PALICE DUBOVÁ
„Neboj,“ říkám svému znechucenému oři, zatímco se mu snažím usadit sedlo na hřbetě. „Dneska půjdeme jenom na chvíli. Ty jseš tuberák a já mam antibiotika kvůli uchu.“ Rozprostírám koňovu deku do prázdného boxu a ukládám na ni svého pejska. „Místečko a hezky čekej,“ hladím ho po hlavě. „My jsme za chvíli zpátky.“ Pejsek odevzdaně pokládá hlavu na přední tlapy a když zavírám dveře boxu, upírá na mě lehce ublížený pohled.
Zamykám za sebou vrata a namáhavě se sápu do sedla. Kotník, který jsem si v únoru vymkla při pádu z lávky, stále ještě není v pořádku a jakmile strčím nohu do třmenu a odrazím se od země, podivně v něm křupe a přeskakuje. „Hergot, hajtro mizerná“ prskám potichu. „Buď i ve svým pokročilym věku pořád rosteš, nebo mám čím dál tim těžší prdel.“ Usazuji se v sedle, letmo se dívám na hodinky a vyrážíme. Je sice chladno, ale sluníčko krásně svítí na procitající, jarní krajinu a tak je všude spousta procházejících se lidí. Abych se jim aspoň trochu vyhnula, odbočuji ze silnice a mířím do polí. Zrzoun spokojeně capká po široké polní cestě a občas zkouší moji ostražitost, to když se u cesty objeví nějaký zatoulaný odpadek. Zrzoun je zapřísáhlý ekolog. U každého takového odpadku se zkroutí do rohlíku, vypoulí oko a odmítá projít kolem, případně zničehonic uskakuje dva metry do boku, takže nejednou končíme v poli.
Po dvaceti minutách na otevřeném prostranství, kde fičí studený vítr, se s úlevou nořím do lesa, pod ochranu stromů. Přemýšlím, kterým směrem se dneska vydat a napadá mě, že už jsme dlouho nebyli na lukách u řeky. Pobízím zrzouna do klusu a ve svižném tempu vybíháme jehličím posypanou lesní cestu, jež vede do mírného, leč táhlého kopce. Napjatě čekám, zda se zrzoun rozkašle. Nic. Ticho. Spokojeně se usmívám. Vypadá to, že vaření pulmoranu a nacpávání hajtry různými protikašlacími blivajzy konečně začíná nést ovoce. Na rozcestí odbočujeme vlevo, přecházíme silnici a klusem pokračujeme směrem k lesní školce. Za rozložitým dubem na nás vykukuje senem nacpaný krmelec. Ačkoliv tu stojí už několik desítek let, zrzoun se tváří, že ho ještě nikdy neviděl a hlasitým funěním, vyklenutým krkem a okem vypouleným tak, až se začínám bát, že se mu vykutálí z důlku, dává najevo svoje znepokojení. Co kdyby se dřevěný přístřešek zničehonic dal do pohybu a rozhodl se mého koně sežrat. Přecházím do kroku a rázně oře pobízím směrem k oné budce. Je to komediant! Jakmile se totiž ke krmelci přibližuje dostatečně blízko, boří hlavu do sena a cpe ho do sebe po plné hubě. „Hérečko jedna, zrzavá,“ bručím.
Od lesní školky začínáme pomalu klesat, směrem k Berounce. Podjíždím viadukt a pak odbočuji na uzounkou lesní pěšinu, vedoucí kolem dřevěné, perníkové chaloupky. Právě v tomhle okamžiku se mi v mozku rodí geniální nápad. „Hopneme si pangejt, zrzku!“ Zrzoun na můj výkřik nijak nereaguje, dál poslušně a v klidu kráčí po cestě. Už vidím mezi stromy probleskovat zelenou trávu a pár desítek metrů za ní podobně zelenou hladinu řeky.
Louky v Zábělé jsou od sebe odděleny nepříliš hlubokým příkopem, kterým protéká miniaturní potůček, jehož průzračně čistá voda po několika stech metrech končí v kalné řece. Po dešti bývají břehy onoho příkopu bahnité a kluzké. Dnes je ale sucho a zem se neboří. Přestože neočekávám žádný zádrhel, zlehka si zkracuji otěže a svižným klusem mířím kolmo k příkopu. Kdesi pod námi zlehka šplouchá voda. Místo očekávaného skoku ale následuje tak prudká brzda, že mám co dělat, abych nepřeletěla zrzounovi přes hlavu a nepřistála ve vodě? Překvapeně zírám na svého koně. „Co děláš ty vole? Vždyť už jsi přes to přece šel, tak na mě nezkoušej žádný divadlo!“ Otáčím se čelem vzad, opět dávám pobídku do klusu a znovu najíždím příkop, tentokrát si zrzouna ale hlídám daleko víc. Následuje úplně stejná brzda. Přemýšlím, čeho se asi tak může bát. Pak mi ale dochází, že o strach se nejedná. Všechny typické známky strachu, jako je divoké bušení ořova srdce, zrychlený dech, případně pocení či jiné známky stresu, zcela chybí. Zrzoun v klidu stojí na okraji pangejtu a zasněně hledí do dálky. Skutečnost, že se opět jedná jenom o divadýlko, ve mně zdvihá vlnu vzteku, adrenalin se vlévá do žil a oči se mi podlévají krví. „Hajzle jeden! Co si myslíš?“ Po dalších dvou pokusech už to nevydržím, beru bič do nadhmatu a uštědřuji zrzounovi tři dobře mířené rány za holeň. Skutečnost, že to se zrzounem ani nehne, mě ovšem nadzdvihuje ještě víc. Vzteky se klepu a opakuji nájezd. Tentokrát můj tvrdohlavý oř brzdí už z dálky.
