NIKDY VÍCE
Víte co je to kyslíkový dluh? Nenechte se mýlit, nemá to nic společného s dýchacími obtížemi. Tento stav přichází po dlouhé a namáhavé fyzické zátěži, na níž vaše svaly nejsou zvyklé. A jak se takový kyslíkový dluh projevuje? Neskutečnou bolestí. Ať sedíte v klidu nebo se pohybujete, projíždí vám postiženou končetinou či končetinami neutuchající série křečí, jež nelze ničím utlumit a nezbývá vám nic jiného, než počkat až samy ustoupí. Ptáte se, jak jsem ke kyslíkovému dluhu přišla?
Je to už drahně let, kdy moji rodičové jezdili coby rozhodčí i na závody kočárových soutěží. Jedny takové se několikrát do roka pořádají v Nebanicích. Protože i soutěže spřežení v sobě mají svoje kouzlo, rozhodla jsem se jet s rodiči.
„Potřebujeme pomocné rozhodčí,“ přiběhla k nám udýchaná paní organizátorka, jakmile jsme vystoupili z auta. „Máme jich málo. Nemohla by nám tady vaše malá vypomoct?“ zeptala se. „A co bych jako měla dělat?“ zjišťovala jsem zapáleně. „Půjčíme ti kolo, hodinky jak vidim máš a budeš hlídat krokovku.“ O pravidlech vozatajských soutěží jsem nevěděla zhola nic. „Jak hlídat krokovku?“ nechápavě jsem zdvihla obočí. „No, v jednom úseku tratě je předepsaný krok,“ vysvětlovala paní, „a je potřeba mít koně celou cestu na očích a hlídat je, jestli neklušou. Jakmile jeden nebo i víc koní kluše dýl než pět vteřin, tak mají trestný bod a za každých dalších pět vteřin jim body naskakují.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala dál. „Ten úsek měří zhruba kilometr.“ Když viděla můj zděšený pohled – nejsem příliš zapálený cyklista, dalo by se říci, že jsem spíš anticyklista, začala mě uklidňovat. „Neboj, je tam silnice, jede to tam skoro samo.“ Souhlasila jsem tedy a nadšeně paní následovala. V kanceláři jsem obdržela startovní listinu, do níž jsem pohlédla a trochu mi ztuhnul úsměv na rtech. Obsahovala téměř padesát startujících. „Až soutěž skončí, přijď si pro další startku. Do další soutěže je krokovka jinde, to ti ukážeme potom.“ V duchu jsem počítala kilometry a když mi došlo, kolik jich budu muset za ten den zdolat, pokoušely se o mě mrákoty. Já blbec. To jsem se zase do něčeho namočila.
Vypochodovala jsem ze dveří, chopila se malého, rozvrzaného horského kola a následovala jakéhosi chlapce, který mě měl na mé působiště dovést. „Tak jsme tady,“ prohlásil po chvíli. „Tady je start krokovky a cíl je támhle, hned za tou zatáčkou.“ Zděšeně jsem koukala směrem, kterým ukazoval. Přede mnou se vinula úzká silnička, která několika zatáčkami stoupala do táhlého kopce až k místu, kde jeden úsek končil a začínal druhý. „Tam budu vždycky čekat já a převezmu si je do dalšího úseku,“ usmál se na mě, zamával a odjel.
Na vztek nebo jakékoliv protesty mi příliš času nezbývalo, protože během několika minut se zpoza stromů vynořil první kočár, tažený čtyřspřežím kladrubských běloušů a rychle se ke mně přibližoval. Připravila jsem si tedy stopky na svých náramkových hodinkách a vyčkávala.
Většina koní poslušně kráčela předepsaným chodem, jen občas některý zazlobil, ale vždycky ho jeho vozataj dokázal zklidnit do předepsaných pěti vteřin. Mnoho práce s přidělováním trestných bodů jsem proto neměla. Tedy pouze do okamžiku, kdy startem mého úseku projel vozataj, jež měl zapřažené čtyřspřeží hřebců, nádherných kladrubských vraníků. Dva přední hřebci byli již od pohledu velmi nervózní a poklusávali velmi často. „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,“ odpočítávala jsem velmi pomalu, abych dala soutěžícímu šanci koně uklidnit. Podařilo se, ale bohužel pozdě. „Píšu vám trestný bod,“ oznámila jsem s omluvným úsměvem. Vozataj se sice zamračil, ale neřekl na to nic. Za chvíli začali hřebci zlobit zas a opět se je nepodařilo uchlácholit v časovém limitu. Oznámila jsem tedy přidělení dalšího trestného bodu, na což ovšem nerudný pán na kozlíku reagoval značně podrážděně. „To snad nemyslíš vážně!“ rozkřikl se na mě. „Vždyť ses na ty hodinky ani nepodívala, jak můžeš vědět, že klusali dýl než pět vteřin?“ soptil. „Počítala jsem vám to hodně pomalu. Kdybych to měla brát přesně podle stopek, tak máte ty body nejmíň tři,“ opáčila jsem klidně, přestože ve mně byla malá, roztřesená dušička. Soutěžícímu lítaly z očí blesky. „Budu si na tebe stěžovat, to si piš.“ Aniž bych se zamyslela, odpověděla jsem. „To klidně můžete. Jmenuju se Palečková.“ Otočila jsem se a odfrčela vstříc dalšímu soutěžícímu.
