PRO PUSH - UPKU JEDINĚ K DOKTORU
„Fotek na zadních už máme dost, chtělo by to taky nějakou pohybovku,“ lamentovaly fotografky Tereza s Věrkou. „Nemůžeš ho nějak přinutit, aby běhal?“ ptala se nespokojeně Tereza. „Já nevim jak,“ krčila jsem nešťastně rameny. „Salimbaba ho má naučenýho takhle. Asi na ní budeme muset počkat.“ „No jo, ale to ztratíme spoustu času,“ mračila se Tereza. „Zkus to nějak.“
Bylo nádherné únorové odpoledne, slunce svítilo a jeho paprsky se odrážely od zářivě bílé sněhové pokrývky na bukovecké louce. Ve výběhu se proháněl arabský, plemenný hřebec Salim a kolem něj pobíhaly dvě fotografky se svými aparáty a snažily se ulovit co nejlepší snímek. A pak jsem tam byla taky já, připravena pokusit se splnit každé jejich přání. Bohužel, nebyla jsem Salimova panička a ten většinu mých pokusů o jeho rozpohybování sabotoval. Utrhla jsem si tedy rákosové stéblo a doufala, že si hřebec bude myslet, že držím v ruce dlouhý bič. Mávala jsem rákosem a snažila se koně přimět k pohybu. Mělo to ale úplně opačný efekt. Salim stál naproti mně, chvíli hrabal levou nohou, chvíli pravou a pak se začal stavět na zadní. Tento cirkusový trik uměl dokonale. Stavět se na povel na zadní ho Salimbaba naučila hned, když si ho coby dvouletého výrostka přivezla domů.
„To nemá cenu, ten běhat nebude,“ mávla jsem otráveně rukou. Byla jsem udýchaná a taky mi bylo Salíka líto. Očividně nevěděl, co po něm chci a poté, co předvedl všechny cviky, které znal a já přesto nebyla spokojená, se začínal vztekat. „Tak to ještě naposledy zkus a holt se na to vykašlem. Kdyžtak počkáme na tu Salimbabu,“ povzdychla si Tereza. „Je to ale škoda, za chvíli už nebude světlo,“ poznamenala Věra. Chopila jsem se tedy znovu dlouhého stébla a vkročila do výběhu. Nebohý hřebec mi dával všemožnými způsoby najevo, že ho mám přestat otravovat, že je ze mě nešťastný a neví, co po něm chci, ale já na to ve snaze zavděčit se, nebrala zřetel. Když už jeho zoufalství dosáhlo nejzazšího bodu, postavil se na zadní, vycenil zuby a skočil mým směrem. Zakousl se mi do bundy, ovšem trefil se poněkud nešťastně. Chytil mě v místě, kde se mi pod bundou krčilo levé ňadro a ač za normálních okolností moje poprsí není téměř vidět i ono se mu připletlo mezi zuby. V další vteřině, když si uvědomil, co udělal, vyděsil se a začal utíkat pryč ode mě. Jenže úlekem zapomněl otevřít hubu, takže mi podjely nohy a pár metrů mě za sebou vláčel po sněhu. Pak konečně čelisti uvolnil a utekl do nejvzdálenějšího rohu výběhu, kde zůstal stát a třásl se po celém těle.
Vstala jsem ze země. Obě fotografky se ke mně rozběhly. „Ježiš, jsi v pořádku?“ ptala se roztřeseně Věra. „Já nevim,“ drkotala jsem zuby. Rozepnula jsem si prošívanou bundu, vestu, odhrnula svetr a tlustou mikinu a zírala na krví nasáklé triko. „No, asi nebudu úplně OK,“ podívala jsem se na holky. „Pojď, jdeme nahoru,“ vzala mě Věra pod paží. „Dopravíme tě na pohotovost. Tohle není žádná legrace, teče z tebe krve jako z vola.“ Vykročily jsme směrem ke stájím, ale za chvíli se mi podlomily nohy a najednou se mi udělalo mdlo, před očima se mi zatmívalo a hlasy obou holek ke mně doléhaly jen matně, jakoby z obrovské dálky. Ve snaze udržet se při vědomí jsem klesla na kolena a plácla si hrst ledového sněhu na čelo. „Ty vole, já myslela, že mě kousnul do kozy, ale ono to spíš vypadá, jako by mě kopnul do hlavy,“ snažila jsem se situaci zlehčit. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem byla schopná, s malou pomocí, pokračovat. Ve dveřích do stáje jsme se srazily se Salimbabou, která zrovna dorazila z práce a chystala se běžet za námi na louku. „Šmarjá co se stalo?“ vyděšeně se na nás dívala. Holky mě usadily na židli, přehodily přese mě deku a pak Salimbabě ve zkratce vše vylíčily. Mezitím jsem telefonovala domů, aby pro mě někdo přijel a odtransportoval mě na pohotovost.
Za pár minut se přiřítil vyděšený táta. „Já z tebe dostanu jednou psotník! Dojdeš k autu?“ ptal se soucitně. „No jasně že dojdu. Už jsem v pohodě,“ odpověděla jsem skrz zaťaté zuby. Prvotní šok už sice pominul, ale přesto jsem byla bledá jako stěna a moje chůze byla značně nejistá.
„Teda slečinko, vy se mi snad zdáte!“ spráskl ruce pan doktor. „Já jsem už hodně starej chlap a paměť mám chatrnou, ale vás si moc dobře pamatuju,“ pokračoval v monologu. „Vy jste tu byla nedávno s úrazem ruky po pádu z koně.“ Posadil se k psacímu stroji a podíval se na mě přes obroučky svých brýlí. „Tak copak je to tentokrát?“ Odkašlala jsem si. „Kousl mě kůň.“ „Hm, zase kůň. Tak se na to podíváme. Kam vás kousl?“ Rozepnula jsem si vestu a sundala i ostatní části oděvu horní poloviny těla. Zůstalo na mě jen zkrvavené triko, teď už přilepené na ráně. „Kousl mě do prsa,“ oznámila jsem celkem zbytečně. Pan doktor na mě překvapeně zíral. „Ale to je moc hezký,“ vypadlo z něj po chvíli. „Sestři, desinfekci, nůžky a možná bude třeba i šití.“ Sestra mi pomohla sundat ten zubožený kus šatstva, položila mě na lůžko a pak mě doslova polila desinfekcí. Když odstranila zaschlé zbytky krve, doktor se zvedl ze své židle, přikročil ke mně a jal se prozkoumávat napáchané škody. „No máte docela štěstí. Budete tam mít sice jizvu, ale na šití to není. I když koukám, že kus bradavky je pryč.“ Posunul si brýle na nose a naklonil se nade mnou níž. „Přesto do toho nebudeme zasahovat. Mohli bychom napáchat víc škody než užitku.“ Zase se otočil, vrátil se zpět ke stolu a jal se ťukat cosi do stroje. „Sestři, obvažte to slečně,“ utrousil přes rameno.
Domů jsem jela bez trika, ale zato s umně vytvořenou jednostrannou push – upkou. Na další kontrolu už jsem nešla, připadalo mi to jako zbytečná ztráta času. Pouze jsem na pohotovosti odevzdala potvrzení, že hřebec nemá vzteklinu, které mi vystavila Salimbaba. Sestřičku, která mě ten den ošetřovala, musím ale pochválit. Myslím, že se minula povoláním. Možná z ní mohla být vynikající návrhářka spodního prádla.