PES V BYTĚ? NIKDY!
Ztráta Exakta pro mě tehdy byla tragedie. Se slzami v očích jsem se ploužila bytem a ač jsem jindy u koní trávila každou volnou chvíli, teď jsem odmítala vystrčit nos. To pochopitelně děsilo mojí starostlivou matku a tak zamířila ke svému známému, vynikajícímu to psychologovi. Po krátké konzultaci se dohodli, že si se mnou pan psycholog nejprve promluví a až pak mámě poradí, co a jak. Už si přesně nevzpomínám, pod jakou záminkou mě moje rodička k onomu pánovi dostala, nicméně na ten rozhovor, jež jsem s ním vedla, si vzpomínám naprosto přesně. O čem jsme mluvili, si ale nechám pro sebe.
Při druhém sezení s mámou jí pan psycholog ujistil, že sebevraždu páchat rozhodně nehodlám. Oznámil jí, že mám neadekvátní reakce na neúspěch, sebemenší selhání mě rozhodí a donutí o sobě velmi pochybovat, že jsem sama k sobě až příliš kritická a potvrdil, že ztráta Emílka se mnou opravdu zacloumala a že je třeba s tím něco dělat. „Jestli truchlí pro hřebce,“ říkal, „nabídněte jí nějakou náhradu. Nemusí to být nutně jiný kůň. Zkuste jí pořídit třeba psa.“ Tohle byla voda na mámy mlýn. Myslím, že bylo ve vteřině rozhodnuto, přestože bylo jasné, že před tátou bude muset tenhle nápad opravdu tvrdě obhajovat.
Moje máma je žena činu. Protože vyrostla na vsi a doma měli vždycky velkého psa, koupi malého podvraťáka okamžitě zamítla. „Když psa, tak pořádnýho,“ říkala vždycky. Kdesi objevila kontakt na chovnou stanici německých ovčáků přímo v Plzni a když zjistila, že pan chovatel je poradcem chovu pro západní Čechy, rozhodla se, že psa pořídíme tam. Jednoho dne tedy naložila mě i bratra do auta a jeli jsme do Černic, vybrat psa. Pan chovatel nás přivítal a uvedl do dvora. Uprostřed stála rozkročená obrovská šedivá fena, zvědavě, ale přívětivě si nás prohlížela a kolem ní si hrála čtyři roztomilá štěňata. „Tak pojďte dál,“ usmíval se pán. „Říkali jste, že chcete psa, tak si můžete vybrat ze dvou.“ Ukázal na dvě huňaté kuličky, které se mi přibatolily k nohám. „Fenky už jsou stejně zarezervovaný.“ „Co takhle toho černýho?“ mrkla jsem na bráchu. Ten razantně zavrtěl hlavou. „Celýho černýho nechci. Německej ovčák má bejt barevnej.“ Sklonila jsem se a malá, barevná potvůrka, o níž byla řeč, na mě skočila a olízla mi nos. „Tak jo. Vezmem toho barevnýho,“ souhlasila jsem. Zaplatili jsme zálohu a domluvili se s chovatelem, kdy si pejska můžeme vyzvednout.
Když jsme přijeli domů, oznámila máma ohromenému otci, že příští čtvrtek přivezeme psa, ať se na to psychicky připraví. Čekala jsem hromový křik, ale pobledlý táta nebyl schopen slova a jen na nás nevěřícně zíral. Možná si myslel, že je to nějaký vtip, protože o psovi jsme mluvili už mnohokrát. Vždycky, když na toto téma přišla řeč, končila diskuse rezolutním prohlášením. „Buď pes, nebo já.“ Tentokrát už ale nebylo cesty zpět.
Týden uplynul jako voda a byl tu čtvrtek. Odpoledne jsme nasedli do auta a vyrazili směr Černice. Usměvavý pan chovatel nám hned mezi vraty sdělil, že máme štěstí, že jsme za psa zaplatili zálohu předem. „Hned druhý den po vás tady byl jeden chovatel z Francie a mermomocí chtěl právě tohle štěně. Nabízel mi čtyřnásobek, ale já jsem řekl, že už je zamluvenej a že mu ho zkrátka nemůžu dát,“ usmíval se na nás. Vyslechli jsme několik rad a pokynů ohledně krmení, převzali jsme očkovací průkaz a průkaz původu a pak už jsem popadla tu malou, chlupatou a neuvěřitelně hyperaktivní kuličku do náručí a šťastně ji odnesla do auta. Pro štěně to byla první cesta v životě a tak není divu, že mu v té poskakující a hlučící plechové krabici nebylo příliš dobře. Po prvním kilometru otevřelo tlamičku a na sedačku odhodilo malou šavličku. „Teda,“ ucedila jsem. „Táta nás fakt zabije. Nejen, že mu vezeme domů psa proti jeho vůli, ale ještě mu vrátíme poblitý auto.“
Domů jsme přijeli do hrobového ticha. Táta, jenž do posledního okamžiku doufal, že je to pouze hloupý žert, seděl v obýváku u televize a se strnulým výrazem, bez mrknutí oka zíral na obrazovku. „Hele tati,“ snažila jsem se otci štěně ukázat. „Jmenuje se Axel. Axík.“ Žádná reakce, ani sebemenší pohyb. Zklamaně jsem sebrala štěně a odebrala se do kuchyně. Zatímco pejsek zvědavě šmejdil po bytě a očichával všechny rohy, vytáhla jsem z komory hadr na podlahu, abych ho měla v případě potřeby v pohotovosti a položila ho vedle pohovky. Během vteřiny se přibatolil malý chlupáč, chňapnul po hadru a odtáhnul ho doprostřed místnosti, kde s ním začal, za temného vrčení a bručení, zuřivě bojovat. Obrovský hadr se štěněti omotával okolo těla, podrážel mu nohy, ale to bojovalo s o to větší vervou, nadšené, že mu hadr vzdoruje a pere se s ním. Na ten lítý boj jsem se vydržela dívat hodně dlouho. Nakonec se pejsek vítězně uložil na připravený pelíšek, kde spokojeně usnul, stále zamotán do onoho sveřepého hadru.
Měli jsme doma úžasného pejska, ale bylo nutné o tom přesvědčit i tátu. Otec je naštěstí, i přesto, že psa doma rezolutně nechtěl, velký milovník zvířat a přírody vůbec a tak ho štěněčí bezelstnost, hravost a neohrabanost rozhodně nenechávala v klidu. Když si myslel, že se nikdo nedívá, pejska si zvědavě prohlížel a občas mu i koutek zacukal. Axík navíc velmi rychle pochopil, že u páníčka je v nemilosti a místo, aby se mu klidil z cesty, motal se mu neustále pod nohy a jakmile se táta objevil v jeho dohledu, popadl hadr do huby a pelášil za ním, s neodolatelným, dychtivým výrazem v těch obrovských, hnědých očích. Když jsme pak poprvé vzali pejska za město na zahradu, bylo zcela vyhráno a Axík se konečně stal právoplatným a všemi uznávaným členem rodiny.
Dnes, když táta ráno vstává, prvního zdraví psa a pak teprve ostatní přítomné. Axík je jeho kamarád a společně si na zahradě užívají zasloužený důchod. No, důchod. Hyperaktivní táta celý den řeže dříví, seče trávu, kácí stromy, dohlíží na stavební dělníky a hyperaktivní pes nosí klacky a třísky, loví sekačku, plnou tlamou chytá trsy trávy a i on kontroluje dělníky. Hlavně v době oběda.
palda.rajce.idnes.cz/Axel_z_Ulcova_dvora/