Než započala další soutěž, měla jsem zhruba půlhodiny volna, během něhož jsem se mohla jít podívat k překážkám a sledovat výkony vozatajů v poslední, nejobtížnější fázi závodní tratě. Postávala jsem u jezírka, když vtom se za mými zády ozvaly výkřiky několika mužských hlasů, koňský ryk, frkání a duté rány. Otočila jsem se a hleděla přímo na onoho nepříjemného soutěžícího a jeho koně. Přední dva hřebci se proti sobě vzpínali a nedbaje na praskající popruhy a řemeny, vztekle do sebe kousali tak, až měli krky celé rozdrásané a rozervané. Zadní dva hřebci jen nešťastně stáli na místě a snažili se uhýbat létajícím kopytům. Vozataj, jeho dva přísedící i několik dalších mužů pobíhali kolem a marně se snažili koně vymotat z popruhů a odtrhnout od sebe. Po chvíli, která se zdála být téměř nekonečná, se jim to povedlo, ale bylo nad slunce jasnější, že toto spřežení už soutěž nedokončí. Muži odváděli zpěněné koně, jimž na krku vlály cáry potrhané kůže a zůstávala za nimi krvavá cestička. Stála jsem tam a neskrývaně plakala. Rázem jsem soutěžícímu jeho chování odpustila. Bylo mi ho líto, jak tam pobíhal a snažil se uklidnit zbývající dva koně. Chlácholil je, tiše na ně mluvil a drsnýma rukama je hladil po zpocených hlavách. Ač se snažil zachovat kamennou tvář, mě slzy v jeho očích neunikly.
Pár minut po tomto nepříjemném zážitku už jsem zase seděla na kole a mířila ke startu krokového úseku, tentokrát pro soutěž jednospřeží. Zjistila jsem, že přestože je o pár metrů kratší, vede do ještě prudšího kopce než v soutěži čtyřspřeží. Naštěstí startujících bylo o něco méně, zhruba kolem dvaceti.
Konečně byl konec. Konečně jsem mohla zahodit to nenáviděné kolo. Konečně jsem si mohla na chvíli sednout. Téměř jsem nevnímala nadšené díky paní organizátorky. Rozvalovala jsem se na lavičce před kanceláří a v duchu popoháněla rodiče. „Tak už to loučení sakra zkraťte,“ bručela jsem si tichounce pro sebe. „Já chci domů, do teplý vany a do postele.“ Konečně jsem se dočkala. Táta s úsměvem ještě jednou zamával a vykročil k autu. „Tu máš,“ strčil mi do ruky klíče od vozu. „Můžeš řídit, jestli chceš.“ Usedla jsem tedy za volant, nastartovala a opatrně vycouvala z parkoviště. Jenže za chvíli jsem musela zastavit u krajnice a předat řízení tátovi. Celými dolními končetinami mi projížděly křeče. Snažila jsem se měnit pozice v domnění, že najdu nějakou, v níž bolest nebude tak urputná. No, nepodařilo se.
Celou cestu domů jsem skučela, skuhrala a nadávala na hloupé závody, hloupé kolo, pitomý koně. Znaveně jsem se pokoušela spočítat množství ujetých kilometrů, ale u stovky jsem se ztratila. Doufám, že už nikdy v životě nebudu ničemu podobnému vystavena. Doufám, že až mě příště někdo bude lákat na podobnou pitomost, budu mít tolik rozumu, že odmítnu, jakkoliv bude ten dotyčný zoufalý. A hlavně doufám, že už nikdy nebudu svědkem podobného incidentu. Viděla jsem na vlastní oči bojující hřebce a podobné zkušenosti bych raději byla ušetřena. Vím teď, že pořekadlo perou se jako koně, je vzato opravdu ze života.