NĚJAKÝ VÁŠ RYZÁK
„No to je skvělý,“ vrčela jsem na Salimbabu do telefonu. „To mi jako chceš říct, že za celý týden, co jsem byla doma nemocná, ten nebožák nevystrčil nos z boxu?“ Z druhé strany se ozvalo. „Hele mně nenadávej. Já jsem to zjistila taky až teď.“ Následovalo sáhodlouhé vysvětlení. Trenér, který má naší stáj za normálních okolností na starosti, měl celý týden dovolenou a jeho zástupce naše koně ven nepouštěl, ač všichni ostatní byli ve výběhu denně. „Já se na to vykašlu,“ soptila jsem vzteky. „Kdybych to věděla, tak se do Trnový dovleču i s těma čtyřicítkama. Příště se nebudu vůbec na nic spoléhat a všechny budu denně telefonicky buzerovat.“ Hovor skončil a já jsem ještě další půl hodinu chrlila z úst všechny nadávky, které znám. I moje starostlivá máma, která celý telefonát vyslechla, si jadrně zanadávala. „Hlavně, ať tě nezmrzačí. To bude asi dneska leteckej den, po tak dlouhý době, kdy byl zavřený.“ „Ale houby,“ mávla jsem bezstarostně rukou. „Ze zrzouna se nepadá.“
Když jsem dorazila do Trnové a vkročila na dvůr, neslo se mi v ústrety hlasité, hysterické řehtání. Zafir stál nalepený na dveřích boxu a s nadějí, že se konečně dostane aspoň na chvíli ven, mě radostně vítal. Vhodila jsem mu do žlabu několik jablek a suchých rohlíků a poté, co jsem se převlékla do jezdeckého, jsem koně osedlala a vyrazila do lesa. Za každým keřem, v každém stínu, ba dokonce i v mracích na obloze se ukrývala minimálně jedna koňožravá bestie, připravená k zákeřnému útoku a tak bylo nutné neustále kličkovat, lekat se, rozbíhat se bez varování plnou rychlostí vpřed, případně ztuhnout a s třesoucíma se nohama upřeně civět do dáli. „Hóóódný,“ konejšila jsem oře a tato uklidňující slůvka jsem prokládala tichými nadávkami. „Ty jeden idiote zrzavej!“ vypadlo ze mě, když zrzoun vyskočil všema čtyřma do vzduchu, až jsem si málem překousla jazyk. „Hóóódný kluk.“
Z vyjížďky jsme se vrátili kupodivu bez úhony. Koně jsem odsedlala a ještě ho na chvíli vypustila do výběhu, kde ze sebe během několika minut učinil blátivou kouli. Rochnil se v bahně asi deset minut a pak se, obalený blátem od hlavy k patě, spokojeně rozběhl po výběhu.
I druhý den jsem vyrazila v sedle svého oře na procházku. Po hodině jsem se vracela svižným klusem po rozlehlé louce a blížila se k místu, kde zbyl po kulatém balíku sena kruh vypálené trávy. Zpozorněla jsem a v duchu si říkala. „Pozor Paldo, tady se zrzoun určitě lekne. To by byla prdel, kdyby sis rozbila hubu.“ Ta představa mě vcelku pobavila. Ještě dva klusové kroky a budu přímo u kruhu. Přesně dle mého očekávání se zrzoun lekl, ztuhnul jako kámen a vteřinu na to se mohutným skokem přesunul o dva metry vlevo. Se změnou rychlosti z klusu do zastavení jsem počítala, ale ten dvoumetrový skok stranou mě poněkud překvapil. Odstředivá síla je naprosto spolehlivá fyzikální veličina. Ta mrška mě vyhodila ze sedla a po několika vteřinách, které mi ovšem připadaly přímo nekonečné, jsem s dutým žuchnutím přistála přímo před zrzounem. V mžiku jsem stála na nohách a natahovala se po otěžích. Zafir byl bohužel rychlejší. Dal se do kroku, po pár minutách mu zřejmě došlo, že do stáje je to co by kamenem dohodil, zrychlil tedy do klusu a za vteřinu už mizel veselým cvalem v lesíku.
Posbírala jsem to, co mi během pádu vypadalo z kapes, zdvihla bičík a za veselého pískání se vydala do stáje. Když jsem se blížila k ovčímu výběhu, míjela jsem dvě malé holky, jednu kudrnatou a druhou zrzavou. Obě po mě zvědavě pokukovaly a pak se zrzavá nesměle zeptala. „Neběžel tudy náhodou nějaký váš ryzák?“ Zakuckala jsem se smíchy. „No, náhodou běžel,“ odvětila jsem s úsměvem. „Doufám, že vás nepřeválcoval.“ Kudrnatá zavrtěla hlavou, až se jí lokny rozlétly do všech stran. „Ne, on tady zastavil a začal se pást, tak jsme ho chytily a daly ho paní, která vyšla ze vrat.“ Uctivě jsem poděkovala a pokračovala v cestě. Po chvíli se zpoza rohu vynořil můj kůň s jezdcem v sedle a v patách mu kráčela trenérova manželka s ustaraným výrazem na tváři. „Jé hele, támhle je,“ ukazovala na mě. „Chceš jít jezdit?“ ptala jsem se jezdce s úsměvem. „No, snad ani ne. Chtěl jsem tě jít hledat, ale jak tak koukám, není to třeba.“ Mrknul na mě, seskočil a vrazil mi otěže do ruky. „Ty si ho uklidíš, viď.“ Rázně jsem zavrtěla hlavou. „Ani omylem.“ Vydrápala jsem se zpět do sedla. „Však já mu to, hajzlíkovi, nedaruju. Pěkně půjdeme ještě obejít hřbitov, aby si nemyslel, že když mě sundá, vyhne se tím práci.“
Když jsem druhý den ráno vstávala z postele, připadala jsem si jako invalida. Bolelo mě za krkem, bolely mě ruce i nohy, bolely mě úplně všechny svaly, dokonce i ty, o jejichž existenci jsem doposud neměla ani potuchy. „Safra,“ bručela jsem si pod vousy. „Co se děje?“ ptal se můj drahý, jenž se labužnicky protahoval vedle mě. „Ale, asi nějak stárnu nebo co.“ „Jak jsi na to přišla prosimtě?“ zvedl dlouhán vedle mě tázavě obočí. „No, dřív jsem sebou mohla flákat o zem obden, a pokud jsem si opravdu hodně nenabila hubu, nebylo mi vůbec nic. A koukej dneska,“ mračila jsem se. „Jedno téměř měkké přistání a nemůžu se skoro pohnout. To by mě zajímalo, jak budu vypadat za deset let.“ Na vteřinu jsem se odmlčela. „Anebo vlastně radši ne. Radši to vědět nechci.“