Po dvaceti minutách marného snažení jsem splavená, zatímco zrzounova srst je naprosto suchá a kůň vypadá skoro odpočatě, bolest v mém pravém uchu se zněkolikanásobila a můj vztek se pomalu mění v bezmoc. Mezi zuby drtím nadávky a vztekle na zrzouna syčím jedovatá a nenávistná slova. Nakonec se rozhoduji, že si dáme pauzu. Po zlém to zřejmě nepůjde. Začíná mě mrzet, že jsem neudržela nervy na uzdě. Jako bych svého koně neznala. Jako bych nevěděla, že po zlém s ním nikdo nic nesvede. Jako bychom nebyli oba stejní. Stejně tvrdí. Stejně paličatí. Obcházím příkop, po betonovém mostku přecházím potok a na druhé louce dávám pobídku do cvalu. Zrzoun vyráží vpřed, zadek předpisově podsazený, hlavu na kolmici a veškerou energii cvalových skoků posílá do vznosu. Jindy by se mi během takového cvalu na tváři usadil spokojený a šťastný úsměv. Ne dneska. Vztek pomalu začíná vyprchávat a přichází lítost. „Sakra, Palečková. Ty jsi taková kráva,“ vrtím nešťastně hlavou. Před chvílí jsem nadávala koni, teď nadávám sobě. Aby toho nebylo málo, zrzoun uprostřed louky začíná opět kašlat. „No paráda.“ Přecházím do klusu, chvíli čekám, až se zrzoun vykašle a pak znovu cválám. Kašel neutichá a tak přecházím do kroku a pomalu mířím zpět k příkopu. Teď to zkusíme trpělivě a po dobrém.
Opět stojíme na okraji pangejtu. Kašel je jako zázrakem ten tam. Bez přestání, rytmicky pobízím zrzouna kupředu. Ten přešlapuje tu vpřed, tu vzad, ale ke skoku se nechystá. Opět přichází ke slovu vztek, tentokrát ho ale nenechávám probublat až na povrch. Místo toho si začínám zpívat. „Zabili Janka, Janíčka, Janka, miesto jeleňa …“ Jsem rozhodnutá tu stát třeba do rána. Zkrátka jinudy, než přes příkop cesta domů nevede. Chvíli nechávám svého oře jen v klidu stát, pak opět začínám pobízet. Zrzoun se chvíli dívá do vody, pak strká zadní nohy pod sebe a krčí je. Už, už se chystám k mohutnému chválení jak hlasem, tak rukou, drahoušek mě ale opět jenom zkoušel. Na poslední chvíli si to rozmýšlí a opět couvá. Přetahujeme se spolu ještě dalších deset minut, pak to zrzoun konečně vzdává. „Haleluja!“ vydávám vítězný pokřik a dlouze zrzouna chválím poté, co se konečně odhodlal a obrovským skokem se přes příkop přenesl.
Další čtvrthodinu trávíme tím, že běháme dokola a v klusu či cvalu přes pangejt několikrát skáčeme. Teprve poté, po téměř dvou a půl hodinové vyjížďce, míříme směrem domů. Nevím, jak je na tom zrzoun, ale mě bolí nohy, záda, ruce i hlava, zpocené triko se mi nepříjemně lepí na záda a pekelně studí. Marně si vzpomínám, kdy naposledy mě můj kůň podobným způsobem otestoval. Ve vzpomínkách se musím vracet hodně daleko nazpět, do doby, kdy jsem si Zafira pořídila. Tehdy jsme měli podobné výměny názorů tak dvakrát, třikrát do týdne, neboť bývalá majitelka se koníčka bála a při prvním náznaku problému se otáčela a vracela se domů. Zrzoun si tehdy zvykl, že když se mu někam nechce, tak zkrátka nemusí. Tenkrát trvalo zhruba půl roku, než jsme si s ořem ujasnili, že zkrátka půjde tam, kam chci já. Od té doby už na mě podobné triky nikdy nezkoušel. Až dnes.
Nevím, co mu přeletělo přes nos. Možná chtěl jenom vyzkoušet, zda jsem na stará kolena nevyměkla. No, vypadá to, že mám pořád dubovější palici než on, i když tentokrát to bylo skutečně o fous. Ze svého dnešního, takzvaného vítězství nemám ale pražádnou radost. Myslela jsem si, že ježdění pokažených a labilních sporťáků mě naučilo držet svůj vztek pod kontrolou. Bývaly časy, kdy za každým výbuchem vzteku následoval krkolomný pád. Je možné, že dlouhodobé vlastnictví flegmatického a dnes už bezproblémového oře, zcela otupilo mojí ostražitost. Jak je vidět, mám se ještě hodně co učit.