PES S HŘÍVOU A KOPÝTKY
A je to tady. Dneska si jedu pro svoji novou, devítiměsíční kobylku. Tak nervózní jako dnes jsem snad nebyla ani u maturity. V půl deváté ráno zastavujeme v Trnové na dvoře, vystupuji a běžím do maštale. Salimbaba mi ještě dává instruktáž, kterak kobylce zvedat nohy, vybavuje mě pytlem granulí, na něž je Sorinka zvyklá a pak už dostává kobylka ohlávku na hlavu a vyvádíme ji ze stáje. Jak hříbě, tak jeho máma moc dobře tuší, že se děje něco divného a obě neklidně frkají. Salimbaba se snaží Sorinku uplácet jablky, ale jinak žravá kobylka je tvrdošíjně odmítá. Snažíme se jí naložit. Nejprve to zkoušíme tak, že mámu stavíme vedle rampy a snažíme se hříbě naložit samotné. Marně. Soraya stojí, jako by vrostla do země a odmítá se hnout. Měníme tedy taktiku a pokoušíme se naložit mámu. Jenže ani tady nejsme úspěšní. Safíja, ač jindy nastupuje do vleku bez mrknutí oka, dnes nastoupit odmítá. Nakonec tedy není zbytí. S pomocí dvou silných mužů, kteří hříbě do vozíku v podstatě nesou, máme konečně naloženo. Zavíráme rampu, a přestože se to nesmí, Salimbaba nastupuje ke kobylce do vozíku.
Za třičtvrtě hodiny parkujeme doma na dvoře a otevíráme vozík. „Tak co?“ ptám se pobledlé Salimbaby. „Teda Paldo,“ vrtí hlavou. „To byla teda cesta.“ Odvazuje vyjukanou kobylku a pomalu, opatrně ji vykládáme. „Z Třemošný už stála, jenom občas zařehtala, ale do Třemošný jsem měla tedy pěkně nahnáno. Stavěla se na zadní, pořád měla tendenci se obracet. Ještěže jsem jela s ní.“ Hladím Sorinku po krku. „Ani se nezpotila,“ divím se. Salimbaba se usmívá. „Ona se nebojí. Ona je prostě vzteklá, že se děje něco, co se jí nelíbí.“ Dívám se do toho šedivého, napučeného obličejíčku a musím dát Salimbabě za pravdu. Po pár minutách dáváme kobylku do boxu a pozorujeme, kterak se očichává se zrzounem a seznamuje se s poničkou. Zatímco na strejdu zrzouna se tváří mírumilovně a mele na něj tlamičkou, aby mu dala najevo, že je jen malé, neškodné hříbátko, na poničku hází přes mříže vzteklé ksichty a cení na ní zuby. V tomhle ohledu jí ponice nezůstává vůbec nic dlužná, staví se na zadní a kvičí jako podsvinče.
Po půl hodině se loučíme, Salimbaba odjíždí a já se snažím se Sorinkou skamarádit. Moc úspěšná tedy nejsem. Kobylka hystericky řehtá a běhá po boxu pořád dokola. Jediné, co mě může těšit je fakt, že při tom svém běhání se občas zastaví u hromady se senem a napůl hladově, napůl vztekle se do něj zakusuje. V maštali trávím celé dopoledne a až v okamžiku, kdy se mi hlady začíná dělat zle, se odebírám domů na oběd. Odpoledne se ale vracím zase zpátky. Když otevírám dveře do stáje, vítá mě hysterické, ublížené řehtání. Vstupuji k Sorince do boxu, sedám si k ní na bobek a vyprávím jí pohádku. Zdá se, že ji to vcelku uklidňuje. Když se pak zvedám a odcházím domů, kobylka vyděšeně poulí oko a pokouší se jít se mnou. Je to jako kdyby mi říkala, abych s ní zůstala aspoň já, když už jí všichni, které zná, nechali ve štychu.
