tedy klisně opatrně poraněnou nohu a během několika minut bylo hotovo. Kovář odešel a Seppo mi nadšeně děkoval. Opět jsme si chvíli povídali, bodrý Fin trval na tom, že mu musím dát svojí adresu a že až budu mít někdy cestu do Finska, musím se u nich rozhodně zastavit. Prý už s finskou mládeží objel několik šampionátů a velkých mezinárodních závodů, ale nikde se o ně nikdo tak pěkně nestaral, jako tady. S úsměvem jsem se rozloučila a vrátila se pod stan.
Bylo dobojováno a celý šampionát se pomalu chýlil ke konci. Už zbývalo jenom závěrečné defilé všech zúčastněných jezdců a nakonec slavnostní vyhlášení vítězů, jak v soutěži jednotlivců, tak družstev. Opět jsme se chopili vlajek. Vzhledem k tomu, že moje Finky se slavnostního zakončení neúčastnily, vyfasovala jsem britskou vlajku, o níž se nikdo nepřihlásil a až teprve poté, co jsem jí držela v ruce, mi došlo, že Britové zvítězili v soutěži družstev. To znamenalo, že zatímco všichni ostatní už budou dávno schovaní někde v suchu, já budu jako jediná trubka stát s vlajkou uprostřed kolbiště a čekat, až se britští jezdci dostatečně nabaží nadšených ovací. No co, řekla jsem si. Déšť vcelku ustal a tak byla naděje, že ve své nepromokavé bundě zůstanu relativně v suchu. Seřadili jsme se do zástupu, vlajkonoš a za ním ekipa jezdců dané národnosti, a jakmile začala hrát hudba, vstoupili jsme do kolbiště. Jenže v okamžiku, kdy jsem položila nohu na travnatý povrch, opět se z nebe spustil takový liják, že jsem měla během několika málo minut boty promočené skrz naskrz, kalhoty mokré do půli stehen a ukázalo se, že bunda není zdaleka tak nepromokavá, jak výrobce inzeroval. Zuby mi drkotaly zimou a ruce se mi třásly tak, že to vypadalo, jako bych britskou zástavou nadšeně třepotala v tichém jásotu. Nakonec jsem na kolbišti zůstala pouze já s tím barevným, promočeným a zabláceným cárem hadru na tyči a britští jezdci. Ti, na podobné počasí zřejmě zvyklí ze své domoviny, nedbali na průtrž mračen a s jásotem přidávali další a další čestná kola. Když jsem konečně mohla kolbiště opustit, běžela jsem se rychle převléknout. Ponořila jsem se do své tašky s oblečením a navlékla na sebe všechny svetry, které jsem si s sebou do Pardubic přivezla. Moc mi to ale nepomohlo a rozehřála jsem se až po cestě domů, někde těsně před Plzní.
Zatímco z prvního evropského šampionátu, jehož jsem se zúčastnila, jsem si odvážela díru na bradě, na tento jsem s rozbitým obličejem pro jistotu už přijela. A co jsem si odvezla tentokrát? Spoustu krásných zážitků. A pak taky parádní angínu, z níž jsem se kurýrovala čtrnáct dní.