V neděli běžím za koňmi hned ráno. Můj taťka, který je na hříbátko velmi zvědavý, jde se mnou. V maštali je hrobové ticho, jakmile ale beru za kliku, stáj se začne otřásat v základech, protože Sorinka řve, jako když jí na nože berou. Zatímco včera byla kobylka vzteklá, dneska se její pocity očividně změnily. Zřejmě jí začíná docházet, že maminka tu opravdu není a nebude a její vztek se mění v nefalšované zoufalství. Opět si s kobylkou povídám a pak jí beru na malou procházku. V duchu si začínám nadávat, že jsem udělala naprostou hovadinu, když jsem si jí pořídila. Když vidím, jak je nešťastná, chce se mi brečet. I dnes s kobylkou trávím téměř celý den.
Další den už beru kobylku se zrzounem na půl hodiny na procházku na ruce. Sorinka sice pořád ještě pobíhá po boxu a neustále řehtá, ale venku je očividně spokojená. Zastavujeme se na louce a Soraya se spokojeně pase. Jakmile ji ale zavírám zpět do stáje, její neklid se vrací.
Je středa a zrzoun už kvůli hříběti nebyl čtyři dny ve výběhu. Možná je to trochu brzy, ale na Zafirovi už je vidět, že výběh opravdu potřebuje a tak se rozhoduji, že to zkrátka risknu. Odvádím oba své koně do výběhu a pouštím je k poničce, která tam na ně už čeká. Okamžitě zjišťuji, že to byla chyba. Nevyběhaný zrzoun lítá kolem dokola a vyhazuje, Sorinka běhá za ním a mě nezbývá, než se modlit, aby jí při tom svém zběsilém vyhazování nenakopnul. Nakonec se mi daří Sorayu odlapit. Připínám jí na dlouhé vodítko a pak jí skoro hodinu vodím po výběhu, tu k zrzounovi, tu k poničce, aby se s nimi mohla seznámit, pokud možno bezpečně. Nakonec už mě tak bolí nohy, že se rozhoduji pro další pokus. Zrzoun už se proběhl a teď se poklidně pase na zbytcích trávy. Znovu tedy kobylku pouštím, usazuji se uprostřed výběhu a pozoruji svoje ministádečko. Sorinka se nejdřív zvědavě očichává se zrzounem a pak mu k mé hrůze zapichuje čumák do slabiny a zkoumá, jestli by tam nebylo nějaké vemínko, z něhož by se mohla napít. Rychle startuji ze svého stanoviště a sprintuji ke koním. Zrzoun se naštěstí rozhoduje, že toho malého vetřelce bude tolerovat a místo kopance věnuje Sorince jen malý, kyselý úšklebek. Ta velmi rychle chápe a couvá. Strejdu zrzouna už zná, popochází tedy k poničce a snaží se očichat i s ní. Ta se ale příliš kamarádit nechce a na kobylku se šklebí. Zatímco na zrzounův úšklebek reagovala Soraya odchodem, poničce úšklebek vrací i s úroky. Obě klisny se na sebe chvíli ksichtí, občas se jedna nebo druhá přizvedne na zadní a nakonec se ponice otáčí a odchází. Soraya jde za ní a když se ponice kouká jiným směrem, rychle kontroluje i její slabinu. Tentokrát kopanec následuje, ale v tomhle případě jsem v klidu. Zatímco zrzoun je schopen kopancem zabít, poničky kopýtko příliš škody nenadělá. Vypadá to, že pobyt ve výběhu Sorince vyložené prospěl. Když totiž koníky večer zavírám domů, kobylka se vrhá ke žlabu a vylizuje ho lépe, než nenažraný strejda zrzoun.
Dnes už mám Sorinku doma bezmála tři týdny. Moje prvotní zoufalství z toho, že jsem si opět ukousla větší sousto, než budu schopna sníst, je to tam. Kobylka si na svůj nový domov zvykla až neuvěřitelně rychle a dnes už se mnou chodí na volno na vyjížďky. Na chození na vodítku vedle koně sice musíme ještě trochu zapracovat, protože má tendence brzdit a schovávat se zrzounovi za zadek, ale jakmile jí z vodítka odepnu, vznáší se kolem mě, jako by měla na nohách pružinky. Je na ní opravdu krásný pohled. Když se potom vracíme z vyjížďky domů, stačí zapískat a nabídnout kousek mrkve a kobylka přiběhne, položí mi hlavu na koleno a nechá se v klidu připnout na vodítko. Je to vlastně skoro jako bych měla o něco většího, nohatého a býložravého psa.
hezký příběh
(Jana, 4. 7. 2013 19:14)